Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 87

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'
https://www.youtube.com/watch?v=BZtmG-vTxYY
Duke - Komentář v B-2 Spirit
Youtube: B2 COCKPIT TOUR & AERIAL REFUELING
U.S. Clears Sale of F-16 Jets to Taiwan https://freebeacon.com/national-security/u-s-clears-sale-of-f-16-jets-to-taiwan...

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 6. 11. 2017 20:27 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: HISTORIE

Hroši v Louisianě: Kovbojové v sedlech obřích afrických zabijáků

V roce 1910 se v americkém Kongresu projednával bizarní plán zahájit velkochov hrochů. Jak tento nápad vlastně vznikl a k čemu by to mohlo vést?

Hroch obojživelný

Nedávno jsem sondoval, jestli vyšly nějaké nové knížky z mého oblíbeného žánru alternativní historie, a zjistil jsem, že čtenáři nesmírně chválí novelu River of Teeth od Sarah Gailey. O co v ní jde? O to, že jih USA zpustošili přemnožení hroši. Ano, nejdříve jsem také netušil, co má hroch společného s louisianskými močály, ale krátká rešerše přinesla velké překvapení. Určitě to vypadá bizarně, ale v Americe se svého času o velkochovu hrochů seriózně debatovalo jako o řešení hned dvou problémů. Nadaná spisovatelka „jen“ zpracovala pravděpodobné důsledky tohoto zajímavého, ale zřejmě velmi nebezpečného plánu.

Africká anabáze amerického stopaře

Za plánem chovat v Louisianě hrochy stáli tři muži, a to dva cestovatelé a jeden politik. První z dobrodruhů se jmenoval Frederick Russell Burnham (1861–1947) a narodil se v Minnesotě, ovšem většinu svého mládí strávil v Texasu. Tam jej veteráni končící éry „Divokého Západu“ a indiánských válek naučili všem dovednostem cestovatele, lovce a průzkumníka. Přestože se ještě stačil zapojit do několika událostí v Americe, jež pro náš příběh nejsou podstatné, nejvíc ho to táhlo do Afriky, o které snil již jako kluk. Vyrazil tam v roce 1893, když už byl ženatý a měl syna. Na černém kontinentu se mu narodila i dcera, která však ve dvou letech zemřela, na čemž nesla vinu nemoc a hlad. V době Burnhamova pobytu totiž vypukl konflikt mezi Brity a domorodými Matabely a cestovatelova dcera patřila mezi oběti obléhání města Bulowayo. To pak jejího otce motivovalo, aby se celý život snažil bojovat proti hrozbě hladovění, což stálo i za nápadem, jak vyřešit tzv. masnou krizi v Americe. Ale nepředbíhejme. Burnham se posléze vrátil do Ameriky a vyzkoušel si profesi zlatokopa, ale v roce 1899 vyrazil do Afriky znovu, a to na přímou žádost Britů, kteří stáli o jeho služby skvělého průzkumníka. Propukla totiž další válka, tentokrát s Búry, původem holandskými osadníky v Jižní Africe. Válčili způsobem, pro který bychom dnes použili termín „asymetrická válka“, na což Britové odpověděli opatřeními, jaká by si za rámeček jistě nedali, a to včetně koncentračních táborů. Každopádně právě tehdy přišel na scénu druhý dobrodruh téhle „hroší historie“.

