ČESKOSLOVENSKO

Zbraně pro pěchotu první republiky 7. díl

Kapitola sedmá – Pušky a karabiny

Co dělat. V roce 1918 kdy naše první národní armáda po více než 400 letech začala hledat svoji sjednocenou výzbroj, byly pušky nejpočetnějším prostředkem všech armáda na světě. Vývoj těchto zbraní dospěl ke konci 19. a začátkem 20. století co se týká konstrukční jednoduchosti, spolehlivosti a balistické výkonnosti k vrcholu. Jejich dokonalost se stala částečně jejich limitem – zavedení rychlopalných zbraní zajistilo, že jejich absolutní dominance na bojišti začala být minulostí.

Ale i tak bylo jasné, že bez kvalitní, dokonale technicky funkční a spolehlivé jednotné pušky naše armáda nemůže pokračovat ve svém rozvoji. V druhé kapitole jsem provedl něco jako inventuru stavu výzbroje. Z toho budeme vycházet a platí to i pro začátek této kapitoly. Když jsem se zabýval puškami Mauser, moc jsem to nepitval a zůstal jsem u základního vzoru. Nyní když jsme v kapitole, kde budeme studovat cestu naší armády ke kvalitní jednotné pušce, musím uvést, že ve skladech se nacházelo i pět tisíc takzvaných mexických mauserovek vzor 12, ráže 7 mm vyrobených ve Štýrském Hradci. Dal jsem si dost práce nalézt její vyobrazení, ale v tomto případě jsem neuspěl.

Naše armáda tyto pušky poměrně rychle prodala, ale než se tak stalo, stačily sehrát zajímavou roli ve vývoji naší nové jednotné zbraně. Od roku 1919 se snažil pušku podle svých úprav prosadit u vojenské správy nadporučík v záloze Rudolf Jelen. Tento agilní záložák se narodil v roce 1876 a zemřel 10. 3. 1938.

Jejím základem byla právě tato mauserovka ráže 7 mm původně určená pro export do střední Ameriky vyráběná rakouskou zbrojovkou ve Štýru pro Mexiko. Úpravy pana Jelena, dokonale patentově chráněné, včetně konstrukce bodáku ji vzhledově podle mnoha známek přibližovaly anglickým puškám Lee-Enfield. Ministerstvo národní obrany se puškami Jelen začalo vážněji zabývat na jaře 1920 a po objednání tří zkušebních vzorků se rozhodlo nechat v brněnské zbrojovce vyrobit celkem 150 kusů ke zkouškám. Zde je potřeba uvést, že tyto zbraně podle jeho návrhů adaptovala tehdejší Státní zbrojovka v Brně, a to včetně bodáku. Zbraň byla popsána jako zkrácená puška Mauser s několika adaptacemi okopírovaných z několika jiných vzvod různých výrobců. Tím vojáci přímo řekli, že tuto zbraň nepovažují za novou zbraň vynalezenou přímo konstruktérem.  

Pokusná puška zkoušená armádou, puška Mauser-Jelen s kosočtvercovým bodákem.

Ale pravda je, že 8. září 1919, když se porovnávala Jelenova adaptace s puškou systému Mannlicher-Schönauer, bylo rozhodnuto ve prospěch právě systému Mauser. Následně bylo objednáno 150 kompletních zbraní pro další zkoušky.  A zde se stalo, že o novou, i když nevyzkoušenou zbraň projevila zájem i cizina, v tomto případě Království Srbska, Chorvatska a Slovinska, jak se do roku 1929 Jugoslávie nazývala. Armáda této země na tom byla stejně jak ta naše a v Jelenově konstrukci viděla jistý potenciál.  Tento zájem potom zvýšil objednávku o dalších 150 pušek. Výroba se neskutečně táhla a trvala až do února 1922, kdy je armáda začala zkoušet. Zbraně vyrobené pro Jugoslávii zbrojovka odeslala dokonce o dva měsíce později. Tyto zbraně byly dodány kompletní včetně bodíků s kosočtvercovým průřezem, dvojí délky a to 500 a 400 mm.

