Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 17

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'
https://www.youtube.com/watch?v=BZtmG-vTxYY
Duke - Komentář v B-2 Spirit
Youtube: B2 COCKPIT TOUR & AERIAL REFUELING
U.S. Clears Sale of F-16 Jets to Taiwan https://freebeacon.com/national-security/u-s-clears-sale-of-f-16-jets-to-taiwan...

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 20. 10. 2016 19:04 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: HISTORIE

Výbušný Balkán (1): Poloostrov válek

Balkánský poloostrov je bezesporu nejméně stabilním regionem Evropy. Dlouhá léta jim zmítaly konflikty, které v první polovině 90. let vyvrcholily krvavým rozpadem Jugoslávie. Ve srovnání s těmito válkami dnes Balkán sice působí relativně klidným dojmem, ale jeho budoucnost je stále velice nejistá.

Region jihovýchodní Evropy, zejména Balkánský poloostrov, byl vždy považován za mimořádně problémový a nestabilní. Nelze se tomu ani příliš divit, neboť unikátní poloha Balkánu na pomezí Evropy a Asie zákonitě způsobuje, že na jeho území se střetávají nejen různé politické a náboženské ideologie, ale zejména sféry zájmů velmocí a supervelmocí.

Pohled do historie

Už letmý pohled do historických pramenů dokazuje, že jihovýchodní Evropa se ani při nejlepší vůli nedá považovat za klidnou oblast. Zdrojem problémů jsou nejen náboženské a etnické rozdíly mezi skupinami obyvatel, ale především strategická poloha Balkánského poloostrova mezi Evropou, Blízkým východem a státy SNS, blízkost Černého moře, úžin Bospor a Dardanely a dalších dopravních tepen mezi Západem a Východem. Balkán byl ohniskem válečných tažení už ve starověku a středověku a první světová válka koneckonců začala v Sarajevu atentátem na rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este. Také během druhé světové války zmítaly Balkánem těžké boje; jugoslávští a řečtí partyzáni bojovali nejen proti německým a italským okupačním vojskům, avšak jejich jednotlivé politické frakce válčily neméně urputně i mezi sebou navzájem.

Relativní klid nastal až po druhé světové válce, neboť vítězné mocnosti si celkem jasně rozdělily sféry vlivu. Řecko a Turecko se postupně orientovaly na Západ, kdežto ostatní země byly pod kontrolou SSSR. Socialistická federativní republika Jugoslávie se však v roce 1948 odtrhla od sovětského bloku a zahájila mírnou liberalizaci, Albánie se v 60. letech přimkla k Číně a vlastní socialistický kurs začalo sledovat i Rumunsko. Jugoslávský vůdce maršál Josip Broz Tito také důsledně dodržoval proporcionální složení jugoslávské vlády, čímž dokázal účinně tlumit národnostní a náboženské konflikty.

Ty však po jeho smrti (1980) propukly s ještě větší silou. Národnostní ambice v regionu ještě podpořilo ukvapené uznání samostatnosti Chorvatska ze strany Německa a poté i dalších států EU. Propukla občanská válka, která způsobila rozpad federace, vyžádala si miliony mrtvých, zraněných a vyhnaných a zpustošila většinu Jugoslávie. Ale ani po jejím skončení nenastal mír. V roce 1999 proběhla vojenská operace NATO Allied Force proti Srbsku a roku 2001 došlo k povstání Albánců v Makedonii, které jen díky snahám vyspělých států nepřešlo ve skutečnou válku. Napětí mezi různými mocenskými skupinami je stále patrné, neboť jejich politické ambice vesměs nebyly naplněny. Přetrvává podněcování k národnostní a náboženské nesnášenlivosti a v řadě oblastí musejí udržovat klid mírové síly OSN, NATO a nejnověji i jednotky Evropské unie.

Geograficky je severní hranice Balkánského poloostrova určena řekami Sáva a Dunaj. Do balkánské oblasti v širším smyslu však můžeme zařadit celkem jedenáct zemí, z nichž pět tvoří státy bývalé Jugoslávie. V pořadí dle rozlohy jsou to Srbsko a Černá Hora, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie a Slovinsko. Druhou pětici tvoří Bulharsko, Rumunsko, Albánie, Moldávie a Řecko. Jedenáctým státem je Turecko, jehož evropská část už leží na Balkáně. Vztahy Turecka s Řeckem jsou notoricky známým problémem, který dlouhodobě komplikuje politickou integraci Evropy.

