ČESKOSLOVENSKO

Zveřejněno: 1. 9. 2015 8:00 Napsal Jaromír Vykoukal
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: Československo

Zbraně pro pěchotu první republiky 1. díl Celkový průřez vyzbrojováním naší armády

českoslovenští vojáci

Úvod

Po rozpadu soustátí Rakouska-Uherska a vzniku naší Československé republiky v říjnu 1918 došlo zákonitě po jakýchsi tanečcích k formování nové československé armády. Tyto tanečky byly dány úvahami, že armáda bude v novém státě nahrazena milicí. Tyto prvotní pacifistické koncepty byly pod vlivem vojenských událostí poměrně brzy opuštěny a československá vláda převzala základní rakousko-uherské branné zákony. Mělo to logiku – jejich realizace byla vyzkoušená, stovky tisíc potenciálních vojáků podle nich sloužilo v rakousko-uherské armádě a většina z nich v ní dokonce podle nich bojovala ve Velké válce. První vznikly dobrovolnické organizace, které se prakticky formovaly z bývalých českých vojáků rakousko-uherské armády. Následně se k nim přiřazovaly jednotky československých legií přijíždějící z Itálie a Francie. Tyto jednotky ale podléhaly velení těchto zemí. Z důvodu nedostatku odborníků – ti kteří po celou válku bojovali v řadách rakousko - uherské armády byly pro nové vedení země zhusta nepřijatelní - byla uzavřena 20. ledna 1919 smlouva, ve které bylo stanoveno, že náčelník francouzské mise bude zároveň náčelníkem hlavního štábu Československé armády. Naše země se tak od samého počátku vzdala suverenity v obraně a nastoupila dlouhou cestu k Mnichovu. To ale nikdo v té době nemohl vědět a nelze tedy paušálně říci, že to byl špatný krok.

Vytváření československé armády probíhalo za chodu a výrazně se do něho promítly boje, které museli naši vojáci podstupovat. V listopadu a v prosinci roku 1918 probíhaly ostré boje s německými ozbrojenci, kteří chtěli připojit české pohraničí k Německu. Stálo to hodně úsilí, ale našim jednotkám se nakonec podařilo obsadit a zajistit veškeré území, které náleželo ke Koruně České. Jako druhý úkol musela armáda vyřešit zajištění československé moci v oblasti Těšínska. Výsledkem byla Sedmidenní válka v lednu 1919. Naše jednotky vedené ostrým velitelem podplukovníkem Šnejdárkem se do polských protivníků opřely s takovou vervou, že bylo po vojenské stránce rozhodnuto velmi rychle. Ale diplomacie byla pomalejší a československo-polský spor o Těšínsko se podařilo urovnat teprve v průběhu roku 1920.

Ale nejobtížnější situace nastala na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kde se nechtěli Maďaři vzdát svých územních ambicí. Obsazování jižního Slovenska armádou probíhalo na počátku roku 1919 docela úspěšně. Ale když v Maďarsku vznikla v rámci bolševické revoluce Maďarská republika rad, její vojska obsadila velkou část vlastního území a bez velkých potíží rozvrátila československé jednotky všude, kde se s nimi střetla v boji. Dobře vyzbrojená maďarská armáda obsadila značnou část Slovenska. Hrozila katastrofa a aby k ní nedošlo, musel nastat zásadní obrat.  Změna velení a příchod ostříleného veterána, již zmíněného Josefa Šnejdárka, jehož vojska v bitvě o Zvolen přivodila obrat a znovu zajistila oblasti obsazené Maďary, ustavila republiku i zde.

V roce 1920 došlo k rozpuštění posledních dobrovolnických sborů a byla přijata unifikace, při které byly dislokovány pravidelné pluky Československé armády. Zároveň došlo i k návratu našich legionářů z Ruska, čímž získala armáda další zkušené bojovníky. Tak jak došlo k sjednocení organizačních struktur nové československé armády, zatím hodně podobné zaniklé c. a k. armády, bylo potřeba zajistit i sjednocení její výzbroje.

Kapitola první: Stav zbrojní výroby na našem území do konce roku 1918.

Co se týká ručních palných zbraní a jejich používání na našem území je prokázáno už více než 600 let. Její podrobný popis by vydal sám o sobě za hodně dlouhé pojednání, ale není pro tuto práci zásadní. Ale opravdový rozmach je prokazatelně doložen v době husitského vojenství, kdy mimořádná palebná síla vojsk rozhodovala bitvy tak, jak to do této doby dějiny nezaznamenaly. 

Husité používali odlehčených zbraní menších ráží, které bylo možno přenášet v rukou nebo převážet na vozech. Těchto zbraní měli u vojska velké množství a tím dosahovaly vysoké hustoty palby. Existuje i zpráva o nasazení 40 kusů houfnic, které pálily v šestimetrových rozestupech. Počty hákovnic a píšťal se ani neuvádí. Taková palebná síla podpořená střelbou z luků a kuší byla taktický prvek, se kterým se soudobí protivníci nedokázali vyrovnat. Koneckonců porážka 5 křížových výprava kdy dvě skončili jen tím, že křižáci uviděli či uslyšeli protivníka, hovoří jasně. Hlavní bylo, že tyto prostředky byly používány souběžně a s takovou rozhodností, že mnoho útoků na vozovou hradbu ani nedospělo k přímému kontaktu mezi útočníky a obránci.

Je obecně uznáváno, že samotné slovo pistole pochází z českého píšťala, tedy ruční palné zbraně masově používané právě husitskými vojáky. Slovo pistol se ve stejném významu používá i v jiných jazycích, ale existují dvě alternativní teorie o jeho vzniku. První praví, že pochází ze starofrancouzského pistallo, což je hruška u sedla, u níž byly pistole původně nošeny nebo podle toskánského města Pistoia.

