Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 82

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'
https://www.youtube.com/watch?v=BZtmG-vTxYY
Duke - Komentář v B-2 Spirit
Youtube: B2 COCKPIT TOUR & AERIAL REFUELING
U.S. Clears Sale of F-16 Jets to Taiwan https://freebeacon.com/national-security/u-s-clears-sale-of-f-16-jets-to-taiwan...

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 20. 10. 2016 19:20 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: HISTORIE

Výbušný Balkán (2.): Rozpad Jugoslávie

Občanská válka, která skončila rozpadem Jugoslávie, byla nepochybně nejbrutálnějším konfliktem, který Evropu zasáhl od konce 2. světové války. Byl charakteristický tím, že se v něm střetly nejen náboženské, politické a národnostní ambice několika jugoslávských mocenských skupin, ale i zájmy světových velmocí.

Analýza jugoslávské občanské války není právě jednoduchou záležitostí, zejména proto, že je obtížné nalézt objektivní pohled. Jednotlivé válčící strany si vytvořily silné vazby na světové velmoci, což má za následek zaujatá hodnocení, která zpravidla svádějí veškerou vinu na některou ze stran. Zvláště v Evropě vznikla tendence vinit z celého konfliktu Srby, ačkoli přinejmenším stejnou zásluhu na rozpadu federace mají i nacionalisté ostatních etnik.

Jugoslávie a maršál Tito

O Jugoslávii jako státu lze hovořit od roku 1918, kdy vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Už tehdy však vznikaly konflikty; katoličtí Chorvaté a Slovinci byli dříve součástí habsburské říše a považovali se za Evropany, zatímco pravoslavní Srbové a Černohorci měli silné vztahy s Ruskem. Navíc žilo v Jugoslávii mnoho Muslimů, kteří tuto víru přijali během nadvlády Turecka. Dalšími národy byli mj. Makedonci, Albánci a Maďaři. Název Jugoslávie (tj. „země jižních Slovanů“) ustanovil král Alexandr I. v roce 1929.

V roce 1941 vpadla do země německá a italská vojska. Chorvatsko ovládané ustašovci se stalo satelitním státem Německa, ale v jugoslávských horách zuřila nelítostná partyzánská válka, a to nejen proti okupantům, ale i mezi jednotlivými partyzánskými skupinami. Jako vítězové z ní nakonec vyšli komunisté, které vedl charismatický Josip Broz zvaný Tito. Po válce se stal prezidentem sjednoceného státu jménem Federativní lidová republika Jugoslávie (od roku 1963 Socialistická federativní republika Jugoslávie).

Dělila se na šest národních republik (Srbsko, Černá Hora, Chorvatsko, Bosna, Slovinsko a Makedonie) a dvě autonomní oblasti v Srbsku („albánské“ Kosovo a „maďarská“ Vojvodina). Spory mezi národnostmi účinně potlačoval zejména sám Tito (původem Chorvat), který vždy dodržoval etnicky proporcionální složení všech federálních institucí. Jugoslávie navíc nebyla satelitem SSSR, udržovala korektní vztahy se Západem a ekonomicky si vedla celkem dobře, protože Titův „národní“ socialismus umožňoval soukromé podnikání.

V roce 1980 však Tito zemřel a dlouho tlumené nacionalistické ambice se začaly pomalu, ale zřetelně projevovat. Země totiž měla nesmírně složitý ústavní systém a chyběla silná vůdčí osobnost, jež by mohla Tita nahradit. Proto se sáhlo k nepříliš vhodnému rotačnímu principu, podle něhož se ve funkcích každý rok střídali zástupci jednotlivých národních republik. Po Titově smrti přišla ekonomická krize, rostla nezaměstnanost i státní dluh a kosovští Albánci žádali stále vyšší míru autonomie.