Jak se změní Srbsko a Černá Hora?

Největším státem bývalé Jugoslávie jsou Srbsko a Černá Hora. Jde o volnou federaci dvou republik, která až do roku 2003 nesla název Federativní republika Jugoslávie. Dodnes se často používá pojem „Jugoslávie“ jako označení Srbska a Černé Hory. Všeobecně se předpokládá, že v současné podobě stát již příliš dlouho nevydrží; v obou částech se mají konat referenda, v nichž s největší pravděpodobností zvítězí stoupenci úplného oddělení.

O nepříliš pevných vztazích obou republik svědčí skutečnost, že i během autoritativní vlády prezidenta Miloševiće si Černá Hora uchovala ekonomickou nezávislost a vedla si relativně dobře. Naopak Srbsko utrpělo několika lety války, poté mezinárodním embargem a dalšími sankcemi, přílivem srbských uprchlíků z okolních jugoslávských republik a roku 1999 navíc bombardováním ze strany NATO. Všechny tyto faktory způsobily, že za rok 1999 měla srbská ekonomika poloviční HDP proti roku 1990. Po Miloševićově pádu se k moci dostaly demokratické síly, které začaly zavádět reformy a hledat vazby na zahraniční trhy. Do Srbska silně proniká západoevropský i ruský kapitál, který snad podpoří oživení srbské ekonomiky. Zajímavostí je, že v Černé Hoře je legálním platidlem euro a v Srbsku je tomu fakticky stejně, i když oficiálně stále platí dinár. Problematická provincie Kosovo, kterou obývají převážně Albánci, je dnes pod mezinárodní správou.

Druhým největším státem bývalé Jugoslávie je Chorvatsko, kde až do roku 1999 vládl nacionalistický prezident Franjo Tudjman. Ten se otevřeně hlásil k fašistickému režimu ustašovců, který byl za druhé světové války spojencem Německa. Za Tudjmanovy vlády se Chorvatsko nedalo považovat za svobodnou zemi a EU v roce 1997 odmítla zahájit vstupní jednání kvůli porušování lidských a občanských práv. Reformy přišly až po roce 1999, kdy Tudjman náhle zemřel a vystřídala jej koalice liberálů a sociálních demokratů. Země se ale stále potýká s problémy, zejména vysokou nezaměstnaností (cca 20 %). Chorvatsko získalo nejdelší část mořského pobřeží bývalé Jugoslávie, a tak může profitovat z turistického ruchu. S Chorvatskem se počítá při dalším rozšiřování NATO a EU, ovšem pod podmínkou vydání osob stíhaných pro válečné zločiny, mj. generála Anteho Gotoviny.

Jednotky EU v Bosně a Makedonii

Bosna a Hercegovina byly nejvíce postiženy občanskou válkou, protože na jejich území probíhaly nejtěžší boje mezi Srby, Chorvaty a Bosňany (tj. bosenskými Muslimy). Stát nyní tvoří dvě části, Federace Bosny a Hercegoviny (Chorvaté a Bosňané) a Republika Srpska (Srbové), a existují v něm i dvě armády. V zemi působily síly NATO (IFOR a SFOR), které v prosinci 2004 vystřídala „evropská“ mise EUFOR. Avšak první zahraniční mise EU začala už v lednu 2003, kdy do Bosny dorazilo 500 policistů EU. Přes své ekonomické problémy má Bosna velký zájem o vstup do EU, ale evropské orgány už několikrát varovaly, že vstupní jednání pozastaví, jestliže bosenská vláda nebude intenzivněji spolupracovat při pátrání po válečných zločincích. Nejhledanější jsou bývalí předáci bosenských Srbů Radovan Karadžić a Ratko Mladić, ale obviněni jsou i vůdci bosenských Muslimů.