V následujících stoletích se na našem území rozvinula puškařská výroba na řemeslném základě. Byla koncentrována ve velkých městech a potom v sídlech významné šlechty. Práce starých puškařů jsou dnes ozdobou mnoha sbírek v muzeích u nás i ve světě. Musíme ale vidět že tato výroba nikdy až do konce 19. století nepřesáhla charakter řemesla. Byl problém s materiálem, byl problém s nástroji. Pokusy překročit rámec řemesla byly i u nás ale vzniklé manufaktury byl často tvořeny několika puškařskými rodinami, které se spojily k zhotovení větší zakázky. Až v 17. století se objevily první centralizované manufaktury. Bylo to Jáchymově, Raspenavě, či Vrchlabí, o století později v Duchcově, Vernéřově a Spáleném Poříčí. Bohužel ale neměly dlouhého trvání.

Ve druhé polovině 19. století kdy se rozběhly skutečné zbrojní závody jako například ve Štýrském Hradci produkující později známé zbraně řady Manlicher, Mauserova zbrojovka v Oberndorfu, Coltova či Winchesterova ve Spojených státech, na našem území se nedělo nic.

Řemeslo, které přežívalo na úpravách dodaných zbraní od jiných výrobců nebo na sestavování strojně vyrobených součástek v jiných zemích se pokusilo založit výrobu většího rozsahu. Korunním prince v těchto aktivitách byl Anton Vincenz Lebeda.

Puškař Anton Lebeda pocházel ze selské rodiny z Černošic u Prahy. Na Smíchově se vyučil puškařem a odešel, podle tehdejšího zvyku, na zkušenou do světa. Jako tovaryš pracoval v několika puškařských dílnách v Německu a Rakousku a ve Vídni dokonce u vrchního cechmistra Johanna Contrinera. V roce 1820 se vrátil do Prahy, kde převzal dílnu po Matěji Brandejsovi. V roce 1821 se podrobil mistrovským zkouškám a předložil svůj mistrovský kus, kterým byl pár křesadlových zámků, které se zachovaly do dnešních dnů a dnes se nachází v depozitáři Národního muzea.

Lebeda se při výrobě zbraní soustředil na prvotřídní kvalitu za velmi přijatelnou cenu a navíc dbal na estetický vzhled zbraně. Jeho zbraně kromě skutečně výjimečně vysoké kvality, oplývaly i velmi estetickým řešením a patřily k nejelegantnějším zbraním své doby. Tento muž byl nezpochybnitelným králem českých puškařů a jeho dílna byla proslulá technicky precizní výrobou mechanizmu zbraní. Měl dva syny, Antona a Ferdinanda, kteří pokračovali v jeho obchodních aktivitách. Zámky jejich zbraní byly značeny A.V. LEBEDA – IN PRAG. Lebeda spolupracoval i s umělci jako kupříkladu s malířem Josefem Mánesem, který mu dodával kresby s výjevy z českých dějin pro ozdoby pažeb pušek či s Josefem Navrátilem a Václavem Sekalem.

Značka firmy Lebeda
Značka firmy Lebeda

Jejich zbraně nazývané slangově „Lebedovky" se staly pojmem mezi šlechtici a v roce 1835 dosáhl jmenování císařského a královského dvorního dodavatele s povolením používat spolu s označením firmy i rakousko- uherský znak dvouhlavého orla. V roce 1852 při příležitosti návštěvy císaře Františka Josefa I. byl tento muž osobně představen císaři a bylo mu umožněno předvedení své produkce. Císař byl technickou a krásou předvedených zbraní unesen objednávka tomu odpovídala. Firma potom dodávala zbraně i dalším významným členům Habsburského rodu.

Lebeda byl zdatný konstruktér a při výrobě svých zbraní používal často unikátní řešení. Dokonce vlastnil patent na originální skříňový perkusní zámek, který byl tak úspěšný, že řada konkurenčních dílen se snažila tuto konstrukci napodobit a po skončení tehdy běžné, pětileté patentové ochranné lhůty ho i úspěšně aplikovala na své zbraně. K nejtypičtějším výrobkům Lebedovy dílny patřily brokovnice s nádherně vzorovaným hlavňovým damaškem a kulové dvojáky. Byl tvůrcem i takových raritních zbraní jako čtyrák se dvěma brokovými a dvěma kulovými hlavněmi. Přesnost výroby a zejména přesné sestřelení hlavní bylo velkým Lebedovým uměním. Kromě loveckých zbraní Lebeda vyráběl také luxusní jednoranné pistole a perkusní revolvery.

Tak jako byl Lebeda senior průkopníkem v rozšíření perkusních zbraní, byl jeho syn Antonín, který spolu s bratrem Ferdinandem později převzal otcovu dílnu, propagátorem novinky. Tou novinkou byl jednotný náboj systému Lefaucheux. Synové pokračovali v otcově tradici a i jejich pušky na tyto jednotné náboje dosahovaly vysoké úrovně. V systému Lefaucheux vyráběli brokovnice, kulovnice s jednou hlavní i kulové dvojáky, které byly tradičně velmi dobře zpracovány a pokračovaly v "lebedovské" vysoké kvalitě zbraní. Z této doby existuje několik zbraní, kde byly použity hlavňové damaškové oceli s obzvláště krásnou kresbou.

Pistole „Lebedovka“ vyrobená se vší pravděpodobností pro Františka Ferdinanda d´Este

Pistole „Lebedovka“ vyrobená se vší pravděpodobností pro Františka Ferdinanda d´Este

Poslední výrobky z Lebedovy dílny byly moderní konstrukce na jednotný náboj se středovým zápalem. Byly to brokovnice dvojky a zejména jednohlavňové kulovnice s lankasterovým zámkem a závěrem podobným typu Roux vlastní Lebedovy konstrukce. Některé z nich měly luxusní a velmi blahobytnou výzdobu rytinami, reliéfy a zlatem. Zajímavé jsou zachované brokovnice s damaškovými hlavněmi a kulové dvojáky různých ráží včetně nejsilnějších k lovu hodně velké zvěře, například slonů a nosorožců.  

