Kdo je online

Přihlášení uživatelé 2
Hosté 89

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'
https://www.youtube.com/watch?v=BZtmG-vTxYY
Duke - Komentář v B-2 Spirit
Youtube: B2 COCKPIT TOUR & AERIAL REFUELING
U.S. Clears Sale of F-16 Jets to Taiwan https://freebeacon.com/national-security/u-s-clears-sale-of-f-16-jets-to-taiwan...

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 20. 10. 2016 19:57 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: HISTORIE

Tajné mise letadel s Davidovou hvězdou

„Rooster“, „Šalamoun“, „Opera“, to jsou názvy některých speciálních operací izraelského vojenského letectva (Israeli Air Force, hebrejsky Chel Ha’Avir), které se odehrály mimo velká válečná střetnutí Izraelců a Arabů. Zcela samostatnou kapitolou jsou operace protiteroristické, s nimiž má židovský stát rozsáhlé zkušenosti. Jednou z nejznámějších je tzv. záchrana v Entebbe, známá také jako operace „Jonathan“.

Tato brilantně provedená protiteroristická mise byla původně známa jako operace „Kadur Ra’am” (doslova „Hromoklín“, volněji „Úder blesku“), ale krátce po svém ukončení byla přejmenována na operaci „Jonathan“. Šlo o poctu izraelskému národnímu hrdinovi, který při ní zahynul. Byl to velitel přepadového komanda Jonathan Netanyahu, bratr tehdejšího ministra a pozdějšího premiéra Benjamina Netanyahua.

Teroristé unášejí Airbus

Všechno začalo 27. června 1976, kdy bylo krátce po mezipřistání v Aténách uneseno letadlo Airbus A300 společnosti Air France na lince z Tel Avivu do Říma. Na palubě bylo kromě 12 členů posádky 254 cestujících. Únosci byli dva Palestinci a dva Němci, kteří patřili do nechvalně známé ultralevicové teroristické skupiny Baader‑Meinhofová. Pomocí granátů a pistolí přinutili posádku zamířit na jih.

Nejprve přistáli v Libyi, protože očekávali pomoc od tamního diktátora Kaddáfího, jehož podpora „osvobozeneckých“ a „revolučních“ sil byla všeobecně známa. Kaddáfí však rychle pochopil, že takto explicitní pomoc teroristům by mu asi brzy vynesla kompletní mezinárodní izolaci, takže dovolil únoscům doplnit palivo, ale zakázal jim v Libyi zůstat. Velkým štěstím bylo, že jedna z cestujících předstírala předčasný porod, v důsledku čehož ji teroristé propustili a ona mohla zpravodajcům sdělit řadu důležitých informací.

Celý svět už tehdy o dramatu na palubě letadla věděl a s napětím sledoval, kam se děj přesune. Ačkoli všichni počítali s některým z arabských států, letoun zamířil na jih, do africké Ugandy. Tamní diktátor Idi Amin se mezinárodní izolace příliš bát nemusel, protože už v ní dávno byl. Nabídl teroristům pomoc i proto, že už léta podporoval Organizaci pro osvobození Palestiny.

Letadlo tedy přistálo na letišti v Entebbe, městě na jihu Ugandy. Prokazatelně psychicky nemocný Amin v honosné uniformě přivítal a pohostil únosce, vyděsil rukojmí, před nimiž se prohlásil za Mesiáše, a nechal je přesunout do budovy starého letištního terminálu, kde je střežili ugandští vojáci. Únosci vyžadovali propuštění 53 teroristů, vězněných v několika zemích, jinak hrozili popravou rukojmích v poledne 1. července 1976. Ráno onoho dne izraelská vláda oznámila, že je ochotna jednat s únosci. Ti byli povzbuzeni, na znamení dobré vůle propustili rukojmí nežidovského původu a prodloužili lhůtu o tři dny.

Letiště v plamenech

V té době už v Izraeli běžela příprava záchranné operace „Kadur Ra’am“. Plánovači se museli potýkat s několika velkými problémy. Na prvním místě to byla samotná vzdálenost, protože transportním letounům C-130 Hercules by palivo stačilo jen na cestu tam. Až po několika dnech se podařilo dojednat doplnění pohonných hmot s Keňou. Další potíží byl nepřátelský režim v Súdánu; tento zádrhel se však vyřešil takříkajíc sám od sebe, protože 2. července 1976 tam došlo k převratu a v následném chaosu se už nikdo nestaral, kde co létá. Výhodou naopak bylo, že budovy letiště v Entebbe stavěla izraelská firma ještě v době, kdy Izrael udržoval přátelské vztahy s vládou bývalého ugandského prezidenta Obotoa. Americká CIA také dodávala Mossadu nejčerstvější družicové snímky. Elitní jednotka tedy měla k dispozici podrobné a aktuální plány celého místa.

