Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 64

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Petr Kovář - Komentář v T-90
Níže je únorové video k T-90M Военная приемка. Т-90М. Прорыв
Pro zajímavost srovnání helma z 2. světové vályk vs moderní
AMERICAN RQ 4 GLOBAL HAWK VS IRAN's KHORDAD 15 - FULL ANALYSIS
Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'

ČESKOSLOVENSKO

Zveřejněno: 15. 9. 2015 8:00 Napsal Jaromír Vykoukal
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: Československo

Zbraně pro pěchotu první republiky 3. díl

Kapitola třetí: Vybudování československého moderního zbrojního průmyslu

Ještě než byly vyřešeny základní otázky výzbrojní koncepce, vznikaly rozhodnutím našich národních průmyslníků, konstruktérů, finančníků a vlastenců základy tohoto odvětví. Z první kapitoly víme, že zde byla tradice, schopnosti i vůle se na tomto poli prosadit. Je logické, že v počátku vzbuzovaly velké naděje Škodovy závody v Plzni.

Pravda je, že ve vedení tohoto výzbrojního gigantu byla skupina lidí, která o výrobě zbraní pro pěchotu vážně uvažovala. Pod jejich vlivem tato společnost už v roce 1919 podala armádě nabídku na pistole a na přímou výzvu ministerstva obrany v další nabídce i součástky pro kulomety Schwarzlose. Šly také informace, že Škodovka si opatřila ve Štýru licenci na výrobu těchto kulometů a jednala také o licenci na výrobu francouzských kulometů Darne.

Jenže brzy nastal zásadní zlom. V květnu 1920 oznámil ředitel Hásek usnesení správní rady, že se firma vývojem a výrobou ručních palných zbraní zabývat nebude. Následně na ministerstvo došly dopisy, které jasnou řečí oznámily, že objednávky pistolí a součástek na kulomety jsou už pro Škodovku bezpředmětné. Přes naléhání i vrcholných osob z ministerstva o změně postoje Škodovka odmítla byť jen uvažovat. Šla si svojí cestou a zůstala u těžké výzbroje. Ale na druhou stranu se trvale zajímala o dění v tomto oboru a její prsty se projevili ledaskde.

První opravdová zbrojovka se začala stavět už v roce 1918 v Praze, část Vršovice. V jejím čele stál Jan Nowotný, syn známého pražského puškaře vyrábějícího kvalitní lovecké zbraně.

Terčovnice Jan Nowotný
Terčovnice z dílny Jan Nowotny

Ale skutečným majitelem této zbrojovky byla Česká průmyslová banka. Byla to Zbrojovka Praga. Původní cíl byla opět výroba loveckých zbraní ale závod se postil i do konstrukce a výroby pistolí a už v roce 1919 je nabízel vojenské správě. V roce 1920 byla továrna rozšířena ale i tak zde pracovalo 220 dělníků a 15 úředníků. A že by se nějak významně zapsala do povědomí odborné veřejnosti či vojáků rozhodně nelze v této době tvrdit. Ale ve spolupráci s Rudolfem Jelenem zde byly zahájeny práce na nových kulometech. Bohužel se nedařilo a nakonec majitel, tedy Česká průmyslová banka musel intervenovat na ministerstvu obrany ve prospěch závodu, tak byla jeho situace kritická.

Podařil se malý zázrak. V roce 1921 se podařilo zbrojovce Praga uvést na trh kapesní pistoli a od ministerstva získala větší objednávku na bodáky k puškám Mannlicher vz.95. Následně přijala i objednávky na subdodávky pro Zbrojovku Brno. Šlo o součástky pušek a cvičné hlavně pro kulomety Schwarzlose. To ji udrželo nad vodou a tak pokračovala ve vývoji kulometů Václava Holka a samostřílů Karla Krnky.

Pár slov o jedné z ikon našeho zbrojařského průmyslu.
Václav Holek se narodil dne 24 září 1866 v malých Nepodřicích. Vyučil puškařem a poté i studoval v Písku. Od roku 1905 pracoval u firmy Anton Mulacz ve Vídni.  O pět let později už pracoval u pražské firmy Jan Nowotný a podílel se zde na zdokonalování a vývoji brokových zbraní systému Holland & Holland. Firma během Velké války vyráběla i děla pro rakouskou armádu.

V roce 1918 přešel do firmy Zbrojovka Praga nově založené synem Jana Nowotného. Zde podle jeho návrhu vznikla služební samonabíjecí pistole pro československou armádu a policii. Zde také zkonstruoval na jaře 1921 lehký kulomet, ze kterého vývojem vznikl kulomet do československé armády zavedený pod označením PRAGA vz. 24.. Z něj poté vznikl vnitrostátním prodejem licence Zbrojovce Brno kulomet ZB vz. 26. V prosinci 1924 odešel Václav Holek do Československé zbrojovky v Brně. Anglická zbrojovka Small Arms Factory v Enfieldu zakoupila na jednu z mutací tohoto úspěšného kulometu označenou ZGB-33, která byla přímo zbrojovkou v Brně upravena na britskou ráži 0.303 palce. Ta potom tento kulomet začala vyrábět a vyrobila 220 000 těchto kulometů pod označením BREN. To slavné slovo BREN tak vzniklo díky spojení jmen obou měst, kde se vyráběly: BRno – ENfield. V třicátých letech Václav Holek vyvinul těžký kulomet ZB vz. 35, kterrý byl následně modifikován do verze ZB vz. 37, který byl zaveden do naší armády, úspěšně exportován a ve Velké  Británii pod označením BESA byl vyroben v sérii 60 000 kusů.

Během Druhé světové války a v období po ní vyvíjel Václav Holek řadu moderních automatických zbraní, které však až na lehký kulomet vz. 52 nebyly sériově vyráběny a tedy ani zařazeny do aktivní služby.  Tento guru československých kulometníků zemřel 13. prosince 1954 v Brně.

Zbrojovce Praga se ale nedařilo s kulomety ani jinou výzbrojí prosadit. V době kdy kulomet Praga prototypové číslo I-23, téměř vyhrál armádní kulometnou soutěž - mimo jiné snesl při výměně 4 hlavní a některých součástek vystřílení více než 35 000 ran – mezi přítomnými odborníky způsobil doslova pozdvižení a bylo rozhodnuto jej zavést do výzbroje jako kulomet Praga vz.24., se továrna opět dostala na hranu likvidace. Většina dělníků byla propuštěna, a stroje se půjčovaly i konkurenci a většina konstruktérů odešla. Je to paradox. Továrna, která položila základy naší kulometné výzbroje a pracovali v ní takoví konstruktéři jako Karel Krnka, František Myška, a tři bratři - Václav, Emanuel a František Holkové a kde se zrodila jedna z nejlepších konstrukcí kulometu na světě vůbec, skoro zanikla.

V listopadu 1924 posuzovala vojenská komise schopnosti Zbrojovky Praha a bylo to málo povzbudivé. Nejhorší bylo, že i dobré konstrukce se vyráběly dílenským způsobem a jejich připravenost na možnou hromadnou výrobu byla minimální. Ono jen dostat od továrny výkresy bylo obtížné a ještě byly nepřesné. Závěr byl tvrdý. Závod doporučila uzavřít nebo obrátit k civilní výrobě. K nejhoršímu potom došlo v roce 1926. Ale nikdo už této zbrojovce nemohl upřít skutečnost, že právě zde začal vývoj našich vlastních ručních palných zbraní.

Další nováček na pomyslném kolbišti zrodu zbrojního průmyslu a s podobnými cíly jako Zbrojovka Praga, se objevil Na jihu Čech. Strakonický rodák architekt Karel Bubla si už v roce 1919 nechal zaregistrovat v obchodním rejstříku pod číslem 508 ochrannou známku Jihočeská zbrojovka s.r.o. se sídlem ve Strakonicích a o rok později zahájil s třiceti zaměstnanci výrobu automatické pistole, ovšem ne ve Strakonicích, nýbrž v bývalém Holbmayerově mlýně v Plzni. Ve Strakonicích totiž v té době neexistovaly žádné vhodné prostory, a tak do doby, než budou dokončeny nové dílny, jejichž výstavba byla ve Strakonicích zahájena v září roku 1919, musel stačit i nevyhovující mlýn. Tento rozběh ale byl, jak se zdá umožněn i díky účasti představitelů Škodových závodů. Od roku 1921 se už vyrábělo v novém objektu.