Lebedův závod se po všeobecné krizi a krachu na vídeňské burze v roce 1873 dostal, tak jako i jiní puškaři, do problémů. Firma stále orientovaná na řemeslnou ruční výrobu nestačila dostatečně čelit tlaku modernizované poloprůmyslové výroby zbraní domácích výrobců ani dováženým zbraním z Korutan a Německa, takže v roce 1888 podnik definitivně zaniká. Anton, se pokusil o založení výroby většího rozsahu ve Štěpánově, ale neuspěl.

Současníky Lebedovými byli v Praze zejména:
-  František Novák,
-  Antonín Kalivoda,
-  Antonín Christian Kellner po něm firmu převzal synovec Petzold,
-  František Burda,
-  Matyáš Endel,
-  Matěj Mach a mnozí další.
 
Mimo Prahu potom musím vyjmenovat
-  Jindřicha Novotného v Litoměřicích,
-  Dubina v Mladé Boleslavi,
-  braty Čermákovi v Chocni.

Jeden z nich a to Dominik Brandejs v Třebechovicích je skutečným vynálezcem zúžených hlavní brokových zbraní. Tento konstrukční prvek je ta záležitost, která je pod názvem „Choke-bore“ vydávána za vynález objevený v Anglii. O co tedy jde?

„Choke-bore“ je konstrukční uspořádání, kdy ústí hlavně brokovnice má menší průměr než je ústí nábojové komory. Tento průměr se zmenšuje postupně v poslední třetině délky hlavně, nebo také v posledních cca 50 mm hlavně.

Cooke bore


Takto nějak vypadá úprava zvaná „cooke bore“ na ústí brokolicové hlavně.

Má to jedinou, ale současně jedinečnou funkci. Na rozdíl od pušek, které vystřelují jednotlivé projektily, brokovnicový výstřel je tvořen větším množstvím malých projektilů. Takže brokový náboj po opuštění hlavně vytváří kužel, který čím dál je od hlavně zkracuje a současně roste jeho průměr. Toto jiné uspořádání zajistí větší hustotu broků u ústí hlavně, kužel je potom po celu dobu letu menšího průměru a tím větší přesnost lze dosáhnout.

Takto vypadá podoba kužele vymetených broků z hlavně při obou provedeních ústí hlavně. Nahoře je to klasika a dole „choke bore“
Takto vypadá podoba kužele vymetených broků z hlavně při obou provedeních ústí hlavně. Nahoře je to klasika a dole „choke bore“

Máme-li tedy věřit pracím na Informačním serveru přátel zbraní, byl to původně vynález našeho puškaře.  http://www.guns-info.cz/modules.php?name=News&file=print&sid=65

Ale pojďme dále. Další neúspěšní podnikatelé v této oblasti byli Sylvestr a Karel Krnkové. Oba dva to byli skvělí konstruktéři a puškaři. Sylvestr Krnka už ve třinácti letech nastoupil do učení ke známému puškařskému mistru Novotnému ve Vídni. Z této díly později vznikla firma Springer. Později jako měšťan ve Volyni, kde založil v roku 1849 vlastní dílnu. V roce 1871 přesídlil do Michle, kde si zařídil puškařskou dílnu, která později vyrostla do velikosti továrny.

Sylvestr Krnka

Sylvestr Krnka

Byl konstruktérem první moderní „zadovky“ a vynálezcem  rychliče střelby („nábojnoše“). Doma se ale prorokem nestal, což bylo v té době v monarchii obvyklé. Rakouské vojenské úřady jej totiž neuznávaly. Ale jinde se mu dařilo. Například v  Černé Hoře, Rusku - zde se jeho zbraň zvaná ruská krnovka prosadila v rusko-turecké válce. Dále měl značný úspěch v Rumunsku, Bulharsku, Švédsku, Norsku.

Jeho pokračovatelem byl jeho syn Karel Krnka. I to byl konstruktér s velkým potenciálem. Na Jubilejní zemské výstavě v roce 1891 vystavoval například svoji samonabíjecí vojenskou pušku, samonabíjecí brokovnici a samonabíjecí pistoli.

Karel Krnka

Karel Krnka

Později pracoval pro rakouskou firmu Roth, výsledkem jejich spolupráce byla pistole Roth-Steyr M1907, zařazená do výzbroje rakousko-uherské a po jejím zániku až do roku 1942 i rakouské) armády.

Roth-Steyr M1907

Jmenovaná pistole v plné kráse

Po vzniku Československa pracoval pro zbrojovku Praga a poslední rok svého života od jara 1925 do své smrti pro Zbrojovku Brno. Tak nakonec alespoň jeden z rodu Krnků dosáhl významný úspěch. Než ale takto mohl uplatnit, musel si hledat práci u firmy Gattling v Anglii a následně v hirtenbergském muničním závodě. Teprve potom zakotvil u již jmenovaného Rotha. Jak to bylo se zbrojní výrobou  nás v té době složité snad doloží fakt, že i dílovedoucí Karla Krnky nakonec rezignoval na zbrojní výrobu a odešel k firmě Laurin a Klement  do Mladé Boleslavi.

Před Velkou válkou se nakonec podařilo vyrábět větší množství zbraní pro armádu jen společenství puškařů ve Vejprtech. Vejprty jsou dodnes v dějinách puškařství pojem a tak pár slov o těchto šikovných lidech.

Puškařina ve Vejprtech měla jistou tradici, ale byla směrována na zbraně lovecké, dárkové soupravy a zbraně pro střelecký sport, pokud to tak lze nazvat. Ale počátkem sedmnáctého století, se uchytila ve Vejprtech výroba hlavní k puškám. Tedy sice řemeslná ale v počtech, které byly pro budoucnost jistým příslibem. První doložený hamr, který tyto zbrojní polotovary vyráběl, postavil ve Vejprtech v roce 1630 Hans Bittner. Netrvalo dlouho a už v obci pracovaly další čtyři kovárny hlavní. Železo výborné kvality se dováželo z Kovářské. Netrvalo dlouho a začaly se tu vyrábět i nabijáky a bajonety. Švédové sice za třicetileté války Vejprty vypálili, ale puškařská výroba se brzy obnovila a pracovala zde řada různých dílen dodávajících vojenské zbraně. Z prvních nesmělých počátků se výroba zvětšovala tak, že 21. července 1743 byl ve Vejprtech založen puškařský cech. Ustavení tohoto cechu je potřeba vidět ve vší jeho vážnosti – tu už nebylo jen tak něco. To byl punc schopností místních lidí.

