ČESKOSLOVENSKO

Zveřejněno: 8. 9. 2015 8:00 Napsal Jaromír Vykoukal
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: Československo

Zbraně pro pěchotu první republiky 2. díl

Kapitola druhá: Stav armády a její výzbroje v letech 1919 až 1921.

Po skončení válečných událostí v Polsku a na Slovensku, a po eliminaci dvou povstání na území Čech a Moravy, tedy povstání v Železné Rudě z roku 1919 a známějšího oslavanského povstání z prosince 1920, začala konsolidace a reorganizace armády tak, aby z ní vznikl kvalitní a silný ozbrojený sbor. Předpoklady k tomu měla dát jednotná československá armáda, jejíž koncepce se rodila v letech bojů a následných období klidu. Vybojovaná střetnutí jednoznačně ukázala holý fakt, že je potřeba opustit utopistické teorie o armádě miličního typu a podobné extravagance. V našem prostoru to prostě nebylo možné. Jasně to ukázala první fáze války proti Maďarské republice rad, která skončila katastrofálně. Velký vliv na změnu myšlení měla francouzská vojenská mise, která vystřídala tu italskou, která měla velký podíl na debaklu ve výše zmíněné válce s Maďarskem. Bylo jasně stanoveno, že armáda musí stát na povinné prezenční vojenské službě, musí mít mobilizovatelné zálohy a musí mít jednotnou organizační strukturu. Proto bylo rozhodnuto o dvou zásadních krocích.

Primo: Provést unifikaci armády tak, aby do konce roku získala jednotnou organizační strukturu.

Secundo: Provést inventuru zásob zbraní, zbraňových systémů, materiálu a živého inventáře armády a vytvořit koncepci unifikace výzbroje armády tak, aby tato výzbroj byla efektivně využita a postupně nahrazena jednotnou výzbrojí.

 

Jako první byla vytvořena organizační struktura francouzské mise tak, aby z ní později mohla vzniknout obdobná struktura hlavního štábu armády. Měla čtyři sekce:

1. organizační, tedy tu která měla zpracovat koncepci unifikaci armády

2. zpravodajskou

3. operační a výcvikovou

4. dopravní

Nový branný zákon určil naprosto jednoznačně všeobecnou brannou povinnost pro všechny občany. To bylo zásadní právní rozhodnutí, které bylo pro vybudování armády naprosto nezbytné. Doba trvání pravidelné prezenční služby byla stanovena na 14 měsíců s přechodným prodloužením na dva roky. Přechodné období mělo skončit v roce 1922. Početní stav armády měl dosáhnout cca150 000 lidí. Dále byla zrušena zeměbrana a domobrana a tím vznikl předpoklad pro základní strukturu armády členěnou na:

A/ aktivní armádu jakožto mírový základ pro vytváření armády válečné kádrovým systémem,

B/ I. zálohu, tedy vojenské osoby do 40 let věku jako doplnění aktivní armády v době války

C/II. zálohu, tedy vojenské osoby od 40 do 50 let určenou pro strážní službu a úhradu případných velkých ztrát.

Doplňovací systém byl převzat z doby Rakousko- Uherska. Mělo to logiku. Bylo to dokonale funkční a bylo to vyzkoušeno čtyřmi léty kruté války

 V roce 1920 byl přijat služební předpis Org-10 a ten určil základní organizační prvky československé armády. Obecně vymezil:

1. vyšší vojenské jednotky: armády, divize a brigády, jejichž velitelství byla současně vyššími velitelstvími. K vyšším vojenským velitelstvím patřila i Zemská vojenská velitelství a vybraná posádková velitelství s vyšší působností.

2. dělení vojskových těles, tedy u pěchoty pluků na oddíly, setniny, čety a družstva.

- oddíl – u pěchoty prapor- měl u dělostřelectva na stejné úrovni dělostřelecký oddíl, u jezdectva korouhev a u letectva peruť

- setniny- u pěchoty roty- se nazývaly u dělostřelectva baterie a u letectva letky

 To dalo ve finále celou organizační strukturu armády. I po těch letech musím napsat, že se zde odvedla skvělá práce. Páteří mírové armády bylo dvanáct pěších divizí, ke kterým přináležely 4 Zemská vojenská velitelství, 12 divizních oblastí a 48 doplňovacích okresů, tedy jeden pro každý pěší pluk a 5 samostatných brigád, z toho 2 horské a 3 jezdecké.

