ARMÁDY A HISTORIE

Karpatská Ukrajina - vysněný samostatný stát všech Ukrajinců

Mezi světovými válkami byla Ukrajina územně roztříštěna mezi několik států. Největší část zabral Sovětský svaz. Území západní Ukrajiny připadlo Polsku. Bukovina připadla Rumunsku a oblast Podkarpatské Rusi patřila k Československu. Podkarpatská Rus byla pro Čechy něčím dosud neviděným - byla to jedna z nejzaostalejších a nejchudších oblastí celé Evropy. Negramotnost tu dosahovala 80% a chudoba byla jedním slovem nepředstavitelná. Navíc byla Podkarpatská Rus hotovým Babylonem - žili tu Češi, Slováci, Maďaři, Němci, Poláci, Rumuni, Rusíni, Cikáni, Židé i Ukrajinci.

Pro ukrajinský exil, prchající do zahraničí po porážce samostatných ukrajinských republik v ruské občanské válce, byla Podkarpatská Rus častým a vyhledávaným útočištěm. Jak se postupně celé politické spektrum Evropy radikalizovalo a tíhlo k totalitarismu, pověst Československa jako "ostrova demokracie v Evropě" rostla a pro ukrajinský exil byla Podkarpatská Rus cílovým územím. Československá vláda se k exilu chovala vstřícně - mimo jiné byla v Praze otevřena ruská exilová univerzita a později i univerzita ukrajinská. Sám prezident Masaryk byl k exulantům velmi přátelský, stýkal se s nimi a na jejich podporu vyčleňoval nemalé finanční prostředky. Když byla v roce 1929 založena Organizace ukrajinských nacionalistů (teroristická organizace usilující o vytvoření samostatného ukrajinského státu všech Ukrajinců), bylo Československo jediným státem majícím pod svou mocí ukrajinské území, který nacionalistům nevadil. Obzvláště v Polsku však OUN vykonala řadu atentátů zaměřených proti představitelům perzekuce ze strany Poláků. Její činnost lze přirovnat kupříkladu k IRA (Irská republikánská armáda bojující ve 20. letech proti Britům a poté i proti loajalistickým Irům).

Jak se koncem 30. let zhoršovala mezinárodní situace a Československo se dostalo do ohrožení ze strany Hitlera, začali Slováci i dosud bezvýhradně loajální Rusíni a Ukrajinci vznášet své nároky na autonomii vůči Československu. Požadované autonomie se dočkali záhy po mnichovském diktátu v září 1938. Věci však byly už příliš rozjeté na to, aby se najednou zastavily a od autonomie chyběl jen kousek k požadavku úplné samostatnosti. Ani na ni neměla Podkarpatská Rus - v rámci autonomie už nazývána Krapatská Ukrajina - čekat dlouho. V napjatých březnových dnech došlo k tomu, na co se představitelé Karpatské Ukrajiny dlouho tajně připravovali. Ozbrojené jednotky nazvané Karpatská Síč (název měl odkazovat ke slavné vojenské tradici ukrajinského kozáctva i k ukrajinským legiím "sičoviků", kteří za první světové války bojovali po boku Rakousko-Uherska proti Rusům - Karpatská Sič měla podporu ze strany OUN) měly provést vojenský převrat v Chustu a převzít vládu nad zemí. Plány na puč byly ale brzy vyzrazeny a Čechoslováci přešli ihned do iniciativy. Vojenské posádky byly zalarmovány a byla zavedena bezpečnostní opatření, díky kterým bylo po dvanácti hodinách povstání sičovců poraženo. Boje byly velmi surové, nasazeny byly automatické zbraně, těžké kulomety, obrněné automobily a městem se ozývaly detonace ručních granátů. Proti dobře vycvičené a vybavené československé armádě však neměli sičovci, původně zřízení se souhlasem československé vlády jako asistenční policejní útvar s ukrajinským vedením, sebemenší šanci. Poměr sil snad nejlépe ilustrují vzpomínky jednoho z četníků, který tehdy proti sičovcům bojoval: "Zastavili jsme auto, ve kterém jsme eskortovali jednoho zadrženého sičovce a vystoupili jsme ven. Ihned na to byla na nás zahájena palba z pravé strany nádraží, načež jsme zalehli do příkopu a já jsem zajájil palbu na onoho střelce, který byl ukryt na stromě a puškou ostřeloval naše příslušníky u nádraží. Dobře mířenou palbou se mi ho podařilo sestřelit. Další palba směrem k nádraží byla vedena z jednoho sklepa; u nádraží byli již zabiti dva šoféři a několik osob zraněno. Jeden příslušník finanční stráže mě vybídl, abych zneškodnil střelce ve sklepě ručním granátem. Když jsem do něj vrhl oba ruční granáty, palba ustala. Ve sklepě jsme našli dva zabité ukrajinské teroristy a třetího těžce raněného na prsou. Toho jsem dostřelil soukromou pistolí. Poznamenávám, že eskortovaného ukrajinského teroristu, kterého jsme vezli na nádraží, jsem při pokusu o útěk zastřelil hned na nádraží." Z ukázky je jasně patrné, jak špatně byli sičovci na převrat připraveni. V těžkých pouličních bojích padlo 7 Čechů a 10 bylo raněno, sičovců bylo zabito asi 40 a dalších 50 bylo raněno. Ani toto však Československo nezachránilo - po oznámení samostatnosti Slovenského státu se Československo rozpadlo a v této pohnuté době se osamostatnila i Karpatská Ukrajina. Sen Ukrajinských exulantů o "ukrajinském Piemontu z Karpat", který se stane výchozím bodem ke sjednocení celé Ukrajiny, se nyní splnil. Měl mít však jen jepičí trvání.