V 16:00 3. července 1976 vzlétly z Tel Avivu čtyři dopravní letouny C-130 Hercules a dva Boeingy 707, z nichž jeden kroužil po celou dobu nad Entebbe coby velitelské stanoviště, kdežto druhý byl upraven jako létající nemocnice a přistál v Nairobi v Keni. Přílet Herculesů byl přesně načasován tak, aby se nad letištěm objevily krátce po půlnoci a aby přistály kryté v radarové „stopě“ komerčního letu společnosti Air Afrique. První a čtvrtý Hercules se přiblížily k letištní věži a novému terminálu. Z jejich útrob vyjely černé automobily Mercedes a Land Rover, v nichž seděli Izraelci v ugandských uniformách. Vzbudili tak dojem, že se jedná o nějakou nečekanou inspekci. Bleskově přemohli ostrahu věže, čímž ovládli letiště.

Druhý a třetí letoun pojížděly po ploše ke starému terminálu, kde se z nich vyřítili výsadkáři. Zlikvidovali neúčinný odpor ugandských vojáků a vnikli do budovy, kde bylo drženo všech 103 osob. V následné přestřelce byli zastřeleni všichni čtyři teroristé a zahynuli tři rukojmí. Ugandští vojáci se pak pokusili o chabý protiútok, ale mnohem lépe vycvičení a vyzbrojení Izraelci, kteří byli navíc opevněni v budově, jej snadno odrazili.

Letiště Entebbe bylo i významnou základnou ugandského vojenského letectva a na ploše stály vyrovnané dvě řady stíhaček Mirage III a MiG-17. Aby zabránili pronásledování Herculesů (a  také proto, aby se pomstili Aminovu režimu), změnili Izraelci značnou část ugandského letectva v hořící vraky. Poslední Hercules se z Entebbe vznesl v 0:54.

Při letu zpět doplnily letouny palivo v Keni a ráno 4. července 1976 přistály na letišti Lod v Tel Avivu. Jak už bylo uvedeno, při akci zahynuli pouze tři cestující. Čtvrtou obětí se stala Dora Blochová, která byla v té době v ugandské nemocnici a která byla zavražděna v pomstě za akci. Celý Izrael však nejvíce litoval toho, že zemřel Jonathan „Jóny“ Netanyahu, pod jehož jménem je operace zapsána v archivech.

Operace Šalamoun

Největší letecká evakuace, 1991

Východní Afrika se Izraelců dočkala ještě jednou, za patnáct let po misi „Jonathan“. 24. května 1991 těsně po svítání přistál na mezinárodním letišti v Addis Abebě v Etiopii izraelský vojenský letoun C-130 Hercules, z něhož vystoupila skupina vysokých izraelských důstojníků. Vedl je generál Amnon Šahak, zástupce náčelníka štábu letectva, který ihned nechal na letišti zřídit velitelské stanoviště, zatímco speciální jednotky a parašutisté zajistili ranveje a obsadili řídící věž. Hercules přivezl i speciální izraelské vozidlo, které sloužilo jako mobilní centrum pro řízení letového provozu.

Proč Izraelci obsadili letiště v Etiopii? V této východoafrické zemi došlo počátkem května 1991 k pádu diktátorského režimu a země se propadla do ničivé občasné války. Izraelská vláda cítila zodpovědnost za etiopské Židy (tzv. Falaše), kteří odvozují svůj původ od potomků krále Šalamouna a královny ze Sáby, a rozhodla se je evakuovat. Během několika dní byl naplánován největší letecký most v historii Izraele.

V poledne 24. května 1991 byly přípravy ukončeny a první dopravní letoun mohl přistát. Operace se účastnilo 26 letounů letectva (18 Herculesů a osm Boeingů 707) a devět letounů společnosti El Al (tři Boeingy 747, dva 757 a čtyři 767). Jeden let provedl i Boeing 757 etiopských aerolinií (ke cti Izraelců je třeba dodat, že jej Etiopii vrátili). Během 33 hodin převezly celkem 14 000 Falašů z Addis Abeby na letiště Bena Guriona v Tel Avivu.