Ale nebylo to jednoduché. Zpočátku se musely puškové hlavně posílat do Prahy ke zkušebnímu výstřelu a teprve potom se kompletovaly na hotové výrobky, a to v Karlových Varech, Falbrově huti nebo ve Vernéřově. Takže finální výroba vejprtským unikala atím i finální výnos. Navíc tento způsob finální výrobky značně zdržoval i zdražoval. Proto byla na žádost Vejprtských v roce 1790 zřízena zkušebna hlavní přímo ve městě a pušky byly kompletovány na místě. Od roku stejného byl do Vejprt přidělen inspekční zbrojní důstojník, který měl toto zkoušení hlavní na starosti. Byl to major Karel Jelínek. V roce 1798 byla dokonce přímo ve městě zřízena střelnice, kde se hlavně zkoušely. Tato střelnice byla zrušena až v roce 1877.

Výroba pušek ve Vejprtech stále stoupala:
v roce 1748 měli vejprtští puškaři dodat státu šestnáct set ručnic,
v roce 1758 již tři tisíce kusů a
od roku 1768 dokonce pět tisíc kusů ročně.

Výroba přinášela do Vejprt hodně peněz. Za ručnici platil stát osmnáct zlatých, takže při dodávce pěti tisíc kusů to bylo devadesát tisíc ročně. A to byl přínos více než pozoruhodný. Bohužel tato prosperita však netrvala věčně. S koncem napoleonských válek v roce 1816 skončily i vládní zakázky. Najednou byl nedostatek práce. Puškaři začali sice vyrábět lovecké pušky a pistole, ale poptávka nebyla tak veliká. Nastaly zlé časy. Tak zlé, že vláda s ohledem na vážnou situaci objednala v roce 1817 znovu ve Vejprtech tři tisíce pušek. I v dalších letech šly do Vejprt objednávky na určité množství zbraní, ale dřívějšího rozsahu již nikdy nedosáhly, mimo jiné i vlivem silné konkurence rakouských továren. Ve Vídni a Štýrsku vznikaly moderní zbrojovky pro hromadnou výrobu zbraní, zatímco ve Vejprtech se zbraně vyráběly stále ručně. Nakonec byly puškařům dodávány továrně vyrobené součástky a zde se z nich pušky kompletovaly. Ale také tato kooperace byla nakonec v roce 1864 zastavena. Ale nebyl to konec.

Vejprty v té době již nemohly konkurovat moderní výrobě vojenských zbraní ve Vídni a ve Štýru a staly se pouze subdodavatelem některých součástek. Ve Vejprtech se vyráběla mířidla a spoušťové mechanismy pro rakouské pušky Mannlicher, ale i pro německé pušky vzor 88. Po poklesu a ztrátě vojenských zakázek se zbrojní výroba ve Vejprtech v průběhu 19. století stále více orientovala na zbraně civilní. Město si i nadále udrželo postavení významného střediska zbrojní výroby, o čemž svědčí i to, že mezi čtyřmi zkušebnami zbraní zřízenými v roce 1889 v Rakousku byly vedle Vídně, Prahy a Ferlachu i Vejprty.

V druhé polovině 19. století patřil mezi nejvýznamnější výrobce zbraní ve Vejprtech Gustav Fükert. O této firmě je uvedeno v materiálech z počátku 20. století, že byla založena otcem dnešního majitele v roce 1830 a Gustav Fükert převzal vedení firmy v roce 1870. Zakladatelem firmy nejspíše byl Johann Fükert, s jehož signaturou se zachovala řada perkusních zbraní a v malém množství i lovecké pušky systému Lefaucheux a systému Werndl, tedy vesměs zbraně odpovídající dobou výroby období 1830-1870. Puškařství, stejně jako jiná řemesla, se v rodinách tradičně přenášelo z otce na syna a již zmínění rod Bittnerů ve Vejprtech působil nepřetržitě tři sta let. Johann byl zřejmě prvním puškařem z tohoto rodu.

V roce 1903 jsou ve Vejprtech mezi výrobci loveckých a luxusních pušek uváděni dokonce čtyři Fükertové - vedle Gustava, Ferdinand, Edmund a Johann.  Vraťme se však k nejvýznamnější osobě tohoto rodu, ke Gustavu Fükertovi. Dílna založená v roce 1830 jeho otcem vyráběla zpočátku v nevelkém rozsahu lovecké a terčové pušky a pistole. Šlo o klasickou ruční výrobu bez použití strojů, ale svou vysokou kvalitou si dílna získala přízeň zákazníků a to i velmi významných.  V této příznivé situaci převzal v roce 1870 vedení firmy Gustav Fükert, který činnost podniku dále povznesl.

Doba, v níž se Gustav Fükert ujal řízení firmy, byla přelomem v dějinách puškařské výroby. Končila éra perkusních předovek a objevovaly se nejrůznější konstrukce jednoranových zadovek a opakovaček. V činnosti firmy se to muselo projevit a se signaturou Gustava Fükerta se proto zachovaly lovecké i terčové zbraně různých systémů - Lefaucheux, Remington, Martini aj. Postupně se však prosazovalo nejvhodnější řešení - u loveckých pušek lankasterky a později hamerlesky, u terčových pušek zbraně s blokovým kývavým závěrem.

