Kdo je online

Přihlášení uživatelé 2
Hosté 28

Spřátelené weby

Poslední komentáře

U.S. Clears Sale of F-16 Jets to Taiwan https://freebeacon.com/national-security/u-s-clears-sale-of-f-16-jets-to-taiwan...
Aviator - Komentář v Enfield M1917
Visualizace funkce pušky Lee Enfield:
Tady je visualizace s kompletním rozložením a znovusložením kulometu Browning M1919
Tady jsem narazil na visualizaci montáže a demontáže M16A1
Za Varšavského povstání bojoval na straně povstalců také Hetzer s přezdívkou Chwat. Více o tom naleznete na odkaze: http...

ČESKOSLOVENSKO

Zveřejněno: 10. 2. 2012 18:46 Napsal Andrea Kostlánová
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: Československo

Jak KSČ likvidovala "inteligenci národa"

Stalinští bolševici z novinářské obce, informátoři Kominterny, Václav Kopecký (1897-1961), z rodiny živnostníka, zakládající člen KSČ 21, v roce 29 účastník gottwaldovského puče ve straně, kdy stranu převzal stalinista Klement Gottwald, načež většina ze zakládajících členů z KSČ vystoupila, a KSČ ztratila 3% voličů. Kopecký se dostal do vedení strany, byl poslancem NS,  poté se , podobně jako celé vedení Strany, z potápějící lodi uchýlil již v roce 38 do Kremlu ( třebaže Benešovi gottwaldovci vyčítali „ zbabělost“ ) … V 12/43 se v Kremlu účastnil jednání gottwaldovského vedení s prez. Benešem,mj. o náplni Košického vládního programu .

Po válce se z Kremlu  vrátil jako ministr „kultury a informací/ideologie a propagandy “ (dokud ministerstvo nebylo v roce 53 po smrti Stalina zrušeno) ,

Právě „bolševický Goebbels“ Václav Kopecký vytvořil proti kultu skutečného hrdiny ze Strany národně socialistické Vladimíru Krajinovi kult Julia Fučíka, jenž měl být masami uctíván se zbožnou úctou, ale třebaže Fučík jako mj. dopisovatel RP z MOW stalinismus opěvoval, ve svých soukromých poznámkách pod čarou vyjadřoval své nezměrné zklamání nad  „zemí, kde zítra znamená včera“  - poprvé vyjádřil Fučík nesouhlas až se SU-německým paktem o neútočení, nicméně opět dodržel stranickou linii spolupráce s nacisty, a do odboje se zapojil, až když to stranické vedení z MOW povolilo  - po 22.6.41  …

Václav Kopecký byl hlavním ideologem politických procesů z 50.let, a zasazoval se pro tresty smrti pro všechny nestalinisty.

(V době normalizace byl jeho následníkem D.Kopecký, stálý zpravodaj ČT z Varšavy, po 21.8.68  prominentním „normalizačním Goebbelsem“) …

Ladislav Štoll (1901-1981)

Z vyhozeného bankovního úředníka se stal stalinistickým literárním kritikem, v KSČ od roku 26, poúnorový poslanec a ministr, podílel se např. na zákazu divadla Laterna magika, vítal SU okupační vojska.

Gustav Breitenfeld (1910-1979, pseudonym „Bareš“)

Stalinistický ideolog GB jako mládežnický komsomolec z obchodní akademie  přešel do redakce Rudého práva, od roku 30 v KSČ.

Aby mu nacisté neublížili, v 5/39 prchl přes PL se svojí rodinou do MOW ke zbytku Gottwaldova vedení KSČ.

Od roku 46 byl šéfem kulturního a propagačního oddělení ÚV /kultprop, a v jeho rámci se dostal v kauze Seifert  do sporu s Václavem Kopeckým, když chtěl být stalinštější než sám Stalin.

GB si objednal u básníka a překladatele Ivana Skály (1922-1997 vlastním jménem Karel Hell, od roku 46 redaktor RP, od roku 62 člen ÚV Strany, šéfoval nakladatelství MF, Československý spisovatel, od roku 82 předseda Svazu čsl. spisovatelů) , zdrcující kritiku na Seifertovu novou sbírku Píseň o Viktorce jako mstu za Seifertův výrok z roku 49 ve vinárně, kdy řekl, že „ vidí raději francouzského básníka zvracet, než  sovětského skládat verše“ .

