Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 71

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'
https://www.youtube.com/watch?v=BZtmG-vTxYY
Duke - Komentář v B-2 Spirit
Youtube: B2 COCKPIT TOUR & AERIAL REFUELING
U.S. Clears Sale of F-16 Jets to Taiwan https://freebeacon.com/national-security/u-s-clears-sale-of-f-16-jets-to-taiwan...

ČESKOSLOVENSKO

Zveřejněno: 6. 10. 2015 8:00 Napsal Jaromír Vykoukal
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: Československo

Zbraně pro pěchotu první republiky 6. díl

Kapitola šestá: Samopaly

Kdybych dodržel původní plán, musel bych nyní tuto kapitolu věnovat puškám. Ale po dokončení pistolí jsem se rozhodl pokračovat právě samopaly, jelikož mi to začalo z důvodů nevím jakých jako správnější.

Napřed něco málo definování. Samopal je ruční samočinná zbraň střílející zpravidla dávkou a používající pistolové náboje. První samopaly se objevují již na konci první světové války, ale jejich největší rozmach přišel až v období druhé světové války.

Jako jeho nevýhoda je udáváno právě použití pistolového náboje, protože má malý účinný dostřel od 100–350 m. Také nízký účinek pistolové munice se v boji může výrazně projevit. Jeho výhodou je naopak vysoká rychlost střelby a u zbraní dobře ergonomicky zvládnutých malé rozměry.

Naši vojáci, kteří po zajetí nebo zběhnutí vstoupili do legií v Itálii, se dostali ke zvláštní zbrani a to samopalu Villar Perosa vz.15. Ten byl určen pro podporu horské pěchoty v členitém terénu, kde daleký dostřel nebyl potřebný, ale vysoká hustota palby měla svou roli.

Samopal Villar Perosa vz.15, základní verze
Samopal Villar Perosa vz15, základní dvouhlavňová verze

 Ale jeho zdvojená konstrukce jej limitovala spíše do postavení obranného prostředku a proto byla vyvinuta i verze s jednou hlavní a potom zbraň vypadala jako poněkud divná karabina.

Villar Perosa OVP 1918
Samopal Villar Perosa OVP 1918, jednohlavňová verze

Tyto velmi zvláštní zbraně se po válce v malém počtu nacházely i v našich zbrojních skladech. Ale je pravda, že se o jejich použití se nijak neuvažovalo. Vojáci prostě nevěděli co s touto podivuhodností dělat.

V Německu na to šli stejně ale z jiných důvodů. V průběhu zákopových bojů nastala potřeba nového typu lehké automatické zbraně pro boj zblízka. Opakovací pušky nevyhovovaly pro nízkou rychlost střelby a přílišnou délku. Zavedené kulomety byly zase příliš těžké a nepohyblivé. V Německu byl zadán problém firmě Bergmann provozující výzbrojní dílny v Suhlu. Firemní konstruktér Hugo Schmeisser vytvořil novou zbraň dnes považovanou za první skutečně moderní samopal. Zbraň obdržela název Maschinenpistole, česky strojní pistole a číselné označení podle roku zavedení – MP 18.

Samopal Bergmann MP18
Samopal Bergmann MP18

Obrázek jej ukazuje ve verzi s bubnovým zásobníkem, ale byl vyráběn i se zásobníkem schránkovým.

Když válka skončila, samopaly se staly okrajovou záležitostí. Ne že by se o ně vojáci nezajímali, ale dojem z války byl takový, že si svět myslel, že něco takového se už nemůže stát. Armády se spíše soustředily na získání lehkých kulometů a uvažovaly po samočinných puškách. Ale ani samopaly se nestaly zapomenutými. Švýcarsko vyrábělo licenční MP18, Německo je mělo zakázány, ale stejně na zdokonalení této zbraně pracovalo, Finsko vyvinulo a vyrábělo známý samopal Suomi. USA uvedly na trh samopal Thompson a licenčně jej vyráběla britská firma BSA. Tři různé konstrukce samopalů vznikly v SSSR.