Gustav Fükert se též sám věnoval konstrukci zbraní a vyráběl i některé vlastní, patentované modely. Největší proslulost si však získala v roce 1886 patentovaná korunní ručnice (Kronengewehr). Šlo o pušku s malými, nízko položenými kohouty nevyčnívajícími z pažby, uloženými mezi zámkovou desku a pažbu. Kohouty se napínaly buď automaticky otevřením závěru, nebo mohly být nataženy ručně. Ručně též mohlo být natažení zrušeno. Výhodou zbraně měla být dobrá ochrana proti prachu a dešti, zámky měly zůstat čisté i při silném a mnohaletém používání. Mezi dalšími přednostmi zbraně byla zdůrazňována patentovaná pojistka a automatický vyhazovač nábojnic.

V roce 1903 se Gustav Fükert s roční výrobou 150 loveckých zbraní umístil ve Vejprtech na třetím místě (Gustav Bittner vyráběl ročně 650 a Wenzel Morgenstern 270 kusů). Ve Vejprtech tedy patřil k větším výrobcům, ale roční produkce nebyla příliš velká. Gustav Fükert se zaměřoval spíše na vysokou kvalitu svých zbraní a na náročné zákazníky. Jeho zbraně ocenil již v roce 1873 císař František Josef I.
Hlavním výrobním programem Fükertovy firmy byly zbraně civilní, ale majitel firmy samozřejmě usiloval i o vojenské zakázky. Když se vejprtským puškařům naskytla možnost podílet se na výrobě rakouských armádních pušek Mannlicher, utvořilo se zde výrobní konsorcium, jehož členy byli Gustav Fükert, Gustav Bittner, Wenzel Morgenstern, Eduard Schmidl a Elias Schwab. Ve Vejprtech se vyráběly spoušťové mechanismy k puškám Mannlicher, původně v továrnách Gustava Bittnera a Gustava Fükerta, kteří pro tento účel nakoupili řadu nových strojů, v roce 1889 pak konsorcium pro tuto výrobu postavilo novou továrnu.

Opakovací pušky Mannlicher s přímotažným závěrem se poprvé objevily v roce 1885. Jelikož u nich ergonomicky špatně vyřešen výhoz plnicího rámečku nábojů, nebyla verze z tohoto roku přijata do výzbroje. V roce 1886 byla konstrukce nábojové schránky změněna. Puška se nabíjela shora, ale nábojový rámeček po vystřílení všech nábojů vypadával dolů otvorem vytvořeným ve dně nábojové schránky. Takto upravená puška byla jako M 1886 zařazena do výzbroje. Další modifikace M 1886/90 vznikla úpravou pušky M 1886 výměnou hlavně s hledím. Další verze M 1888 a M 1888/90 už přecházely na slabě dýmavý prach a měly upravené hledí novou stupnicí vzdáleností. Stavitelné hledí, ale měly všechny modifikace.

Puška Mannlicher M 1888 používala náboje plněné černým prachem ráže 8 mm. Její varianta - Mannlicher M 1888/90 pro 8 mm náboje plněné slabě dýmavým prachem se lišila pouze přidáním stupnice pro střelbu novými náboji na boční stěnu hledí. Tyto pušky byly ve výzbroji pouze krátkou dobu. Závěr uzamčený pouze jedním ozubem trpěl brzkým opotřebením. V roce 1890 se objevila puška a karabina M 1890 a roku 1895 puška M 1895. Obě měly přímotažný závěr se zdokonaleným uzamykacím mechanizmem, tvořeným otočným závorníkem, vybaveným v přední části dvěma uzamykacími ozuby. Závěr této konstrukce byl kratší než starší typ a proto bylo možné nábojovou schránku přemístit o něco dozadu a spojit ji s lučíkem spouště. Pojistka ve tvaru jednoduché zasunovací závory při zajištění znehybnila všechny pohyblivé části závěru a to při nataženém i spuštěném úderníku. Puška M 1895 používala náboje ráže 8 mm plněné bezdýmným prachem a tvořila hlavní pěchotní výzbroj habsburské armády během první světové války. Vedle pušky M 1895 existovala rovněž jezdecká karabina M 1895 a krátká puška M 1895 pro pěchotu. A pro všechny tyto zbraně se zde ve Vejprtech vyráběly spoušťové mechanismy.

Mannlicher M1886/90

Mannlicher M1886/90

Vyráběly se zde i spoušťové mechanismy pro německé vojenské pušky vzor 88, ale vejprtští výrobci již nemohli konkurovat velkým zbrojovkám v Německu a v rakouském Štýru a zůstala jim pouze úloha dodavatele drobných součástek.

Gustav Fükert sice zemřel nedlouho před koncem první světové války a před rozpadem Rakousko-Uherska, jeho firma však ještě působila i v prvních letech Československé republiky. V Československu pracovaly i další velké vejprtské firmy Gustav Bittner a Wenzel Morgenstern. K jejich zániku a k ukončení zbrojní výroby ve Vejprtech došlo až po druhé světové válce. Firma Morgenstern přešla napřed pod národní správu zbrojovky ČZ Strakonice a ještě v roce 1948 zde pracovalo 19 puškařů, z toho 18 německých. Dílna pak přešla pod správu puškařského družstva Lověna Praha a počátkem 50. let zde byla výroba zbraní definitivně ukončena. Tak se novému režimu podařilo zlikvidovat jednu velkou a ctěnou tradici. Ale to není pro tuto práci důležité.

Pravda je, že jediný skutečný zbrojní závod té doby na území Koruny české bylo zbrojní oddělení Škodových závodů. Dějiny tohoto velmi úspěšného podniku začaly v roce 1859, kdy hrabě Valdštejn– Vartenberk založil v Plzni pobočku své slévárny a strojírny. Vyráběla se zde zařízení lehký i těžký průmysl i dopravní infrastrukturu. Tedy pro pivovary, cukrovary, povrchové i hlubinné doly, parní stroje, kotle, ocelové mostní konstrukce, zařízení pro železnice a další komodity. Roku 1869 továrnu odkoupil její hlavní inženýr, který tuto funkci zastával od roku 1866. Byl to významný český technik a velkopodnikatel Emil Škoda, jehož jméno firma později nesla. Emil Škoda pochopil, že má-li se plzeňská strojírna stát významným hráčem na tehdejším trhu a má-li obstát v konkurenci, bude třeba do podniku mohutně investovat, zavést nové obory a výrobu zmodernizovat. Jelikož hrabě Valdštejn-Vartenberk neměl do takových kroků dost motivace, prodal ji dne 12. června 1869 za 167 642 zlatých, Emilu Škodovi. Ten měl vitality a motivace naopak nadbytek a svůj závod začal ihned úspěšně rozvíjet.