1991: Nezávislost Chorvatska a Slovinska

V roce 1989 se prezidentem Srbska stal nacionalista Slobodan Milošević. Chtěl změnit Srbsko v jednotný státní útvar a začal omezovat suverenitu autonomních vlád Vojvodiny a Kosova. V roce 1990 se v jugoslávských republikách konaly první svobodné volby, v nichž zvítězili nacionalisté. Do čela Chorvatska se dostal Franjo Tudjman, Milošević byl znovu zvolen prezidentem Srbska a nechal rozpustit vládu Kosova. Chorvaté a Slovinci se začali obávat, že Srbové chtějí ovládnout celou Jugoslávii, a jejich obavy ještě zesílily v květnu 1991, když Srbsko zabránilo zvolení Chorvata prezidentem federace.

Za začátek občanské války lze pokládat 25. červen 1991, kdy Chorvatsko a Slovinsko oznámily, že vystupují z jugoslávské federace. Federální parlament to označil za nepřípustné a schválil použití armády. Lze diskutovat o tom, zda byla tato reakce přiměřená, ale federální vládě jistě nelze vyčítat, že chtěla udržet celistvost země. Ve hře byla i ekonomika; průmysl ve Slovinku a turistická infrastruktura v Chorvatsku poskytovaly finance, s nimiž se počítalo ve federálním rozpočtu (když se v září 1991 odtrla chudá Makedonie, Bělehrad nezasáhl). Proti samostatnosti se bouřili i chorvatští Srbové.

27. června zahájily federální jednotky na území Chorvatska a Slovinska boj proti silám věrným nových vládám. Válka ve Slovinsku trvala jen krátce, protože Slovinsko (za asistence Evropského společenství) se s Bělehradem dohodlo a federální vojska se za deset dní začala stahovat. V Chorvatsku však boje pokračovaly a federální armáda se srbskými dobrovolníky rychle postupovala. 7. října bylo bombardováno hlavní město Záhřeb, 18. listopadu padlo symbolické město Vukovar a Srbové ovládli třetinu území Chorvatska, na němž vyhlásili Republiku Srbská Krajina. ES zajistila několik příměří, ale ta vydržela vždy jen několik dní. Až 27. listopadu 1991 souhlasil Bělehrad s příchodem sil OSN (UNPROFOR) na sporná území a v lednu 1992 bylo dojednáno zastavení palby.

1992: Začíná válka v Bosně

Rozpad Jugoslávie však pokračoval. 23. prosince 1991 Německo velmi ukvapeně uznalo suverenitu Chorvatska a 15. ledna 1992 tak (na nátlak Německa) učinily ostatní státy ES, což ale způsobilo jen další eskalaci nacionalistických nálad. 3. března oznámil bosenský prezident Alija Izetbegović (Muslim), že Bosna na základě referenda vyhlašuje nezávislost. Bosenští Srbové ale ono hlasování bojkotovali a odmítli Bosnu jako federaci tří národních oblastí.

Evropské státy diplomaticky uznaly Bosnu a Hercegovinu 6. dubna, ale už následujícího dne bosenští Srbové vyhlásili vlastní stát Republika Srpska a začali usilovat o jeho připojení k Srbsku, aby vzniklo „Velké Srbsko“. Boje se rychle rozšířily na celé území státu a brzy do nich zasáhly i armády Srbska a Chorvatska. Bosenští Srbové vedení Radovanem Karadžićem měli od počátku převahu a díky podpoře armády Srbska ovládli do června přes 70 % území Bosny. Karadžić se nijak netajil tím, co má v úmyslu. Prosazoval vytvoření etnicky čistých oblastí, kde měli žít pouze Srbové, a prý prohlásil, že z Chorvatů a Muslimů bude „třetina vyhnána, třetina posrbštěna a třetina vyhlazena“.