Třicátá léta ale přinesla zásadní změnu. O samopaly se začalo ucházet povícero armád a zbrojaři zde viděli možnosti dalších zisků. Hlavní podíl na náhlé potřebě těchto zbraní má prudký rozvoj motorizovaných a mechanizovaných vojenských formací, výsadkového vojska. Zde by dlouhé pušky byly spíše na obtíž a třeba u výsadkářů se předpokládala potřeba rychlé a husté palby za účelem ovládnutí prostoru v krátké době.

Když se shodnu s prameny, že naše armáda začala o těchto zbraních uvažovat od roku 1937, je to odraz doby a není to známkou nějaké zpozdilosti. Je zajímavé, že u nás se s touto zbraní uvažovalo hlavně jako s výzbrojí lehkých objektů stálého opevnění. Na mnoha úsecích kde byly usazeny objekty vzor 37 s bočními střílnami, byly tyto objekty jen pár stovek metrů od sebe. Navíc v členitém a porostem krytém terénu. Výstřelová plocha byla tak malá, že se usoudilo, že dávat sem kulomety vz.26 je plýtvání a že by zbraň tohoto typů s patřičnou kapacitu zásobníků- zde šla řeč až o 96 ranách. Ale pojďme trošku popořádku.

I když samopaly byly tak nějak mimo hru, je zajímavé, že to byla právě tato zbraň, kterou posuzovalo naše ministerstvo obrany jako jednu z prvních. V archivem ministerstva se o ní píše jako o automatické pušce, ale byla na pistolové náboje a tedy to klasická puška nebyla.

Samopal 9 mm konstrukce Josefa Netsche 1919
„Samopal“ otce a syna Netschů, rok 1919

Konstruktér byl slovenský puškař Josef Netsch a jeho syn František. Ty těchto zbraní vyrobili dokonce několik v různém provedení. Odmítavé stanovisko vojenské zprávy je ale zbavilo elánu a přešli na konstrukci samočinných zbraní na puškové náboje, tedy samostřílů, jak se těmto zbraním tehdy říkalo. Dnes se jim říká automatické pušky.

V druhé polovině roku 1919 totiž bylo písemně zdůvodněno vyřazení této rozhodně zajímavé zbraně z dalších zkoušek. Byla podle něj málo výkonná, technicky nedokonalá a měla malý dostřel.

Zdá se že podobně dopadl i Václav Holek, který v Pragovce pracoval na útočné pistoli ale více se mi nepodařilo zjistit.

Ale nebyli jediní. Naše vojenské orgány odmítly ve dvacátých letech všechny zakoupené zahraniční samopaly.

Až ve druhé polovině třicátých let se situace začala měnit. Ve Strakonicích se takovou zbraní zabýval František Myška. Také ve Vojenském technickém a leteckém ústavu se nad takovou zbraní vážně zamýšleli, i když stanovisko hlavního štábu bylo odmítavé.

V prosinci roku 1937 nakonec Strakoničtí dodali k vyzkoušení vzorek kulometné pistole konstruované na československý pistolový náboj vzor 22. Zbraň měla pevnou hlaveň s ochranným pláštěm, schránkový zásobník na 24 a 36 ran. Mohla střílet jednotlivě i dávkou. V Milovicích došlo v březnu 1938 ke zkouškám, ale zbraň se při prvních testech poškodila a musela do opravy. Když se tyto zkoušky opakovaly, došla komise k závěru, že při střelbě na vzdálenost do 300 metrů je samopal zde předložený rovnocenný s kulometem vzor 26. Bylo řečeno, že po odstranění některých nedostatků bude zbraň vhodná k použití. Zásobník na 36 ran se jevil jako vhodnější. A přímo bylo řečeno, že pro ředitelství obranných prací bude vodný až po zavedení se zásobníkem na 96 ran, jak už jsem uvedl výše.