K útvarům tyto zbraně dorazily v únoru 1922. Byly ve dvou rážích. Tedy 7 mm a 7,92mm což byla standardní ráže. Každá ráže byla ve třech alternativách. Společné znaky byly zkrácená hlaveň, Mauserův závěr s bajonetovým závěrem matice a upevnění bodáku mimo hlaveň. Do Milovic došly i zbraně pro Jugoslávii, ale jejich nastřelení trvalo dlouho a tedy jak jsem uvedl, na Balkán vyrazily až v dubnu 1922.

Závěry zkoušek, formulované v září 1922, nevyzněly ve prospěch Jelenovy konstrukce a MNO je pustilo ze zřetele. Šlo o to, že výsledky byly neuspokojivé, rozporné a marně se čekalo, co zjistili při zkouškách Jugoslávci. Poměrně komplikovaná a výrobně nákladná puška Rudolfa Jelena se neprosadila. Ale toto jméno si zapamatujme. V kapitole o lehkých kulometech se s ním ještě jednou setkáme a v této kapitole také, ale už to nebude moc hezké čtení .

Ono je pravda, že armáda v této době nevěděla, co vlastně chce. Pěchota chtěla pušku ne dlouhou jako Mauser. Jak dlouhou ale netušila. Jezdectvo a dělostřelectvo zase chtělo pušku co nejkratší, ale jak moc krátkou také nevěděli. Nakonec se toho ujal 2. října 1922 náčelník generálního štábu sám. Stanovil minimální požadavky na budoucí typ pušky. Ty zněly:
- puška bude jednotná, tedy jeden typ pro všechny, lišit se budou způsoby nošení u jednotlivých vojsk a musí vyhovět všem praktickým požadavkům. To se toho ale nikdo moc nedověděl, zatím to bylo jak od chytré horákyně.  Ale naštěstí dotyčný s požadavky pokračoval:
- přesnost pro střelbu jednotlivce minimálně do 500 metrů
- hledí do 2 000 metrů
- délku zbraně tak, aby s bodákem dosáhla 150 cm
- průbojnost obyčejnými ochrannými štíty do 500 metrů a další

To už bylo něco, od čeho se dalo odpíchnout a když bylo dáno, že závěs bajonetu bude mít záchytný kroužek na příčce a ne na hlaveň, jeho ostří bude směrem k hlavni a pochvu jako bodák Mannlicher vzor 95, bylo skoro jasno. A bylo dáno, že deset pušek ke zkouškám musí být co nejdříve. Ale než se podíváme, jak to s touto fešandou jednotnou puškou dopadlo, musíme probrat vše, co jejímu zavedení předcházelo.

Armáda byla, jak už jsem uvedl díky podmínkám svého vzniku spíše než vyzbrojeným celkem, velkým základem budoucího muzea. Koncem roku 1920 bylo k dispozici:
- 335 692 kusů pušek Mannlicher různých verzí, původu zbytkového a potom jich bylo hodně nakoupeno v Rakousku a Itálii
- více 77 000 Mauser, pušek i karabin pocházelo z nákupu z Francie – kořistní materiál a z bavorského bloku
- 35 000 francouzských pušek a karabin od legií ale i z dodávek které jsme sice nechtěli, ale museli jsme je odebrat a zaplatit
- 45 000 pušek karabin ruského a italského původu – opět díky legionářům
- 16 000 pušek a karabin japonských
- 65 000 werndlovek
O mexických Mauserech ráže 7 mm vzor 12 už jsem psal.

Jak s těmito zbraněmi bylo naloženo, jsem už psal, ale bylo to řešení u vojsk velmi kritizované a bylo jasné, že je to pouze nouzový stav. Státní správa ale měla jasno, a už v listopadu 1919 rozhodla, že pušky pro celou armádu bude vyrábět tehdejší státní zbrojovka v Brně. Ta už v té době nakupovala, kde se dalo a přetahoval si potřebné odborníky ze Štýrského Hradce, vídeňského Arzenálu i Mauserovky. V únoru 1920 se Zbrojovka velmi optimisticky ohlásila, že je připravena vyrábět pušky Mannlicher a požádala o formální objednávku na dodávku 60 000 kusů těchto zbraní. Cena měla být 320,-korun a je asi jen dobře, že armáda tuto nabídku odmítla. Asi už zde někdo věděl, že tudy cesta nevede. Ale kapacity nabídnuté na výrobu, která by asi nedopadla dobře, bylo možno využít a tak Zbrojovka dostala objednávku na opravu cca 100 000 kusů pušek Mannlicher vz.95 a další objednávky na opravy následovaly. Bylo potřeba dodat 10 000 mušek na tyto pušky a v září 1920 byla objednávka na opravu 40 000 karabin Mannlicher vz.95.

