Kdo je online

Přihlášení uživatelé 2
Hosté 22

Spřátelené weby

Poslední komentáře

U.S. Clears Sale of F-16 Jets to Taiwan https://freebeacon.com/national-security/u-s-clears-sale-of-f-16-jets-to-taiwan...
Aviator - Komentář v Enfield M1917
Visualizace funkce pušky Lee Enfield:
Tady je visualizace s kompletním rozložením a znovusložením kulometu Browning M1919
Tady jsem narazil na visualizaci montáže a demontáže M16A1
Za Varšavského povstání bojoval na straně povstalců také Hetzer s přezdívkou Chwat. Více o tom naleznete na odkaze: http...

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 26. 11. 2014 8:00 Napsal Jan Bohuslav Miltner
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: HISTORIE

Společenské postavení ženy a dívky české v dobách předhusitských (2.část)

Autor: Jan Bohuslav Miltner
Zdroj: Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze. Praha: J. Otto, 1883. s. 85–102

Václav I., jenž sám milostné písně skládal a dobrodružství v lásce, dvorné slavnosti i službu milostnou na odlehlých hradech svých Zvíkové a Křivoklátě vyhledával, jakož i Přemysl Ottakar II., velmožný, nádherymilovný král, chovali při dvoře svém zjezdilé rytíře, jako Ojíře z Friedberka, pořadatele turnajův, a dvorské či milostné básníky, na př. Reinmara ze Zvetra (1220—1255), Bedřicha ze Sonnenburka (1250—1275) a j. v.

Blouznivý pan Oldřich z Lichtenštejna, který z lásky k cizí paní, jíž sloužil, prst si dal useknouti a kus pysku uříznouti, podnikl r. 1228 z Benátek vlaských, jsa přestrojen za bohyni Venuši, jízdu Lombardií, Korutanskem, Krajinou, Štýrském a Rakousy až do Čech, vyzývaje všecky rytíře na souboj. Listem svým posýlá Venuše bohyně rytířstvu v Čechách usedlému pozdrav svůj, oznamujíc, že v 29. den pouti své se ocítí na druhém břehu Dyje (prý) v Čechách, kdež jízda se ukončí. Svá dobrodružství na této cestě vypsal pak obšírně. Léta 1246 podnikl (prý) Lichtenštejn jako král Artuš druhou jízdu svou Štýrském a Rakousy do Čech.

Že se takové a podobné přepjatosti mnohým v Čechách nelíbily, lze souditi z výroku výše řečeného Reinmara; mrzel se totiž, že prý mimo krále si ho nikdo neváží, a odešel proto do své otčiny. S vlasteneckou nevrlostí a nechutí se zmiňuje o turnajích i o službě milostné za krále Jindřicha Korutanského (1307—1310) Dalimil ve hlavě 102. své kroniky. Toho času posýlaly prý šlechtické slečny rytířům rozličné trety (chrústy), jako pásky v barvách svého erbu a t. p.; rytíři pak častěji cizím paním sloužili; i bylo toho více, ale básníka mrzí o tom mluviti. (Tehdy sě jechu bez popruhóv kláti, — a panny jim za dar počěchu chrústóv sláti. — Jechu sě ciuzím paním slúžiti: — toho bieše viece, ale mrzí mě i mluviti.)

V básni „Rada otce“ synovi ze XIV. století se odporučuje jinochovi ctíti všechny dobré paní, jim sloužiti stále a věrně; ale k tomu se dokládá:

Važ sobě od panny přízeň za zlato
i také nad drahé kamení,
žeť proti tej dražší není
jedna věc na všem světě.

A dále jej napomíná, aby

Dobrých paní cti hledaje, ale v svém srdci
jedinkú maje, do smrti jí a s vierú slúžil.