Zbraň zaujala natolik, že zájem projevilo dělostřelectvo, jezdectvo a nakonec i pěchota. To bylo zamítnuto, ale byl vydán pokyn na zbrani pro tyto druhy vojsk dále pracovat. A tak v polovině července 1938 se pokračovalo a zbraň už vypadala úplně jinak. Hlaveň byla zesílena, postrádala ochranný kryt. Byla adaptovatelná do lafety v opevnění. Střílela už jen dávkou a velký bubnový zásobník měl požadovaných 96 ran. Zkoušelo se trojmo:
- na pokusném objektu stálého opevnění v Brdech
- při jezdeckém cvičení v Plaveckém Podhradí
- v Praze

Jak to dopadlo?
Bylo konstatováno, že při zkouškách v opevnění je zbraň při střelbě do 300 metrů stejně rychlá jako kulomet vzor 26 a má i stejný výkon. Ale:
- je lehčí,
- má větší kapacitu zásobníku,
- zabírá méně místa,
- produkuje méně prachových plynů
- je výrazně levnější
U těžkých opevnění se jevila jako ideální pro osazení střílen pro ochranu vchodů.

Kulometná pistole vzor 38

Takto zbraň vypadala, verze s bubnovým zásobníkem

Základní taktiko-technická data
Ráže 9 mm
Hmotnost 3,2 kg
Kapacita zásobníku - buben 96 nábojů
Praktická rychlost střelby 200 ran / min

 

Pro pěchotu a jízdu měla mít jedinou změnu a to schránkový zásobník místo bubnového. Pěchota sice mrčela že by ráda aby zbraň střílela i jednotlivými ranami ale nebyla vyslyšena a zbraň se pod názvem „Kulometná pistole vzor 38“ dočkal zavedení do výzbroje. Cena byla skvělá: 560 korun za kus a pro opevnění bylo objednáno 3500 kusů zbraní. Jenže Mnichov následné odstoupení Sudet objednávku pro opevnění učinily mrtvou. Ale ani pěchota a jezdci nové zbraně neviděli. Vyrobených 15 kusů, je dnes vzácnou položkou několika málo muzeí.

Ale to nebylo, co se týká samopalů vše. V konkurenční zbrojovce bráchové Koučtí  v roce 1938 ukončily dlouholetý vývoj a ukázali světu svoji zbraň. Označili ji jako ZK383 a naše armáda se k ní už nedostala ani cestou zkoušek. Ale do tohoto období patří. Byl postupně adaptován na několik druhů nábojů. Tedy na:
- 9 mm Para
- 9 mm Steyr a
- .45 ACP

Takto ten solidní kousek potenciální výzbroje pro naši armádu vypadal.

ZKZ 383

Základní takticko-technická data
Ráže 9 mm
Délka 875 mm
Hmotnost 4 250 g
Kapacita zásobníku 30 nábojů

 

Zbraň měla několik vychytávek. Měla sklopnou dvounožku pro přesnější střelbu v pevných postaveních, vzduchem chlazenou hlaveň a zařízení pro změnu rychlosti střelby. Samopal byl velmi pečlivě zpracován, což ovšem nepříznivé ovlivnilo jeho výrobní pracnost a cenu. Počátkem druhé světové války zakoupila v Brně 4000 samopalů ZK 383 bulharská armáda, 190 kusů dostala armáda Slovenska, kde byl zaveden jako vzor 1942. Údajně byl používán i v jednotkách SS.

Na Válce.cz jsem narazil na velmi zajímavou informaci opírající se o paměti generála Čatloše. Ta praví, že mimo uvedených 190 kusů získala Slovenská armáda dalších 800 kusů z výrobní dávky určené pro Bulharsko. Údajně díky dobrým osobním vztahům uvedeného generála a vedení zbrojovky.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

20.září 1410 – Zikmund Lucemburský byl zvolen některými kurfiřty římským králem. Zbytek kurfiřtů (včetně českého krále Václav IV.) však zvolili 1.10.1410 králem moravského markraběte Jošta, Zikmundova bratrance.

20.září 1187 zahájil Saladin obléhání Jeruzaléma