Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 78

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'
https://www.youtube.com/watch?v=BZtmG-vTxYY
Duke - Komentář v B-2 Spirit
Youtube: B2 COCKPIT TOUR & AERIAL REFUELING
U.S. Clears Sale of F-16 Jets to Taiwan https://freebeacon.com/national-security/u-s-clears-sale-of-f-16-jets-to-taiwan...

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 20. 10. 2016 19:26 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: HISTORIE

Výbušný Balkán (3.): Kosovská krize

V těchto dnech si připomínáme šest let od letecké operace NATO Allied Force proti Srbsku, oficiálně zdůvodněné násilím proti Albáncům v Kosovu. Dosud největší vojenská akce NATO trvala 78 dní, ale kořeny kosovského konfliktu sahají hluboko do minulosti.

V minulých dvou číslech ATM jsme se zabývali geopolitickými reáliemi Balkánu a občanskou válkou v Jugoslávii (1991‑1995). Ve druhé polovině 90. let však zasáhl Balkán další konflikt, kterým vyvrcholil dlouholetý spor o postavení srbské provincie Kosovo.

Kosovo je pro Srby posvátné

Základ kosovského konfliktu lze vysledovat až do roku 1389, kdy došlo k tzv. bitvě na Kosovském poli. Srbové byli poraženi otomanskými Turky a ono bojiště patří mezi posvátná místa pravoslavné církve, k níž se většina Srbů hlásí. V obyvatelstvu Kosova však postupně převládli muslimští Albánci, což mezi srbskými nacionalisty samozřejmě vyvolává negativní pocity. Mnoho Albánců se tam usadilo (díky svolení jugoslávského vůdce Tita) za studené války, když prchali před maoistickým režimem v Albánii.

Kosovo bylo formálně autonomní provincií Srbska, ale albánské národnostní ambice byly federální vládou potlačovány. Až po roce 1966 Bělehrad částečně ustoupil, veřejné funkce začali obsazovat Albánci a byl povolen vznik univerzity v Prištině, hlavním městě Kosova. Nová ústava z roku 1974 přiznala Kosovu další práva téměř na úrovni národní republiky, včetně křesla v prezidiu federace, vlastního parlamentu a policie.

Roku 1980 Tito zemřel, národnostní ambice opět zesílily a zhoršovala se i ekonomická situace Jugoslávie. Roku 1981 ovládly Kosovo demonstrace, jež volaly po ustanovení Kosova jako sedmé národní republiky Jugoslávie. Federální vláda však protesty násilně potlačila a tajná policie tvrdě pronásledovala projevy albánského nacionalismu. Srbská pravoslavná církev žádala vládu, aby bránila posvátnou půdu Srbů, a někteří kosovští Srbové tvrdili, že jim hrozí politická, kulturní a nakonec i fyzická genocida.

Nový vůdce srbských komunistů (a pozdější prezident Srbska), nacionalista Slobodan Milošević, nenechal tyto stížnosti bez odezvy a v rámci „anti‑byrokratické revoluce“ zahájil postupnou likvidaci suverenity Kosova. Nechal uvěznit šéfa kosovské komunistické strany, potlačil generální stávku Albánců, rozpustil autonomní vládu a parlament Kosova a vyhlásil v provincii výjimečný stav. Albánce v kosovské policii a dalších orgánech nahradili Srbové a z univerzity v Prištině byli vyloučeni všichni albánští studenti i profesoři. Kosovští Albánci samozřejmě bouřlivě protestovali a radikalizovali se.

Kosovská osvobozenecká armáda

Hlavní politickou silou v Kosovu byl Demokratický svaz Kosova, který vedl umírněný Ibrahim Rugova prosazující politiku pasivní rezistence. V září 1991 se konalo referendum, které drtivou většinou žádalo vyhlášení nezávislé Republiky Kosovo, a v květnu 1992 byl Rugova zvolen prezidentem Kosova, ale Bělehrad obě hlasování odmítl jako ilegální. Asi 5000 Albánců bojovalo v jugoslávské občanské válce proti Srbům, avšak status Kosova se neobjevil v dohodách z Daytonu (1995) a Rugovovy žádosti o příchod mírových sil byly ignorovány. V této situaci se na scéně objevil nový hráč.