A tak v době kdy zbrojovka byla nasycena velkými objednávkami na opravy starého materiálu, probíhal zde současně převratný proces, který měl v budoucnosti Zbrojovku Brno vynést na špičku evropské a asi i světové výroby pušek. Ale nešlo zde o systém rakouský, ale o systém Mauser. Na jaře 1920 zde totiž byla postavena hala nové puškárny a současně do Brna začaly docházet stroje pro jejich výrobu, pomůcky k výrobě, měřidla, součástky a polotovary a to vše k puškám Mauser vzor 98. Stroje se okamžitě usazovaly a rozbíhal se zkušební provoz. Ale na opravdovou objednávku se čekalo ještě skoro dva roky.

A tak se zde zatím jen opravovaly a kompletovaly pušky Mannlicher ze součástek a dílců koupených v cizině, ze zásob armády a od válečných subdodavatelů na našem území. Dále bylo koupeno – v květnu 1921 - další velké množství manlicherovek v Itálii a ty byly repasovány z našich zásob dílců v procesu pseudovýroby na 40 000 kusů karabin pro armádu a 5 500 pro četnictvo.  Zbrojovka dokázala vyrobit na tyto pušky jen hlavně, mušku a hledí, pažbu a nadpažbí a poutko na řemen. A armáda si stále hlasitěji stěžoval na bídný stav těchto zbraní, které už své možnosti vyčerpaly.

Stav výzbroje se dále horšil. Dne 24. června 1921 zbrojní odbor informoval generální štáb o stavu vybavení armády puškami. Bylo k dispozici:
- 364 198 zbraní typu Mannlicher všech mutací
- 70 500 zbraní Mauser
- 13 000 adaptovaných ruských zbraní prioritně určených pro strážní jednotky

Do válečných počtů chybělo plných 100 000 kusů pušek a to ještě 11 000 Mannlicherů bylo určeno k likvidaci. Ale i když se zdálo, že se budou Manlicherovky vyrábět alespoň na úhradu vyřazených zbraní byla to ve skutečnosti jejich labutí píseň. 22. června 1921 bylo Zbrojovkou v Brně jasně řečeno, že na výrobu těchto pušek není zařízena tak, aby to mělo nějaký význam, ale že je schopna ihned přikročit k výrobě pušek typu Mauser. A vojáci řekli – tak tedy ano.

Ale to neznačí, že by husa byla v troubě. Ještě dva až tři roky probíhaly dodávky objednaných oprav a kompletací Mannlicherů a nadále se vyráběly potřebné náhradní díly a třeba počet vyrobených a dodaných bodáků dosáhl počtu skoro 100 000 kusů. Poslední dodávky repasovaných zbraní a kompletů náhradních dílů byly s konečnou platností ukončeny v roce 1924.

A nyní se tedy můžeme pustit do procesu, který z naší armády udělal, co se týká pušek, jednu z nejlépe vyzbrojených armád na světě. 12. července 1921 bylo na základě výše uvedeného postoje Zbrojovky, na generálním štábu jasně řečeno, že puška Mannlicher je už v počtu jaký armáda potřebuje a není tedy třeba, aby armáda dále investovala do zbraní, které jsou určeny k postupnému vymizení. A bylo řečeno, že se zavedou zbraně systému Mauser a od toho se budou lišit jen zevně a kvalitou. Ono co si budeme něco nakecávat, bylo to dáno i tím, že na výrobu těchto zbraní byla Zbrojovka už nyní jakž-takž vybavena a mělo se to dále lepšit. Ale na druhou stranu ani v závěru tohoto roku nebylo jasně řečeno nic.