Ve Tristramu slouží rytíř se zbožím a tělem pannám a paním; v Tandariáši mládenec „slúžieše jí s snažnú službú — z jitra ráno i každú dobú — byl jest hotov službě její. — V zlatnici vodu maje — před komnietú vždy stoje, — až by Floribella vstala a se ihned umyla.“

Velice ohnivým a stálým, ale nešťastným ctitelem své milenky byl Ludvik Tkadleček. On a milenka jeho Adlička žili po r. 1378 u dvora císařové a králové Alžběty Pomořanské ve Hradci Králové. Byla Adlička krása věku svého, pro kterouž, když se za jiného provdala, Tkadleček své neukojitelné hořekování počal a milenku svou, krásu i ctnosti její pérem svým, jež od svého jména člunkem tkalcovským nazývá, zvěčnil v rozmlouvání mezi žalobníkem a Neštěstím.

Milostných písní dosti mnoho ze druhé polovice XV. věku se zachovalo; některé z nich pod názvem staročeská svítanička jsou vydány, ježto milenci až do svítání v milostném blouznění trvali. Ač jsou co do času pozdější přece duchem svým, tím přídechem služby milostné, náležejí semo. Neboť v básni „Nesnáze lásky“ básník patrně naráží na tajnou milosť milence k cizí paní: „Přečekaje vše zlé stráže, — puojduť k milé, hrdlo váže;“ a dále pak „Tiem spieváním, tiem voláním — ubudich tu krásnu paní.“ Také ty obavy před klevetníčky ukazují, že tu nejmilejšie paní miluje tajně a skrytě.

Na ukázku prostinkého a spíše z nelíčeného citu se prýštícího básnění stůj zde kratinká básnička z téže doby ve Výboru z lit. české, nadepsaná „Čeho třeba k milování“:

Milování bez vídání — jakožto noc bez svítání
a vídání bez mluvení — jako role bez osení.

Zavítal-li na hrad toulavý pěvec, jenž pěním básní milostných a přednášením rytířských příběhů se živil, přerušena byla jeho příchodem příjemně obvyklá jednotvárnosť všedního života. Ještě hlučnější a pestřejší život nastal, kdykoli zavítali na hrad hosté k lovu, kdykoli byla šlechta od krále sezvána ku dvorským slavnostem, jako k slavným sňatkům, ke korunování aneb pouze k rytířským hrám a kratochvílím. Již přípravy k podobným slavnostem vymáhaly mnoho práce a nákladu; kromě vlastního nádherného oděvu vyšívaly paní zlatem a stříbrem prapory a pásky, aksamitové kabátce rytířům a hedbávné krovy čili čabraky koním, vykládajíce též erby a jiné obrazy perlami a drahokamy.

Vedle staršího národního sedání vešly později cizí turnaje či klání v obyčej. Starší ty domácí zápasy byly výše již popsány; pozdější turnaje konány způsobem podobným, toliko s větší nádherou a okázalostí co do zbroje a oděvu; cenu mnohem skvostnější, zlatý řetěz na šíji, zlatý pohár dostával vítěz tolikéž z rukou krásné urozené dívky aneb sličné paní, v jejíž společnosti zůstával i při následující hostině. Když r. 1297 král Václav II. byl korunován, zbudován na nynějším Smíchově, tehdáž ještě nezastavěném, veliký dřevěný palác, jehož stěny byly potaženy drahocennými, pestrými sukny a látkami zlatem protkanými; při tabulích tu hodováno, načež následovaly turnaje, tance, zpěvy a jiná veselosť; takové množství šlechty se sjelo, že čítáno koní na 191.000.

Proti tanci sice mravokárcové již před věky mnoho namítali, ano i velmi horlili, avšak vždy nadarmo. Lépe prý jest orati, než v neděli tancovati, neb kdo rádi tancují, své tělo ďáblu ofěrují.

Neméně rozhodně bylo bojováno slovem a písmem proti líčení; líčená tvář, toť prý ďáblův vafnrok; žena ulíčená, která v tanci zpívajíc obočí vztahuje, závoj poopravuje, velmi mile se usmívá a laskavě vzhlídá — toť prý ďáblova volavka (Báseň mravokárná, Desatero kázání Božích ze čtrnáctého věku).