Byla to Kosovská osvobozenecká armáda (Ushtria Çlirimtare e Kosovës, UÇK), která vznikla v roce 1993. Nejprve přepadala srbské policisty, ale v roce 1995 začala útočit i na Albánce loajální k srbské vládě. Známou se stala v roce 1996, kdy se přihlásila k sérii útoků proti srbským civilistům i policii v Kosovu. Tehdy také získala pevnou vojenskou strukturu, do té doby byla spíše sdružením mnoha ozbrojených skupin usilujících o nezávislost Kosova. Jádro UÇK tvořili mladí radikálové z kosovského venkova, kteří odmítali politiku pasivní rezistence a měli vazby na emigraci v Německu a Švýcarsku. V UÇK působili i dobrovolníci a instruktoři ze Středního východu, Čečenska i západních zemí, ke sponzorům UÇK patřila také albánská narkomafie, která pokládala UÇK za možný nástroj rozšíření vlivu a otevření nové cesty pro transfer drog do Evropy.
Na podzim 1997 vyhlásila UÇK srbské policii v Kosovu otevřenou válku a v zimě ovládla část regionu Drenica. Srbská vláda se rozhodla provést policejní zásah jako demonstraci síly, což se ukázalo jako naprosto kontraproduktivní. Srbové jednali značně bezohledně a snažili se UÇK porazit likvidací možné podpory, což v praxi znamenalo ničení celých vesnic a masové vyhánění Albánců. Prestiž UÇK prudce rostla a v létě 1998 už měla údajně 20 000 členů. Srbská policie situaci nezvládala, a tak Milošević předal vedení operací armádě, která během dvou měsíců vytlačila UÇK do hor a lesů.

Krach mírových jednání

Ale v té době už se o problém vážně zajímalo mezinárodní společenství. USA a Evropa přispěly k rozpadu Jugoslávie a je podezření, že v zájmu oslabení Srbska tajně podporovaly UÇK. Hrozící humanitární krize a eskalace konfliktu ovšem představovaly pro Západ vážnou hrozbu. OSN, NATO a EU začaly tlačit na Srby, aby postupovali umírněně. V květnu 1998 jednal Milošević s albánskou delegací v čele s Rugovou, která však v očích Albánců nebyla skutečnou reprezentací. Naopak podpora UÇK rostla, ale Bělehrad odmítal dialog s ní, neboť ji pokládal (v podstatě právem) za teroristickou organizaci.

Na podzim 1998 dosáhl počet uprchlíků 300 000 a boje pokračovaly. NATO tehdy poprvé pohrozilo, že zahájí vojenské akce proti Srbsku, pokud Bělehrad nesplní požadavky RB OSN z 23. září. Milošević zastavil ofenzívu v Kosovu, stáhl armádu a přislíbil jednání o autonomii. UÇK však byla stále aktivní a docházelo k bojům se srbskými silami. 15. ledna 1999 zemřelo při tzv. masakru v Račaku 45 Albánců. Detaily této události jsou dosud mlhavé; zřejmě šlo o přestřelku s bojovníky UÇK, po níž však Srbové zabili i zajatce a pro výstrahu i albánské vesničany, což bylo interpretováno jako „etnická čistka“.

6. února 1999 byly v zámku Rambouillet ve Francii zahájeny rozhovory delegací Srbů, kosovských Albánců (včetně zástupců UÇK) a tzv. kontaktní skupiny (USA, Velká Británie, Francie, Itálie, Německo a Rusko). Počáteční návrhy byly ovšem nepřijatelné pro obě strany. Albánci odmítali, aby Kosovo zůstalo součástí Srbska, zatímco Srbové nemohli akceptovat plebiscit, který by jistě skončil požadavkem úplné samostatnosti Kosova.