Souboj dvou skvělých průzkumníků

Jmenoval se kupodivu rovněž Frederick, jeho celé jméno znělo Frederick L’Huguenot Joubert Duquesne, nejčastěji se mu však říkalo zkráceně Fritz. Dostal však také válečné jméno „Black Panther“, za které vděčil svým schopnostem v oboru plížení a přepadů. Původem byl Búr, což jej přivedlo k vášnivé nenávisti k Britům a samozřejmě i k boji v řadách búrských ozbrojenců. Uznávaný i proklínaný Fritz Duquesne (1877–1956) tedy způsobil Britům v oné válce spoustu problémů, a tak jeho vystopováním a zlikvidováním pověřili toho asi nejlepšího průzkumníka, jakého v té době měli. Tím nebyl nikdo jiný než Burnham, o jehož schopnostech pochopitelně dobře věděli zase Búrové, a tudíž Duquesne pro změnu dostal úkol zabít Burnhama. Oba muži se tedy v této guerillové válce vzájemně stopovali, líčili na sebe pasti a vymýšleli léčky, avšak ani jeden neuspěl a k jejich osobnímu setkání, resp. střetu v Africe nikdy nedošlo. Museli tedy cestovat na západní polokouli, aby si konečně pohlédli do očí. Burnham se vrátil do USA, kde se spřátelil s tehdejším prezidentem Theodorem Rooseveltem, jenž se podivnou shodou náhod znal i s Duquesnem. Po uzavření míru mezi Búry a Brity se totiž jeho pobyt v Africe stal jaksi nežádoucím, a tudíž Duquesne vyrazil do Ameriky a jako zkušený lovec a dobrodruh pomáhal Rooseveltovi plánovat lovecké expedice. Bylo to právě v době, kdy se v USA řešily dvě velmi závažné otázky, které ohrožovaly společnost a ekonomiku.

Antilopy, žirafy, pštrosi a velbloudi

V Americe totiž v první dekádě 20. století rychle přibývalo obyvatelstvo, jenže to neprovázela adekvátně rychle rostoucí produkce potravin. Hrozil nedostatek hovězího masa, který vstoupil do dějin jako tzv. masná krize. Ale v Kongresu působil muž, který věřil, že má řešení. Byl jim louisianský politik Robert Foligny Broussard (1864–1918), který sice příslušel k demokratům, ale patřil též mezi přátele republikána Roosevelta. Mezitím se Burnham, který žil v Kalifornii, zhrozil toho, že by i Ameriku mohl postihnout hlad, který zabil jeho dceru v Africe, a proto se pustil do propagace myšlenky, která vypadala na první pohled podivně, měla ovšem hlubokou logiku. Navrhoval přivézt z Afriky některá zvířata, jež by mohla žít na pláních Středozápadu a vlastně by nahradila takřka vyhubené bizony. Mělo jít především o některé druhy antilop, dále žirafy a také pštrosy. Na tuto myšlenku jej ostatně přivedli právě pštrosi na Cawstonově farmě nedaleko Pasadeny, kde Burnham žil. Kromě toho věděl, že africká zvířata již v USA sloužila, a to v 50. letech 19. století, kdy tehdejší americký ministr války Jefferson Davis (ano, pozdější prezident Konfederace) nechal pro vojsko dovézt stádo velbloudů. Z praktického hlediska byli vysoce užiteční, ale budili posměch či strach, takže se po krátké době přestali používat. Nápad vozit do USA antilopy a žirafy se také setkal s odmítnutím, ale právě tehdy se do věci zapojil i Broussard, jehož stát Louisiana bojoval s dalším velkým problémem, na který měl (stejně jako na obávanou „masnou krizi“) odpovědět právě hroch.

Návrh „hrošího zákona“ v Kongresu

V řekách na jihu USA se totiž katastrofálně přemnožil vodní hyacint, přivlečený z Asie. Husté porosty silně omezovaly splavnost řek, navíc spotřebovávaly hodně kyslíku, v důsledku čehož pak začaly vymírat ryby. Lodníci a rybáři přicházeli o práci a zdálo se, že na vodní hyacint nic neplatí. Ale pak přišel kongresman Broussard, který po setkání s Burnhamem dospěl k závěru, že nejvhodnějším kandidátem na import z Afriky bude hroch. Bylo by to totiž elegantní řešení obou problémů Ameriky. Hroši by spásali porosty vodního hyacintu a posloužili by jako zdroj kvalitního masa. Skutečností je, že hroší maso je velice jemné a zdravé, o čemž svědčí fakt, že jej za pochoutku považují i mnohé africké kmeny. Na zasedání Kongresu, které se uskutečnilo 24. března 1910, proto Broussard předložil návrh zákona H. R. 23261, který se zapsal do dějin jako „American Hippo Bill“. Z federálního rozpočtu se měla uvolnit suma 250 000 dolarů, jež měla financovat import několika hrochů z Afriky a vybudování první pokusné hroší farmy. Ta měla samozřejmě být v Broussardově rodné Louisianě, pokud by však tento experiment uspěl, měla se začít budovat infrastruktura také ve státech Florida a Mississippi. Bažiny na jihu USA se pro hrochy jevily jako opravdu ideální prostředí, což prokázal následný průzkum, který tam neprováděl nikdo jiný než Fritz Duquesne. Ten se někdy v té době poprvé potkal také se svým starým nepřítelem Burnhamem. Necítili k sobě nenávist, ale spíš profesionální respekt. Sice se nestali přáteli, avšak dokázali velmi dobře spolupracovat.