Úvahy architekta Bubly o tomto druhu podnikání určitě nebyly špatné, a tak už v roce 1920 do jeho firmy vstupují další společníci s vkladem 1 200 000 Kč a v roce 1921, po dokončení nových budov, byla ve Strakonicích zahájena výroba, na níž se podílelo padesát zaměstnanců. Nová společnost se rozvíjela opravdu dynamicky. Na výrobu dohlížel zkušený zbrojíři Alois Tomiška, k němu se brzy připojil František Myška. Z Vídně a z Budapešti byli pozváni odborníci, jejichž úkolem bylo zajistit špičkovou kvalitu vyráběných zbraní, a Jihočeská zbrojovka, s.r.o. se rozrostla o dalšího výrobce zbraní, firmu Hubertus z Vejprt. Odsud bylo do Strakonic přemístěno nejen výrobní zařízení, ale i část personálu, a současně byla dokončena další výrobní hala společně se správní budovou. Cíle si kladla menší než Praga, ale velké úsilí bylo věnováno vylepšování výrobního procesu a už v roce 1922 se zde vyrábělo moderním způsobem. Jihočeská zbrojovka měla už v roce 1922 mezi výrobci zbraní opravdu zvučné jméno. I tak ale platila daň nováčků a v tomto roce vykázala bilanční ztrátu přes tři miliony.  Byl zde ale velký potenciál a armáda to viděla. Přednosta zbrojního odboru ministerstva obrany proto přikázal věnovat této fabrice pozornost a už během roku 1923 se sem začala převádět výroba pistolí z Brna. A v letech 1922 a 1923 se zde pracovalo na kulometech a samostřílech Josefa Netsche.

Dokončená fúze s firmou Hubertus vedla ke vzniku nové firmy se jménem „ Česká zbrojovka, akciová společnost v Praze s továrnou ve Strakonicích“.

Jihočeská zbrojovka se sídlem ve Strakonicíh
Jihočeská, později Česká zbrojovka, akciová společnost v Praze s továrnou ve Strakonicích

Ještě v roce 1923 obdržela první větší zakázku na dodávku armádních pistolí a díky tomu už v roce 1925 vykázal první významný zisk. Ten ale nestál jen na pistolích, i když to byl hlavní výrobní program. Od roku 1921 se zde provádělo přepracování britských kulometů Vickers a Lewis pro potřeby československého letectva. Tato úprava spočívala v tom, že byly převáděny úpravy umožňující montáž na letadlech a v další fázi se několik set těchto kulometů přestavovalo na náboje Mauser 7,92 naší výroby, aby se vyloučila potřeba dovozu originální britské munice.

Tato zbrojovka dále pro armádu dodávala tento materiál:
- osvětlovací pistole vzor 28 a vzor 30, celkově dodáno okolo 25 000 kusů
- protiletadlové zaměřovače
- vytěráky
- tlakoměrné pistole
- výcvikové vzduchovky, do armády dodáno více než 10 000 kusů
- chránítka mušek zbraní
- lafetace kulometů pro letadla
- letecké kulomety vzor 28 a vzor 30 ve variacích věžní, křídlové, pilotní i pozorovatelské.

Zbrojovka vyráběla a dodávala další typy služebních i kapesních pistolí. Vyvíjela samočinné pušky a nechybělo mnoho a jedna z nich mohla být zavedena do armády. Zde vznikl první československý samopal a nechybělo mnoho a dostal by se do výzbroje naší armády.
Tento samopal byl konstrukcí Josefa a Františka Kouckých. Zbraň měla dvojnožku sklápěcí do předpažbí pro lepší stabilitu při střelbě v obraně. Střílel jednotlivými ranami i dávkou. Zásobník byl vodorovně zasouvaný z levé strany. Za války se prodalo několik tisíc kusů do Bulharska. Ve výzbroji se objevila u jednotek SS ve Slovenské armádě, dále v armádách Venezuely a Bolívie, ale to je mimo rámec tohoto pojednání

ZKZ 383
Samopal ZKZ 383. Měl ráži 9 mm, zásobník na 30 ran a vážil 4,25 kilogramu. Začal se vyrábět v roce 1939.

Jak šla doba, měnily se i podmínky výroby a hlavně se měnily priority v hodnocení hrozeb.
S rostoucím bezprostředním ohrožení Československé republiky nacistickým Německem vyvstal kolem roku 1934 naléhavý požadavek na urychlení mnohostranné modernizace armády. Úkolem zbrojního průmyslu se stalo rozšíření objemu výroby, změna výrobních programů vývojem nových zbraní a bojových prostředků a zároveň také zlepšení strategického rozmístění výrobních závodů v rámci území republiky.

ČSR se v této době řadilo ke světové špičce ve zbrojním průmyslu. Zvyšující se požadavky na potřebnou výzbroj nebylo možné pokrýt jen pouhým rozšiřováním dosavadních výrobních kapacit. Situaci bylo třeba urychleně řešit. Problematická byla hlavně nevyhovující dislokace zbrojní výroby. Hlavním úkolem bylo tedy přesunout zbrojní výrobu do strategicky výhodnějších oblastí. Ministerstvo národní obrany proto v roce 1934 vydává rozkaz k urychlené výstavbě strategických podniků, a to na východě země, co nejdál od německých hranic.

Doposud nejvýznamnější zbrojařské firmy měly výrobní podniky v prostoru Čech, tedy nebezpečně blízko v dosahu Německa. Lze mezi ně počítat např. Škodovy závody v Plzni, Česká zbrojovka ve Strakonicích, Explosia v Semtíně u Pardubic nebo Českomoravská Kolben Daněk v Praze. Po anšlusu Rakouska se v této prekérní situaci ocitla i Zbrojovka Brno.

Jelikož nyní řešíme strakonickou zbrojovku, budeme se i dále bavit o ní. O výstavbě zbrojního závodu v Uherském Brodě bylo rozhodnuto v polovině roku 1936. Po jednáních ministerstva národní obrany se zbrojařskými koncerny rozhodla Nejvyšší rada obrany státu o přemisťování průmyslu důležitého pro obranu státu daleko do vnitrozemí. Při složitých jednáních o přemísťování důležitých vojenských programů se také jednalo o České zbrojovce ve Strakonicích, kde se v této době vyráběl letecký kulomet vzor LK 30, raketová pistole, armádní pistole a další programy.

V roce 1935 Česká zbrojovka se souhlasem MNO zakoupila dvacetihektarový pozemek v Uherském Brodě a v červnu 1936 vybrala pro provedení stavby firmu plzeňského stavitele Karla Bubly. Uherskobrodská městská rada schvaluje dne 22. července 1936 stavbu nového závodu s podmínkami podle uzavřené kupní smlouvy pozemků mezi městem Uherský Brod a Českou zbrojovkou Strakonice. Dne 28. 7. 1936 je proveden první výkop a tím zahájena výstavba nového závodu v Uherském Brodě.

Česká zbrojovka ve Strakonicích, od 1. 7. 1936 nakupuje stroje a zařízení domácí i zahraniční výroby pro nový závod v Uherském Brodě. A tak můžeme konstatovat, že nový závod pro dva tisíce zaměstnanců byl skutečně postaven a uveden do provozu za 16 týdnů, tedy dne 28. 11. 1936. Dnes se to zdá jako nemožné, ale tehdy to prstě naši stavbaři a průmyslníci dokázali.

Prvními výrobky byly letecké kulomety vzor 30 a následně i signální pistole vzor 30, armádní pistole a lehké kulovnice. Tato výroba sem byla natrvalo přemístěna ze Strakonic. V tomto stavu Českou zbrojovku Strakonice zastihly mnichovské události a následná okupace. Její osudy za války a po ní už jsou mimo rámec této práce.

Dalším gladiátorem, který vstoupil do arény zbrojařského průmyslu, byl zkušený odborník ing. František Janeček. Tento profesionál se zbrojním konstrukcím věnoval už hodně let.

František Janeček se narodil 23. ledna 1878 v  Klášteře nad Dědinou. Byl to jeden ze tří bratrů skvělých techniků a konstruktérů. Jeho starší bratr, Josef v době 1. světové války těžil uhlí v Mutějovích. Po roce 1925 když ukončil práce zde, přenesl svoje aktivity do Lhotic, kde těžil antracit. Mladší bratr, Rudolf zase působil v Praze, kde navrhoval a vyráběl elektrické ohřívače vody, tedy bojlery. Budoucí zbrojíř František vystudoval Vyšší průmyslovou školu v Praze. Po krátké praxi studoval jeden rok na vysoké škole v Berlíně elektrotechniku.