18. března podepsali Američané, Britové a Albánci dohodu, podle níž se měl Kosovu vrátit status autonomní provincie, srbské síly měly Kosovo opustit a mělo je nahradit 30 000 vojáků NATO. Srbové a Rusové to však odmítli jako faktickou okupaci Srbska, takže jednání skončila neúspěšně. Srbská armáda pak spustila dlouho plánovanou akci proti UÇK a během několika dní ji vytlačila za hranice Albánie. Ale v té době už se NATO definitivně rozhodlo pro bombardování Jugoslávie.

Vojenská operace Allied Force

24. března 1999 večer zahájilo NATO letecké údery proti Jugoslávii. Prvním cílem byla Priština, dva letouny B‑2A zaútočily pomocí naváděných pum JDAM na Bělehrad (pro obě zbraně to bylo vůbec první bojové nasazení) a střely s plochou dráhou letu udeřily na cíle po celém Srbsku. Operace se účastnily USA, Kanada, Velká Británie, Francie, Itálie, Německo, Belgie, Dánsko, Nizozemí, Norsko, Španělsko, Portugalsko, Řecko a Turecko, ačkoli v řadě zemí (např. v Řecku) se veřejné mínění stavělo k útokům krajně negativně.

Nálety měly Miloševiće přinutit k odsunu vojsk z Kosova a přijetí mírových sil. Prvním úkolem bylo vyřazení srbských protiletadlových zbraní, aby mohly letecké síly NATO volně operovat nad celou Jugoslávií. Pak měly být likvidovány srbské vojenské síly v Kosovu, a pokud by Srbové neustoupili, měly být systematicky ničeny vojenské a průmyslové kapacity Srbska. NATO nasadilo proti Srbsku špičkovou techniku. Vedle letounů B‑2A a pum JDAM byly poprvé použity i tzv. grafitové bomby CBU‑94/B proti elektrickým vedením. Naváděná munice výrazně snižovala civilní ztráty a škody, došlo ale k několika tragickým omylům; např. 15. dubna byl bombardován konvoj albánských uprchlíků a 7. května byla zasažena nemocnice ve městě Niš.

Milošević ale neustoupil a brzy bylo jasné, že jej NATO silně podcenilo, neboť čekalo, že bude stačit jen několik dní náletů. Naopak se stupňovalo násilí v Kosovu, kde Srbové masově vyháněli a terorizovali Albánce. Podle OSN z Kosova uteklo nebo bylo vyhnáno 850 000 lidí. Některé údaje NATO se ovšem ukázaly jako velice přehnané, např. sdělení, že se pohřešuje 500 000 Albánců a má se za to, že byli zavražděni Srby. Později se zjistilo, že počet mrtvých kosovských Albánců (včetně ozbrojenců z UÇK) nepřekročil 10 000.

Proti náletům se zvedla silná kritika, mj. proto, že Aliance k nim neměla mandát OSN. Hlavními odpůrci byly Rusko a Čína; čínská kritika ještě zesílila, když byla 7. května omylem zasažena čínská ambasáda v Bělehradě. Další odpor vzbudila prohlášení, že možná bude třeba provést pozemní invazi do Kosova, pokud Srby nepřinutí k odchodu letecké údery.

Jak se Srbové bránili?

Hlavní tíhu bojů proti NATO nesla protivzdušná obrana a protiletadlové útvary pozemní armády, v menší míře i letectvo a námořnictvo. Protivzdušná obrana měla k dispozici ruské raketové systémy s radarovým naváděním S‑75 Volchov (SA‑2), S‑125 Pečora (SA‑3) a 2K12 Kvadrat (SA‑6), armáda disponovala velkým množstvím přenosných či mobilních raket sérií Strela a Igla a část lodí námořnictva měla systémy 4K33 Osa‑M (SA‑N‑4). Komplety Pečora a Kvadrat prošly v roce 1998 komplexní modernizací, jež patrně přispěla k sestřelení F‑117A.