Přesto se ale ministerstvo chopilo oferty, se kterou přišla německá firma IHAG. nabídka byla velmi zajímavá_ dodávka zbrojního materiálu německých jednotek odzbrojených v Nizozemí. Mimo jiné to bylo necelých 60 000 pušek a karabin Mauser vzor 98 s bodáky. Oferta byla složitá sama o sobě a promítlo se v ní mnoho finančních a politických komplikací. Ale podařilo se a na jaře roku 1922 byly zbraně doručeny do Brna k profylaktickým prohlídkám, k opravám a potom k nástřelu do Milovic. Toto bylo podpořeno objednávkou na 1 000 kusů mauserovek už vlastní československé výroby na podzim 1921 a to i přesto že nebylo o jejím zavedení oficiálně rozhodnuto.

Jedna historická fotografie – továrna na výrobu pušek Mauser v roce 1910

Proto padl jasný a zásadní požadavek. 27. února 1921 žádal zbrojní odbor náčelníka generálního štábu o konečné rozhodnutí, má-li být celá armáda vyzbrojena puškou Mauser vzor 98. Ale i zde se objevila klausule, že by to mohla být i puška Jelen, Mělo to logiku. Stejně to byla jen dobře maskovaná Mauserovka. Generál Eugene Mittelhauser se k věci postavil čelem a řekl ano. Ministr obrany František Udržal podpis připojil a dne 22. dubna 1922 zbrojní odbor výnosem oznámil, že ministr obrany rozhodl, aby cituji:

„puška vzor Mauser zavedena byla v čs. armádě jako nosná puška v náhradu za pušku vzor Manlicher“.

Už dva dny před tímto výnosem bylo vyžádáno plných 39 milionů na výrobu a dodávku 39 000 pušek a současně v tentýž den, tedy 20. dubna 1922 tato objednávka byla dopravena kurýrem do Brna. Když v říjnu 1922 probíhalo přejímání těchto zbraní orgány vojenské správy, nebyla to ani z daleka skutečná vlastní výroba. Byl to mix součástí vlastní výroby a dovezených z Německa, nebyly vyrobeny bodáky a prvních asi 10 000 pušek mělo ještě původní hledí německého provedení a zbytek už hledí z mexických mauserovek vzor 12. To ale už našim puškám zůstalo až do zániku první republiky. Tyto pušky dostaly označení vzor 98/22. Dodávka těchto zbraní se protáhla až do konce roku 1923 a do této doby také armáda dostala potřebný počet bodáků. Od původních zbraní Mauser vzor 98 se lišily i upraveným nadpažbím.

Toto množství zbraní se zdá velké, ale pro armádu to bylo hození hrsti kamínků možnosti do jezera potřeby. Hlavní štáb naléhal na rychlou výměnu pušek alespoň u jednotek první linie. To zatím v možnostech vlastního průmyslu nebylo – těch 40 000 kusů bylo skládaných kus po kuse a každá zbraň byla více-méně unikát. Proto se armáda opět pokusila koupit tyto pušky v zahraničí prostřednictvím firmy Kruliš a Buldra. Cena byla příznivá - 499 korun za jeden kus ale firma toho víc slíbila, než dokázala a celé to dokonale zkrachovalo. A hrozilo, že uložené peníze na tuto akci se budou muset vrátit. Vojáci zaveleli zpět, ale bylo skoro pozdě. Část pušek se přece jen podařilo takto získat a opět jely do Brna na repas, ale v hodině skutečně dodané pušky byly zaplaceny 27. prosince večer roku 1922. Dne 30. prosince potom bylo v Brně objednáno:
- 90 000 kusů ukrácených pušek Mauser vz.98 a
- 50 000 souprav součástek těchto pušek bez hlavní a pažeb.
Byla složena záloha 57 milionů korun a po zániku hrozby - z pohledu našich výrobců - že by se část těchto peněz mohla použít pro nákup v zahraničí, se výroba konečně mohla rozběhnout. Ale zároveň to znamenalo, že přezbrojení se musí odložit až do doby, kdy bude v silách našich výrobců toto zajistit.