Pozornost tisku a debaty o receptech

Oba dobrodruzi vystoupili i před Kongresem a „hroší zákon“ si okamžitě získal i veliký zájem novin a časopisů. Např. v New York Times vyšel nadšený úvodník, jenž popisoval hroší maso jako „slaninu z jezerní krávy“ („lake cow bacon“), kdežto další článek měl opravdu výmluvný nadpis „Hippopotami for Dixie“. Samozřejmě se rozběhly debaty o receptech, resp. o tom, jak maso z afrických zvířat začlenit do americké kuchyně, k čemuž velmi přispěl i sám Duquesne, jenž organizoval řadu hostin, na nichž se podávala „klasická“ americká jídla, jenže připravená z hrochů či antilop. Noviny publikovaly též dopisy několika nezaměstnaných, kteří se hlásili o práci na hroších farmách. V roce 1910 proto Broussard založil tzv. New Food Supply Society, která se měla starat o první fázi „hrošího projektu“, ačkoliv jeho zákon stále ležel v Kongresu. Problém byl v tom, že ani zájem tisku nedokázal veřejnost přesvědčit, aby celý nápad opravdu brala vážně. Bylo to určitě velice zajímavé a zábavné téma, o kterém se dalo vesele debatovat, ti bohatší mohli ochutnat hrocha na zmíněných banketech, kromě malé skupiny nadšenců však nikdo nebral vážně ideu, že by se hroší maso skutečně stalo součástí běžného jídelníčku, takže na návrh „hrošího zákona“ sedal prach. Navíc Amerika v té době začínala mít i jiné problémy, mj. napětí na hranici s Mexikem, kde měl své zájmy i Burnham, který se tedy postupně přestal věnovat také nápadu importovat hrochy do Ameriky.

hippo

Neslavné ukončení smělého projektu

Jiné zájmy měl v té době i Duquesne a vlastně i celý svět, jelikož se blížila válka, z níž se poté stala ta první světová. Amerika sice do roku 1917 zůstala neutrální, ovšem přesto bylo zřejmé, že sympatie od počátku patřily spíš státům Dohody, a tedy i Velké Británii. Búrský dobrodruh sice respektoval Burnhama, avšak pořád cítil bytostnou nenávist vůči Británii, což ho přivedlo do řad německých špionů. Do válečného úsilí se coby agent zpravodajských služeb zapojil též Burnham, takže oba někdejší nepřátelé a pozdější kolegové opět stáli proti sobě. Duquesne ale pokračoval také po porážce císařského Německa, neboť se stal agentem Třetí říše, pro niž měl v Americe za druhé světové války získávat informace a organizovat sabotáže. Ale to už je jiný příběh, který nijak nesouvisí s „hroším plánem“. Ten měl sice i podporu Roosevelta, ale nikdy se nedostal dál než k prvnímu čtení a nakonec jej opustil také sám Broussard. Pro tzv. masnou krizi se našlo konvenčnější řešení v podobě vytvoření rozsáhlých pastvin pro tradiční dobytek, kdežto proti vodnímu hyacintu se začaly užívat chemické přípravky, avšak tato rostlina působí na jihu USA určité problémy dodnes. Je ovšem velice pravděpodobné, že přinejmenším stejné problémy by mohli způsobit sami hroši. Ve své době nebyl tento zákon schválen hlavně proto, že celý nápad vypadal příliš bizarně, dnešní odborníci se však vesměs shodují, že chov hrochů by mohl pro Ameriku znamenat obrovskou katastrofu.

