Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 60

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Petr Kovář - Komentář v T-90
Níže je únorové video k T-90M Военная приемка. Т-90М. Прорыв
Pro zajímavost srovnání helma z 2. světové vályk vs moderní
AMERICAN RQ 4 GLOBAL HAWK VS IRAN's KHORDAD 15 - FULL ANALYSIS
Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'

ČESKOSLOVENSKO

Zveřejněno: 3. 10. 2014 11:00 Napsal Edus
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: Československo

Malá a zbytečná válka v Podkarpatí – zapomenuté dějství druhé světové války?

Při vyslovení názvu Podkarpatská Rus se našinci vybaví krajina polonin a hor, divoký kraj s rázovitými obyčeji, který tak obdivovali meziváleční spisovatelé, a v neposlední řadě také vlast legendárního loupežníka Nikoly Šuhaje. Málo je však známo, že právě Podkarpatská Rus byla v březnu 1939 svědkem největšího bojového vystoupení československé armády v průběhu příhraničních konfliktů během krize v letech 1938–1939. Boje, které se tehdy v Podkarpatí rozhořely byly velmi specifické, a to jak obtížným horským terénem, tak i zapojením celkem čtyřech stran konfliktu a v neposlední řadě i tím, že českoslovenští vojáci, kteří zde bojovali se během několika dní stali vojáky státu, který už oficiálně neexistoval, ale stále museli čelit útokům protivníka.

Podpis Mnichovského diktátu zásadně narušil územní integritu Československa a pro nás je důležité zmínit, že územní požadavky vůči Československé vládě nemělo pouze nacistické Německo, nýbrž také Maďarsko, jehož cílem bylo získat a připojit k sobě území jižního Slovenska a Podkarpatskou Rus, které považovali Maďaři za své výsostné državy. První ozbrojené srážky se rozpoutaly už v říjnu 1938, kdy komanda speciálně cvičených maďarských záškodníků napadala československé četníky a vojáky na hranicích Podkarpatské Rusi. Souběžně se záškodnickými akcemi Maďarů se do podobného boje, ovšem z druhé strany (tj. ze severu) vložili i Poláci, kteří rovněž cvičili speciální záškodnická komanda pro diverzní a sabotážní činnost v československém týlu. Boje byly velmi vyhrocené a proti polovojenským uskupením Maďarů byly dokonce nasazeny lehké tančíky československé armády. Maďaři na oplátku nasadili pravidelnou armádu a letectvo, přičemž dne 25.října 1938 byl maďarským stíhacím letounem sestřelen československý pozorovací letoun v jehož troskách zahynula dvoučlenná osádka. V nejvíce ohrožených oblastech bylo vyhlášeno stanné právo a záškodníci přistiženi při činu byli popravováni na místě. Polské i maďarské teroristické skupiny usilovaly především o destabilizaci regionu, co největší poškození infrastruktury a také o způsobení co největších ztrát v řadách našich obránců. Na základě vídeňské arbitráže ze 2.listopadu 1938 bylo Maďarsku přenecháno značné území jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi včetně měst Mukačeva a Užhorodu.

O několik týdnů poté, byla československou vládou uznána autonomie Podkarpatské Rusi, v činnost byla uvedena vláda a sněm Karpatské Ukrajiny. Dne 22.listopadu byl centrem Karpatské Ukrajiny ustanoven Chust a hlavním představitelem se stal řeckokatolický duchovní Augustin Vološin, který byl jmenován na post premiéra zemské vlády. Úředním jazykem byla prohlášena ukrajinština. V souvislosti s ohrožením od polských a maďarských výpadů přes hranice byla československou vládou schválena nacionalistická organizace Karpatských Ukrajinců, která dostala název Karpatská Sič. Karpatská Sič byla ozbrojenou brannou silou, která měla pověření na ochranu území před protivníkem v součinnosti s československou armádou a četnictvem. Sičovci přejali symboliku a organizaci podle historického vzoru Záporožského kozáctva a v těžkých chvílích se v boji velmi osvědčili, o čemž svědčí i to, že počet příslušníků tohoto dobrovolného sboru dosáhl zhruba pěti tisíc mužů.

Incidenty s maďarskými ozbrojenci stále pokračovaly, jako kupříkladu 19.prosince 1938, kdy se maďarské oddíly neúspěšně pokoušely dobýt Slanec, nebo incident z 6.ledna 1939 u Mukačeva, přičemž oba střety si vyžádaly mrtvé na obou stranách a do boje bylo nasazeno i dělostřelectvo a formace obrněných automobilů. Po těchto incidentech se Maďaři stáhli a vyčkávali na vhodný okamžik k novému úderu.