Originální zbraní byl systém Praćka („Prak“), pozemní odpalovací zařízení pro upravené střely vzduch‑vzduch; starší verze se střelami R‑60 (AA‑8) je tažená, ale novější s raketami R‑73 (AA‑11) využívá šasi československého protiletadlového kanonu vz. 53/59. Objevily se zprávy, že krátce před začátkem náletů (nebo dokonce během nich) dodalo Rusko do Srbska obávané raketové systémy S‑300PM (SA‑10) a hybridní komplety 2S6 Tunguska (SA‑19), což ale nikdy nebylo spolehlivě potvrzeno.

Srbské letectvo nemohlo konkurovat silám NATO ve vzdušném boji, ale přesto do bojů zasáhlo. Lehké letouny MiG‑21, J‑22 Orao a G‑4 Super Galeb létaly v malých výškách nad hornatým terénem (takže je letouny AWACS jen obtížně sledovaly) a pomocí kanonů ničily střely s plochou dráhou letu. Údajně také provedly dva útoky proti letištím NATO v Bosně a Albánii. Největším úspěchem srbského letectva bylo ovšem to, že uchránilo většinu svých stíhacích letounů MiG‑29; ze čtrnácti byly zničeny jen tři nebo čtyři. Dále Srbové ztratili cca deset MiG‑21, několik J‑22 a G‑4 a zřejmě i menší počet vrtulníků.

NATO předpokládalo, že srbské ozbrojené síly těžce zdecimovalo, ale v mnoha případech byly zasaženy jen falešné cíle. Srbové použili makety letadel, tanků i protiletadlových zbraní. Tyto návnady měly tepelné zářiče, radarové odrážeče a další prvky, díky nimž se jevily jako pravé. Proti zbraním s laserovým naváděním byly používány husté dýmové clony a proti GPS se osvědčily upravené elektronické rušičky.

Přicházejí síly KFOR

Srbsko si proti NATO vedlo poměrně dobře, uvážíme‑li, že čelilo mnohem modernější technice. Avšak koncem května 1999 začínali Srbové chápat, že nemohou vyhrát a že proti pozemní invazi by neměli šanci. Rusové dali najevo, že nevstoupí do války proti NATO, což by byla pro Srby jediná naděje. Rusko se ale se Srby tajně dohodlo, že v Kosovu rozmístí své vojáky, kteří nebudou podléhat NATO. Měli obsadit severovýchodní sektor Kosova, kde se nacházelo nejvíce Srbů (a nalezišť vzácných kovů). Tam by zůstala srbská správa, kdežto ve zbytku Kosova by byla správa mezinárodní.

Milošević tedy 2. června oznámil, že na podmínky NATO přistoupí, ale žádal, aby síly KFOR vstoupily do Kosova nejméně 24 hodin po odsunu srbských vojsk (v této lhůtě měli přijít Rusové). Aliance ale Bělehradu nevěřila a zastavení náletů podmínila odchodem vojsk z Kosova, pak ale souhlasila, že nejprve přeruší údery, což se stalo 8. června. Operace Allied Force byla formálně ukončena 10. června a dalšího dne se Srbové začali stahovat.