Vůbec nejnebezpečnější africké zvíře

Ti, kdo znají dokumenty stanic Prima Zoom, National Geographic či Animal Planet, se patrně (stejně jako já) podivili již při první zmínce o tom, že někdo chtěl opravdu chovat hrochy jako domácí zvířata na farmách. Hroch možná vypadá jako tlustý dobrácký nemotora, vlastně něco jako velké vodní prase (a to zatraceně velké, dospělí samci váží i přes dvě tuny), ovšem v jeho případě zdání skutečně tragicky klame. Hroch je totiž zdaleka nejnebezpečnější africké zvíře a na své pochmurné „konto“ každý rok zapisuje stovky mrtvých. Hroši jsou býložravci, takže se spokojí s vodními rostlinami, ale jsou ohromně agresivní při obraně svého teritoria. Svoje obří zuby užívají ke vzájemným soubojům a k ochraně před predátory, není pro ně ovšem problém doslova překousnout člověka napůl. Hroši jsou divocí a nezkrotní, dospělého hrocha prakticky nelze ochočit a trochu se dá vycházet jedině s mláďaty, která se v zajetí už narodí, avšak sama náladová povaha dělá i takovéto exempláře vysoce nebezpečnými. Je takřka jisté, že pokud by na velkochov v USA skutečně došlo, bylo by zřejmě pouze otázkou krátkého času, než by tito hroši uprchli a způsobili by ekologickou katastrofu. Jistě není nutno dodávat, že v Americe by neměli žádného přirozeného nepřítele. A na americké aligátory by se asi moc spoléhat nedalo, protože velmi častá a nelítostná střetnutí hrochů a afrických krokodýlů (kteří jsou navíc i větší než aligátoři) končívají zpravidla vítězstvím těch prvních.

Hroši jako důvod rozvratu Jihu USA

Důkazem může být i dosti málo známý fakt, že divocí hroši na americkém kontinentu opravdu žijí a působí tam velké problémy. Není to ovšem v USA, nýbrž v Kolumbii, kam se čtyři hroši před lety dostali coby součást soukromé zoo, kterou měl u svého sídla nechvalně známý Pablo Escobar. Po smrti narkobarona ale milí hroši uprchli a samozřejmě se začali rozmnožovat, což způsobilo, že v současnosti už se tam pohybuje nejméně čtyřicet divokých hrochů, které zatím nikdo nedokázal vystřílet, takže ruinují tamní ekosystém. Americká spisovatelka Sarah Gailey se rozhodla převést do formy beletrie alternativu, že by byl „hroší zákon“ v USA přijat, ale již v roce 1857, což je dost možná i skrytá narážka na výše zmíněné velbloudy Jeffersona Davise. V její novele River of Teeth se tedy na jihu USA začnou chovat hroši, o které se starají jezdci, jimž se říká „hoppers“ a kteří sedlají domestikované hrochy. Ovšem již záhy hroši uprchnou a postupně způsobí na jihu USA totální rozvrat, a proto v této časové linii ani nezačne občanská válka. Jih, jak jej známe, je zničen a proměněn v divočinu, kde vládne zákon silnějšího, neboť taková zóna logicky láká nejrůznější dobrodruhy, pytláky a pašeráky. Právě takoví muži jsou i pochybnými hrdiny novely River of Teeth, která se nedávno dočkala pokračování pod názvem Taste of Marrow. Jejich autorka sklízí velké pochvaly od čtenářů a recenzentů, a proto se nedá vyloučit, že o hroších v Louisianě neslyšíme naposledy.

Lukáš Visingr

Publikace: RadioDixie.cz, 19. října 2017

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

18.září 1323 – Habsburkové uzavřeli mírovou smlouvu s Janem Lucemburským a odevzdali mu listiny, o které opírali své nároky na vládu v Čechách. Museli mu též vrátit některé statky na Moravě (například Znojmo, Břeclav, Podivín).

18.září 1911 Velká Británie poprvé testuje dvoumotorové letadlo