Ostatně musíme takové a podobné výroky, jako ku př. o smilstvu, že prý „mezi mužmi hříchu mnoho, — avšak v ženách více toho“, na pravou míru uvésti jednak výrokem přísného zajisté a v době přece dosti zkažené žijícího Husi, jenž výslovně praví, že ctnosti a věrnosti více při ženách než při mužích jest, jakož i uvážením, že před věky leccos za hřích jmíno, co nyní za věc úplně dovolenou se pokládá. Blaze době, která mohla na příklad za hřích pokládati, když vdova podruhé se provdala.

Tak vypravuje básník týchže Přikázání, kterak prý svodnice, ďáblovy to zahradnice, nesou šlojíř neb záponku na prodej, přitom tajně se děje trh o koupi hříšnou.

Podobně prý se dělo i s mladou, sličnou vdovičkou. Jinoch jeden neženatý miloval tu ctnou vdovičku; k otázce jeho, chce-li s ním v manželství býti, odpověděla ona, že slíbila do smrti vdovou zůstávati. Ubohý jinoch hořem bez mála svadl. Tu uzřela ho ona baba slibujíc jemu pomoci. Tři dni nekrmila svého psíka, načež mu dala chléb s hořčici; i šla s nim ku vdově, kdež velice slzel. Vdova si ho povšimla a tázala se po příčině psíkova pláče. Stará baba štkajíc vypravuje, že ten psík jest její vlastní ovdovělá, vdáti se nechtící dcera, z trestu ve psí tvář proměněná. Vdovička ulekši se změnila svůj úmysl a baba vzavši od obou snoubenců dary sňatek zprostředkovala.

Veliký mudrc Tomáš Štítný pojednávaje o vlastnostech moudré a pokorné hospodyně žádá na ní hlavně patero věcí, jimiž prý může způsobiti, že ji manžel bude milovati. Některé ženy prý sice k témuž účelu provozují čáry a kouzla, ale toho netřeba a jest to s ďáblem. Hospodyně 1. cti tchána a tohyni, vůbec příbuzné mužovy; 2. miluj svého muže vroucnou a stálou milostí; 3. buď snažliva při čeledi; 4. přihlížej v domácnosti, ku příbytku: „aby dům šereden nebyl, neumeten jako svinec“; 5. aby se ve všem střehla zlého slova, „mezi jiným střež se opití, střež se svárů“.

Hospodyně helmbrechtná, t. j. žena hrdá a lehkomyslná, jež se líčívá, příliš se šperkuje a strojívá, jest dle Štítného hospodyně, která se chce mnoho chechtati, mnoho šeptati s jinými a klamati, po oku na ně vzhlédajíc a vždy chce seděti na okénci, jako cílem se učiníc, aby na ni každý hleděl.

Líčí se a strojí se svým drahým rouchem i vší postavou ke skokům a tancům; a to ne pro muže činí, ale aby vesele mohla skákati na masopust neb na posvícení, aby se líbila mladým bláznům a takovým potvorám, jakož jest sama. I musí prý lichviti, krásti, vylstiti a před svým mužem kryjíc shromažďovati sobě. Tak vypadaly koketty asi před 500 lety.

V kruhy řemeslnické, kdež ženy pracovité pilně při živnosti pomáhaly, uvádí nás básník-satir o řemeslnících ze XIV. století. O krčmáři se tu praví, že prý krade se ženou i s děvkou nedávaje pravou míru svého pití; hřeší také jako lazebníci přechováváním zlých žen (nevěstek) a kostečníků (hráčů).

Pekaři pomáhá žena těsto zadělávati napomínajíc jej, aby z něho mnoho koláčů nadělal; slané, dobře pečené koláče s pěknou kůrkou nesou na trh. Když pak sprostný sedláček koupiv za haléř koláč překrojil, uzří v něm přehrozné díry, až by v ni vložil tři pěsti.