 Tyto divize byly silné a jejich struktura odpovídala v této době té, co byla používána.

Struktura divize byla takováto:

A/ velitelství

B/ dvě pěší brigády po dvou pěších plucích. Každý pluk měl tři pěší prapory a každý prapor měl tři roty a jednu kulometnou. Kulometná rota měla 3 kulometné čety po dvou těžkých kulometech. Pluk měl navíc pomocnou rotu tehdy zvanou štábní pododdíl, technickou rotu se dvěma četami zákopníků a jednou četou spojovací a plukovní hudbu.

C/ polní dělostřelecká brigáda tvořená:

- lehkým dělostřeleckým plukem, který pozůstával ze dvou oddílů kanónů ráže 8cm a jednoho oddílu houfnic ráže 10cm. Každý oddíl měl tři baterie po dvou palebných četách se dvěma děly.

- hrubým dělostřeleckým plukem, se třemi oddíly kanónů a houfnic nad 150mm

- horským dělostřeleckým oddílem o třech bateriích horských kanónů a třech bateriích horských houfnic

Co se týká dělostřelectva, bylo v zálohách, tedy mimo strukturu pěších divizí byl umístěny čtyři lehké dělostřelecké pluky, dva hrubě dělostřelecké pluky, jeden horský dělostřelecký pluk a pět těžkých dělostřeleckých pluků.

Jezdectvo také využilo vše, co bylo možné ze starých rakousko-uherských náhradních jezdeckých eskadron. Od října 1920 zde bylo zřízeno 10 jezdeckých pluků sjednocených do tří jezdeckých brigád spadajících pod určená Zemská vojenská velitelství. Tedy vlastně jen pod ta, která působila v Čechách a na Moravě. Naše jezdectvo bylo už tehdy organizováno velmi sofistikovaně.

Jezdecká brigáda měla 3 nebo 4 jezdecké pluky. Tento pluk byl složen z:

A- velitelství

B- dvou korouhví po třech eskadronách a náhradní eskadrony. Eskadrona měla čtyři čety a četa měla 35 jezdců ve dvou jezdeckých družstvech.

I. korouhev měla dvě jízdní eskadrony a jednu technickou eskadronu složenou z jedné zákopnické a jedné spojovací jezdecké čety

II. korouhev měla také dvě jezdecké eskadrony a jednu kulometnou eskadronu. Počet kulometných eskadron byl později navýšen na dvě.

Po unifikaci navíc byla ke třem jezdeckým plukům, přiřazena cyklistická eskadrona.

Horské útvary a jednotky:

Byly určeny pro působení v horském terénu a to zejména na Slovensku. Byly zřízeny celkově 4 horské pěší pluky a ty byly soustředěny do dvou horských pěších brigád. Každá měla mimo 2 pluky i 1 horský dělostřelecký pluk.

Dále potom bylo zřízeno na základě bývalých mysliveckých praporů 10 hraničářských praporů se zvláštním určením pro službu v pohraničí.

Letectvo prošlo podobným procesem, ale jelikož je poměrně daleko od toho co tato práce má řešit, nebudu se jím dále až tak moc zatěžovat. Jen uvedu že letectvo v této době představovaly 3 letecké pluky a to v Praze, Olomouci a Nitře.