Došlo i ke zlomení dalšího rekordu, a sice v počtu lidí na palubě jednoho letadla. Jeden Boeing 747-200C Combi byl upraven na velkokapacitní osobní letoun se 760 sedadly, ale po odmontování opěrek na ruce vznikl prostor pro 1 200 cestujících! Tím byl dalece překonán starý rekord (674 osob v B747 australské společnosti Quantas během evakuace z Darwinu zasaženého cyklónem). Nástup pasažérů trval pouhých 37 minut. Během letu navíc jedna z žen porodila, takže vlastně přistálo více cestujících, než jich nastoupilo.

I všechny ostatní letouny byly maximálně naloženy, protože Falašové obsadili doslova každé volné místo. B747 převážely 920 lidí (454 sedadel), B767 vezly po 430 (224 sedadel) a B757 po 360 lidech (197 sedadel). Boeingy 707 vojenského letectva neměly sedadla, nýbrž stěny a podlahy obložené měkkými matracemi, takže každý z nich mohl dopravit okolo 500 pasažérů. Do každého Herculesu jich pak bylo naloženo asi 180.

Izraelští představitelé později sdělili, že tuto veskrze humanitární operaci alespoň symbolicky podpořily i některé arabské a africké státy, a to tím, že letadlům poskytly volný průlet svým vzdušným prostorem.

Davidova hvězda proti britské koruně - Konec války o nezávislost, 1949

Kromě protiteroristických a evakuačních operací jsou izraelští piloti známí i jako mistři vzdušných soubojů. Dokázali to nejen v nesčetných střetnutích s Araby (bereme‑li v úvahu jen vzdušné souboje, pak na jeden sestřelený izraelský letoun připadá přes 16 arabských), ale i během dvou málo známých incidentů, kdy se střetli s moderními letouny a špičkovými letci světových velmocí.
Ráno 7. ledna 1949 vzlétly ze základny Faid v Jordánsku čtyři britské letouny Supermarine Spitfire F Mk 22 a zamířily k frontovým liniím, které oddělovaly síly Arabů a Izraelců. Ten den totiž mělo vstoupit v platnost příměří, k němuž obě strany vyzvala OSN a které mělo ukončit konflikt, známý jako izraelská válka o nezávislost.

Velká Británie během této války podporovala arabské státy, zejména Egypt a Jordánsko, což byly bývalé britské kolonie, v nichž Britové nechtěli ztratit vliv. Podpora byla většinou zpravodajského a finančního rázu; britské výškové průzkumné letouny de Havilland Mosquito PR Mk 13 občas snímkovaly pro Araby a 20. listopadu 1948 byl jeden z nich zřejmě sestřelen izraelským P-51D. Dne 7. ledna 1949 však mělo dojít k rovnocennému bojovému střetnutí mezi Britským královským letectvem a silami nového židovského státu.

Jakmile se anglické Spitfiry objevily nad izraelskými pozicemi, staly se terčem protiletadlové palby. Jeden z nich dostal přímý zásah do motoru a pilot jej musel opustit na padáku. V té chvíli se nad bojiště dostaly dva izraelské Spitfiry LF Mk 18, které pilotovali nežidovští dobrovolníci Chalmers Goodlin z Kanady a John McElroy z USA. Goodlin sestřelil jeden Spitfire a McElroy oba zbývající. Dva Britové byli zajati izraelskými jednotkami, jednomu z nich se podařilo uprchnout za egyptské linie. Čtvrtý britský pilot zemřel v troskách svého letounu.

Tentýž den odpoledne nad oblast přilétla letka britských stíhaček Hawker Tempest F Mk 6, s níž se střetla skupina čtyř izraelských Spitfirů. Dva z nich sice opět pilotovali dobrovolníci, ale tentokrát je vedl legendární Ezer Weizman, pozdější prezident Izraele. V následném souboji byl jeden Tempest sestřelen (pilot zahynul) a dva poškozeny.

Celá událost však měla smutnou dohru. McElroy se z britských zpráv dozvěděl, že oním padlým pilotem, jehož Spitfire poslal k zemi, byl jeho přítel a bývalý velitel z druhé světové války Ron Sayers.