Hlavní město Bosny Sarajevo bylo od dubna obklíčeno Srby a bylo prakticky neustále terčem jejich dělostřelectva. Síly UNPROFOR směly jen monitorovat situaci a dohlížet na plnění dohod, ale neměly mandát k ozbrojenému zásahu, takže usilovaly pouze o zabezpečení humanitárních dodávek do obležených oblastí; bojující jednotky však konvoje často napadaly. OSN nařídila embargo proti Srbsku a Černé Hoře, na něž dohlížely letecké a námořní síly NATO a ZEU v Jaderském moři. V říjnu 1992 byl vzdušný prostor nad Bosnou vyhlášen za bezletovou zónu pod kontrolou NATO.

1993: Mírové plány selhávají

Politická a vojenská situace v Bosně a Hercegovině byla značně komplikovaná. Aliance Chorvatů a Muslimů, díky níž země vyhlásila nezávislost, vzala brzy za své. V Hercegovině se spojili Srbové s Muslimy proti extrémistickému Chorvatskému obrannému společenství (HOS), jehož cílem bylo vytvořit fašistický stát navazující na režim ustašovců. Severozápadní Bosnou zmítaly boje mezi frakcemi Muslimů a ve střední Bosně válčily převážně muslimské vládní síly proti Srbům a Chorvatům.

V létě 1993 ztroskotal mírový plán, který navrhli zmocněnci Cyrus Vance (OSN) a David Owen (ES). Bosna měla být rozdělena do devíti oblastí podle složení obyvatelstva, desátou zónou mělo být „mezinárodní“ Sarajevo. Plán schválili jen Chorvaté; Muslimové jej nepřijali, protože se báli, že by to znamenalo uznání etnických čistek, zatímco bosenští Srbové doufali, že již brzy zvítězí a uspořádají Bosnu podle svého. Vláda Srbska je ovšem tlačila ke schválení plánu a začala tlumit svou podporu. Postupně byly předloženy další mírové návrhy, ale žádný nebyl akceptován zástupci všech tří etnik.
Jinak se ale světové velmoci příliš nesnažily válku zastavit. SRN podporovala Chorvaty a přes embargo jim dodávala zbraně z arzenálu bývalé NDR. Mocné Chorvatsko by totiž bylo strategickým spojencem západní Evropy a umožnilo by jí lepší přístup k Asii. Srbům stranili jejich tradiční spojenci Rusové, kteří toužili obnovit své pozice na Balkáně, kdežto Muslimy podporovaly islámské státy. O ochranu Muslimů se paradoxně nejvíce starali Američané, na jejichž naléhání vyhlásila OSN na jaře 1993 šest „bezpečných zón“ pro Muslimy (Sarajevo, Goražde, Srebrenica, Tuzla, Bihać a Žepa). Boje v Bosně ale pokračovaly a v listopadu 1993 byl při bojích Chorvatů s Muslimy zničen slavný historický most ve městě Mostar.

1994: Letecké údery NATO

Od 15. ledna 1994 platilo v Bosně příměří, které ovšem nevydrželo ani měsíc. 4. února Srbové opět ostřelovali Sarajevo, při čemž bylo 68 lidí zabito a přes 200 zraněno. To už bylo příliš. Rada NATO důrazně vyzvala bosenské Srby, aby do půlnoci 20. března stáhli veškeré těžké zbraně minimálně 20 kilometrů od Sarajeva, jinak budou čelit úderům NATO. Byly odsouhlaseny i letecké útoky proti dělostřeleckým jednotkám, které se podílely na ničení civilních cílů v Sarajevu. Srbové tedy začali zbraně stahovat. Lhůtu sice nedodrželi, Aliance však proti nim přesto nepoužila sílu.

28. února proběhla vůbec první bojová akce pod vlajkou NATO. Šest srbských letounů Galeb narušilo bezletovou zónu, americké F‑16 na ně zaútočily a čtyři narušitele sestřelily. Důležitý zvrat přišel 1. března, kdy se Muslimové a Chorvaté dohodli na zřízení Federace Bosny a Hercegoviny (USA totiž pohrozily, že na Chorvatsko budou uvaleny stejné sankce jako na Srbsko). Situace se začala vyvíjet v neprospěch bosenských Srbů.