Po studiu v Berlíně nastoupil v roce 1898 do Kolbenových továren firmy Schuckert a spol. v Praze. V roce 1901 ho firma vyslala do Nizozemí, kde v Maarssenu postavil továrnu na dynamoelektrické stroje a jeho činnost při tomto díle snese ta nejpřísnější měřítka.

František Janeček
František Janeček

V Nizozemsku také Janeček studoval na vysoké škole polytechnické v Delftu. Během svého pobytu v Nizozemsku se z Janečka stal úspěšný vynálezce, který své patenty výhodně prodával v Nizozemí i v Anglii. První patent přihlásil v roce 1906.

Po návratu do Prahy v roce 1904 se František Janeček vrátil domů, do Kolbenky a byl zařazen jako ředitel dílen. V roce 1906 se vydal na dráhu soukromého podnikatele. Svůj patent na obloukovou lampu prodal do Německa a získané peníze použil v letech 1908 - 1909 na studijní cestu po Anglii, Belgii a Německu.

Po návratu domů založil František Janeček v Praze strojní laboratoř, ve které 13 zaměstnanců pracovalo na jeho vynálezech. Janeček se chtěl stát podnikatelem většího formátu, ale chyběl mu kapitál. Vynalezl reklamní stroj Pneumograf, který chtěl vyvézt do Berlína, Varšavy a Petrohradu. Jeho plány mu však překazila 1. světová válka.

František Janeček splnil svoji povinnost narukoval do c.a k. armády. Z Brixenu byl přeložen do Prahy k firmě Breitfeld & Daněk. V této firmě se Janeček zabýval vývojem náhrady pneumatik pro nákladní automobily a pokračoval ve vývoji odstředivého vrhače min. Velký úspěch získal jeho zapalovač k minám, který se také hodil do ručních granátů. V krátké době přihlásil František Janeček 60 patentů. Jeho nárazový ruční granát vyhrál soutěž, kterou vypsala rakousko-uherská armáda. Jeho vynálezy byl pro válečné úsilí monarchie důležité, ale nemohly odvrátit její vojenskou porážku a zánik.

Po skončení světové války obnovil František Janeček svoji strojní laboratoř a stal se subdodavatelem pro Zbrojovku Brno a firmu Breitfeld & Daněk. Volný kapitál vložil do založení firmy Kohoutek a spol. v Mnichově Hradišti. Poválečná hospodářská krize však znehodnotila vložené investice a František Janeček svého společníka Kohoutka opustil.

Jak se rozebíhalo budování zbrojního průmyslu v nové vlasti, František Janeček znovu našel cestu ke zbrojařině. Už v Mnichově Hradišti zkoušel své vlastní adaptace kulometu Schwarzlose, a k tomu i adaptace konstruktéra Jelena. Výsledky se dostavily rychle.  Dodával součástky na svůj vrhač granátů i modernizovaný ruční granát a zúčastnil se soutěže o adaptaci rakouského těžkého kulometu Schwarzlose na střelivo Mauser. Díky těmto úspěchům získal mnohamiliónové zakázky pro armádu. Na jejich základě svoji továrnu v letech 1922 a 1923 za pomoci vojenské správy rozšířil. Bylo to na zásah státní regulační komise. Nakonec Janečkova zbojovka prováděla již zmíněné adaptace rakouských kulometů, ale navíc dodávala součástky a nové těžké kulomety vzor 24.

Jako další úspěch lez uvézt, že se Františkovi Janečkovi podařilo zkonstruovat velmi rychle po válce kvalitní ruční granát, který byl vyráběn ve verzi obranné i útočné a dokázal jeho výrobu realizovat až do roku 1925. Původně byl zařazen jako granát zavedený na zkoušku. Ale jsme v Československu a tady provizoria mají dlouhou životnost.

Janečkova Zbrojovka stále vzkvétala a v roce 1922 se přestěhovala do Prahy-Nuslí. V té době již zaměstnával přes 1100 pracovníků. V roce 1927 vojenská správa zakázky ukončila a všechny své další zakázky zadala do Brna. Díky tomu že se do výzbroje začaly zavádět brněnské těžké kulomety vz.37, byl program výroby kulometů vzor 24 ukončen a byl ukončen i program adaptací kulometů Schwarzlose. Dobíhala jen činnost zaměřená na jejich opravy a kompletace kulometů z již vyrobených dílů, tedy skladových zásob. Zbrojovka Ing. F. Janečka musela hledat jiný výrobní program.

V letech 1927 - 1928 chtěl František Janeček vyrábět šicí stroje a tak měl v úmyslu nechat postavit v Týnci na Sázavou velkou továrnu. Pod Janečkovým vedením se měl stát Týnec nad Sázavou druhým Zlínem s asi 30 000 obyvateli. O rok později se Janeček rozhodl pro výrobu motocyklů. Zakoupil licenci na výrobu motocyklu Wanderer 500 OHV a založil firmu JAWA.

V roce 1931 postavil František Janeček v Týnci nad Sázavou moderní slévárnu hliníku a šedé litiny. V roce 1933 koupil licenci na výrobu magnetů a v roce 1936 jich jeho firma vyrobila tolik, že téměř ovládla jejich domácí spotřebu. Slévárna v Týnci vyráběla mnoho druhů ocelolitin, slitin na bázi mědi, niklu, hliníku, mosazi i bronzu. Znovu svoji výrobu rozšířila Janečkova Zbrojovka v roce 1937, kdy František Janeček zakoupil bývalou přádelnu v Brodcích. V roce 1938 získal Ing. František Janeček ke svým šedesátým narozeninám čestný doktorát ČVUT.

František Janeček se nemohl smířit s německou okupací Československa. Na jeho pokyn bylo v pronajatých stodolách v okolí Prahy, ale i v areálech závodů v Praze, Týnci nad Jizerou, Brodcích a Kvasinách ukryto 8 500 rozpracovaných motocyklů, 706 automobilů a asi 200 tun dalšího materiálu.

Ing. František Janeček zemřel 4. června 1941 ve svém pražském závodu.

Nosným prvkem československého zbrojního průmyslu se ale stal zbrojní gigant a to nástupní organizace po pobočce rakouského státního arzenálu, zřízeného v roce 1916 až 1918. Za Velké války se zde montovaly a opravovaly poškozené dělostřelecké kusy ze všech front. Od ledna podnik nesl název „Čs. státní zbrojovka“. Následně od roku 1923 podnik nesl název „ Čs. závody na výrobu zbraní“ a roku 1924 byl se zpětnou platností akcionizován na firmu:

Čs. zbrojovka a.s. Brno

Během dvaceti let se z tohoto podniku stal největší závod na výrobu ručních palných zbraní a kulometů v Československu a jedním z neznámějších ve světě zbrojního průmyslu vůbec. Od oprav vagónů a vojenských pušek postupně přešla k výrobě součástí telegrafní a telefonní výstroje, pomůcek pro železniční opravny a nářadí.

Od počátku dostával velmi rozmanité úkoly výrobní, opravářské i vývojové. Už od roku 1919 si v Rakousku opatřil stroje a zařízení pro výrobu součástek pro pušky Mannlicher. Nakonec zde bylo určité množství těchto zbraní složeno jako montáž, byť nazvat to přímo výrobou by bylo odvážné. Ze Štýrského Hradce do Brna přešlo nemálo českých pracovníků, kteří se stali základem toho správného, jak bychom dnes řekli „Know-how“. Tato iniciativa a erudice vedly odpovědné osoby na ministerstvu obrany k rozhodnutí, které možná bylo až vizionářské. Rozhodli, že tato firma bude hlavním výrobcem pušek pro československou armádu. Tuto montáž rakouských pušek Mannlicher vystřídala výroba německých pušek Mauser. Na tuto výrobu se v Brně připravili velmi důkladně. Aby založili solidní základnu pro jejich výrobu, v roce 1920 a 1921 byli za finanční pomoci Ministerstva obrany zakoupeny stroje pro linkovou výrobu pušek i pistolí od Německých firem Mauser v Oberndorfu, L. Löwe v Berlíně, Hahn a Kolb a A. H. Schütte v Kolíně nad Rýnem. K výrobě pušek Mauser byly získány v Německu i výkresy, výrobní pomůcky a součástky. Opatřila si i licenci na pistoli Mauser-Nickel, jejíž konstruktér, ing. Josef Nickel působil v Brně.