Prvních šest měsíců roku 1923 probíhala v Milovicích a u vybraných pluků celá soustava zkoušek. Potíží se objevilo dost, ale byly to běžné dětské choroby. Pušky například při střelbě s bodákem měly horší přesnost. Zkoušely se dlouhé pušky i karabiny a zbrojní odbor oznamoval vojskům, že jde už o zbraň budoucnosti. Lišily se mířidly, délkou, upevněním řemenu, bodákem a jeho uchycením na zbraň od původního vzoru. Dodány byly dva typy bodáku. Mimo bodák kde nebylo jasno, jaká bude jeho konečná verze, se zkoušené zbraně už od toho co armáda nakonec používala, lišily jen málo.

Vojska se vyjádřila ve své podstatě pozitivně. Jako vždy nejvíce mrčeli jezdci, kteří chtěli dokonce sklopné bodáky, jak to viděli u italských zbraní, chtěli je kratší, nelíbil se jim závěs na řemen a další už méně zásadní věci. Všechny tyto připomínky prezentoval budoucí generál tehdy plukovník Bohumil Binko. Jeho obrázek následuje – on a jeho lidé ty zkoušky opravdu brali vážně. Ještě dříve než ale komise na základě těchto zkoušek rozhodla o definitivní podobě zbraní, stalo se, že celý tento proces byl nečekaně ale velmi sofistikovaně podroben těžké kritice. Hlavně se útok zaměřil na už dodané zbraně vzor 98/22.

Generál jezdectva, v době zkoušek plukovník Bohumil Binko, největší kritik ale i propagátor nové jednotné pušky pro armádu.

O co šlo? V polovině května 1923 napsal major Kindl z 5. oddělení ministerstva národní obrany kritické hodnocení pušek jak z holandské dodávky tak kompletovaných v Brně. Jako důkaz o jak nekvalitní zbraně jde, dokonce dva nefunkční kusy osobně dodal. Než se v situaci zbrojní odbor zorientoval, byl zde další útok. 1. června 1923 napsal přímo ministrovi nám už známý Rudolf Jelen. Ten se měl možnost seznámit jak s mauserovkou vzor 98/22 a s novou kratší verzí. Obě zbraně ostře odsoudil. O krátké pušce napsal, že jde o nedochůdče a varoval pře zavedení této technicky nedokonalé pušky a varoval před možným neštěstím. Neopomněl napsat, že on jediný zná recept a to jeho vlastní zbraň.

Přitom před touto aférou byla provedena hloubková kontrola přímo lidmi zbrojního odboru přímo ve Zbrojovce a bylo shledáno, že špatné kusy vznikají díky tomu, že jde o kusovou výrobu a dochází při jejich dalších kontrolách k občasné záměně součástí a to potom logicky není to pravé ořechové. Práci zbrojovky nejen hájili, ale dokonce hlásili, že vše je na dobré cestě.

Zbrojní odbor se naštval a šel do akce. Provedl kontrolu v hlavním zbrojním skladu a kontroloval všechny typy, co byly k dispozici. A výsledek byl jasný. Nelze říci nic zásadně špatného. Bylo zjištěno, že major Kindl si jako prezentaci závad vybral zbraně určené k opravě i když na to byl výslovně upozorněn a že Jelen jednu mauserovku zatracuje a jinou - tu svoji - vynáší na piedestal. Jen díky tomu že ministr to vzal sportovně, si major Kindl uchoval místo a Rudolf Jelen se vyhnul kárnému řízení.

Bouře pominula a od poloviny roku 1923 byly dodávány nové zkrácené pušky tak, jak byly schváleny. Tyto pušky byly prvotně označeny jako „krátké pušky vz. 98“, potom jako vzor 98/23 a konečně podle návrhu zbrojně technického oddělení jako „pušky vzor 23“. Posledních deset tisíc kusů už měly nový typ hledí a dostal označení „puška vzor 23a“.