Porážka sovětských pilotů, 1970 (nebo: Fiasko sovětských pilotů, 1970)

Tato vzdušná bitva se odehrála během „opotřebovávací války“ (War of Attrition) mezi Izraelem a arabskými státy, během níž často docházelo k leteckým soubojům a pohraničním přestřelkám, ale skutečné frontové boje neprobíhaly. Jelikož Izraelci si stále častěji troufali létat hluboko do egyptského vzdušného prostoru, žádal prezident Násir Sověty o nějakou účinnější pomoc. V únoru 1970 tak dorazili do Káhiry špičkoví piloti sovětských sil protivzdušné obrany spolu s 80 stíhačkami MiG-21MF (v kódu NATO „Fishbed-J“). Tyto MiGy skutečně patřily Sovětskému svazu, dokonce si ponechaly rudé hvězdy.

Izraelci se s Rusy poprvé setkali v dubnu, ale měli od velení jasný rozkaz se jim vyhýbat. Rusové zase měli Izraelce zahánět, nikoli sestřelovat, takže veškerá setkání skončila bez boje. 25. června 1970 však byl jeden Skyhawk nad Suezem zasažen raketou, kterou prokazatelně vypálil sovětský MiG. Velení izraelského letectva pak vybralo 12 nejlepších pilotů (dohromady s 59 sestřely), aby Rusům dali na pamětnou.

Ve čtvrtek 30. července 1970 přelétly egyptské hranice dva Phantomy a čtyři Mirage IIICJ. Za dvanáct minut po narušení vzdušného prostoru Egypta vzlétlo osm MiGů, které se s Izraelci setkaly ve 14:20. Po několika minutách se připojily další čtyři Mirage a 12 MiGů. Než souboj začal, do prostoru se dostaly ještě dva Phantomy a čtyři MiGy, takže ve vzduchu bylo celkem 36 stíhaček, přičemž Rusové měli početní převahu 2:1.

Prvního Rusa sestřelil velitel první čtveřice Miragí, krátce nato šel k zemi druhý MiG, tentokrát po zásahu raketou AIM-7 Sparrow z F-4. O třetí sestřel se postaraly kanóny jedné Mirage a čtvrtého Rusa si pomocí střely Shafrir krátkého dosahu připsal další z Phantomů. Elita sovětského letectva se pak obrátila na hromadný útěk, a to tak překotně, že jeden z MiGů havaroval při přistání.
Sověti ztratili celkem pět letadel a dva piloty, kdežto sami pouze lehce poškodili jednu Mirage. Je zajímavé, že izraelští letci dostali kategorický příkaz namalovat symboly sestřelených letadel jako egyptské. Až za dva měsíce, když britský Daily Express přinesl zprávu o sovětských pilotech v Egyptě, jim bylo povoleno přemalovat egyptská mezikruží na sovětské hvězdy.

Dobře ukradený radar - Operace Rooster, 1969

Jen málokterá země má tak důkladně propracovanou koordinaci vnitřní i zahraniční politiky, všech ozbrojených sil a zpravodajských služeb jako Izrael. Důkazem toho jsou vojenské operace, u nichž byl vlastní letecký úder jen součástí komplexního plánu, který zpravidla vypracovala tajná služba Mossad a vojenská rozvědka Aman. Typickým příkladem je neuvěřitelně troufalá, až drzá operace „Rooster“ („Kohout“).

26. prosince 1969 ve 21:00 místního času vzlétly ze základen na Sinaji izraelské bojové letouny A-4H Skyhawk a F-4E Phantom II, které zaútočily na vojenské cíle na západ od Rudého moře a Suezského průplavu. Během tohoto úderu nikoho v Egyptě nenapadlo, že nálety jsou jen kamufláží skutečného cíle operace. Egyptské linie totiž přelétly i tři vrtulníky Aerospatiale Super Frelon a dva těžké CH-53 Super Stallion. Muži na jejich palubách měli vykonat jeden z nejneuvěřitelnějších činů v dějinách válek. Měli ukrást egyptský radiolokátor!

Také tato operace se odehrála uprostřed „opotřebovávací války“. Egypt byl masivně podporován dodávkami zbraní ze SSSR a v září 1969 se zjistilo, že poblíž města Ras-Arab je umístěn nový pátrací radiolokátor P-12 sovětské výroby (v kódu NATO „Spoon Rest A“). Izraelci jej původně chtěli zničit bombardováním, ale nakonec se rozhodli toto zařízení získat a využít.