Emil Škoda

Emil von Škoda

Koupil malou továrničku s 33 dělníky, ze které brzy vybudoval gigantický průmyslový komlex kde pracovalo více než 4000 dělníků a 200 techniků. Navíc události poslední doby – tedy myšleny válečné události, které se dotkly dokonce i jeho osobně, ho přivedly k poznání, že v neklidné Evropě bude stále zájem o zbraně a vsadil na tento směr vývoje a výroby. Mimo zbraní vyprodukovala jeho firma do roku 1878 mechanismy pro 36 cukrovarů, sladoven a pivovarů, dále strojní vybavení pro české doly a hutě a v neposlední řadě i válcovny železa, které byly dílem exportovány a to i do Uherska a Německa. V roce 1884 Emil Škoda zakládá na svou dobu mimořádně moderní ocelárnu, která je schopná dodávat odlitky o hmotnosti i desítek tun. Ocelové odlitky a později výkovky pro velké osobní a válečné lodě se staly vedle cukrovarů významnými exportními komoditami Škodovy továrny. V roce 1896 byla postavena nová zbrojní hala a továrna se stala jedním z největších evropských výrobců zbraní.
V roce 1899 se firma transformovala na akciovou společnost a orientovala se především na výrobu zbraní. V té době byla největším průmyslovým podnikem Rakousko-Uherska. Vyráběla dělostřeleckou výzbroj pro rakouské válečné námořnictvo a to včetně děl největších ráží. Vyvíjela a vyráběla polní i horská děla.

Hlavní kalibry přední dělové věže SMS Tegetthoff

Hlavní kalibry přední dělové věže SMS Tegetthoff

Prováděla se zde i laborace munice. V roce 1917 došlo v muničce na Bolevci k obrovskému výbuchu, který mimo jiné inspiroval Karla Čapka k napsání slavného románu Krakatit. Zfilmovaný v roce 1948 patří tento film s Karlem Högrem v hlavní roli do zlatého fondu naší kinematografie. V stejném roce, tedy v roce 1917, v této gigantické fabrice pracovalo na 21 000 lidí.

Podoba Škodových závodů v roce 1917

Podoba Škodových závodů v roce 1917

Jednou z nejznámějších a nejobávanějších dělostřeleckých škodováckých zbraní byla řada dělostřeleckých moždířů ráže 305 mm. Zbraň o velké ráži začala plzeňská zbrojovka vyvíjet na počátku 20. století. 305mm moždíř byl vyvinut v letech 1907-1911 pod vedením ing. Oswalda a Richarda Dirmoserových. Zaveden byl roku 1912 do výzbroje rakousko-uherské armády jako M.11 Mörser.

30,5 cm těžký moždíř Škoda vzor 11
Muzejní kousek slavného dělostřeleckého moždíře Model 1911.

Do první světové války vstupovala R-U monarchie s 24 kusy moždířů M.11. Během Velké války byly tyto moždíře zapůjčeny i německé armádě, která je používala s velkým úspěchem pro dobývání betonových pevností v Belgii nebo při obléhání sestavy pevností u Verdunu. Rakousko-Uherská armáda je zase používala při obléhání pevností Osowiec a Přemyšl, později i na italské frontě, kde byly dopravovány i do vysoce položených pozic, protože se daly rozložit na tři části. Díky zkušenostem z bojů došlo k jejich modernizaci, kdy bylo zesíleno a upraveno ložiště moždíře a bylo již možno vést palbu v kruhovém rozsahu. Touto úpravou vznikl model M.11/16. Pokračovala i další modernizace, kterou vznikla prakticky nová zbraň, označená jako M.16. U tohoto typu byla prodloužena hlaveň, čímž byl zvětšen dostřel na 12 300 metrů. Bylo vyrobeno 72 kusů moždířů M.11 a 11/16 a 45 kusů moždířů M.16.

30,5 cm těžký moždíř Škoda vz. 11

Transport škodováckého moždíře M.11 do palebného postavení

Po vzniku Československa v roce 1918 firma rozšířila svůj záběr např. o výrobu lokomotiv, automobilů, letadel, lodí, dělostřeleckých kolových i pásových tahačů a dalších výrobků. V té době pracovalo ve Škodovce více než 35 000 lidí. V roce 1925 do ní byla začleněna dosavadní samostatná firma Laurin & Klement. Ale zde skončíme a vrátíme se zpět k pěchotním zbraním.

Zbrojní oddělení tohoto průmyslového a zbrojařského gigantu zkusilo před velkou válkou štěstí s kulomety konstrukce Salvatore-Dormus. Od jejich prvního vzoru 93 vyvíjelo tyto zbraně k dokonalejším typům. Menší množství těchto zbraní dokonce prodalo armádě a exportovalo, ale celkově to byly výsledky velmi skromné. Tento kulomet zkonstruovaly dvě osobnosti. Byl to arcivévoda Karl Salvator a major George Ritter von Dormus, výrobu zbraně zajišťovala firma Škoda. Zbraň byla používána především na lodích a pevných stanovištích, Slabinou bylo zásobování náboji, které byly podávány ze zásobníkové schránky pouze vlastní vahou. Kulomet prodělal první bojové nasazení v Číně v roce 1900. Obecně je považován za první kulomet zavedený v rakousko-uherských ozbrojených silách.

Výkresová skica kulometu Salvatore-Dormus M1893

Výkresová skica kulometu Salvatore-Dormus M1893

Základní TTD Salvatore-Dormus M1893
Ráže 8 mm
Zásobník gravitační schránka na 20 nebo 30 nábojů
Váha zbraně 20kg kg včetně provozních kapalin, tedy vody a oleje
Rychlost palby 180-250 ran/min praktická
Mířidla Mířidla byla označena v krocích a to od 100 do 1600 kroků.