Ze zeměpisného hlediska je zvláštním případem Makedonie. Tento region byl v roce 1913 rozdělen mezi Srbsko, Bulharsko a Řecko a „srbská“ část se roku 1918 stala částí Jugoslávie. Občanskou válkou však Makedonie příliš neutrpěla, zejména díky silám OSN (UNPROFOR a UNPREDEP), které tam působily od roku 1992. Větší problémy způsobily vztahy s Řeckem, které se obávalo, že Makedonie vznese nárok na řecké území téhož jména. Řecko uvalilo na Makedonii embargo, což mělo za následek ekonomickou krizi, jejíž efekt je dodnes patrný (nezaměstnanost přesahuje 35 %). V zájmu odvrácení podobných konfliktů přijala Makedonie oficiální název Bývalá jugoslávská republika Makedonie (často ve formě anglické zkratky FYROM, Former Yugoslav Republic of Macedonia).

Další krize potkala Makedonii v roce 2001, kdy došlo k povstání etnických Albánců, kteří tvoří asi čtvrtinu obyvatelstva a kteří požadovali větší rozsah práv a autonomie. Probíhaly místní boje mezi povstaleckými skupinami Albánců a makedonskou armádou a hrozilo, že se do konfliktu zapojí i Albánie. Západní země nakonec v srpnu 2001 dojednaly smlouvu, podle níž byla do makedonské ústavy zakotvena práva Albánců (mj. albánština jako druhý úřední jazyk), za což albánští bojovníci odevzdali zbraně do rukou sil NATO. 31. března 2003 mise NATO skončila a vedení operací v Makedonii bylo předáno Evropské unii.

Slovinsko je v NATO a EU

Nejmenší a bezesporu nejvyspělejší zemí bývalé Jugoslávie je Slovinsko. Vždy platilo za nejvíce rozvinutou část Jugoslávie a bylo jen málo zasaženo občanskou válkou. Souhlasilo totiž se splácením finančních kompenzací Srbsku za dotace z bývalého federálního rozpočtu, do něhož nejvíce přispívalo právě Srbsko. EU dojednala zastavení palby a srbské jednotky se ze Slovinska stáhly. Slovinská vláda začala hned po vyhlášení samostatnosti zavádět důsledné politické a ekonomické reformy, které zaručují stabilitu a prosperitu. Slovinsko se jako první z jugoslávských států stalo členem NATO a EU; v květnu 2004 bylo v mnoha ukazatelích vyhodnoceno jako nejlepší z přistupujících zemí.

Na východ od bývalých jugoslávských států leží Bulharsko a Rumunsko. Politický vývoj po rozpadu sovětského bloku byl v obou diametrálně odlišný. V Rumunsku byl komunistický diktátor Ceauşescu svržen násilím a popraven, zatímco v Bulharsku vyhrála komunistická strana první pluralitní volby. Současná situace v obou zemích je ale podobná, protože obě sužují stejné ekonomické a společenské problémy: vysoká nezaměstnanost, zadluženost, inflace, organizovaný zločin a korupce, pomalá privatizace klíčových podniků a neúnosné množství obyvatel žijících pod hranicí chudoby. Bulharsko i Rumunsko jsou od roku 2004 členy NATO a přes všechny potíže doufají, že v roce 2007 vstoupí do EU.

Ještě hůře je na tom Albánie, která je nejen ekonomicky slabá, ale navíc politicky velice nestabilní. Vlády a premiéři se střídají daleko častěji, než předepisuje ústava, a některé změny vlády připomínají spíše převraty. Často dochází k ozbrojeným protivládním demonstracím a volby nejsou mezinárodními pozorovateli hodnoceny jako právě vzorové. Albánie touží po členství v NATO a EU, ale její šance na úspěch lze nyní jen těžko odhadnout. Avšak i přes své potíže není Albánie nejchudší zemí Evropy. Toto pochybné prvenství patří Moldávii, v níž v roce 1992 proběhla téměř neznámá válka (více v rastru).

Slabý článek NATO

Většinu jižní části Balkánu zaujímá Řecko, které vstoupilo do NATO roku 1952 a do Evropského společenství (dnešní Evropské unie) v roce 1981. Cesta Řecka do západních politických, ekonomických a vojenských struktur ale nebyla jednoduchá. Po druhé světové válce následovala v Řecku občanská válka, v níž roku 1949 zvítězili zastánci monarchie. Řecko zůstalo královstvím do roku 1967, kdy došlo k vojenskému převratu. Po sedmi letech vojenské vlády (tzv. režimu plukovníků) byla nakonec nastolena republika, ale řecká politická scéna je dosud neklidná (např. v roce 1990 se konaly troje parlamentní volby).