27. prosince 1969 ve 2:00 ráno přistáli u stanoviště radaru parašutisté z Frelonů, naprosto překvapili obsluhu a během několika minut se beze ztrát radaru zmocnili. Krátce poté přistály oba CH-53, z nichž jeden odvezl řídící středisko a anténu, zatímco pod druhý byl zavěšen vlastní radar o hmotnosti dobrých čtyř tun.

To však bylo i pro obří CH-53 poněkud moc. Závěs způsobil roztržení několika hydraulických hadic, ale stroj přece jen dolétl na izraelskou stranu hranice. Musel náklad „odložit“ na zem a nouzově přistát vedle něj. Pro radar se vrátila první helikoptéra, která už svůj původní náklad odvezla na místo určení. Radiolokátor byl podrobně prozkoumán a později (spolu s další technikou sovětské výroby) předán do USA.

Konec jednoho iráckého snu (nebo: Pane prezidente, bombardují Osirak!) - Akce „Opera“, 1981

7. června 1981 vzlétlo ze základny na Sinaji osm izraelských F-16 Fighting Falcon (jednu z nich pilotoval Ilan Ramon, který zahynul při havárii raketoplánu Columbia), které byly eskortovány šesti F-15 Eagle. Odstartovaly k akci „Opera“, která měla mít dalekosáhlé důsledky nejen pro Blízký Východ, ale pravděpodobně pro celý svět.

Jejich cílem byl experimentální jaderný komplex Osirak (ze slov Irák a Osiris – staroegyptský bůh smrti), který iráckému diktátorovi Saddámu Husajnovi postavili Francouzi. Byla to ta nejcennější věc, jakou kdy vlastnil, a také mimořádně důležitý krok k první atomové bombě arabského světa.

„Opera“ byla součástí rozsáhlejší operace „Sphinx“, jejímž cílem bylo irácký jaderný program za každou cenu zastavit. Izraelská tajná služba Mossad si totiž nedělala žádné iluze o tom, proti komu bude nová irácká zbraň především určena. 6. dubna 1979 zničila nálož ve francouzském přístavu turbínu pro jadernou elektrárnu a za rok byl zavražděn egyptský vědec dr. Jajha Mešad, který program de facto vedl. I přes to však výstavba komplexu poblíž Bagdádu pokračovala. Izraelci pochopili, že musejí sáhnout k poněkud tvrdším opatřením. Padlo tedy rozhodnutí o leteckém útoku; k tomu však muselo dojít co nejdříve, ještě před tím, než bude do reaktoru umístěno palivo. V opačném případě by hrozila rozsáhlá radioaktivní kontaminace okolí.
Izraelské letouny zamířily na západ, při letu přes Akabský záliv minuly jachtu jordánského krále Husajna, v malé výšce pronikly vzdušným prostorem Saúdské Arábie a v 17:35 se nepozorovány dostaly až nad svůj cíl. Šestnáct 900kg pum naprosto zničilo reaktor i obslužná zařízení. Letadla dostala několik zásahů od dezorientované protivzdušné obrany, ale všechna unikla a vrátila se do Izraele přes Jordánsko. Pokud je známo, byla to vůbec nejdelší mise letounu F-16 bez vzdušného tankování.

Rada bezpečnosti OSN schválila absurdní rezoluci č. 487, která útok odsoudila. Po válce v Perském zálivu se však situace dosti změnila, když se ukázalo, jak blízko byl Irák k atomové pumě. Nebýt izraelského zásahu, pravděpodobně by ji stihl dokončit už někdy v roce 1990 a válka v Zálivu by se patrně vyvíjela zcela jinak. 28. října 1991 americký ministr obrany Dick Cheney oficiálně poděkoval izraelské straně za zničení iráckého jaderného komplexu Osirak.

Odplata, k níž nedošlo - Neuskutečněný nálet na Irák, 1991

18. ledna 1991 dopadla na Tel Aviv balistická raketa Scud, kterou vypálil Irák. Rozšířily se zprávy, že raketa nesla chemickou hlavici a že Izrael se chystá k odvetě. První část pravdivá nebyla, druhá však ano. Pro Američany to byl obrovský šok, protože podle hlášení byly Scudy zničeny hned první noc náletů. Ve skutečnosti to, co americké zbraně tak přesně zasáhly, byly zdařilé makety, které Husajn koupil v NDR.