Nemuseli čekat příliš dlouho, protože československá vláda (od 6.října 1938 byl stát označován jako Česko-Slovensko) se dostala do značných sporů s představiteli autonomní slovenské politické reprezentace. Na Slovensku byly věci v pohybu a separatistické tendence se vyhrotily, což vedlo prezidenta Háchu a ministerského předsedu Berana k rozhodnutí vyhlásit na Slovensku vyjímečný stav a povolat armádu a četnictvo, aby byla převzata moc a separatisté byli zadrženi. V noci z 9. na 10.března armáda bleskovou akcí odzbrojila jednotky Hlinkovy gardy na Slovensku a bez krveprolití zajistila slovenské politiky, včetně Jozefa Tisa, jehož vláda byla sesazena a místo ní jmenována vláda v čele s Karolem Sidorem. Z vojenského hlediska proběhlo vše hladce, nicméně Slováci se svých nadějí nehodlali vzdát a účinek celé akce byl z dlouhodobého hlediska nulový. Bývalý předseda slovenské vlády Jozef Tiso se totiž spolu s dalším předním slovenským nacionalistou Ferdinandem Ďurčanským sešel 13.března 1939 v Berlíně s Adolfem Hitlerem a společně projednali vytvoření nezávislého slovenského státu, kterému byl Hitler nakloněn, neboť to zpětně znamenalo, že bude Československo, které chtěl sám obsadit, zcela paralyzováno. Druhého dne (tj.14.března 1939) byl slovenským sněmem oficiálně vyhlášen nezávislý stát, který dostal název Slovenská republika.

Pokud byli obyvatelé Karpatské Ukrajiny v průběhu celé své existence vůči československé vládě loajální, na přelomu let 1938–1939 se i jejich politická reprezentace radikalizovala a posunula jejich tendence směrem k vyhlášení samostatného ukrajinského státu. Svou roli v této změně pohledů sehrála značná slabost a nejednoznačnost vlády okleštěného Česko–Slovenska a také intenzivní propaganda ze strany Němců, Maďarů a Poláků. Od února 1939 se intenzivně posilovaly ozbrojené síly Karpatské Siče a počet jejích členů dosáhl nyní až osmi tisíc. V jejich řadách sloužilo kromě místních Rusínů a Ukrajinců i mnoho ukrajinských politických aktivistů, kteří na území Karpatské Ukrajiny utekli z Haliče, kde byli ze strany Poláků všemožně perzekuováni a nyní upírali své zraky ke splnění celoživotních tužeb – vyhlášení samostatného ukrajinského státu, který by byl zárodkem budoucího velkého nezávislého státu všech Ukrajinců pod polskou, sovětskou i československou mocí. Vojsko Karpatské Siče se připravovalo k akci, která měla s definitivní platností ukončit československé panství a se zbraní v ruce měla povstáním vybojovat nezávislost. Vojenský velitel sičovců Dmytro Klempuš naplánoval toto povstání na 14.března 1939.

´Československá armáda ze strachu před případným povstáním Ukrajinců rozmístila v oblasti preventivně silnější soustředění vojsk a uvedla je do bojové pohotovosti. V časných ranních hodinách dne 14.března 1939 bylo povstání zahájeno a útočné jednotky sičovců napadaly postavení československé armády a četnictva, útočily na kasárna a vládní budovy. Dějištěm nejtvrdších bojů a krvavých pouličních střetů se stal Chust. Protože byly československé jednotky uvedeny v pohotovost, nepovedlo se sičovcům využít moment překvapení a po odražení prvního náporu zahájili Čechoslováci protiúder, který byl zakončen dobytím hlavního velitelství Karpatské Siče v hotelu Koruna v Chustu. Ztráty na československé straně činily sedm mrtvých a deset raněných, sičovců padlo zhruba padesát a dalších několik desítek bylo raněno. Po drtivém zásahu se dostala Vološinova vláda do těžkého postavení a uchýlila se do kláštera v Chustu, kde byla obklíčena armádou. Téhož dne se staly ještě dvě další klíčové události, které zpečetily osud vysněného ukrajinského státu. Tou první bylo vyhlášení samostatné Slovenské republiky, která se odtrhla od Československa. Tou druhou byl nový nástup maďarských partyzánů následovaných pravidelnou královskou armádou, kteří zahájili proti vnitřně rozvrácené Podkarpatské Rusi nový generální útok ve večerních hodinách 14.března 1939 (incidenty s československými obránci byly hlášeny už z rána téhož dne). Odtržení Slovenska a stahování českých jednotek na území Čech zamezilo původně plánovanému nasazení posil a vytlačení Maďarů z Podkarpatí a místo toho bylo rozhodnuto evakuovat české jednotky a civilní obyvatelstvo z ohroženého území na Slovensko a do Rumunska.