10. a 11. dubna provedly stroje NATO první údery na pozemní cíle, když americké F‑16 a F/A-18 zaútočily kanony a pumami na srbské jednotky, které střílely na síly UNPROFOR v oblasti Goražde. Po dalších incidentech v tomto regionu vyzvala Rada NATO Srby, aby své jednotky stáhli do vzdálenosti minimálně 20 km od Goražde, a schválila letecké operace proti jakýmkoli vojenským silám, které by ohrožovaly muslimské bezpečné zóny.

Během léta a podzimu 1994 uskutečnila letadla NATO několik akcí proti Srbům, kteří porušovali stanovená ultimáta nebo napadali mírové jednotky. V listopadu zaútočila letadla NATO na letiště v Srby kontrolovaných částech Chorvatska a na postavení protiletadlových děl a raket bosenských Srbů, což byla odveta za ostřelování letounů Aliance. 23. prosince 1994 souhlasily všechny tři strany s dohodou o čtyřměsíčním příměří, jejíž iniciátorem byl bývalý americký prezident Jimmy Carter.

1995: Konečně mír?

Příměří platilo od 1. ledna 1995, ale nikdy nebylo úplně dodržováno a po oněch čtyřech měsících (1. května) boje propukly znovu. Následujícího dne vstoupila chorvatská armáda do Srbské Krajiny a brzy vyslala další vojáky do Bosny, což bylo v rozporu se všemi smlouvami, ale nikdo Chorvatsko neodsoudil. Z Chorvatska uprchly statisíce Srbů, avšak OSN i NATO mlčely, dokonce i tehdy, když chorvatská letadla záměrně zaútočila na pozice UNCRO a zabila několik vojáků OSN.

Od 24. května bosenští Srbové opět ostřelovali Sarajevo a připravovali se k obsazení bezpečných oblastí. NATO zahájilo letecké údery proti Srbům, kteří odpověděli zajetím vojáků OSN (včetně tří Čechů), jež hodlali využít jako „lidské štíty“, ale na nátlak NATO a OSN je zase propustili. Známým příběhem se stal osud amerického pilota Scotta O’Gradyho, jehož F‑16 byla sestřelena 2. června. O’Grady dokázal unikat Srbům, dokud jej 8. června nezachránila jednotka americké námořní pěchoty.

11. července začala snad největší tragédie války, když Srbové vpadli do bezpečné zóny Srebrenica. Nizozemští vojáci OSN se stáhli a při masakrech zahynulo přes 7500 Muslimů. Za dva týdny padla další bezpečná oblast, město Žepa, které bylo prakticky vypáleno. Když 28. srpna zabil minometný granát v Sarajevu 37 osob a 85 zranil, NATO definitivně došla trpělivost. 30. srpna začaly letecké a dělostřelecké útoky proti bosenským Srbům (operace Deliberate Force), které je měly přimět k ukončení obléhání Sarajeva. Údery byly 1. září přerušeny, ale 5. září byly opět obnoveny; operace skončila 14. září, kdy Srbové vyjádřili vůli jednat. Mezitím chorvatská armáda obsadila celou Srbskou Krajinu a pomohla bosenským Chorvatům dobýt západ Bosny.

Obléhání Sarajeva skončilo 17. září, kdy se bosenští Srbové začali stahovat. Od 31. října probíhala v Daytonu v Ohiu mírová jednání, jichž se účastnili prezidenti Milošević (Srbsko), Tudjman (Chorvatsko) a Izetbegović (Bosna). 21. listopadu se shodli na integraci srbských oblastí do Chorvatska a na uspořádání Bosny a Hercegoviny: 51 % území státu připadlo chorvatsko‑muslimské Federaci a 49 % Srbům. Dohoda byla podepsána v Paříži 14. prosince 1995. Jugoslávská válka tím sice skončila, ale problémy nikoli. Bosna byla zcela zpustošená a stále docházelo k násilnostem. Všechny státy se musely starat o statisíce uprchlíků a zůstávala otázka kosovských Albánců, která se měla zanedlouho projevit v plné síle. Kosovu a operaci NATO Allied Force bude věnován článek v příštím čísle ATM.