O ševcích šla pověsť, že svým ženám lají. Když jednou žena muže svého ševce napomínala, aby více nehrál a svých dítek pomněl, slíbil, že jí dá peníze utržené za čtvery škorně. I jdou spolu na trh prodávat; vykonavše to zastaví se v krčmě, kde muž začne s krčmářem v kostky hráti. Když skoro všecky peníze prohrál a poslední groše vsaditi chce, žena ho napomíná. Tu oba muži ji zakřikují; krčmář vece: „Buď kázána paní, neb budeš svázána!“ Načež když vše prohrál a rozumná žena ševci kostky vytrhla, rozhněval se na ni a surově s ní nakládal: „da jí poliček dlaní, tu ji přes stol za vrch skloní, div že jí hlavy nezlomí, poče ji tlačiti nohú, ana úpí k živu Bohu“. Na to jdouce smíří se; manžel počne své ženy, své milé ženy prositi za odpuštění a smířlivá ta dobrá, hodná žena jemu odpouští. „Tu sobě vše otpustista — a dobrá přietele bysta.“ Jest ostatně nutno si připomenouti, že i tu básník-satirik co do stínův asi dosti hrubě nadsazuje.

Ve příčině zábav měštky a selky mívaly své zvláštní radovánky. Na venkově zachovávaly selské dívky své zděděné obyčeje, hry, slavnosti, tance, zpěvy; chodily na přástky, připadaly maně na nové písně a pěly je na polích při plení lna, při obžinkách, na lukách při senoseči i při kolovrátku. Svatby, křtiny, pohřby, pouti a posvícení bývaly událostmi života společenského; tolikéž i jarmark poskytoval milou zábavu. Městky mívaly pestrou podívanou na sjíždějící se šlechtu při rozličných slavnostech, dívaly se rády turnajím, maškarním průvodům o masopustě, dívaly se hrám vánočním a pašijovým, bavily se komickými částmi těchto her, jakkoli bývaly ony, soudíme-li dle Mastičkáře, dle novověkého vkusu až příliš drastické. O kuchařském umění pražských měšťanek soudíme dle pana prof. Tomka (Dějiny města Prahy, II.), že již tehdáž hospodyně české svou dovedností v kuchařství vynikaly. Z krmí chutně připravených již ve XIV. století se uvádí polívka a omáčky; kyselo a kapalice; jitrnice, klobásy a jelita; rozličné pečivo, jako calty, koláče, pirohy, makovce, vdolky, mazance; dále podávány při hostině všeliké konfekty, tehdáž obyčejně od lékárníků prodávané. Hojnosť drůbeže, zvěři, ryb a jiných plodin, v tehdejších Čechách větší než nyní, skytala hospodyním příležitosť libého střídání pokrmů. Knihy kuchařské známy jsou teprve z dob pozdějších.

Bylo již výše řečeno, že služba milostná byla hlavně mezi šlechtou rozšířena. Neboť měšťané, tuším, nehrubě o to stáli, ba nepřipouštěli ani, aby jejich ženám a dcerám rytíři s velikou touhou sloužili a jim na konec hlavy pomátli.

Ve XIV. století zbožňoval jakýsi Šternberk na Mělníce měšťky tak nadšeně, že musil z města prchnouti. Když jel ze brány, jeho pěkná Annička v okénci stojíc velmi srdečně plakala. Za městem byl Šternberk od měšťanů přepaden a hrubě posekán. Když těžce poraněného do Mělníka přinášeli, proti němu panny a paní vyjely řkouce: „A vítaj Štemberku, náš sluho věrný! A já vám děkuji (odvece) panenky a paní; to mám pro pěknú Anničku, ješto mi dala perlovú tkaničku.“

Pokud se týče krojů, nestačí nynější úzký rámec k vylíčení jejich; musili bychom příliš daleko zabíhati, chtějíce jen poněkud popsati střídání módy ve kraji českých žen. Znajíce cizí, západoevropské šaty i střihy a měníce je dosti často, Češky ani v této věci pozadu nezůstávaly.

Spěcháme proto zmínit se ještě o jiných stránkách v životě a postavení českých žen.