Podle rezoluce OSN mělo do Kosova přijít 50 000 příslušníků mírových sil KFOR. První z nich vstoupili do Kosova z Makedonie 12. června, čekalo je však velké překvapení, protože do Kosova se z Bosny přesunulo 200 ruských vojáků, kteří obsadili letiště Slatina u Prištiny. NATO protestovalo proti zachování „srbského“ sektoru, ve Slatině navíc mělo sídlit velení KFOR. Několik dní byla situace vážná a hrozilo, že se britští výsadkáři pokusí letiště převzít násilím. 19. června NATO akceptovalo příchod 3600 ruských vojáků, kteří se ovšem podřídili velení NATO. 20. června zahájila činnost dočasná správa OSN (UNMIK), která Kosovo řídí dodnes. Vrátila se také většina uprchlíků.
Zmíněná lhůta 24 hodin se však Srbům vymstila. UÇK využila vzniklé situace, vrátila se z Albánie do Kosova a obsadila všechny klíčové pozice ještě před příchodem KFOR. Zahájila kampaň násilí, takže z Kosova prchali pro změnu Srbové, a dokonce se prohlásila za garanta bezpečnosti Kosova. Až 21. června se velení UÇK a KFOR dohodla, že UÇK ukončí bojovou činnost, vyklidí postavení a začne odevzdávat zbraně. Situace však má i po šesti letech daleko ke normálu. Stále dochází k etnickému násilí (např. útoky proti Srbům v březnu 2004) a řadu oblastí (zejména na hranicích s Albánií) ovládá podsvětí. Správa UNMIK a síly KFOR sice snížily alarmující statistiky vražd a únosů, ale o skutečném klidu hovořit nelze. Kosovo tak zůstává potenciálním ohniskem dalšího konfliktu.

 

Ztráty NATO: Fakta a propaganda

Už v průběhu operace Allied Force se objevovaly různé zprávy o ztrátách sil NATO nad Jugoslávií. Aliance přiznala, že ztratila F‑117A (27. března, střela S‑125), AV‑8B (1. května, havárie), F‑16CG (2. května, střela S‑125), dva vrtulníky AH‑64 (26. dubna a 5. května, oba havarovaly), cca 30 bezpilotních letadel a neurčený počet střel s plochou dráhou letu. Srbové řadu dalších letadel poškodili, takže sice nouzově přistála, ale už nemělo smysl je opravovat. Američané např. sdělili, že Srbové zasáhli dva letouny F‑117A, ale pouze jeden se zřítil přímo na území Srbska (a jeho trosky byly promptně předány Rusku). Další byl 30. dubna poškozen, přišel o část ocasních ploch a v roce 2000 byl sešrotován.

Srbské a ruské zdroje ovšem uvádějí daleko vyšší čísla. Údajně bylo sestřeleno nejméně 61 proudových letounů, 7 vrtulníků, 30 bezpilotních strojů a 238 střel s plochou dráhou letu. Identifikované sestřely zahrnují minimálně devět F‑16, tři F‑15, dva F/A‑18, tři F‑117A, jeden B‑52H, jeden B‑2A (!), tři A‑10A, pět Harrierů, čtyři Tornada, dvě Mirage 2000, dva AH‑64, tři HH‑60G a dva CH‑53G. Další stroje měly být zničeny na zemi při útocích srbských letadel na letiště Tuzla a Rinas. Tato prohlášení ale nebyla věrohodně potvrzena či věcně doložena. Srbská propaganda dokonce užívala záměrně odhozené přídavné nádrže letadel NATO jako „důkazy“ o sestřelení!
Onen sestřel F‑117A si připsal modernizovaný raketový systém S‑125 Pečora. Srbové použili soustavu propojených radarů, které ozařovaly F‑117A z více směrů, s čímž se při jeho vývoji nepočítalo. Na takto určenou letovou dráhu F‑117A pak byla navedena raketa systému S‑125. Zástupci USAF navíc přiznali, že F‑117A i B‑2A byly opakovaně sledovány srbskými radary včasného varování (např. P‑12 ruské výroby), proti jejichž dlouhým vlnám (v případě P‑12 okolo 2 m) je technologie stealth méně efektivní. Srbové také často naváděli své rakety pomocí optických zaměřovačů, protože se báli protiradarových střel NATO. Údajný sestřel B‑2A sice není příliš pravděpodobný, ale technicky jej nelze vyloučit.