Fotografie kulometu Salvator-Dormus M1893
Fotografie kulometu Salvator-Dormus M1893

Je zajímavé, že několik těchto kulometů se dostalo i do výzbroje naší prvorepublikové armády. A když už jsme u Škodových závodů, vězme, že pro naši armádu v roce 1919 postavila tato továrna dva pancéřáky. Jeden měl číslo 5 a nesl název „Plzeň“ a druhý mněl číslo 6 a jmenoval se „Praha“. Oba vlaky měly toto složení:
- dvě lokomotivy typ 99 opancéřované 6 mm deskami z niklové oceli,
- dva dělové vozy,
- dva kulometné vozy,
- dva předběhové vozy a muniční vůz.
Dělový vůz byl ozbrojen dvěma 7 cm děly v otáčivých věžích s téměř kruhovým odměrem a dvěma kulomety Salvator-Dormus v čelní stěně. V bočních stěnách byly střílny pro pušky. Kulometný vůz byl ozbrojen pěti těžkými kulomety v bočních stěnách, kde bylo 10-12 střílen pro pušky, dvěma kulomety v čelní a dvěma v zadní stěně. Na střeše měl pozorovací věžičku-z ní mohl střílet 9 cm minomet nebo lehký kulomet. Všechny vozy byly pancéřovány 8 mm pancířem. Vlak bylo možno rozdělit na dva vlaky kratší, proto to zdvojení počtu lokomotiv a předběhových vozů. Tak i tyto archaické kulomety našli krátkodobé uplatnění v naší nové armádě.

V průběhu války se Škodovka dostala k dalším pracím na pěchotních zbraních. Od roku 1916 pracoval na základě požadavku vojenské správy na lehké samočinné zbrani a v roce 1917 přepracovala ukořistěný francouzský kulomet „Fusil mitrailleus“ vz. 15 na rakouské náboje vzor 93. Jednalo se o tuto zbraň:

Fusil Mitrailleur M'15 ("Chauchat")

Kulomet „Fusil mitrailleus“ vz. 15, Chauchat

Když se ale na to co tato fabrika celou válku produkovala v oblasti dělostřeleckého materiálu, šlo jen o málo významné epizody. Co se týká výroby ručních zbraní pro armádní složky, se tedy na našem území do konce Velké války nic významného nestalo. Ale tento závěr by asi byl příliš přísný. Je ale pravda, že státní zkušebny zbraní v Praze a ve Vejprtech neměly možnost dávat své cejchovní značky na zbraně opravdu domácí konstrukce a výroby.

Na našem území se ale nacházela jedna z nejstarších továren v Evropě na výrobu a laboraci munice, továrna Sellier a Bellot v Praze a pobočka vídeňské muniční firmy G.Roth v Bratislavě.

Vše začalo vynálezem britského chemika Edwarda Charlese Howarda, který roku 1799 objevil třaskavou rtuť. To spolu s dalšími chemickými objevy umožnilo rekonstrukci puškového a pistolového křesadlového zámku v zámek perkusní. U něho k výstřelu dochází až poté, co kladívko udeří do zápalky nasazené na komínku, tzv. pistonu. Nový systém se objevil mezi lety 1810 - 1820 a mezi jmény řady vynálezců figuruje i Jean Maria Nicolaus Bellot, který pracoval v pařížské továrně na výrobu roznětek Tardy & Blancher.

V Lipsku tehdy působil Louis Sellier, který byl hlavním akcionářem společnosti Sellier und Co. A ten se rozhodl pro výrobu perkusních zápalek. V rakouské monarchii totiž nebyl žádný jejich výrobce.
Dne 5. srpna roku 1825 získal tento francouzský obchodník od rakouského císaře Františka I. privilegium vyrábět ve své nově založené továrně v Praze nárazové zápalky pro pěchotní palné zbraně. Toto datum je považováno za datum vzniku této továrny. Tento továrník měl kapitál ale tak nějak nebyl dost vybaven organizačně a obchodně. Proto zanedlouho přizval do firmy svého krajana výše zmíněného Bellota. A bylo to dobré rozhodnutí. Pod jeho vedením se výroba rychle rozběhla a výrobky Sellier & Bellot se brzy pevně usadily na evropských i zámořských trzích. Už v roce 1830 přesáhla výroba nárazových zápalek 60 miliónů a svého vrcholu dosáhla v roce 1837, kdy bylo vyrobeno ohromné množství 156 miliónů zápalek. To jsou čísla, která i dnes berou dech. V roce 1829 byla založena pobočka v pruském Schőnebecku. Tato filiálka vznikla hlavně z pragmatických důvodů, kdy bylo potřeba pokrýt dlouhodobou zakázku pruské vlády na výrobu perkusních zápalek. Proto hlavně kvůli vysokým clům na dovážené zboží došlo k této aktivitě.

Zakladatelé továrny Sellier - Bellot

Vyobrazení zakladatelů světově proslulé a dodnes velmi uznávané továrny

Pár slov o těchto lidech s vizí a schopností ji uskutečnit.
Louis Sellier se narodil 25. července 1790 v Paříži. Jako mladík uprchl z Francie, aby se vyhnul vojenské službě. Žil v Hamburku a později pod jménem „Dell“ v Petrohradě.
Svou první obchodní společnost Sellier und Co., založil v Lipsku, kam se přestěhoval v roce 1815. Tento muž byl nadaný obchodník, jehož spektrum podnikání bylo opravdu široké.
Věnoval se výstavbě železnic v Německu, prodával porcelán, křišťálové sklo a později i lovecké zbraně. V roce 1826 se rozhodl pro změnu a udělal velmi dobře. Začal spolupracovat s Nicolausem Bellotem na projektu výroby střelných zápalek v Praze. Louis Sellier řídil prosperující společnost stále z Lipska, v roce 1865 odešel do důchodu a 7. února 1870 zemřel.