V letech 1924 -1925 byly postaveny budovy pro výrobu pušek, kulometů, automobilů, ale i pro potřeby strojírny a nářaďovny. Rozšířila se i produkce civilní - automobilů, jízdních kol, průmyslových vah, nářezových strojů, leteckých motorů, obráběcích strojů a speciálního nářadí. Zbrojovka se stala vzorem dokonale organizovaného podniku s moderní sériovou a přesnou výrobou, s originálním tolerančním systémem pro vlastní výrobu a užívání měřidel, čímž se stala jedním z průkopníků normalizace v Československu. V druhé polovině 20. let se Zbrojovka stala jedním z největších výrobců pušek na světě.

Hromadná výroba zbraní v Brně byla započata výrobou pistolí Nickel, které byly zkonstruovány již jmenovaným inženýrem Josefem Nickelem, ještě v době jeho působení u firmy Mauser v Oberndorfu a na strojovém zařízení dovezeném z německého Oberndorfu. Ministerstvo národní obrany si objednalo 1000 ks pro armádní zkoušky. Spolehlivost zbraní a nábojů však nebyla uspokojivá. Následoval model armádní pistole vz. 22, který vycházel z výše uvedeného modelu NICKEL. Pistole prošla několika proměnami, první dvě se liší pouze délkou a váhou. Třetí varianta už patřila k vydařeným konstrukcím a od původního vzoru se lišila optiky už poměrně výrazně. Ubyla jedna hmatníková drážka a pistole se na výšku zvětšila a po schválení a zkouškách byla zavedena do armády jako pistole vzor 22. První a druhá varianta se používala po zavedení jednotné pistole vz. 24 v četnictvu, kam byla armádou předána. A aby to nebylo ohledně pistolí vše, od roku 1923 jejich výrobu v plném rozsahu předala Brněnská zbrojovka do Strakonic včetně strojního vybavení.

V tomto roce také byla odbourána výroba a opravy rakouského materiálu. Závod se od roku 1922 už začal zaměřovat na výrobu pušek a nakonec se stal jejich monopolním dodavatel pro všechny ozbrojené složky našeho státu. A jelikož zde bylo více než ambicí podložených schopnostmi, začal se zde profilovat další výrobní program a to výroba lehkých kulometů. Zde zbrojovka od samého počátku kupovala licence na výrobu lehkých kulometů, kde se dalo, ale nakonec se stalo něco, co změnilo tvář naší armády. V roce 1925 koupila licenci domácí od upadající zbrojovky Praga na kulomet Praga prototypové číslo I-23 a za pomoci plzeňských Škodových závodů tento kulomet uvedla do výroby. Když začalo přezbrojení armády na nové jednotné typy zbraní, Brňáci byl dokonale připraveni a nejen na to. Jejich zbraně si už našli cestu do zahraničí k uživatelům v blízkém i vzdáleném světě. 

V letech 1922 až 1924 byly schváleny nové vzory těch druhů pěchotních zbraní, které byly považovány za podstatné. Byly to:
pistole
jednotná puška
lehký kulomet
těžký kulomet

Tyto zbraně byly zvoleny tak, aby byly potřeba jen dva druhy nábojů tedy jeden náboj pro pistole a jeden pro všechny dlouhé zbraně. To je více než skvělý výsledek.

Nyní je potřeba na chvilku opustit rozvoj našeho zbrojního průmyslu a myslím si, že se toho u nás na tomto poli dělo ledacos zajímavého. A tyto aktivity nesly své ovoce. Do konce roku 1925 armáda převzal cca 18 000 kusů pistolí Nickel a pistolí Nickel vz. 22. z brněnské výroby a první dva tisíce ze Strakonic. Co se týká pušek, byly dodány desítky tisíc pušek vz.23, což byl pušky Mauser vyráběné ještě způsobem co kus to originál. Bylo jich asi 105 000. Ale současně se rozběhla výroba pušek vz. 24 a tyto už byly vyráběné s pověstným brněnským lícováním rozměrů. Výroba těchto pušek byla tak dokonalá, že bylo možno měnit součástky libovolně mezi zbraněmi takto vyrobenými a v odborných kruzích dodnes panuje názor, že tyto zbraně byly ze všech zbraní Mauser ty nejlepší, co kdy kdo vyrobil. Do konce roku jich bylo dodáno asi 75 000.

Současně vojenská správa převzala od Janečkovy zbrojovky 1 300 kusů adaptovaných kulometů Schwarzlose označených vz.7/24. A zbrojovka Brno dokončila přípravu výroby lehkých kulometů Praga a měla na stole první objednávku na první 4 000 kusů.

A jak utíkaly roky a Velká válka byla stále více minulostí. Nespokojenost s rakouským materiálem byla stále větší a bylo potřeba to řešit. Proto bylo přistoupeno v druhé polovině roku 1925 k přezbrojení určených jednotek naší armády podle varianty, která vzbudila nemálo diskusí, řevnivosti a uražené ješitnosti.

Rozdělila totiž naši armádu na dvě různě vyzbrojené části. Na východní a západní. Na východě republiky přezbrojování začalo a postupně se výzbroj vyměňovala směrem na západ. Mělo to svoji logiku- v dané době byl hlavní nepřítel viděn v Maďarsku. Koneckonců popsané válečné plány to ukazují více než jasně. V minulosti nedávné byl tento proces často interpretován jako militaristický krok zaměřený proti Sovětskému svazu, ale dnes můžeme s klidem říci, že tento výklad je naprostá blbost.

Stručně řečeno, šlo o výměnu starých lehkých a těžkých kulometů za opravené a adaptované, starých pušek za pušky vz. 23 a vz. 24 a starých pistolí nepřeberné typové pestrosti za pistole vz. 22 a vz. 24. Stará výzbroj se spotřebovávala při výcviku a šlo třeba o to, miliony nábojů 8 mm Mannlicher spotřebovat stejným způsobem.

V červenci roku 1925 vydal zbrojní odbor směrnici pro výměnu kulometů a v říjnu téhož roku pro přezbrojení pušek, pistolí a bodáků a pušek u útvarů a mobilizačních skladů na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině.

V roce 1926 byly obdobným dvojkrokem přezbrojeny útvary v oblasti zemského vojenského velitelství v Brně a částečně se podařilo přezbrojit i některé útvary v Čechách.

Proces přezbrojení vyvrcholil začátkem roku 1929, kdy byly přezbrojeny rámcové pluky v západních Čechách.

Aby si čtenář dokázal představit, o jaký proces z hlediska kvantity šlo, uvedu pár ilustračních údajů. Aby toto vše bylo možné bylo do armády dodáno:
- 400 000 pušek vzor 23 a vzor 24
- 70 000 pistolí
- 5 000 adaptovaných kulometů vzor 7/24 a 1 000 nových kulometů vzor 24

V létě 1928 potom brněnská Zbrojovka dodala první 4 000 kusů lehkých kulometů vzor 26 a pracovala na další ještě větší objednávce. Tím bylo možno stejným způsobem, tedy od východu na západ, zahájit výměnu adaptovaných kulometů vzor 7/24, které byly používány jako lehké a postupně tak začaly z armády mizet. Brňáci se činili a tak se koncem roku 1929 začaly objevovat první lehké kulomety i v západních Čechách.

Proto tento rok lze považovat za rok, kdy v naší armádě převládla pěchotní výzbroj nového typu, sjednocená co do ráží a munice, typů a byla - to je možno považovat za skvělou práci našich zbrojařů - českého původu. A hrdě můžeme říci, že šlo o zbraně ve světovém měřítku na dobré úrovni, v evropském na výtečné úrovni a co se týká lehkých kulometů, šlo o kvalitu světové špičky.

I když tato čísla jsou impozantní, pravda je, že potřeby armády ještě pokryty nebyly. A dodávky zbraní pokračovaly rychlým tempem dále. Ke konci roku 1932 tak po vyřízení zadaných objednávek počty dodaných zbraní dosáhly těchto stavů:
- 600 000 pušek vzor 23 a vzor 24
- 100 000 pistolí
- 7 000 adaptovaných kulometů vzor 7/24 a nových kulometů vzor 24
- 18 300 kusů lehkých kulometů vzor 26
Ke všem zbraním bylo dodáno velké množství záložních součástek.