Rusko chtělo zabránit šíření vlivu NATO, míní expert

Rusko bylo hlavním odpůrcem bombardování Srbska, prohlašovalo jej za agresi NATO proti suverénnímu státu a prakticky přerušilo vztahy s Aliancí. „Pro Rusko byl Balkán jen hrací plochou pro partii s USA a NATO,“ vysvětluje Mgr. Filip Tesař z pražského Ústavu mezinárodních vztahů. Dodává, že skrytou účastí ve válce se Rusko snažilo získat nejnovější informace o technice a taktice NATO.
Proto se zřejmě objevují zprávy, že v Srbsku působili ruští vojenští experti, zejména u protivzdušné obrany…
Rusové i Srbové pečlivě zkoumali nálety v Iráku a Bosně a byli si vědomi technologické převahy NATO. Zároveň ale věděli, že v leteckých operacích budou vždycky mezery. Rusům šlo o nalezení těchto mezer a jejich využití pomocí jednodušší a levnější techniky. Ukázkou takového přístupu bylo sestřelení F‑117A.
Ruská účast tedy byla motivována jen snahou získat údaje o silách Aliance?
Někteří ruští důstojníci se samozřejmě mohli zapojit z osobních důvodů, třeba kvůli tomu, že chtěli pomoct „slovanským bratřím“, nebo proto, že bojovali proti muslimům v Čečensku a chtěli v tom pokračovat v Kosovu. Ale pokud tam byli vysláni přímo ruskou armádou, jednalo se spíše o „válku na zkoušku“, o jakési vítané cvičení.
Pro Miloševiće ale byla jistě cenná i politická podpora Ruska. Bylo toto partnerství dáno historickými vztahy obou zemí?
Koncem 19. století fungovalo Rusko jako protektor Srbska, ale po rozpadu Jugoslávie se tento vztah už neobnovil. Rusko už totiž nemělo na Balkáně žádné přímé zájmy, na rozdíl od 19. století, kdy usilovalo o ovládnutí Bosporu a Dardanel. Srbsko bylo po rozpadu Jugoslávie zahnáno do kouta a Rusko se cítilo ponižováno. Tak se roku 1993 začalo rodit nové účelové spojenectví, které ještě zesílilo během úderů NATO.
Prezidenti Jelcin a Lukašenko nabídli Srbsku i přijetí do tzv. Slovanského svazu. Šlo o pouhé gesto, nebo o vážně míněný krok?
Ze strany Ruska šlo o demonstraci, na čí straně stojí. Lukašenko v tom mohl vidět šanci, jak pacifikovat opozici, která kritizovala rusko‑běloruský svaz jako jednostrannou závislost Běloruska na Rusku. Trojstranná unie by byla vyváženější. Smlouva o přístupu Srbska k unii byla podepsána a srbský parlament ji schválil, ale po skončení konfliktu ani Bělehrad, ani Moskva v její realizaci nepokračovaly.
Rusko tedy chtělo jen využít Srbsko proti NATO?
Hlavním zájmem Ruska bylo nejprve zadržovat NATO v hranicích studené války. Žádné NATO na Balkáně, ve střední Evropě a v Pobaltí a pokud možno žádné vojenské akce NATO demonstrující technologickou převahu. V tom ale Rusko selhalo. Podporovalo tedy alespoň Srbsko proti Alianci a doufalo, že samotné nálety k vítězství nepovedou a s pozemní invazí nebude souhlasit západní veřejnost. To by NATO oslabilo a ukázalo, že není všemocné, ale upevnilo by to pozici Ruska jako státu, s nímž se musí počítat.

Publikace: Armádní technický magazín 5/2005

 

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

16.září 1908 vyhlášení nezávislosti Bulharska na Turecku

16.září 1817 – Český básník a obrozenec Václav Hanka oznámil, že nalezl zlomek staročeského rukopisu. Rukopis se podle místa nálezu (kostel sv. Jana Křtitele ve Dvoře králové) nazýval Královédvorský. O rok později byl nalezen ještě jeden takový rukopis (Zelenohorský). Rukopisy sice zvedly sebevědomí českého národního obrození, ale později se prokázalo, že oba rukopisy jsou padělky, které zřejmě vytvořili Václav Hanka a Josef Linda.

16.září 1935 byla zahájena stavba letadlové lodi HMS Ark Royal.