Věci tak náhle dostaly zcela jiný směr a sičovci, kteří předchozího dne bojovali s československými jednotkami a kteří dokonce plánovali v případě úspěchu povstání popravy nepohodlných Čechů, nyní na kolenou prosili, aby jim Češi pomohli v boji s Maďary. Část jednotek tak sičovcům vydala na rozkaz československého velení zbraně k obraně před Maďary. Karpatská Ukrajina vyhlásila 15.března samostatnost a vystoupila z česko-slovenské federace. Situace se stala nanejvýše chaotickou – Čechoslováci se snažili zadržet nápor útočících Maďarů po dobu evakuace, Ukrajinci v noci z 15. na 16.března 1939 vyhlásili všeobecnou mobilizaci, při níž ministr obrany Karpatské Ukrajiny Stepan Kločurak apeloval především na bývalé příslušníky československé armády a další bojeschopné muže. Sičovci trpěli chronickým nedostatkem zbraní a munice, které získávali především od evakuujících se Čechoslováků, kteří opouštěli území směrem do Rumunska. Rozpoutaly se krvavé boje s útočícími Maďary, kterým čelily jak ukrajinské, tak československé jednotky, nicméně jejich vzájemná koordinace byla slabá a docházelo i k vzájemným přestřelkám mezi Čechoslováky a Ukrajinci.

Ústupové boje československých jednotek a četnictva s Maďary byly velmi tvrdé, opět bylo nasazeno i dělostřelectvo, tanky a letectvo. Zbytkům československých jednotek, které ustupovaly ve třech směrech velel bývalý ruský legionář generál Oleg Svátek a musel čelit náporu Maďarů hned ze tří směrů, protože jejich cílem bylo odříznout ústupové cesty a zlikvidovat československé jednotky v oblasti. Maďaři měli značnou přesilu oproti Čechoslovákům, nicméně houževnatý odpor stál Maďary krvavou daň. Kupříkladu jediná četa SOS, která hájila strategický domaninský most dokázala odrazit silný nápor, umlčet kulometné pozice protivníka a průbojným střelivem vyřadit jeden z útočících lehkých tanků. Další podobně houževnatý výkon předvedli obránci Kamenice nad Uhem, kteří kryli ústup svých druhů na Slovensko a po dva dny zadržovali v úzkém údolí značnou převahu Maďarů. Celková bilance bojů byla hrozivá – Češi bojovali na frontě dlouhé přes 100 km mezi Užhorodem a rumunskou hranicí a přesila byla na některých místech až desetinásobná. Přesto si však jednotky uchovaly vysokou morálku a odhodlaně bojovaly s nepřítelem, a to i přesto, že jejich stát za který bojovali – Československá republika – už neexistoval. Přestože hlavní vlna evakuace byla završena 17.března 1939, boje neutichaly a poslední českoslovenští vojáci přešli rumunskou hranici až 21.března 1939. Ztráty Čechoslováků činily za pouhých několik dní bojů celkem 40 padlých a 120 raněných, nicméně toto číslo není konečné, neboť v něm nejsou zahrnuti Ukrajinci a Rusíni, kteří tehdy bojovali po boku Čechoslováků. Maďaři utrpěli těžké ztráty, které se odhadují na více než 200 mrtvých a několik set raněných a jsou značně vyšší než oficiálně proklamovaných 72 mrtvých, 2 nezvěstní a 240 raněných, jak Maďaři původně uváděli. Velitel ústupových bojů našich jednotek z Podkarpatska – generál Oleg Svátek – se po návratu do vlasti zapojil do ilegální protinacistické činnosti, byl za to nacisty zajat a v říjnu roku 1941 popraven.