Ve vinárně u stolu sedící básník a překladatel Majakovského a Chlebnikova  Jiří Taufer (1911-1986), agresívní proletář od 30.let  s trvalým bydlištěm v MOW za války, Seiferta udal.

Vzápětí se dostal do předsednictva Svazu čsl. spisovatelů, a když se ještě osvědčil v roce 52 jako člen tiskové komise pro zinscenovaný proces se Slánským , byl povýšen na náměstka ministra kultury, později se stal velvyslaneckým radou v MOW  …

Zatímco Breitenfeld požadoval přísné potrestání Seiferta, Kopecký na Seifertovi 30.9. 51  požadoval  „jen“  pokornou omluvu, ústní i písemnou,  v kanceláři Ivana Olbrachta, za přítomnosti Ladislava Štolla a Jiřího Taufera.

GB však stále trval na potrestání Seiferta, což Kopecký považoval za vzpouru vůči sobě, takže byl Breitenfeld v roce 52 zbaven veškerých stranických  funkcí a přesunut do Ústavu dějin KSČ , zatímco Seifert dostal za svoji poezii v roce 55 státní cenu, taktéž v roce 68, kdy již byl od roku 67 národním umělcem , v letech 68-70 předesedou Svazu čsl.spisovatelů, v 12/76  však patřil mezi první signatáře Charty 77, v roce 84 dostal Nobelovu cenu za literaturu, kterou však převzala jeho dcera Jana.

Ti,co podepsali Manifest sedmi proti Gottwaldově  stranickému puči z roku 29

1) Ivan Olbracht, vlastním jménem Kamil Zeman (1882-1952), spisovatel a překladatel z němčiny, jeho otcem byl zámožný advokát a spisovatel Antal Stašek, alias Antonín  Zeman, s mimořádným sociálním cítěním.

V PRG a v BER studoval práva a filozofii, ale žádnou VŠ nedokončil, v roce 1905 se stal redaktorem  sociálnědemokratických novin ve Vídni, od roku 21 v KSČ ,redaktor RP, za 1.rep. byl  stejně jako Taufer za své ultraproletářské články „vězněn“, nicméně v roce 29 po stalinistickém puči Gottwalda z KSČ podepsal a zorganizoval  Manifest sedmi „Spisovatelé komunisté komunistickým dělníkům ,který vyzýval k odstranění Gottwaldova vedení, takže byl , jako všichni signatáři Manifestu,gotwaldovským vedením ze Strany vyloučen …

2) Olbrachtova partnerka, zakládající členka KSČ, spisovatelka Helena Malířová (1877-1940), sestra významné herečky Růženy Naskové (1887-1960),  rovněž pocházela ze zámožné rodiny.

3)  básník Stanislav Kostka Neumann (1875-1947), překladatel z francouzštiny a z ruštiny, také pocházel ze zámožné rodiny advokáta,  sám ale, jako Olbracht,  nebyl ve studiích příliš úspěšný, za R-U  byl 1894 souzen v procesu s Omladinou ( rebelské hnutí mládeže studentů a dělníků, kteří podporovali „mladočechy“ , byli odsouzeni na 1 rok vězení, mj. i Alois Rašín, prvorepublikový ministr financí) , spoluzakladatel KSČ.

4) Josef Hora (1891-1945), vystudovaný právník, básník a překladatel, sociálnědemokratický novinář, od založení KSČ novinář RP.

5) Jaroslav Seifert (1901-1986), jako student střídavě studoval na gymnáziu a psal básně po hospodách za pivo. Neodmaturoval, ale v roce 21 vstoupil do KSČ. Za svoji poezii obdržel významnou státní cenu již v roce 35, v roce 37 po smrti TGM Seifert na TGM  napsal oslavnou ódu.

6) Vladislav Vančura (1891 -1942 za heydrichiády) , původním povoláním lékař, spisovatel, dramatik, režisér.,jeho bratrancem byl spisovatel/básník Jiří Mahen (alias  Antonín Vančura 1882-5/39 sebevraždou reagoval na okupaci) .