 

Srbové, Chorvaté a Muslimové

Srbové žijí nejen na území Srbska a Černé Hory, ale i v Bosně a Chorvatsku. Radikální srbští nacionalisté proto požadovali „Velké Srbsko“ podle teze „Kde jsou Srbové, tam je Srbsko.“ Některé federální orgány je zpočátku podporovaly, ale po příměřích a sankcích OSN je začaly tlačit k ústupkům. Srbové se hlásili k Titovu „národnímu“ socialismu a v zahraniční politice se orientovali jasně na Rusko. Srby a Rusy spojuje nejen náboženství (pravoslavné křesťanství), ale i příbuzná historie a kultura (Srbové píší azbukou). Bojů v Bosně se dokonce účastnila tisícovka ruských „nacionálních bolševiků“.

Chorvaté občas prosazovali své ambice tak tvrdě, že jejich nacionalismus se prakticky rovnal fašismu. Chorvatské obranné společenství (HOS) spáchalo řadu zločinů a hlásilo se k fašistickému režimu ustašovců. Černé uniformy HOS se podobaly stejnokroji SS a jeho členové (mezi nimiž bylo i několik set evropských neonacistů) užívali hajlování a ustašovský pozdrav „Za dom spremni!“ (Za vlast připraven!). Evropa ale Chorvatsko silně podporovala, protože vznikl dojem, že Chorvatsko je demokratický stát čelící hrozbě srbských komunistů, což bylo ještě podtrženo katolickým vyznáním většiny Chorvatů.

Muslimové (Bosňané) během občanské války utrpěli zřejmě nejvíce. Právě pro ně OSN zřídila „bezpečné zóny“, jež však stejně nezabránily masakrům. Nelze se tedy divit, že řada Muslimů se přiklonila k islámskému fundamentalismu. Po boku Muslimů bojovali i islámští dobrovolníci z Afghánistánu, Saúdské Arábie, Íránu nebo Súdánu, jejichž počet se pohyboval v tisících. Došlo i ke střetům mezi frakcemi Muslimů, z nichž někteří chtěli zřídit stát s prvky islámského práva. Sítě islamistů v Bosně stále existují a panuje podezření, že teroristé dnes pronikají ze Středního východu do Evropy právě přes Bosnu.

Mise OSN v bývalé Jugoslávii

UNCRO (UN Confidence Restoration Operation): Chorvatsko, od března 1995 do ledna 1996. Nahradila UNPROFOR a dohlížela na příměří mezi Chorvaty a chorvatskými Srby. Účastnilo se jí 7000 mužů, mezi nimi i část Čechů z UNPROFOR.
UNMIBH (UN Mission in Bosnia and Herzegovina): Bosna a Hercegovina, od prosince 1995 do prosince 2002. Dohlížela na příměří mezi třemi národnostmi v zemi a měla přes 2000 mužů (včetně pěti pozorovatelů z AČR).
UNMIK (UN Interim Administration Mission in Kosovo): Správa provincie Kosovo od června 1999 (po odchodu srbských vojsk). Řídí postupnou rekonstrukci oblasti a řeší spory mezi Srby a Albánci. Působí v ní jeden Čech.
UNMOP (UN Mission of Observers in Prevlaka): Poloostrov Prevlaka mezi Chorvatskem a Srbskem, od února 1996 do prosince 2002. Dohlížela na demilitarizaci oblasti. Tvořilo ji 37 osob, z toho 28 vojenských pozorovatelů včetně jednoho Čecha.
UNPREDEP (UN Preventive Deployment Force): Makedonie, od března 1995 do února 1999. Nahradila část UNPROFOR a podílela se na stabilizaci vývoje v Makedonii. Tvořilo ji 1300 osob, mezi nimi jeden pozorovatel z AČR.
UNPROFOR (UN Protection Force): Největší balkánská mise OSN, od února 1992 do března 1995 v Bosně a Hercegovině, Federativní republice Jugoslávie (Srbsko a Černá Hora), Chorvatsku a Makedonii. Hlídala dodržování příměří, bezpečné oblasti, humanitární pomoc atd. Měla téměř 40 000 mužů včetně 990 vojáků AČR.
UNPSG (UN Civilian Police Support Group): Oblasti Chorvatska s početnými srbskými menšinami, od ledna do října 1998. Navázala na UNTAES a tvořilo ji 114 civilních policistů s podpůrným personálem.
UNTAES (UN Transitional Administration in Eastern Slavonia): Východní Slavonie a další „srbské“ části Chorvatska, od ledna 1996 do ledna 1998. Zajišťovala integraci území do Chorvatska. Měla 6000 mužů včetně české polní nemocnice.