Vynikajíce náboženskou horlivostí podnikaly Češky někdy pouť k svatému hrobu do Palaestiny, cestu to tehdáž zvláště obtížnou i nebezpečnou. Tak poručila paní Přibyslava, vdova po Hroznatovi, r. 1132 klášteru sázavskému, vykonavši cestu do Palaestiny, vesnici Hostivary. Roku 1214 odevzdala paní Anežka, vdova po Kunovi z Potvorova, chtějíc se znamením kříže vydati se do Svaté země, dědiny své Močidlce, Hluboké, Úplevice, Údražky, Srubný a Vladiměř klášteru plasskému, což král Přemysl Otakar I. schválním listem na její žádosť potvrdil (Dr. H. Jireček, Sl. právo). Doma zakládajíce chrámy a kláštery, oltáře, sochy a obrazy napomáhaly rozkvětu stavitelství, sochařství a malířství.

Mimo mnohé jiné buďtež připomenuty krásný chrám sv. Ducha v Hradci Králové a velkolepý arciděkanský chrám sv. Bartoloměje v Plzni; poslednější byl vystavěn okolo r. 1292 účinlivým přispěním několika zbožných měšťanek, zvláště pak paní Anny z Předbořova. Na Moravě založila královna Konstancia r. 1233 klášter cisterciánek v Tišnově, Porta coeli řečený, s překrásným chrámem slohu romansko-gothického.

Nejstarší pak památkou českého malířství jsou malovaná písmena a ozdoby v legendě o sv. Václavu (ve Wolfenbüttelu) r. 1006 pro českou kněžnu Emmu, vdovu Boleslava II. Pobožného, psané. Od kněžny Emmy se též zachovaly české stříbrné peníze, denáry.

Převzácné malířské dílo Pasionál abatyše Kunhuty, dcery Přemysla Otakara II., z r. 1312 se chová v universitní knihovně v Praze. Táž kněžna abatyše zanechala skvostné dílo zlatnické práce, berlu z r. 1303. Potomně ve stoletích XVI. a XVII. přispívaly české ženy horlivě k pořizování nádherných maleb ve mnohých českých kancionalech.

Že pěstovaly Češky hudbu a zpěv, jak církevní tak světský, netřeba šíře vykládati; příležitosť ku cvičení se ve zpěvu chrámovém dána jim zvláště ve školách klášterních.

Ženy a dívky české hotovily rozličná roucha mešní a kostelní vůbec, mistrné práce u vyšívání. Samy královny české bavily se takovými umělými pracemi ženskými. Králová Juta, dcera Rudolfa Habsburského, manželka krále Václava II., sama si pilně práce hledíc dala pannám svým jedné tkáti, jiné šíti, ve všem jsouc jim učitelkou. Dcera její Václavovna Eliška Přemyslovna, potom manželka krále Jana, stala se následovnicí příkladu matčina, ba pravou umělkyní.

Mimo šlechtičny a bohaté měštky pěstovaly umělé vyšívání čili krumplování nejzdárněji řeholnice, ku př. svatojirské. Perlami vyšívané, sedm stop široké a tři stopy vysoké antipendium (závoj přední části oltáře) chrámu sv. Jodoka v Chebu jest (dle prof. Gruebra) provedeno mistrovsky slohem románským od klarisek, které v témž městě od r. 1268 měly klášter. Na dykytové půdě jsou různobarevnými sklenými perlami zobrazeny celé postavy některých svatých, hlavně pak světic božích.

Zbytky antipendia z téže doby románské chovají se prý v Nimburce; jest ozdobeno krásně provedenými květinami. V kathedralním chrámu hradeckém se nalézá ornát, snad z konce XIV. století, s pěkně provedeným, polovypouklým obrazem Spasitele na kříži.

Ve vývoj české malby působily Češky též svou vlastní, vrozenou krásou. Neboť umělci prvé české školy malířské věku čtrnáctého proto na obrazech svých tak krásné, ušlechtilé tváře zobrazovali, poněvadž v životě pořád hojnosť nejkrásnějších modellů před sebou vídali. Vždyť prý také pozdější slavný malíř Tizian v XVI. století tvrdil, že ideál ženské krásy, jejž v obraznosti choval, právě v Praze našel uskutečněným.

Zabývajíce se Češky také léčením,[2] tu v rodině, tamo i ve kruzích širších, častěji nadsazovaly, jsouce sváděny obecnou tehdáž pověrčivostí, léčivosť rostlin a sil přírodních domnívajíce se, že vskutku mohou čáry a kouzla prováděti.