7) Marie Majerová (vlastním jménem Bartošová 1882-1967) manifest rovněž podepsala, třebaže jediná z těchto sedmi pocházela z chudých poměrů, pracovala jako služebná a písařka, krátce žila ve Vídni a v Paříži.

Z levicové anarchistky se stala v roce 1908  členkou sociální demokracie, od roku 21 členkou KSČ, psala proletářské romány o proletářských ženách.

Straně i pod novým Gottwaldovým vedením loajální spisovatelé Manifest sedmi odsoudili svým Antimanifestem ( Bedřich Václavek marxistický literární kritik, vystudoval bohemistiku a germanistiku na FF ( 1897- v 3/43 v Osvětimi jako odbojář),  Konstantin Biebl (1898-1951) ,  novinář Karel Konrád, neúspěšný student několika VŠ ( 1899-1971), Vítězslav Nezval (1900-1958) ,Karel Teige (1900-1951), malíř Vojtěch Tittelbach ( 1900-1971) , František Halas (1901-1949), Jiří Weil (1900-1959) – 1937 Gottwaldem z KSČ vyloučen za román Moskva -hranice, ve kterém odhalil pravou tvář stalinismu, aby se vyhnul transportu Židů, předstíral sebevraždu, poté se do konce války skrýval,  Vladimír Clementis (1902- 1952 popravený bolševiky), Julius Fučík (1903-9/43 BER) , Ladislav Novomeský (1904-1976) – v roce 1950 bolševiky obviněn a odsouzen, Vilém Závada (1905-1982) …

Václav Černý

Z vyprávění významného literárního historika, kritika, esejisty a překladatele prof. dr.Václava Černého (1905-1987), syna literárního historika téhož jména (1862-1941), jenž se svého času stal nejmladším docentem ženevské Calvinovy univerzity, v roce 34 se vrátil do Čech  na výzvu Františka Xavera Šaldy (1867-1937), který Václava Černého habilitoval jako jediného docenta ve svém životě.

Od samého počátku působil v protinacistickém odboji, koncem roku 44 byl zatčen, v roce 45 byl vyznamenán čsl. válečným křížem , v roce 50 mu ideologové KSČ zakázali učit a publikovat, v roce 52 byl zatčen, na jaře 53 propuštěn pro „ nedostatek důkazů“ …

Až v roce 68 se mohl vrátit  jako profesor na  FF, ale v roce 70 jej čsl. komunisté poslali do důchodu s opětovným zákazem publikační činnosti.

V roce 77 podepsal Chartu 77.

16.4.68 mohl prof. dr, Václav Černý po 18 letech opět mezi studenty na FF, úvodní setkání bylo formou besedy.

Václav Černý vyprávěl o své činnosti v protinacistickém odboji, a prohlásil, že uvažuje napsat o odboji knihu, protože  „ protinacistický odboj v ČSR je zastřen výmysly a podvody, zejména o Fučíkovi „ …

V roce 43, když Benešova vláda dala pokyn, aby oba odboje (bolševický + západní) spolu začaly spolupracovat, byl vedením prozápadního odboje vybrán, aby vyjednal podmínky spolupráce, což učinil .

Prof. Václav Černý  byl zatčen Gestapem s posledním  „sjednoceným“ odbojovým vedením, a z pankrácké věznice osvobozen  květnovým povstáním v roce 45.

Na návrh svého přítele  dr. Alberta Pražáka byl  jmenován členem České národní rady, která se postavila do čela povstání.

Ani dr.Pražák, ani prof. Černý nevstoupili do KSČ, třebaže k tomu byli vyzváni soudruhem Václavem Kopeckým , poněvadž bytˇse považovali za socialisty, vyznávali masarykovský humanismus a demokracii, nikoliv genocidní třídní zákony a totalitní formu vlády.