Na Izrael bylo během celé války v Zálivu vypáleno kolem 40 raket Scud, pochopitelně pouze s konvenčními výbušnými hlavicemi. Raketa byla sama o sobě nespolehlivá a nepřesná (viz článek „Pěst Saddáma Husajna“ v ATM 11-12/2002 a 1/2003); ten malý počet, který zasáhl obydlené oblasti, způsobil sice určité ztráty, ale především paniku. Hrozba chemického útoku na Izrael totiž evokovala představu nového plynového holocaustu Židů.

Izraelský ministr obrany Moše Arens skutečně telefonoval svému americkému protějšku Dickovi Cheneymu a požádal jej o příslušný IFF kód, aby izraelská letadla mohla bezpečně prolétnout koridorem sil Koalice a jednorázově udeřit na cíle v Iráku. Byli mobilizováni izraelští výsadkáři, kteří měli přistát na západě Iráku a provádět tam diverzní akce.

Pokud by Izrael vstoupil do války, arabské státy by téměř jistě opustily Koalici a osud celé Pouštní bouře by byl ohrožen, což bylo přesně to, co Husajn tímto činem sledoval. Američané ale rozmístili v Izraeli účinné protiletadlové (resp. protiraketové) střely MIM-104 Patriot a nakonec přesvědčili Izraelce, aby k odvetnému úderu nepřistupovali. Také jim slíbili, že svrhnou Husajnův režim. Tuto část úmluvy splnili také, i když s určitým zpožděním.

Nálet přes Středozemní moře, 1985

Vůbec nejdelší bojová mise izraelského letectva byla odpovědí na pumový útok z 25. září 1985, kdy tři Izraelce zabila nálož na jejich jachtě kotvící v přístavu Larnaka na Kypru. Zodpovědnost nesla palestinská skupina Force-17, formálně Arafatova osobní garda, ve skutečnosti teroristická organizace nejhoršího druhu.

Izrael se rozhodl, že jako odpověď zničí vojenské velitelství OOP. Mělo to ovšem jeden drobný zádrhel. Poté, co Izrael v roce 1982 vyhnal většinu OOP z Libanonu, přesunuli se palestinští bojovníci do Tuniska. Hlavním problémem při plánování akce byla pochopitelně vzdálenost, protože mezi cílem a Izraelem leželo 2 400 kilometrů moře.

Pro útok bylo vybráno deset strojů typu F-15 Eagle, rozdělených na dvě vlny po čtyřech letounech a dva letouny záložní. Všechny byly vybaveny přesně naváděnou výzbrojí, protože cíl ležel poblíž civilní čtvrti na tuniském pobřeží. Druhým, neméně důležitým prvkem byl tankovací letoun Boeing 707, který se ovšem vzdušné kontrole hlásil jako mimořádný let izraelských aerolinek El Al.
V 7:00 1. října 1985 vzlétla desítka letadel z Izraele a zamířila na západ. Jejich trasa byla stanovena velice pečlivě, aby se vyhnula kontaktu s civilními linkovými letadly, radary na pobřeží Libye a Sýrie i s radary americké Šesté flotily, která patrolovala ve Středomoří. Okolo 10:00 (někde mezi Krétou a Itálií) se stíhačky setkaly s tankerem. Dva záložní letouny natankovaly jako první a zamířily zpět, zbývajících osm strávilo asi hodinu letem ve formaci s tankerem a doplňováním paliva. Krátce nato se objevilo pobřeží Tuniska.

Efekt v cíli nelze popsat jinak než jako absolutní překvapení a absolutní úspěch. Velitelství OOP bylo prakticky úplně zničeno, včetně úřadu Jásira Arafata a skupiny Force-17. Nejméně 60 teroristů bylo zabito a dalších 70 zraněno. Izraelci se nesetkali s žádným odporem, ani vzdušným, ani pozemním. Během jejich letu zpět už BBC vysílala zprávy o útoku, takže když F-15 ve 13:00 přistávaly, vítaly je jásající davy Izraelců, kteří zdravili vykonavatele odvety.

Lukáš Visingr

Publikace: Armádní technický magazín 4/2003

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

21.září 1490 byl Vladislav II. Jagellonský korunován uherským králem

21.září 1109 – Zavražděn český kníže Svatopluk. Vládl v letech 1107 – 1109. Roku 1108 nechal vyvraždit Vršovce, kteří pobývali v Čechách. Za jeho vraždou stojí zřejmě někdo ze zbylých příslušníků rodu.