Výroba probíhala již kompletně u firmy Československá státní zbrojovka Brno. Od prvního typu 98/22 se lišila odlišně řešenými poutky pro řemen a zejména kratší hlavní. Oba vzory ale neumožňovaly vzájemnou zaměnitelnost součástek mezi jednotlivými kusy i stejného vzoru, protože bylo stále velké množství součástek, které vyžadovaly ruční dopracování. Ale musí být jasně řečeno, že zaměnitelnost nebyla v prvních objednávkách ze strany MNO požadována. Zbraň je vyobrazena zde.

Druhý model jednotné pušky, puška Mauser vzor 23

K pušce náležel i bodák vz. 23, který byl dle požadavku MNO konstruován na základě rakousko-uherského bodáku Mannlicher vz. 95. Vyráběl se ve více provedeních:
Bodák dlouhý - ve variantách s čepelí směrem od hlavně i směrem k hlavni, jinak byly shodného provedení, celková délka 537 mm, délka čepele 403 mm,
Bodák krátký - vyráběný pouze v provedení s ostřím směrem k hlavni, délka 384 mm, délka čepele 250 mm.

Ale ani puška vzoru 23 a 23a nebyly konečným typem pro naši armádu. Pořád nebyl dořešen jednotný charakter pušky, a bylo potřeba reflektovat požadavky jezdectva. Bylo rozhodnuto umístit boční poutko na krk pažby 7. února 1924 byl konečně schválen definitivní vzhled a technické provedení jednotné pušky a byl schválen i bodák s čepelí dlouhou 300 mm.
Tyto požadavky byly už vztaženy na objednávku, která v Brně ležela už od 30. prosince 1923 a požadovala 40 000 pušek a 50 000 bodáků.

Ministr národní obrany František Udržal, který rozhodl o zavedení pušky Mauser vzor 24 do armády jako jednotné základní zbraně.

Ovšem to hlavní se odehrálo na jiném poli. Zbrojovka dostala pokyn tyto zbraně označit jako „puška vzor 24“. Než se tyto nové zbraně začaly vyrábět, Zbrojovka dokončila vše potřebné k naprosté zaměnitelnosti součástek. Dalo to hodně práce. Bylo potřeba vyrobit nové výkresy, nové výrobní etalony, pomůcky, měřidla.

Jediné co nemuselo být plně zaměnitelné, byly součásti pažby, botky pažby a závěs bodáku. Zbrojovka sama vlastními silami zvládla to, co jinde trvalo mnoho let za 26 měsíců.

Bylo to drahé – jen MNO poskytlo na tuto normalizaci 19 milionů. Bylo to skvělé – už v roce 1925 byla dosažena zaměnitelnost 90 až 95%.

Při výrobě se ještě vyskytly nedostatky - bylo potřeba vylepšit rozptyl a bylo potřeba doladit kvalitu materiálu na výrobu hlavní, která s přesností přímo souvisela. Výsledky byl stále lepší a do konce roku byla dána už třetí objednávka na dalších 50 000 kusů.
Vyobrazení této zbraně:

Jednotná puška naší prvorepublikové armády, puška Mauser vzor 24

Koncem roku 1925 bylo už ve skladech 180 000 nových pušek a bylo jasné, že lze zahájit přezbrojení armády.
Byla to už nutnost z nejvyšších. Špatný stav pušek Mannlicher už je dostal na limit bezpečné použitelnosti. Nebylo je z čeho opravovat a vzájemná kanibalizace byla jen velmi krajním řešením.

Na podzim roku 1925, dne 7. října bylo konečně vydáno nařízení a bylo zahájeno přezbrojení na nové pušky vz.23 a 24 u útvarů:
-  9., 10., 11. a 12. pěší divize s velitelstvím v Trnavě, Bánské Bystrici, Košicích a  Užhorodě
- 1. a 2. horské brigády a
- 3. jezdecké brigády
Tedy u vojsk na Slovensku – zde byla, jak jsem probral výše v této době viděna hlavní vojenská hrozba. Přezbrojovaní měli odevzdat všechny dlouhé pušky Mauser vzor 98, Mannlichery všech typů a pušky vzor 98/22. Ze staré výzbroje zde zůstalo:
-  menší množství adaptovaných pušek ruského původu vzor 91 pro asistenční službu
- kombinované karabiny Mannlicher pro střelbu granáty a
- puška Mannlicher vzor 95 pro zápalkovou střelbu.