Řecko bylo vždy považováno za slabý článek NATO, mj. kvůli konfliktním vztahům s Tureckem. Spory se týkají jednak hranic vzdušného a námořního prostoru v Egejském moři a jednak ostrova Kypr, který je rozdělen na jižní část řeckou (Kyperská republika) a severní tureckou (tzv. Severokyperská turecká republika; tu ale uznává jen Turecko). Do EU však vstoupila jen vláda řecké části ostrova, čímž z hlediska mezinárodního práva nastala absurdní situace, kdy turecká vojska na Kypru okupují členskou zemi EU. (Turecku a Kypru byl věnován článek v ATM 08/2003.)
Po turecké invazi na Kypr v roce 1974 Řecko v podstatě přestalo být aktivním členem NATO a do struktur Aliance se plně vrátilo až roku 1980. Vztahy s Tureckem se od té doby značně zlepšily, ale nad Egejským mořem a v okolí Kypru neustále dochází k ne právě přátelským setkáním tureckých a řeckých lodí a letadel, při nichž občas chybí jen málo ke střelbě ostrou municí. Objevují se i spekulace, že některé havárie a nehody (např. zřícení řecké Mirage F.1CG 18. června 1992, oficiálně kvůli ztrátě stability) byly ve skutečnosti důsledkem nepřátelské palby.

Je zřejmé, že dnešní situace na Balkáně má stále daleko k ideálu. Všechny země sice lze označit za víceméně demokratické a většina se těší alespoň jakési prosperitě, ale celá řada problémů dosud nebyla vyřešena. Současná situace sice dává důvod k optimismu, ale mír na Balkáně byl vždy velice křehký. Úspěchy mezinárodního společenství lze tedy vnímat jen jako první krok na dlouhé cestě ke stabilitě.

Vojenský průmysl na Balkáně

Většinu výzbroje balkánských států (kromě Řecka) tvoří technika ze SSSR. Některé země ovšem vyvinuly vlastní typy zbraní, v mnoha případech překvapivě kvalitní. Lze uvést např. jugoslávský tank M‑84 (modifikace T‑72), rumunskou sérii modernizací tanku T‑55 (např. TM‑800 nebo TR‑85), bulharské bojové vozidlo pěchoty BMP‑23 (na bázi ruského MT‑LB), rumunské horské bojové vozidlo MLVM, rumunskou sérii kolových obrněných transportérů TAB nebo jugoslávské ponorky tříd Sutjeska a Heroj.

Sama Jugoslávie byla zvláštním případem, neboť po roztržce se SSSR v roce 1948 začala praktikovat „národní cestu k socialismu“ a navázala spolupráci s kapitalistickými státy, takže měla ve výzbroji i západní techniku. Rovněž režim rumunského diktátora Ceauşesca usiloval o dobré vztahy se Západem. Tato politika přispěla k tomu, že v obou státech vznikl letecký průmysl, založený na licenční produkci západní techniky. Rumunská firma CNIAR vyráběla britská proudová dopravní letadla BAC One‑Eleven a francouzské vrtulníky SA 330 Puma a SA 316 Alouette III, zatímco Jugoslávie měla licenci mj. na francouzské helikoptéry SA 342 Gazelle. Jugoslávská firma SOKO ale vyráběla i typy vlastní konstrukce. Nejznámější jsou vrtulový bitevní stroj proti povstalcům P‑2 Kraguj, proudový cvičný G‑2 Galeb, jeho útočná obměna J‑1 Jastreb a novější cvičný G‑4 Super Galeb. Pro pohon všech proudových letadel sloužily britské motory série Rolls‑Royce Viper. Rumunská společnost CNIAR zase zkonstruovala proudový cvičný letoun IAR‑99 Soim.
Vrcholem leteckého průmyslu na Balkáně byl dvoumotorový stíhací bombardér, na jehož vývoji se podílely Jugoslávie a Rumunsko. První prototypy vzlétly 31. října 1974, sériová výroba v Rumunsku začala v roce 1979 pod názvem IAR‑93A a o rok později v Jugoslávii jako J‑22 Orao. Vznikla i průzkumná obměna IJ‑22, dvoumístná cvičná NJ‑22 a dvoumístná průzkumná INJ‑22. Těsně nadzvuková verze s motory s přídavným spalováním má název J‑22(M) Orao 2 (resp. IAR‑93B) a opět existuje i dvoumístná varianta NJ‑22(M) Orao 2D. Rumunský podnik Aerostar nyní spolupracuje s izraelskou firmou Elbit a německou firmou EADS na modernizačních projektech MiG‑21 Lancer a MiG‑29 Sniper.