Od roku 1928 si armáda zajistila trvalou schopnost získávat další zbraně zavedených druhů a to celým systémem smluv, které jednotlivé zbrojařské podniky zavazovaly udržet si trvalou schopnost výroby v míru i za války ve stanovených kvótách. I zde si pro ilustraci ukážeme některé z nich:
- roku 1928 byla uzavřena smlouva se zbrojovkou Brno, o vybudování kapacity 1 200 kusů pušek bodáků denně a to diverzifikovaně ve dvou závodech.
- roku 1931 opět se zbrojovkou Brno byla uzavřena smlouva zajišťující měsíční výrobu 665 kusů kulometů vzor 26 včetně předepsané kvóty náhradních dílů- zásobníků, hlavní apod.
- roku 1931 byla uzavřena smlouva s Janečkovou zbrojovkou o zajištění výrobní kapacity 600 kusů těžkých kulometů vzor 24 měsíčně
- od roku 1930 byla Strakonická zbrojovka zavázána k udržování výrobní kapacity 6 000 kusů pistolí vzor 24. 90 kusů osvětlovacích pistolí vzor 28 a 1 500 kusů pistolí vzor 30 a to opět měsíčně
- od roku 1932 k tomu přibylo i 160 kusů leteckých kulometů vzor 30, i když zde nejde o pěchotní zbraň
- roku 1929 uzavřela velkou smlouvu na výrobu bodáků a pochev na ně firma Ing. K. Schultz v Komořanech. Později tyto závazky převzala brněnská Zbrojovka.
- roku 1935 brněnská Zbrojovka převzala závazky na výrobu bodáků a pochev a uzavřela další smlouvu na výrobu 300 kusů těžkých kulometů vzor 37
Po této exkurzi do dění v naší armádě ve které se velmi pozitivně odrazilo vše, co naši zbrojaři dokázali, se vrátíme k samotným zbrojařům a to tím, že než se budeme věnovat dalším, dokončíme dění kolem brněnské Zbrojovky.

V letech 1934 -1938 se ze Zbrojovky stal koncern světového významu. Zbrojovka Brno rozšířila svůj vliv i nákupem akcií a získala tak kapitálovou účast v podnicích s obdobnou výrobou nejen v Čechách, ale i na Slovensku, v Rumunsku a Jugoslávii. V době své konjunktury měla Zbrojovka přes sedmdesát závodů a provozů.

Jako druhý závod brněnské Zbrojovky s pořadovým číslem II. byl vybudován počátkem třicátých let na Slovensku v Povážské Bystrici. Byla to dobrá volba z několika důvodů. Umístění v Povážském údolí zajistilo solidní přirozenou ochranu nových objektů. Byla zde kvalitní dopravní infrastruktura. V do té doby nepříliš bohatém kraji byl položen základ pro zaměstnání velkého množství lidí.

Vznikla zde druhá továrna vyrábějící stejně kvalitně jako brněnská. První objednávka sem od armády směřovala v roce 1936 a od roku 1937 zde už běžela plnohodnotná sériová výroba. Následně sem byla převedena výroba munice z bratislavských „Muničních a kovodělných závodů“, které Zbrojovka plně ovládla. Pravda je, že dne 31. prosince 1934 se tyto dva podniky sloučili pod společným názvem „Československá zbrojovka, úč. spol. Brno, závody v Povážské Bystrici„ (později označeno jako závod II). Po Mnichovu se v chodu této části Zbrojovky nic moc nezměnilo. Zásadní změna nastalo až se vznikem Samostatného Slovenského štátu, kdy se stala základním dodavatelem munice a pušek pro armádu tohoto nového státu. Ale to už je mimo rámec této práce.

Zbrojovka Vsetín byla založena v roce 1937 jako závod III tehdejší Čs. Zbrojovky, a.s. Brno. Továrna byla určena pro výrobu kulometů všech ráží a zároveň měla vyřešit stejně naléhavou potřebu výroby příslušného střeliva. Výstavba závodu byla kryta navýšením akciového kapitálu brněnské zbrojovky. Bylo velkým úspěchem, že výstavba vsetínské zbrojovky proběhla tak rychlým tempem a že se nový závod mohl podílet ještě na posledních přípravách čs. armády před mobilizací v roce 1938. Výroba byla zahájena dříve, než bylo stanoveno, již v první polovině roku 1938.

Hlavní náplní byla výroba kulometů vzor 37 ráže 7,92 mm, což byla další úspěšná konstrukce Václava Holka a 20mm střelivo pro protiletadlový kulomet vz. 36 soustavy Oerlikon. Tato druhá zbraň byla naší vojenskou správou nazvána velký kulomet proti letadlům, a byla to velmi dobrá zbraň.

Na závěr části kapitoly věnované brněnské Zbrojovky musím u vést, že tato firma se stala dominantní při dodávkách pro naši armádu. Ale to není vše. Zbraně vyráběla i pro export a ten byl neuvěřitelný.
Bylo vyvezeno:
- něco přes 840 000 pušek vzor 23 a vzor 24
- více než 75 000 lehkých kulometů vzor 26 a jeho dalších mutací
- necelých 5 000 kulometů ZB-37
- více než 200 000 kusů zbraní odvozených od zde uvedených modelů.

K tomu veškeré příslušenství, sady náhradních dílů a obalový materiál a kvanta munice.
Na fabriku, která před 20 lety začínala tím, že opustila opravy kanónové výzbroje to není špatný výsledek.

Tato fabrika ale nestála jen na této výrobě. Byly zde vyvíjeny a vyráběny samočinné pušky, samopaly, velkorážové kulomety a protitankové pušky. Dále se zde vyráběly adodávaly zájemcům:
- tlakoměrné pušky
- protiletadlové zaměřovače
- nástroje,
- měřidla
- stroje pro zbrojní výrobu
- lafetatace pro obrněnou techniku,
- lafetace pro stálá opevnění

Výroba munice

Z inventury stavu výroby munice za dob monarchie víme, že na našem území se nacházely dvě muniční továrny. První a zdaleka nejvýznamnější byla továrna Sellier–Bellot.

Druhá továrna byly bratislavské „Muniční a kovodělné závody“, jako nástupní závod po rakouskouherské zbrojní fabrice a muničce Gustava Rotha. Původní název firmy byl Gustav Roth, Metallwaren- und Munitionfabrik, Wien. Od roku 1903 potom nesla název Gustav Roth, Metallwaren- und Munitionfabrik A.G., Wien. Pobočky měla v Budapešti a nakonec i v Bratislavě.
Továrna se zaobírala hlavně výrobou pistolí, ale i munice.
V roce 1898 získal Gustav Roth jako svého hlavního konstruktéra českého puškaře-vynálezce nám už známého Karla Krnku, se kterým se znal už několik let. Krnka konstruoval zprvu poloautomatické pistole, ale nebylo to moc vidět. Všechny Krnkovy vynálezy totiž nesly Rothovo jméno.
V roce 1895 prodal Roth licenci na výrobu Krnkovy pistole M1895 německé zbrojovce Sauer&Sohn v Suhlu a v roce 1907 pak veškerá práva na výrobu pistole Roth Repetierpistole M07 štýrské zbrojovce OEWG.

Rothova zbrojovka vyráběla ve svém hlavním vídeňském a filiálním prešpurském závodě také pistolové a revolverové náboje ráží 7,65 mm a 8 mm. Od roku 1914 byla u v továrnách zavedena i výroba puškových nábojů ráže 8 mm a pistolových nábojů ráže 9 mm. Tato munice se vyráběla také v Bratislavě a stala se základem pro vznik „Muničních a kovodělných závodů“. Byl to druhý československý muniční závod. Bohužel se nacházel pár kilometrů od státní hranice a tím byl velmi zranitelný. V roce 1928 byl tento podnik koupí většiny akcií připoután k brněnské zbrojovce a v roce 1934 došlo k úplné fúzi.  Tak zanikl jako samostatný závod a stal se součástí obrovského konsorcia. Nakonec zde právě z důvodu blízkosti státní hranice byla výroba munice ukončena a byla postupně převedena do Povážské Bystrice.