Mise NATO, EU a ZEU v bývalé Jugoslávii

IFOR (Implementation Force, operace Joint Endeavour): Jednotky NATO v Bosně a Hercegovině, od prosince 1995 do prosince 1996. Dohlížely na vývoj v zemi po občanské válce. Měly 60 000 mužů, mezi nimi i 865 českých vojáků.
SFOR (Stabilization Force, operace Joint Guard a Joint Forge): Mise NATO v Bosně a Hercegovině, od prosince 1996 do prosince 2004. Nahradila IFOR a hlídala vývoj po prvních demokratických volbách. Její síla postupně klesla z 35 000 na 7000 osob. V letech 1996‑2001 působil v SFOR prapor AČR v síle 600 mužů.
KFOR (Kosovo Force, operace Joint Guardian): Mise v srbské provincii Kosovo vedená NATO, od června 1999. Působí jako silová podpora UNMIK. Tvoří ji 46 000 osob, mezi nimi i 400 českých vojáků.
EUFOR (EU Force): Síly EU v Makedonii (operace Concordia, od dubna do prosince 2003) a v Bosně a Hercegovině (operace Althea, od prosince 2004). Makedonská mise měla 400 členů (z nich dva Čechy), v Bosně působí 7000 mužů (z toho 62 Čechů).
Námořní a letecké operace: V letech 1992‑1996 se uskutečnila řada operací na podporu embarga OSN, mírových sil a bezpečných zón v Bosně. Byly to operace NATO Maritime Monitor, Maritime Guard, Sky Monitor, Deny Flight a Deliberate Force, operace ZEU Sharp Vigilance a Sharp Fence a společná operace obou organizací Sharp Guard.
Operace Allied Force: Ve dnech 24. března až 8. června 1999 probíhaly letecké údery NATO proti Srbsku, oficiálně zdůvodněné násilím proti Albáncům v Kosovu. Této operaci bude věnován článek v příštím čísle ATM.
Operace NATO v Makedonii: Essential Harvest (srpen až září 2001), Amber Fox (září 2001 až prosinec 2002) a Allied Harmony (prosinec 2002 až březen 2003). Byly zaměřeny na odzbrojení Albánců a stabilizaci země; první z nich se účastnilo i 120 mužů AČR.

Publikace: Armádní technický magazín 4/2005

Lukáš Visingr

Spolupráce: doc. ing. Jaromír Novák, JUDr. Michal Pacovský a Ústav mezinárodních vztahů (Mgr. Radek Khol a Mgr. Filip Tesař)

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

18.září 1323 – Habsburkové uzavřeli mírovou smlouvu s Janem Lucemburským a odevzdali mu listiny, o které opírali své nároky na vládu v Čechách. Museli mu též vrátit některé statky na Moravě (například Znojmo, Břeclav, Podivín).

18.září 1911 Velká Británie poprvé testuje dvoumotorové letadlo