Jedny samy sebe přeceňovaly; jiné od vrstevníků jsouce za kouzelnice jmíny, podléhaly pověrám, ba upadaly ve přepjatosť, blouznivosť, ba ve třeštivosť.

To vše se dělo právě z nedostatku hlubších a širších vědomostí o přírodě v době, kdy mnohdy i nebezpečno bývalo ženě, míti vědomosti léčitelské; tyto nedovedly rozeznávati od čarování, zaříkání, věštění, připravování čarovných nápojů lásky a t. p. Mnohé zkušené a moudré ženy české byly nevinně a mylně jmíny za čarodějky, ač v těchto dobách nebyly alespoň tak krutě pronásledovány, jako se dělo ponejvíce v XVI. století, kdy bývaly páleny a jinak odpravovány.

Již Kazi, dcera Krokova, byla od lidu pokládána za kouzelnici, ježto znala léčiti a vynikala znalostí přírodních sil; po smrti její mívali Cechové, když se něco ztratilo a nebylo naděje k nalezení, přísloví, že by to ani Kazi neuhodla. O věštkyních ve válce Neklana a Vlaslava bylo též výše zmíněno.

Dle vypravování Dalimila v kapitole 31. měla také Přibyslava, sestra sv. Václava, „svatá dívka“, zjevení, podobně (kapitola 80.) projevuje poustevnice Trubka r. 1227 predikateřům (dominikánům) v Praze vůli sv. Klimenta, kde se mají usídliti.

Léta 1253 zemřela Zdislava, dle Dalimila svatého života žena: pět mrtvých (prý) Boží mocí vzkřísila, mnoho slepých prosvětila, chromých, malomocných uzdravila i nad jinými pracnými veliké pomoci činila.

Blouznivé přemrštěnosti naháčů čili flagellantů, kteří roku 1259 z přepjatosti tělo své do krve mrskali, hověly též některé Češky; ve hromadě chodíce tepaly obnažená těla svá. (Dalimil, Naháči kap. 90.: Paní, v svém plucě chodiec, též činichu.) Jiné blouznivé kacířství, v němž súčastňoval se jakýs lékař Richard, učení Valdenské a Albigenské nacházelo r. 1318 v Praze některé vyznavačky. Odpírajíce moci papežské a nejsvětější trojici páchaly v nočních schůzkách ve svých skrýších ohavné smilství, načež bylo v Praze čtrnáct kacířův obojího pohlaví upáleno.

Z potomních dob hojně zpráv tištěných i rukopisných o čarodějkách jest po ruce.

Jsouce jazyka svého národního milovny vydávaly některé české paní již ve XIV. století a na samém začátku XV. věku české listiny právní. Tak sepsala či dala napsati po česku (dle Památek p. Fr. Dvorského, pramene to pro pozdější doby hojného a výborného) odkaz Markyta, vdova po Jindřichu z Hradce, sestra jeptišek kláštera krumlovského, řádu sv. Kláry (na Krumlově r. 1365). Jiné národovkyně z téže doby dle téže sbírky byly Anna ze Šternberka, rozená kněžna opavská i ratibořská (poslední vůle na Šternberce Moravském r. 1398), rakovnická obyvatelka paní Klára (tržní smlouva v Rakovníce r. 1408) a bohabojná i dobročinná Peltrata ze Štítného, sestra Tomáše ze Štítného, jež založila nadaci pro augustinianský klášter třeboňský (v Třeboni r. 1414).

Velmi skvělou stránkou vzdělanosti české jest postavení žen v právu domácím, kdežto dle práva římského a německého dívka z moci otcovské neb bratrské přecházela v moc manželovu, jsouc vlastně po celý život svůj pod poručnictvím a nikdy nejsouc zcela svéprávnou, bývala Češka v základě rodového zřízení rovnoprávným členem rodiny. Ženy české měly dle práva českého táž práva co muži a mimo ta ještě jistou přednosť před pohlavím mužským.