Muniční zajištění armády bylo nesmírně náročné. Existující dvě továrny na výrobu munice nedokázaly zajistit potřebné kvóty a navíc by vyřazení jedné z nich a to bylo reálné, by vedlo k vážné muniční krizi. Důvody pro výstavbu nových továren na munici přímo pod správou továrny tedy byly jasné. Vývoj politických událostí směřoval k tomu, že bude válka a že náš hlavní protivník bude Německo, které na tomto top místě vystřídalo v třetině třicátých let Maďarsko.  

Rostoucí potřeba munice nebyla pokryta tak, jak by bylo třeba a navíc na území Čech a Moravy bylo málo výrobních kapacit pro tuto komoditu. Rostoucí požadavky nebylo možno pokrýt pouhým rozšiřováním dosavadních výrobních kapacit. Situaci bylo třeba řešit. Problematická byla hlavně nevyhovující dislokace zbrojní výroby. Hlavním úkolem bylo tedy přesunout zbrojní výrobu do strategicky výhodnějších destinací. Rozhodlo se, že vojenská správa vybuduje dvě nové muniční továrny, tak řečeno na zelené louce, které budou sloužit výhradně Ministerstvu národní obrany.

Vojenské muniční továrny číslo 1 a 2.

Jako první byla zahájena výstavba Vojenské muniční továrny 1 a to v městečku Polička, místní část Bořiny. Celý komplex včetně železniční vlečky byl dokončen v roce 1924 Tento závod pod názvem "První vojenská muniční továrna" byl založen již roku 1920, jako přímá reakce na potřebu zvýšení obranyschopnosti ve složitém období po I. světové válce. V této době se výroba orientovala především na produkci ručních granátů systému Janeček a dělostřeleckého střeliva. Nejsem si jistý, jestli byla továrna tak významná jak se zdá, ale není to až tak důležité. Asi byla jak ukázaly další události.

Říjen a listopad 1938 se staly pro Poličku tíživějšími než pro jiná česká města - německá armáda, obsazující na základě mnichovského diktátu československé pohraničí, totiž 10. října 1938 okupovala i ryze českou Poličku. Byl to zlovolný krok. Na 5891 zde žijících Čechů  připadalo pouze 149 Němců, navíc většinou státních zaměstnanců, kteří byli do Poličky přiděleni. Stejně dopadlo i několik okolních obcí dokonce s čistě českým obyvatelstvem.  Důvod je jasný – nebo si to alespoň myslím. Hranice probíhala blízko a proč nezabrat město s významným zbrojním závodem. Dne 6. 10. 1938 byl MNO vydán rozkaz, aby továrna byla do neděle 9. 10. evakuována. Během tří dnů bylo z Poličky odesláno na 53 vagonu různých strojů a výbušnin do Bohuslavic. Více se nepodařilo.

Vlečka a nákladní nádraží VMT I
Vlečka a nákladní nádraží Vojenské muniční továrny I

Dne 10. října 1938 přijely do města jednotky německé armády a obsadily celé historické jádro města i Horní předměstí. Po dvoudenních jednáních se sice podařilo dosáhnout uvolnění středu města, Horní předměstí však v záboru zůstávalo. Důvod byl zjevný: udržet si kontrolu nad strategickou silnicí z Limberka - dnes se obec jmenuje Pomezí - na Jedlovou, do Vojenské muniční továrny a Korouhve. Němci z okolních vesnic plně využili období, kdy muniční továrna nebyla pod kontrolou československé armády, a továrnu kompletně vyrabovali - co nemohli odvézt, zničili. Následně se dříve a evakuované zařízení z Moravy vrátilo zpět, ale než továrna mohla zahájit alespoň omezenou výrobu trvalo více než 4 měsíce.

Po řadě složitých jednání, při nichž se městskému zastupitelstvu podařilo zaangažovat i některé cizí vlády například byl odeslán telegram americkému prezidentovi Rooseveltovi s žádostí o pomoc a opakovaná memoranda německému, italskému, francouzskému i anglickému velvyslanectví, se konečně podařilo 24. listopadu 1938 dosáhnout stažení německé armády i z Horního předměstí.

Nová státní hranice nyní přicházela od severu od Vysokého Lesa, v prostoru křižovatky na Svitavy oddělovala dnešní obec Pomezí od Poličky a pokračovala na Modřec. Polička se tak stala pohraničním městem okleštěné republiky. Jakou měla pro okleštěnou republiku hodnotu muniční továrna v dostřelu nepřítelovi pušky, si udělejte sami. Vše ale vyřešilo Německo za nás. 15. března 1939 německá armáda město i s celým zbytkem státu obsadila znovu a bylo dokonáno.

Na Moravě se vybírala místa dvě.
Místa se vybírala dvě:
- první pro továrnu a
- druhé pro sklad munice.
Prostor dnešního umístění továrny vybrala ministerská komise z přibližně deseti vytipovaných lokalit v blízkosti Valašských Klobouk. Nacházela se zde tři údolí, která vyhovovala jak po stránce strategické díky přirozenému krytí objektů v lesním porostu, tak také po stránce praktické, v blízkosti byla solidní dopravní infrastruktura složená jak ze silnic tak i železnice.  

Původní projekty předpokládaly stavbu jedenačtyřiceti objektů. Z toho jich mělo být:
12 obslužných,
21 výrobních a
8 skladišť.

Tato Vojenská muniční továrna číslo 2, zkratkou VMT-2, se později nazývala v dokumentech jen VT-2 v Bohuslavicích nad Vláří byla určena k výrobě dělostřelecké a ženijní munice.
Stavba byla mimo jiné velkým přínosem pro celý, tehdy velmi chudý kraj. Nejen že doznívala hospodářská krize z let 1929 - 1933, ale také bylo v okolí jen velmi málo pracovních příležitostí.

Umístění nových muničních továren, stav po odtržení Sudet.
Dislokace obou vojenských muničních továren, stav po odtržení Sudet.

Dříve, než byla továrna dostavěna, přišel v mnichovský diktát a následně odstoupeni Sudet Německu. Při obsazování došlo také k záboru města Poličky, kde již fungovala Vojenská muniční továrna číslo 1. Dne 6. 10. 1938 byl MNO vydán rozkaz, aby továrna byla do neděle 9. 10. evakuována. Během tří dnů bylo z Poličky odesláno na 53 vagónů různých strojů a výbušnin do Bohuslavic. Do areálu továrny byla také evakuována munice a vojensky materiál z ostatních území obsazených německou armádou.

Mezitím, 24. října 1938, byla část Poličky, kde ležela vojenská továrna, uvolněna německou okupační armádou a opětovně obsazena naší armádou. Pod tlakem opětovného zahájeni výroby v co nejkratší době, bylo rozhodnuto znovu obnovit továrnu v Poličce, protože díky obrovským návozům materiálu a snahou o jeho alespoň improvizovanou ochranu nebyla továrna v Bohuslavicích stále dokončena. A na pokyn ministerstva k dalšímu kolu hry „Stroje a zařízení hejbejte se“, následoval přesun četného vybavení zpět.

Továrna byla dostavěna v únoru 1939 a ihned byla zahájena pokusná výroba. Ale tu přerušila okupace zbytků rozbité republiky dne 15. března 1939. Samotná továrna byla obsazena dne 23. března a byla zde ubytována strážní četa německé armády, později vystřídaná německou policií. V září 1939 byla činnost továrny úplně ukončena

Koncem října byla tato továrna předána jako pobočný závod firmě „Vítězslav Kyšer a spol. Zbrojní a chemické závody Bojkovice“. O této továrně píšu níže.  Roku 1942 přešla správa bohuslavického závodu na DETONU GmbH, čímž začala výroba na 3 směny. Celou další válku zde pracovalo na 1500 dělníku a 82 úředníků. Hlavním programem byla výroba leteckých bomb. Šlo o bomby o váze 1, 50, 70, 250 a 500 kg.

Na závěr kapitoly o pěchotních zbraních pro československou pěchotu, nesmíme zapomenout na výrobu ručních granátů a osvětlovací munice do raketových pistolí.

Československá vojenská správa přijala v polovině 30. let nabídku podnikatele, majitele velkoobchodu se stroji v Praze, Vítězslava Kyšera, že založí novou výrobní firmu, která se bude věnovat zbrojní produkci podle požadavků armády.