Druhé kolo proběhlo na základě pokynů vydaných 24. srpna 1926 a přezbrojení se týkalo
-  6., 7.  a 12. pěší divize s velitelstvím v Brně, Olomouci a Opavě
- 2. jezdecké brigády
Bylo vyčleněno 10 000 pušek vzor 23 a 68 000 pušek vzor 24.

Součástí smlouvy z roku 1928 o závazku Zbrojovky zajistit válečnou výrobu těchto skvělých zbraní byla objednávka na dalších 200 000 kusů a to bylo pro Zbrojovku tolik potřebné sladidlo. Do konce roku 1929 armáda převzala už 460 000 kusů pušek a po dokončení té top objednávky jich armáda měla 570 000 tisíc. Dále bylo dodáno přes 700 000 bodáků s pochvami, chránítka mušek - přes 300 000. A další stejné množství se už vyrábělo. Vyřazované zbraně se dílem odprodávaly a dílem ukládaly. Jednalo se hlavně o Mannlichery. Ty v našich skladech přežily celou éru první republiky.

Tyto pušky a mnoho jejich mutací se prodávaly do celého světa a než začala Druhá světová válka, byly nasazeny v několika válečných konfliktech. Celkově bylo prodáno asi 1 765 000 kusů pušek. Vyráběly se v rážích 7 mm, 7,65 mm, 7,70 mm a 7,92 mm.

Z exportních verzí se podle celkového souhlasného názoru nejlépe vyvedly pušky vzor 12/33, tedy musketon ráže 7 mm pro Brazílii. Obrázek co následuje, ji ukazuje.

„Brazilský“ musketon Mauser vzor 12/33. Byla to nejen velmi kvalitní, ale i elegantní zbraň. Do Brazílie jich bylo dodáno 100 500 kusů.

Zákazníci si dokázali ledaco vymínit. Třeba Írán trval na tom, že všechny pažby musí mít jednotný, hodně tmavý odstín. Čína zase chtěla odlehčené hlavně a duté pažby a puška potom vážila pouhých 3,9 kilogramů. Různé byly požadavky na tvar ohnutí kliky závěru, uchycení řemenu nebo bodáku. Nejkratší typ, co byl kdy vyroben, byl musketon vzor 98/29 pro Írán. Měl hlaveň dlouhou jen 455 milimetrů, ale na druhou stranu bodák o délce 400 mm, mluvíme o čepeli. Byla to typická zbraň pro jezdectvo.

Zbrojovka vše vyřešila - každé přání bylo splněno.

Poslední zbraní, kterou vyráběla Zbrojovka Brno pro československou ozbrojenou složku byla karabina vzor 33. Tato krátká puška s továrním označením vz.16/33 byla vyvinuta pro čs. četnický sbor, jako náhrada za zastaralou rakouskou karabinu Manlicher vz.1895. Vyráběla se v brněnské Zbrojovce od roku 1934. Celkem bylo vyrobeno 25 300 zbraní vz.33.

Konstrukce vycházela z musketonu vzor 12/33, vyráběného pro Brazílii. Jedná se o opakovací pušku s odsuvným válcovým závěrem systému Mauser, se třemi uzamykacími ozuby. Náboje jsou podávány z centrální, dvouřadé, neodnímatelné schránky, plněné pomocí nábojového pásku. Mechanismus zbraně je prakticky totožný s armádní puškou vz.24 se zaměnitelnými některými díly, závěr je dokonce zaměnitelný celý. Její obrázek je zde:

Československá puška pro četnictvo a finanční stráž Mauser vzor 33

Za sebe osobně opět budu tvrdit, že je to zbraň velmi elegantní a jelikož vychází z brazilského modelu je stejně kvalitně propracovaná a tím pádem velmi spolehlivá. Byla to fešanda.