Polní zásobování mělo zajistit 5 vozatajských praporů

Technické části naší armády představovalo ženijní vojsko, které plnilo za míru i za války rozličné množství úkolů jak bojových, tak technických a to jak na zemi, tak i na vodě. Toto vojsko vzniklo z počátečních samostatných ženijních praporů, které se nejprve nazývaly „sapérskými“ a později „zákopnickými“. V daném roce bylo sjednoceno 5 těchto praporů se 3 technickými rotami ruských legií a 2 zákopnickými rotami italských legií. Takto vzniklo 5 ženijních pluků dislokovaných takto:

ženijní pluk č.1 v Terezíně
ženijní pluk č.2 v Kroměříži
ženijní pluk č.3 v Komárně
ženijní pluk č.4 v Bratislavě
ženijní pluk č.5 v Praze

Dále zde byl:

- železniční pluk, který vytvořil několik železničních stavebních a dopravních rot
- telegrafní pluk se 3 prapory po 4 telegrafních rotách

 

Ze služeb zde byly:

- automobilní služba, která se ale plnohodnotně začala ustavovat až od roku 1921
- zbrojní služba ustavená na bývalých R–U zbrojnicích
- ženijní služba
- veterinární služba
- remontní služba
- indentanční služba či hospodářsko-správní služba
- zdravotní služba
- letecká služba
- justiční služba a
- duchovní služba

O vzdělanost a operační taktickou způsobilost vojáků a důstojníku se staralo vojenské školství, vojenské, vědecké a výzkumné ústavy.

Z uvedeného vyplývá, že toto bylo něco, s čím se po realizaci, vyzbrojení a vycvičení muselo počítat. A zároveň bylo jasné, že tato unifikace organizační struktury armády musí jít ruku v ruce s unifikací výzbroje. A na to jak to ve skutečnosti vypadalo, se podíváme v druhé části této kapitoly.

Dne 11. dubna 1921 byla na ministerstvu obrany zorganizována porada, ze které podle zápisu vyplynulo, že naše armáda disponuje výzbrojí, která více než výzbroj připomíná velké muzeu. Armáda celkově disponovala 95 druhy zbraní a z toho bylo více než 40 procent zbraní ručních.

Pušky

Z celkového počtu 295 330 kusů pušek, bylo polovina rakouských opakovacích pušek 8x50R Steyr Mannlicher M95. Tato zbraň byla ve všech svých modifikacích počátkem 20. století základní dlouhou ruční palnou zbraní rakousko – uherské armády. V průběhu Velké války se osvědčila na všech frontách, kde tato armáda, tedy i naši vojáci, operovala.

Puška Mannlicher M95

Rakouská puška 8x50R Steyr Mannlicher M95

Po rozpadu monarchie převzaly pušky M95 do výzbroje prakticky všechny nástupnické státy. Naše armáda přijala pušky M95 do výzbroje samozřejmě také. Mělo to více důvodů, ale fakt je, že kromě zbraní legionářů zde byly k dispozici pouze zbraně nacházející se na československém území, což byly v drtivé míře právě M95 a jednak byly v Čechách zavedené a válkou nedotčené výrobní kapacity munice do těchto zbraní. Ve výzbroji vydržely až do přezbrojení puškami vzor. 98/22, následně vz.24. U některých ozbrojených složek vydržely pušky M95 až do třicátých let minulého století.

Dále zde bylo 64 000 kusů pušek Mauser vzor 98. Tyto zbraně armáda německého císařství přijala do výzbroje v roce 1898. Stala se základní pěchotní zbraní německé armády v průběhu Velké války. Při konstrukci této zbraně se využilo mnoho novinek a zdokonalení navržených výrobcem. Dlouhou dobu byla tato puška a její varianty ve výzbroji německé armády, vyvážela se do mnoha evropských, asijských i amerických zemí a rovněž byla napodobována při konstrukci nových pušek v jiných státech. Například – to uvidíme v další kapitole – naše československá puška vzor 24 a polská puška wz. 1929 byly sestrojeny na základě systému Mauser.

Puška Mauser vz.98

Německá puška Mauser vzor 98

Byla to zbraň velmi výkonná, spolehlivá a díky jednoduchosti minimálně poruchová a její údržba i v bojových podmínkách byla nenáročná. I proto se nakonec její konstrukce stala základem pro jednotnou zbraň naší prvorepublikové armády.

Díky našemu spojenectví s Francií zde bylo dále 35 000 kusů francouzských pušek systému Lebel a Berthier.