Koncesi k tovární výrobě a prodeji „látek a předmětů ohňostrojných“ získal v červnu roku 1936 a ihned začal se stavbou továrních provozů. Na pozemku Osičí sv. od města vyrostlo celkem 15 dřevěných baráků (šest dílen, tři sklady, šatna, umývárna, kotelna, administrativní domek a dva pomocné objekty). V areálu pracovalo několik desítek lidí, neopatrným zacházením s výbušninami však došlo brzy k požáru, který většinu budov zničil.

Kyšer se ale nevzdal. Byl to houževnatý a cílevědomý člověk. Zakoupil další pozemky a již v červnu 1938 proběhla kolaudace nového, tentokrát již zděného závodu. Tak vznikl významný zbrojařský závod s názvem „Kyšer a spol., chemické a zbrojní závody Praha–Bojkovice

O výrobky firmy měla mimořádný zájem československá armáda, Bojkovice proto osobně navštívil generál Syrový, který slíbil pomoc při dokončení stavby. Koncem roku měl závod již pět set zaměstnanců a pracoval na dvousměnný provoz.

Vítězslav Kyšer
Vítězslav Kyšer

Do programu byly zařazeny v první řadě ruční granáty, kde po odpadnutí zbrojovky Janeček existovala v kapacitách vážná mezera a kde bylo také třeba zajistit konečnou montáž a laboraci granátů vyráběných u mozaikových firem. Do září 1938 dosáhl závod plného chodu a jeho kapacity odpovídaly požadavkům armády. Práce závodu byla natolik úspěšná, že své výrobky také exportoval, např. do Rumunska. Kyšer jako bývalý legionář měl plnou podporu vojenské správy a také ji nezklamal — jako podnikatel a jako účastník odboje. Po nacistické okupaci se stal členem ilegální odbojové organizace Obrana národa. V březnu 1940 byla toto firma arizována a ze společnosti musel její a majitel Vitezslav Kyšer odejít pro svůj židovský původ. Následně byl zatčen gestapem. Po válce se zjistilo, ze byl později německým soudem v Berlíně odsouzen k trestu smrti za poskytnuti částky 100 000 korun českému odboji a 16. 6. 1943 v Plötzensee popraven.

Chemicko – pyrotechnická továrna Ing. Jaroslava Velinského v Jablůnce u Vsetína

Ke zřízení chemicko – pyrotechnické továrny v Jablůnce nad Bečvou došlo v souvislosti s vládním nařízením o budování závodů důležitých pro obranu státu ve vnitrozemí a mimo obytné oblasti. Opět zde vidíme snahu dostat základnu naší bojeschopnosti v případě vypuknutí války mimo rychlý dosah potenciálního nepřítele.

Ing. Jaroslav Velinský, majitel a zakladatel této továrny měl v té době značné zkušenosti se zbrojní výrobou. Původně totiž pracoval jako generální ředitel Janečkovy Zbrojovky v Praze, odkud odešel v roce 1935 po několikatýdenní stávce dělníků. Od továrníka Janečka převzal pyrotechnické oddělení továrny v Zámcích u Prahy spolu s výrobní dokumentací a některými patenty. Živnostenské povolení k provozování výroby látek ohněstrojných obdržel od Magistrátu hlavního města Prahy v lednu 1934. V roce 1935 byl vyzván Ministerstvem národní obrany v Praze k vybudování nového zbrojního závodu na Moravě. K vybrané lokalitě patřila oblast Valašska a rozhodovalo se mezi městem Vsetínem a obcí Jablůnkou n ad Bečvou.

Tak jako i dnes rozhodnutí napomohly dobré osobní vztahy ing. Velinského s tehdejším starostou obce panem Beránkem. Továrna bude zde. Starosta Beránek zde viděl možnost budoucí prosperity obce zajištěním práce pro mnoho místních občanů a nabídl Velinskému řadu výhod pro úspěšný start. Zejména šlo o stavbu silnice vedoucí k závodu vybudovanou na náklady obce a levný výkup pozemků. Po řadě jednání s majiteli pozemků a Českobratrskou církvi evangelickou obec odprodala Velinskému pozemky včetně lesů za 37 000,- Kč. Skutečná hodnota odprodaného pozemkového vlastnictví a zalesněné plochy však činila 2,5 mil. korun. Také náklady na stavbu silnice dosáhly částky 150 000,- Kč. Tyto nevýhodné podmínky pro obec byly touto podstoupeny za předpokladu, že místní obyvatelé získají stálé zaměstnání a část peněz ze zisku podniku se zpět vrátí do obecní pokladny. Dnes by se o to zajímala policie, ale v té době to byla gentlemanská dohoda, která měla svoji váhu a byla bohatě naplněna.

Oprávněnost výstavby zbrojní továrny potvrdilo Ministerstvo národní obrany v Praze, které uzavřelo s Ing. Velinským dne 18. 11. 1935 tajnou smlouvu. Podle této smlouvy se Velinský zavázal, že nejpozději do konce roku 1936 na svůj náklad vybuduje a zařídí všemi potřebnými stroji i výrobními prostředky závod na výrobu ručních granátů a pistolových raket s takovou výrobní kapacitou, aby mohl při třech pracovních směnách vyrábět:
2 500 úplných souprav ostrého útočného granátu vz.34
15 000 ručních granátů
11 000 kusů pistolových raket ráže 26.5 mm
2 000 ks pistolových raket ráže 34.5 mm a to vše měsíčně.

Ministerstvo národní obrany v Praze se naopak zavázalo, že do konce roku 1937 zadá firmě zakázku nejméně za 9 mil. Kč. Zbrojní výroba pokračovala nadále v závodě v Zámcích u Prahy, který se po vybudování závodu v Jablůnce nad Bečvou stal jeho filiálkou. Vyráběla se zde shazovací letecká munice, myšleno dýmovničky s červeným dýmem. Později zde byly zřízeny dílny pro práce montážní, kde se sestavovala různá letecká munice vyrobená v hlavním závodě.

Ministerstvo národní obrany v Praze se naopak zavázalo, že do konce roku 1937 zadá firmě zakázku nejméně za 9 mil. Kč. Výměrem Okresního úřadu ve Vsetíně ze dne 18. 3. 1936 získal Velinský oficiální povolení k výstavbě pyrotechnické továrny v Jablůnce nad Bečvou. Výstavbu továrny realizovala soukromá firma Jana Netrvala.

Závod byl situován v katastrálním území obce Jablůnky nad Bečvou a dotýkal se svojí východní hranicí katastru obce Růžďky. Jednotlivé objekty byly od sebe dostatečně vzdáleny a umístěny v silně kopcovitém a hustě zalesněném terénu stranou od veřejných komunikací i obytných budov. Stavební práce zahájila firma počátkem roku 1936.

Do konce tohoto roku bylo postaveno oddělení pro adjustaci ručních granátů se všemi pomocnými budovami, také sklad surovin a hotového zboží, šatny a umývárny pro dělníky, kotelna. Kolaudace těchto objektů se uskutečnila v září roku 1936. Z pyrotechnického oddělení zbývalo dostavět mísírnu a sušárnu. Ostatní budovy tohoto oddělení byly ve stavu dokončení.

Dne 9. 3. 1936 udělil Okresní úřad ve Vsetíně firmě Velinský koncesi k provozování živnosti „Tovární výroby a prodeje látek ohněstrojných a všech v Československé republice povolených trhadel“. Povolení se vztahovalo na plnění ručních granátů a střel trhavinou, dále na zpracování chemických složí pro náboje světelné a signalizační všeho druhu, pochodně, osvětlovače, dýmovničky a další materiál podobné povahy.

V roce 1936 již továrna zahájila naplno výrobu zbrojní a pyrotechnické munice a prováděla adjustaci ručních granátů. V závodě pracovalo 260 zaměstnanců. Většinou se jednalo o obyvatele místní a blízkého okolí. Koncem roku 1936 stoupl jejich počet až na 755 osob. Pracovalo se na dvě směny a továrna využívala výrobní kapacitu na sto procent. To, k čemu se ing. Velinký závazal, když dostal skvělé podmínky pro rozjezd svého podnikání, bylo splněno.