Po odmítnutí členství v KSČ byli soudruhy Václavem Kopeckým, Ladislavem Štollem a Gustavem Breitenfeldem-Barešem okamžitě pasováni na prominentní třídní nepřátele, zejména když se  prof. dr. Václav Černý v Kritickém měsíčníku, který byl v roce 42 nacisty zakázan, v roce 45 obnoven, a v roce 48 bolševiky zakázan , postavil proti korupci kulturního života  sinekurami (lat. obročí, bezpracná výnosná funkce neboli „koryto“) , a proti bolševické perzekuci kultury ze strany ministra ideologie a propagandy Kopeckého, který z kulturního života národa učinil pokračování nacismu.

V roce 46 byl svolán 1. sjezd  čsl. spisovatelů, který zahájil prez. Beneš projevem, ve kterém hájil svobodu myšlení, tvorby a slova jako bezpodmínečnou nutnost jakékoliv skutečné kultury, a připomněl duchovní odkaz prez. TGM.

Václav Černý uvedl, že poté, co jej  v roce 52 soudruzi bolševici zatkli, byl obviněn, že prezidentu Benešovi tento projev napsal.

Prof. Václav Černý na besedě se studenty zdůraznil, že se sice politicky angažoval, ale že se vždy držel zásady Františka Xavera Šaldy, že „ vzdělancovo místo může být i v politických stranách, ale jeho duch musí být vždy nad stranami“ …

Bolševický puč, který vyvrcholil 25.2.48, byl další tragédií pro čsl. studenty a inteligenci – nejprve nastaly ponižující  perzekuční prověrky trojčlenných komisí.

Desetitisíce mladých zlomených existencí bylo vyhnáno z univerzit do továren a dolů, či s černými výložkami vojáků do trestních praporů.

Celá jedna generace čsl. inteligence byla již podruhé v rozmezí 10 let (17.11.39) zadupána a zhanobena, mnozí z ní již prošli nucenými prácemi v Reichu.

Studenti a profesoři byli vylučováni svými bolševickými spolužáky a kolegy, kteří se připlazili k Mocným po čtyřech,  v čele s českým vědcem prof. Janem Mukařovským (1891-1975), literárním teoretikem, čelným představitelem čsl. strukturalismu, který se však  svého „strukturalistického pochybení“  zřekl, přijal bolševismus, a stal se za odměnu  pro léta 48-53 rektorem UK …

Prof. Černý cítil vůči vyloučeným studentům povinnost odejít s nimi – nemusel se ani moc snažit, stačilo protestovat vůči prověrkám, což učinil na svém semináři ( stalinští kádrováci revidovali z jeho popudu na FF pouze jednu kauzu – jeho žáka Gustava Francla*1920, jenž vystudoval romanistiku, v roce 49 se stal PhDr, stal se významným překladatelem , zatímco prof. Václav Černý byl ministerstvem školství 1.2.50 poslán na „trvalou dovolenou“ s platem sníženým o polovinu s důraznou výzvou, aby se zdržel jakékoliv pedagogické a publikační činnosti, a když  ani poté  zadními vrátky „nepřilezl“, dostal  v 5/51  v rámci „socialistické zákonnosti“ výpovědˇ z důvodu, že „ neplní své pedagogické povinnosti“ …

Současně dostal nabídku, aby přednášel na pařížské Sorbonně, ale ředitel odboru pro styk s cizinou na ministerstvu školství Sorbonně odpověděl, že pan prof. Černý na Sorbonně přednášet nemůže, protože je zavalen přednáškami na UK …

Tehdejší děkan FF akademik Bohuslav Havránek (1893-1978) se vyhozeným akademikům profesorům postaral o odchod do penze s hubeným důchodem, a ještě v 60.letech se spolu s akademikem Mukařovským chlubil, jak FF „ očistil“ od  nepřátelských živlů, vedle prof. Černého mj. od filozofů Jana Patočky (1907-1977 při výslechu STB) ) a Josefa Krále (1882-1978), anglisty Otakara Vočadlo (1895-1974), historika Karla Stloukala (1887-1957), jenž zemřel potupou a žalem.

Stejný úděl potkal anglistu Antonína Osičku (1888-6/1949 emigroval do US v roce 1913, seznámil se zde s TGM, působil v krajanských spolcích ), autora česko-anglického anglicko-českého slovníku, jenž byl vyhozen poté, co krátce po únorovém puči KSČ s tímto pučem veřejně vyjádřil svůj nesouhlas …

Jeho spolupracovník na tomto slovníku Ivan Poldauf (1915 -1984) o místo profesora na FF nepřišel.