Nicolaus Bellot se narodil 17. února 1797 ve Fontainebleu. Ačkoli ho rodiče vedli ke studiu hotelnictví, Bellota fascinovala chemie, kterou vystudoval v Paříži pod vedením profesora Bertholleta. Musel to mít v sobě. Pracoval na zdokonalení perkusních zápalek, stejně jako Louis Sellier. Díky svým objevům začal v roce 1823 spolupracovat s francouzskou zbrojovkou Tardy & Blancher. Když začal v roce 1826 spolupracovat se Sellierem a založili si vlastní továrnu v Praze, se Bellot do Čech přestěhoval a v roce 1827 oženil s Alžbětou Vackovou. Zažádal si o rakouské občanství, aby podnikání nestálo nic v cestě.
V roce 1832 došlo k tragickému výbuchu, při kterém přišel o zrak a také částečně o sluch, přesto však zůstal ve vedení společnosti až do roku 1867. 24. května 1880 zemřel Nicolaus Bellot v Praze.  A nyní zpět k fabrice.

Za přelom ve výrobě je považován krok uskutečněný v roce 1870, kdy byla zahájena výroba jednotných nábojů. Společně s Flobertovými náboji s okrajovou zápalkou a s Lefaucheuxovými úderníkovými zápalkami se ve výrobním programu poprvé objevily náboje se středovou zápalkou. Během několika let vzrostla roční produkce těchto nábojů na 10 miliónů kusů různých vzorů.

Roku 1870 umírá Louis Sellier a jeho podíl získávají dědicové. Ti v roce 1872 přesvědčují Jeana Bellota, který je již 40 let slepý, avšak stále se podílí na vedení továrny, aby svůj podíl prodal. Roku 1872 se tak majitelem stává pražský podnikatel Martin Hála, který firmu brzy přeměnil na akciovou společnost. Pod jeho vedení vzniká také pobočka v litevské Rize. Její rozjezd byl takový, že během dvou let její produkce pokryla potřeby nárazových zápalek v celém Rusku i ve skandinávských zemích.

Za přelom v právním zakořenění této společnosti na našem území je rok 1893, kdy byla realizována první registrace obchodní značky Sellier & Bellot v Praze. O dva roky později potom do výrobního programu továrny byly začleněny nábojnice loveckých nábojů, po nichž rychle následovaly vlastní lovecké náboje. Tento program byl rozšířen také o měděné zápalky pro odpalovací práce a o výrobu střeliva ve Škodě Plzeň.

Vyobrazení továrny Sellier- Bellot z roku 1907

Vyobrazení továrny Sellier- Bellot z roku 1907

V průběhu Velké války se výroba komerčního střeliva zásadně omezila a celá výrobní kapacita se využila k produkci nábojů do armádních kulometů, pušek a pistolí. V tomto období byl vyvinut náboj Steyr 9 mm a uveden do sériové výroby. Po založení samostatného Československa v říjnu 1918 se společnost stala dominantním dodavatelem střeliva do pistolí užívaných československou armádou a policií. Došlo k dalšímu rozšíření výroby komerčního střeliva pro soutěžní střelbu a lov. Společnost expandovala na asijské a jihoamerické trhy, na nichž se s velkým úspěchem setkali pěchotní náboje Sellier & Bellot.

Na základě vynálezu výkonného ředitele pana Blechty se společnost stala jediným výrobcem azidu stříbrného na světě. V důsledku této výlučnosti se významně zvýšila výroba průmyslových roznětek.  Azid stříbrný s chemickým vzorcem AgN3 se dnes vyrábí ve vodném roztoku působením azidu sodného na dusičnan stříbrný. Tato sloučenina je velmi brizantní třaskavina.

Posledním významným krokem majícím vztah k První republice bylo v roce 1936 přenesení společnosti z Prahy do Vlašimi. Toto přemístění bylo vynuceno potřebou zajistit bezpečnost okolního obyvatelstva. Kolem původní destinace se začala prudce rozvíjet stavební činnost a v dané době volba Vlašimy byla řešením. Po tomto přemístění následoval další růst. Ale k tomu se v dalším textu ještě dostaneme. Více se už v textu společnosti Sellier a Bellot nebudu věnovat, pro nedostatek dalších informací.

Tímto bych ukončil jakousi inventuru všeho, co se na území právě vzniklého Československa v minulosti v oblasti výroby zbraní dělo. Nebylo toho možná až tak moc, ale myslím si, že tradice a základ pro budoucnost zde zcela jistě byl. Další kapitoly ukáží, že tyto věty jsou pravdivé.

Vyhledávání

Dnešní den v historii

7.října 1848 opustila většina českých poslanců Vídeň, kde den před tím vypuklo říjnové vídeňské povstání. Nesouhlas s ním vyjádřili v prohlášení z 12.10.1848, poněvadž to chápali jako nacionální boj proti Slovanům.

7.října 1571 proběhla bitva u Lepanta. Byla to jedna z bitev Osmansko-benátské války,proběhla 7. října 1571 v Jónském moři v zálivu Patras u ostrova Naupaktos. Loďstvo Svaté ligy v ní rozdrtilo osmanskou hlavní flotilu.

Poslední komentáře

přidal komentář v Kirkham Virgil Paul
Dobry den, pise se tady, ze se uz asi nikdy nedozvime, zda nezkuseny mlady pilot atd....., nevim, jestli je mozno po vic...
Označení kulometná pistole jednoznačně vychází z německého Maschinenpistole (doslova strojní pistole). Ostatně Maschinen...
odpověděl na komentář #4812 v Norové ve Waffen-SS
Díky moc, teď píšu něco na http://www.valka pod jako paulito :-)...
přidal komentář v Norové ve Waffen-SS
Velmi dobře napsaný článek. Oceňuji detailní zpracování dané problematiky, lepší jsem nečetl. Děkuji LFS
Potřeba financováníPro váš dům,Pro vaši firmu,Chcete-li koupit auto,Chcete-li koupit motocykl,Chcete-li vytvořit vlastní...