Od roku 1937 byla zbrojovka v Jablůnce nad Bečvou zařazena na seznam podniků důležitých pro obranu státu. Ve stejném roce získal Velinský od ministerstva národní obrany objednávku na 3 000 000 nárazových granátů vz. 34 pro československou armádu. Rozsáhlá zbrojní zakázka vedla majitele ke snaze kapacitně zvětšit objem výroby. Dne 27. 4. 1938 se Velinský obrátil dopisem na Ministerstvo národní obrany v Praze a žádal o povolení rozšířit výrobu o 10 000 mechanických souprav pro ruční časované granáty vz. 38 vlastní konstrukce při ponechání stávající kapacity 20 000 kusů granátů vz. 34 měsíčně. Objednáno bylo 900 000 kusů s tím, že první měly být dodány už v červnu 1938. 

Bohužel to, co se stalo v Mnichově 29. září 1938, bylo pro tuto slibnou zbrojní fabriku zničující. Ministerstvo národní obrany už dne 12. 10. 1938 zrušilo u firmy Velinský veškerou objednávku ručních granátů. Sdělilo majiteli, že stát ruší zakázku bez náhrady a že zbrojní firmy se mají pokusit samostatně umístit své výrobky v zahraničí. Vzhledem k nastalé situaci se Velinský obrátil na západní spojence, ale neúspěšně. Od počátku roku 1939 proto firma omezovala zbrojní výrobu a začala se orientovat na mírovou výrobu. Ta zahrnovala produkci lisovaného kovového zboží, potřeby pro fotografický průmysl jako fotostojánky a fotorámečky, popelníčky a kuřácké soupravy, malé ozdobné předměty, pouzdra na hodiny a budíky, kovové ozdoby, osvětlovací tělesa aj. Výroba tohoto zboží byla povolena Okresním úřadem ve Vsetíně dne 1. 7. 1939. Počet zaměstnanců klesl v tomto období na 269.

Další osudy této továrny už nebudu sledovat. Jen uvedu, že zde byla rozběhnuta rozsáhlá výroba osvětlovací munice, ručních granátů a ocelových dělostřeleckých nábojnic, vše řádově ve stovkách tisíc až milionech kusů. Nebo že bych dodal i pár čísel? Inu proč ne. Takže výroba světelných patron dosáhla např. v roce 1943 výše 600 000 kusů v porovnání s rokem 1941, kdy se jich vyexpedovalo 364 890 kusů. V letech 1943 – 1944 vyprodukovala firma měsíčně v průměru:
- 400 000 kusů světelných raket s krátkou nábojnicí,
- 150 000 kusů dýmovnic,
- 5000 kusů odvrhovací letecké signální munice a
- 200 000 kusů železných nábojnic pro dělostřelecké granáty

Pro německé ozbrojené síly tato továrna byla mimořádně užitečná. Natolik že po válce ing. Velinského československé orgány zatkli, obvinili ze všeho možného a strčili do Vazby. Zde za nejasných okolností v srpnu 1945 zemřel.

Československé zbraně se prodávaly do celého světa. Mezi jejich odběrateli byly Velká Británie, Afgánistán, Bolívie, Brazílie, Bulharsko, Kolumbii, některé části Číny, Ekvádor, Egypt, Estonsko, Etiopie, Chile, Irák, Írán, Jugoslávie, Litva, Sovětský svaz, Lotyšsko, Polsko, Guatemala, Nikaragua, Rumunsko, Řecko, Salvator, Turecko, Uruguay, Venezuela.

Byly prodány i licence na výrobu významného množství zbraní. Zde zcela jistě vede kulomet vz. 26. Jeho mutace pro Jugoslávii označenou jako ZB-30J  kterou se podařilo doslova a do písmene vymazlit do nejlepších provozních parametrů s označením ZGB-33, se stal základem pro licenční výrobu těchto kulometů ve Velké Británii. Zde byla zahájena jejich výroba v obrovských počtech. Stal se páteřním lehkým kulometem všech zemí bojujících na západní frontě ve spojení s armádou Velké Británie. Díky tomu se stal legendou Druhé světové války. Do konce války jich bylo v Enfieldu vyrobeno více než 220 000 kusů.

BREN
Legenda druhé světové války, britský kulomet Československého původu BREN

Byl vyráběn jako lehký pro pěší družstva, jako palubní zbraň pro různou obrněnou i nepancéřovanou techniku, byl k němu vyvinut protiletadlový podstavec i podstavec pro stabilní palbu pomocí rozsevných zařízení. Bojoval na většině front a ve službě u mnoha armád vydržel až do konce šedesátých let.
Další prodanou licencí a opět do Velké Británie byla licence na těžký kulomet označený jako ZB-53, později přejmenovaný na ZB-35.

Těžký kulomet vzor 35
Těžký kulomet vzor 35

Byla to zbraň konstrukce Václava Holka, vyvinutá a vyráběná brněnskou Zbrojovkou. Kulomet využíval tlaku plynů při výstřelu, které byly odebírány ze středu délky hlavně regulovatelným otvorem a tlačily na píst spojený se závěrem. Na přelomu let 1934 a 1935 vzniklo 17 kusů prototypové série, které úspěšně a rychle prošly armádními zkouškami, na nátlak branné moci bylo ještě v roce 1935 vyrobeno 420 kusů, jež byly zkoušeny jako výzbroj:
- lehkého tanku vz. 35, o
- objektů lehkého a těžkého opevnění
- kulometných jednotek pěchoty.
Zkušenosti získané s provozem vedly k modifikaci zbraně, jež byla schválena do výzbroje pod označením těžký kulomet vz. 37 ráže 7,92 mm. Téměř polovina ze série 420 kusů byla armádou vyměněna za novou modifikaci a vrácena firmě, která je použila pro export (hlavně jako výzbroj obrněné techniky). V létě 1936 došlo k uzavření smlouvy se Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska o výrobě 15 000 kulometů firmou BSA Guns (pod značkou BESA), jejich výroba probíhala i v letech druhé světové války, přičemž licenční platby byly využity vedením československého zahraničního odboje. Počet skutečně vyrobených kulometů dosáhl necelých 60 000 kusů. I tento kulomet se do dějin války zapsal jako skvělá zbraň.

Co závěrem k této kapitole?

Pár slov se najde. Československá zbrojní výroba nastartovaná v roce 1918 a přerušená - tedy jen ve prospěch naší vlastní armády – v roce 1938 či 1939, se stala odvětvím, kde se naplno projevily schopnosti našich průmyslníků, bankéřů, konstruktérů u dělníků ve výrobě v tom nejlepším světle.
Naučila je nové věci, naučila se je pohybovat na trzích celého světa a dala práci velkému množství lidí přímo ve zbrojovkách a dalším tisícům lidí kooperacích. Získané zkušenosti potom vedly k tomu, že zbrojní výroba podnítila vývoj a výrobu v mnoha dalších komoditách jako byly dopravní prostředky, kancelářská technika, vážící technika a mnoho dalšího.

Jak na tom profitovaly kooperace, si ukážeme na příkladu výroby jedné menší objednávky, která obsahoval požadavek na dodání 2 000 kusů kulometů vz. 26 se záložními součástkami, 2 000 úplnými a 4 500 holými hlavněmi. Aby ji mohla brněnská Zbrojovka realizovat, spotřebovala od subdodavatelů:
40 tun hlavňových výkovků z vanadiové ocele Poldi-CVK
60 tun chromniklové oceli ZTEM a Poldi-Vistrix-Special
26 tun martinských ocelí různých druhů
17 tun nerez ocelí
20 tun železného plechu
62 000 nýtů
36 metrů krychlových ořechového dřeva na pažbení
122 metrů krychlových dřeva na bednění

Dále potom tuny pomocných materiálů jako byly guma, brusiva i brusné papíry, popruhy, kalicí a obráběcí emulze, strojní oleje a strojní vazelíny, stovky kilogramů zvířecích kůží a další materiál. Zdá se tedy, že zbrojní výroba, která měla zajistit naši plnou soběstačnost v zabezpečení mírových i válečných potřeb naší armády, se stala významným ekonomickým fenoménem, který se pozitivně odrazil v ekonomické situaci celé československé republiky.

Ale to hlavní se dá říci jednou či dvěma větami.

V době mnichovské krize byla naše pěchota vyzbrojena potřebným množstvím jednotných zbraní, s jednotným nábojem a s kvalitou na světové úrovni. A všechny tyto zbraně byly vyrobeny našimi lidmi v našich továrnách.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

22.října 1882 se narodil Wilhelm Bodewin Johann Gustav Keitel německý polní maršál popravený 16. října 1946 za zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.

22.října 1576 – český král Rudolf II. Habsburský byl zvolen v Řezně německým králem