Prof. Václav Černý byl v proletářské kultuře nahrazen nechvalně proslulým  Vladimírem Brettem, alias agentem STB Václavem Zvolánkem, jenž se podílel i na normalizačních čistkách .

Brett přednášel francouzskou literaturu, aniž by o ní  cokoliv věděl, a zodpovídal i dotazy zlomyslných studentů ohledně  neexistujících francouzských spisovatelů , zatímco prof. Černý s mezinárodní reputací byl akademikem Havránkem poslán k lopatě, aby pracoval pro ministerstvo průmyslu , ale ani tam jej nevzali, protože když se jej na ministerstvu průmyslu zeptali, o jakou práci se uchází, prof. Václav Černý pronesl :“ O přednášky ze světové literatury“ , načež náměstek ministerstva průmyslu mu odpověděl :“ Tak já vašemu děkanství sdělím, že jsme se o vašem pracovním zařazení do průmyslu nedohodli“ …

Nakonec se prof. Václava Černého ujala Akademie věd a zařadila jej jako referenta do Ústavu pro lidovou píseň …

Prof. Václav Černý uvedl :“ Jsem vděčen profesoru Jiřímu Horákovi (1884-1975), řediteli ústavu, jenž neváhal proskribovaného přijmout, a umožnit mu alespoň živořit, a pokračovat ve vlastní práci, ačkoliv jsem byl nepřetržitě vláčen blátem pisálky bolševického tisku “ …

Profesor Václav Černý prohlásil, že „ prof. Horák a archeolog  Jaroslav Böhm (1901-1962), vedoucí společenskovědní sekce AV, byli jediní představitelé  již socialistické vědy, na které vzpomínám s uznáním – ti jediní mi odvážně  prokázali službu, jinak byla česká věda  jevištěm zbabělosti a honby za hodnostmi „ …

(V roce 68 tito snaživci stalinské éry  horlili pro demokracii , nicméně vědecká obec, na rozdíl od obce novinářské a spisovatelské, se v tzv,. obrodném procesu z poloviny 60.let  politicky  takřka neprojevovala) ….

Prof. Václav Černý jako kulturní nepřítel číslo jedna neměl klid ani ve své  ohrádce v Ústavu pro lidovou píseň , do které jej představitelé únorového puče zahnali –  STB se jej několikrát pokusila vylákat za hranice, ale jak Václav Černý prohlásil :“ Jsem přímo biologicky neschopný utíkat před nepřítelem, zvláště když jím pohrdám. Neodešel jsem z vlasti ani v roce 39, třebaže jsem měl zajištěnou práci v zahraničí, zůstal jsem,  a rád, abych bojoval „ …

V 9/52 byl Václav Černý zatčen a obžalován z velezrady ( napsal komunisty nenáviděnému Benešovi projev) – „ Vyšetřovatel mi slíbil 15 let, bolševická vazba se vyrovnala nacistickému vězení, na které jsem měl ještě živé vzpomínky.“

Souzen byl 25.3.53, krátce po Stalinově smrti, byl ale „ pro nedostatek důkazů“ zproštěn obžaloby, a mohl se vrátit do AV.

Zásluhou akademika Jaroslava Böhma byl, přes odpor Vladimíra Bretta, a  svého bývalého kolegy romanisty prof. dr. Vladimíra Bubna  (1888-1956), autora Česko-francouzského a Francouzsko-českého slovníku, přidělen jako referent Ústavu pro moderní literaturu, odkud jej Vladimír Brett vyhodil při první velké prověrce v roce 58.