Odchodem Čechoslováků však tragédie Karpatské Ukrajiny neskončila. Po Kločurakově všeobecné mobilizaci zaujaly jednotky Karpatské Siče obranná postavení a bránila Chust, který mezi tím opustil poslední transport evakuovaných Čechoslováků. Prezident Karpatské Ukrajiny Vološin zoufale žádal o pomoc Čechoslováky, Rumuny i Němce, nicméně intervence se nedočkal a mladičké Karpatské Ukrajině tak odbyla její poslední hodinka. Maďaři mnohonásobně početně i materiálně přečíslili ukrajinské obránce a v odpoledních hodinách dne 16.března 1939 Chust padl. Zbytky sičovců se stáhly za řeku Tisu, která tvořila karpatsko-rumunskou hranici. Postupujícím Maďarům kladly odpor rozptýlené jednotky sičovců, které partyzánským způsobem útočily proti pravidelné armádě s tanky a letectvem. Takové přesile nebylo možno odolat. Na dobytých územích Maďaři zahájili velmi tuhé represe, které si v ničem nezadaly s nacistickým terorem při obsazování Polska za druhé světové války. Hned v prvních dnech okupace nastal doslova hon na sičovce i civilní Rusíny a Ukrajince, kteří byli represivnímu aparátu nepohodlní a na mnoha místech docházelo k masovým popravám maďarskými komandy smrti. Jenom v Chustu byly okamžitě po dobytí zajaty a následně v noci na druhý den popraveny stovky lidí, jejichž mrtvá těla byla poté naházena do Tisy. Tím však teror nekončil. Na sto tisíc Židů z okupované Podkarpatské Rusi bylo deportováno a později zavražděno v nacistických koncentračních táborech. Místní Rusíni a Ukrajinci trpěli za války neustálou represí ze strany maďarských okupantů a mnoho jich bylo uvězněno a popraveno. Mnozí další ilegálně překračovali hranice, aby se připojili do odboje, ať už do řad ukrajinského odbojového hnutí, nebo na území SSSR, kde však byli jako občané nepřátelského maďarského státu považováni za špiony a byli deportováni na Sibiř do gulagů. Marný odpor kladli sičovci až do 23.března 1939, kdy Maďaři obsadili celé území Karpatské Ukrajiny. Části obránců se podařilo přejít na Slovensko, kde byli internováni a později jim byl udělen azyl. Karpatskoukrajinská vláda včetně prezidenta Vološina unikla do Rumunska, kde našla útočiště v Sigetu. Boje skončily území bylo připojeno k Maďarsku pod názvem Karpátalja. Ztráty na ukrajinské straně dosáhly 1 500 mrtvých příslušníků Karpatské Siče, z nichž byla většina povražděna bezprostředně po boji, když je Maďaři zajali. Během několika týdnů bylo zabito dalších 3 500 Ukrajinců a Rusínů, tisíce dalších zemřely ve vězění. Prezident Vološin žil až do konce druhé světové války v Praze a po osvobození sovětskou armádou v květnu 1945 byl ihned unesen sovětskou kontrarozvědkou („směrš“ – předchůdce KGB) a byl uvězněn v Moskvě. Zde 19.července 1945 zemřel, podle oficiálních údajů na selhání srdce. Vzhledem k tomu, že byl pro Sověty nepohodlnou osobou a symbolem ukrajinského boje za nezávislost, je pravděpodobné, že byl zavražděn. V roce 2002 byl jmenován Hrdinou Ukrajiny.

Tento konflikt byl velmi krvavou kapitolou československých i ukrajinských dějin. Ukrajinské jednotky zde původně bojovaly po boku Čechoslováků proti Polákům a Maďarům, později sami Ukrajinci povstali proti Čechoslovákům. Při obraně před maďarskou invazí se sice obě strany dohodly, nicméně vzájemné přestřelky a mrtví byly stále na pořadu dne. Českoslovenští vojáci zde bojovali zoufale proti velké přesile, ale prokázali velkou houževnatost a bojovou morálku. Bojovali i v době, kdy jejich vlastní stát už neexistoval, což je rys symptomatický a řadí jejich bojový výstup na roveň činnosti československých legií za první světové války. Částečně se tím vyvrací mýtus o tom, že bylo Československo obsazeno bez výstřelu. Nebylo. Ve stejné době, kdy Adolf Hitler triumfálně kráčel po nádvoří Pražského hradu, Češi stále bojovali a umírali. Stejně jako Češi, i Ukrajinci a Rusíni zde v době maďarského vpádu bojovali za stát, který už neexistoval. Tuto tragickou a velmi krvavou kapitolu dějin můžeme bez sebemenšího zaváhání označit za skutečně první dějství druhé světové války. Nechybělo nasazení letectva a tanků, ani masové popravy a teror na civilním obyvatelstvu. Necelý rok uplynul od tohoto konfliktu a Hitler napadl Polsko. Tím začala nejkrvavější válka 20. století. Její předehrou však byly statečné boje československých a ukrajinských jednotek proti maďarské invazi.

Přidat komentář

Lidé v této konverzaci

Vyhledávání

Dnešní den v historii

20.října 1827 dochází k bitvě u Navarina jedné z bitev řecké války za nezávislost. Flotila skládající se z britských, francouzských a ruských lodí v ní poráží osmansko-egyptskou flotilu.

20.října 1740 zemřel Karel VI., český král v letech 1723 –1740