Porušení osobní volnosti a pohanění ženy bylo trestáno velmi přísně. Únosba či unesení dívky bylo trestáno i tehdáž, stalo-li se se svolením unesené; bylo-li proti její vůli, mohla únosci stíti hlavu vlastní rukou. Ženy byly svobodnými majetnicemi statků a dědin, jako muži, i směly s nimi nakládati plným právem dědickým či vlastnickým.

Při dskách zemských býval, dle Všehrda, obyčej, že ačkoliv žádný z pánů ve dskách pánem se nepíše, kromě krále, pána vší země, však manželky pánů, vladyk a jiných i chudých lidí, té zvláštnosti užívají, že paními se ve dskách zřetelně a zejména píší.

Práva Starého Města pražského ukládají purkmistrovi, aby kněžím a ženám stejnou poctu prokazoval: „Kdyby kněz, paní anebo která kolivěk žena, buďto i úředník do rady přišli, purkmistr má jich tím poctiti a kázati jim sednouti.“

Věno, t. j. jmění od rodičů nevěstě odevzdané bylo rozeznáváno od obvěnění, daru to od manžela pocházejícího. Věno panino hájeno povýtečně ve právu českém, tak že právo k věnu šlo přede všemi požadavky. Ženy české mohly též býti poručnicemi. Při soudu božím, kdež dle domnění tehdejšího sám Bůh rozhodoval o vině či nevině obžalovaného, mohly panny a vdovy, chtějící se v sedání soudním bíti, státi mečem a štítem ozbrojeny nahoře, jen šraňkem obmezeny, kdežto obžalovaný vrah stál až po pás v jámě.

Žena když muže svého pohnaného, byť i vraha, objala, neb svým rouchem jej přikryla, poskytla téhož útočiště či asylu, jehož cizímu jen králová česká skytati mohla a kteréhož právo české uznávalo.

Když člověk urozený ženu chudého řádu pojme, jakož se to často přihází (dí Všehrd), buď městskou nebo sedlskou, může jí věno do desk vložiti, neb řádu povýšila skrz muže; neboť žena se po muži šlechtí, ale muž po ženě nic, jako děti ne po matce, než po otci. Nebylo-li synů, přešlo dědictví plným právem na dcery.

Tak velice příznivé a vysoce čestné bývalo postavení žen v právu českém.

Jakkoli tu mohly prozatím jen kusé zprávy o činnosti žen českých a o jejich postavení podány býti, přesvědčili jsme se, tuším, přece již s dostatek, že Češky zaujímaly v dějinách národa svého místo tak důstojné, jako ženy u kteréhokoliv vzdělaného národa; že Češky šíříce slávu jména českého i daleko za hranicemi vlasti přinášely jiným národům mír, osvětu a požehnání! Je-li tudíž postavení žen v národě měřítkem jeho kultury, tož náleželi Čechové k národům jak nejslavnějším tak i nejvzdělanějším.

Z pramenů, jichž bylo užito, vděčně připomínáme: Rukopisy Zelenohorský a Královédvorský; Dalimilova Kronika Česká: J. E. Vocel, Pravěk země České, V. V. Tomek, Děje království Českého a Dějepis města Prahy; Dr. H. Jireček, Slovanské právo v Čechách a na Moravě; Výbor z literatury české; některé Články časopisu Musea království českého i Slovníka Naučného; V. Kienberger, Ženy české v době pohanské (Feuilleton Moravské Orlice): Fr. Dvorský, Staré písemné Památky žen a dcer Českých; J. E. Vocel, Grundzüge der böhmischer Alterthumskunde; L. Scheyer, Die Schriftsteller Österreichs; a j. v.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

24.srpna 1814 byl Washington vypálen britským vojskem.

24.srpna 1335 – Trenčínská smlouva mezi Janem Lucemburským a jeho synem Karlem na straně jedné a polským králem Kazimírem III. na straně druhé. Český král Jan a markrabě moravský Karel se vzdali všech nároků na polskou korunu, Kazimír III. jim slíbil zaplatit odstupné a postoupil jim držení celého Slezska.