Prof. Václav Černý k tomu podotkl : “ Na mou obranu se nepostavil nikdo  ani v Akademii, ani na pracovišti, přičemž stačilo prohlásit, že jsem „ vědecky nepostradatelný“ , ale TAKOVÉ odvahy  nešlo očekávat od  naprostého morálního slabocha, třesoucího se před Brettem, doufajícího v brzké povýšení do funkce člena-korespondenta, kterým byl ředitel mého pracoviště „ …

Prof Václav Černý byl proto přeřazen z Ústavu pro moderní literaturu do funkce referenta Archívu AV, kde pracoval až do roku 68, „kymáceje se ve větru cizích nestatečností a ubožáctví, pokrytectví a malosti, ale spokojen vlastní prací a štˇasten přátelstvím několika čestných lidí, které tu poznal, obětí či poloobětí stejné zbabělosti“ …

Prof. Václav Černý v besedě pro studenty uvedl :“ Bylo mi jasné, že se mohu subjektivně zachránit, abych se nezalkl v malomyslném zoufalství, jen vědeckou prací, zachránit i objektivně, abych kolem sebe vybudoval obrannou zedˇ své vědecké pověsti proti padouchům, kteří byli schopni všeho, ale báli se ostud v cizině, kde jsem byl jako romanista a komparatista dobře znám „.

V roce 50 mu vyšla ve Francii  v Révue de litterature comparée  studie O evropských počátcích barokistických studií, tiskli jej nejen ve Francii ,Belgii,  Švýcarsku, Itálii, Španělsku, Německu ,Rakousku a USA.

Ze všech těchto zemí mu pršela pozvání na zahraniční kongresy, vědecké sjezdy a univerzitní přednášky, ale ideologové KSČ na FF tato pozvání vraceli, anebo se na ně nestyděli jezdit jiní akademici z FF  …

V roce 55 byl prof. Václav Černý belgickou královskou Akademií jako jediný Čechoslovák jmenován členem čestného mezinárodního výboru pro oslavy stého výročí narození největšího belgického moderního básníka Emila Verhauerena, ale proletáři z KSČ jej na oslavy  nepustili, stejně jej nepustili na oslavy  do Švýcarska  k národním oslavám J.J.Rousseau, na které byl rovněž pozván jako jediný Čechoslovák.

Nepustili jej ani do NL, kam byl v roce 63 pozván Světovou organizací hispanistů, aby zde přednášel o jeho calderonských iobjevech ( v roce 60 se profesoru Černému podařilo rozluštit starý španělský rukopis nalezený v Mladé Vožici jako po celém světě už čtvrttisíciletí hledané Calderonovo drama) , a současně byl zvolen za člena předsednictva této asociace.

Čsl. AV toto dílo alespoň vydala, bytˇs tříletým zpožděním, v roce 63, a to ještě . podle vyprávění prof.Černého „ se jeden nechvalně proslulý „ romanista „  snažil tento objev vydat pod vlastním jménem „ …

Poučen z tohoto proletářského jednání , prof. Václav Černý, jenž v roce 66 z dalšího vožického rukopisu rozluštil další Calderonovo drama,, toto dílo pro jistotu vydal v Madridu, kde ve vědeckých kruzích nebylo zvykem krást …

Samozřejmě , že ani poté nesměl vyjet ani do Madridu,ani do Říma,kam jej dva roky marně zvali, ani do Paříže, kde byl v roce 67 na Sorbonně jmenován konzultujícím posuzovatelem španělské literatury …

Dokonce ani v 1/68 jej nepustili na barokistický kongres do Tours, kde měl přednášet univerzitním profesorům z celého světa .

Zvací dopis Francouzské akademie jí byl vrácen s neuvěřitelnou českou poznámkou, že „ má špatnou adresu“ , francouzská AV poslala nový dopis  na nově uvedenou adresu, ale nedočkala se žádné odpovědi.

Prof. Václav Černý k tomu vypověděl :“ Prof. Ménard žasl, když jsem mu vysvětlil ostudnou pravdu , již dal vytisknout i plakáty s mým jménem „ …

To je zhruba, bez obzvláštˇ hnusných detailů, historie jednoho českého vědce v době dějinné, podle KSČ prý ze všech největší …

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

24.srpna 1814 byl Washington vypálen britským vojskem.

24.srpna 1335 – Trenčínská smlouva mezi Janem Lucemburským a jeho synem Karlem na straně jedné a polským králem Kazimírem III. na straně druhé. Český král Jan a markrabě moravský Karel se vzdali všech nároků na polskou korunu, Kazimír III. jim slíbil zaplatit odstupné a postoupil jim držení celého Slezska.