Tato skvělá puška způsobila nejedno velmi nepříjemné překvapení útočícím bojůvkám sudeťáků v našem pohraničí. Dobrý výcvik našeho četnictva a finanční stráže, jejich vysoká motivace a vlastenectví, podpořené kvalitní zbraní, zajistil mnoho drobných i velkých vítězství našich lidí jak v organizačních celcích, tak v družstvech Stráže obrany státu, nad těmito bandami.

Výroba této pušky obsazením naší země zdaleka neskončil, naopak v roce 1941 na základě této pušky vznikla puška G 33/40, určená pro horskou pěchotu německého Wehrmachtu. Pro tyto jednotky jich bylo vyrobeno více než 131 000 kusů. Zde je vyobrazení této bezesporu zajímavé a velmi kvalitní zbraně.

Puška pro elitní horské jednotky německé branné moci, puška Mauser G33/40

Co ještě dodat k jednotné pušce naší armády?

Byl to nesporný úspěch našich lidí v konstrukci, výrobě, u vojsk při zkouškách a u kooperací. Země, která v roce 1919 nebyla schopna vyrobit kvalitní pušku se za 15 let stala jejich významným vývozcem a to ve špičkové kvalitě. Vlastní armáda byla v první i druhé linii vyzbrojena co se týká pušek na velmi dobré úrovni a jednotnost náboje pro tuto pušku, lehké a těžké kulomety jak uvidíme dále, výrazně zjednodušila logistiku.

Protitanková puška ZK 382

Skvělou práci odvedli ocelárny škodových závodů s ocelí Škoda WO 1 a Kladeňáci s ocelí Poldi WO 1. Zkoušeli se i jiné oceli a standart byl vytrvalost hlavně 9 500 až  9 750 výstřelů. Ale třeba při zkouškách oceli CKV ze které se jinak dělaly kulometné hlavně, vydržely i 14 500 ran.

Řešil se problém s pažbením - na taková kvanta pušek nebylo možno zajistit dostatek ořechového dřeva.  Vyzkoušelo se a bylo používáno dřevo jilmového, dováženého z Jugoslávie.

Firmy vyrábějící některé drobné dílce, bodáky, pochvy bodáků řešení, soupravy čištění a další materiál také odvedli skvělou práci.

Obrovskou práci odvedli lidé na Slovensku. Po výstavbě nového závodu v Povážské Bystrici se velké série pušek vyráběly právě zde. Masová výroba a rychlá návratovost investic i díky exportu vedla k postupnému snižování ceny pušek. V letech 1922 až 1926 stála jedna puška kolem 1 000 korun. První objednávka realizovaná v Povážské Bystrici v roce 193 přinesla cenu pušky s bodákem 667 korun a puška vyrobená ve stejné době v Brně stála dokonce jen 540 korun za kus.

Nová zbraň, spolehlivá, přesná, jednoduchá na údržbu a přitom velmi výkonná, výrazně pomohla nárůstu sebevědomí vojáků, kteří ji měli pokud bude třeba, použít proti nepříteli.

Mnichov rozbil všechny koncepce a snahy. Najednou nebylo pušek potřeba tolik, co se myslelo. Díky tomu se jich podařilo více vyvézt a dobře prodat v zahraničí. Následná okupace způsobila, že tyto kvalitní zbraně získal nepřítel. Jejich další osudy už tedy sledovat nebudeme.

Pušky převzaté okupační správou:
 
762 000  kusů pušek Mauser vzor.24
296 600 kusů pušek Manlicher vzor 95, pozůstatek z dob rakousko-uherské monarchie
84 634  kusů pušek Mauser vzor 23
31.801  pušek vzor Mauser 88/90
25 311 karabin vzor 33
20 625 karabin vzor 88/95
K tomu dalších 125 000 pušek jiných typů modelů.

Munice převzatá okupační správou, počty.
348 000 000  kusů munice ráže 7,92 mm vzor 23
15 500 000 kusů munice ráže 7,92 mm vzor 28
93 000 000  kusů munice ráže 7.92 mm vzor 31
160 500 000 kusů munice ráže 7.92 mm vzor 34

A nyní se podíváme na problémy kolem zavedení jednotného lehkého kulometu.