Moldávie, 1992: Neznámá válka

Moldavská republika vyhlásila nezávislost 27. srpna 1991. Její odtržení od SSSR však zkomplikovalo etnické složení obyvatelstva země. Asi dvě třetiny tvoří Moldavané, kteří mají těsné vztahy s Rumunskem; moldavština a rumunština jsou vlastně jeden jazyk a oba národy pojí i kulturní a historické faktory. Zhruba čtvrtinu obyvatelstva ale tvoří etničtí Rusové a Ukrajinci, kteří žijí hlavně na východě země za řekou Dněstr. Tato skladba obyvatel je dána historicky. Oblasti na východ od Dněstru byly před druhou světovou válkou částí Ukrajiny, zatímco západní část patřila Rumunsku; v roce 1940 SSSR anektoval rumunskou Besarábii a z obou regionů vytvořil Moldavskou SSR.
Rusové a Ukrajinci pochopitelně nebyli odtržením Moldávie od SSSR nadšeni. Vnímali jej jako svévolný čin „rumunské“ vlády a právem se cítili opomíjeni. Na protest tedy vyhlásili vlastní Podněsterskou republiku. Hlavním faktorem se stala skutečnost, že za Dněstrem byla rozmístěna 14. sovětská armáda, které velel později velmi známý generál Alexandr Lebeď. 14. armáda se postavila za Rusy a Ukrajince (čímž si Lebeď vydobyl v Rusku pozoruhodnou autoritu) a mezi ní a moldavskou armádou propukly boje.

Jejich objektem byly hlavně mosty přes Dněstr, po nichž oběma směry proudili uprchlíci, kteří se obávali etnického násilí. 14. armáda tyto mosty obsadila a dokonce zaujala pozice na západním břehu řeky. V březnu a dubnu 1992 se moldavská armáda pokusila mosty dobýt, ale byla s těžkými ztrátami odražena. Neúspěšně ale skončily i ruské protiútoky. Poté OSCE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) dojednala zastavení palby, to ale trvalo jen do 22. června, kdy moldavská armáda vyslala tři letouny MiG‑29, aby pumami zničily klíčový most přes Dněstr; ten však byl jen lehce poškozen. Za několik dní byl jeden MiG‑29 sestřelen protivzdušnou obranou 14. armády.

Do konfliktu se aktivně zapojilo i Rumunsko, jehož transportní letouny zásobovaly moldavská vojska. Vojáci 14. armády údajně sestřelili jeden rumunský letoun An‑24, což ale Rumunsko nikdy nepotvrdilo. Rusové později dokonce tvrdili, že moldavské MiGy pilotovali Rumuni, pravděpodobně však šlo o špatnou interpretaci rádiových odposlechů vyvolanou tím, že rumunština a moldavština jsou v podstatě totožné jazyky.

„Neznámá válka“ skončila 28. června 1992, kdy vstoupilo v platnost příměří dojednané OSCE. Podle různých zdrojů si vyžádala několik stovek mrtvých, převážně moldavských vojáků. Vztahy mezi oběma etniky zůstávají i nadále napjaté. „Podněsterská republika“ má statut autonomní oblasti a na jejím území se dosud nacházejí jednotky bývalé 14. sovětské armády, nyní fungující jako mírové jednotky SNS. V případě konfliktu však od nich lze jen těžko očekávat nestrannost.

Publikace: Armádní technický magazín 3/2005

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

20.září 1410 – Zikmund Lucemburský byl zvolen některými kurfiřty římským králem. Zbytek kurfiřtů (včetně českého krále Václav IV.) však zvolili 1.10.1410 králem moravského markraběte Jošta, Zikmundova bratrance.

20.září 1187 zahájil Saladin obléhání Jeruzaléma