Pár slov o zbraních Lebel. Tvořily pěchotní výzbroj francouzské armády od konce 19. století, přes Velkou válku až do okupace Francie v roce 1940. Při svém zavedení do výzbroje roku 1886 byla tato zbraň první vojenskou opakovačkou se zmenšenou ráží, nábojem plněným bezdýmným prachem a olověnou střelou s měděným pláštěm. Byla označena Lebel Mle 1886 M93. Používala náboje ráže 8 mm, měla trubicový zásobník pod hlavní o kapacitě osmi nábojů, který byl plněn po jednom náboji. Tato puška byla nejpočetnějším modelem ve výzbroji francouzské armády během první světové války. Mimo rámec této práce lze sdělit, že V roce 1935 byla zavedena karabina Lebel Mle 1886 M93 R35 s trubicovým zásobníkem pod hlavní o kapacitě tří nábojů ráže 8 mm.

Puška Lebel vzor 1886

Francouzská puška Lebel vzor 1886

 Puška Berthier vyráběná v několika modifikacích tvořila součást výzbroje francouzské armády od počátku 20. století až do okupace Francie roku 1940. Od roku 1890 se objevují karabiny o stejné konstrukci závěru a některých součástek jako pušky Lebel. Používají nově středovou nábojovou schránku o kapacitě tří nábojů ráže 8 mm, spojených rámečkem typu Mannlicher. Tato karabina byla přijata do výzbroje jako Mle 1890. Dále byly na základě tohoto systému zkonstruovány pušky Mle 1907, které byly vyrobeny jen v malém počtu, ale staly se základem modifikace této zbraně na typ Mle 1907/15. Později byly k puškám a karabinám Berthier zavedeny nábojové schránky plněné pomocí rámečku s pěti náboji. Odklopný kryt uzavíral dno nábojové schránky za pochodu a odklápěl se při střelbě.

Berthier Mle 1907/15

Francouzská puška Berthier Mle1907/15

Jako jistou podivuhodnost založenou na působení našich legionářů v Rusku lze považovat skutečnost zde bylo velké množství japonských pušek. Japonskou opakovačku sestrojil tým vedený plukovníkem N. Arisakou v roce 1897 (vzor 30), zdokonalený model z roku 1905 má označení vzor 38 (38. rok panování japonského císaře). Tyto pušky, ale nepoužívala jen japonská armáda. Anglie zakoupila 500 000 kusů pro válečné námořnictvo a jako výcvikovou pušku, Rusko zakoupilo 753 000 kusů. A z Ruska se tyto zbraně dostaly i k nám.

Japonská puška Arisaka vz.1905(38)

Japonská puška Arisaka vzor 1905(38)

Jen jako raritu se pokusím ozřejmit zvláštní označení této japonské zbraně. Vzor 1905 je jasný, jde o rok zavedení do aktivní služby rozhodnutím odpovědných vojenských složek. Označení vzor 38 je dáno japonskou specialitou, kdy číslo 38 značí skutečnost, že právě tolik roků vládl v roce 1905 japonský císař.

Jako poslední početný model pušky se ve stavech naší armády objevila puška Mosin-Nagant. Bylo to a je označení pro dlouhou řadu typů opakovacích pušek vyráběných na území Ruska a později Sovětského svazu od roku 1890. Pušky a karabiny Mosin tvořily hlavní střeleckou výzbroj ruské a později sovětské armády v průběhu Velké války a Druhé světové války.

Ruská puška Mosin-Nagant M1891

Ruská puška Mosin-Nagant M1891 pěchotní verze

Hlavním konstruktérem této velmi úspěšné zbraně byl ruský dělostřelecký důstojník Sergej Mosin, pracující jako zbrojní inženýr carského arsenalu v Tule. Kolem roku 1885 se zapojil do výzkumu, jehož cílem bylo vyvinout novou pušku pro carskou armádu. První zkoušky této zbraně se uskutečnily v roce 1890. K Mosinově jednoranové pušce se potom připojila schránka na pět nábojů bratří Nagantových, francouzských zbrojířů. Vojenské jednotky dostaly tuto zbraň poprvé v roce 1891, odtud tedy označení.

Tak jako japonská Arisaka měla v dané době atypickou ráži 6,5 mm, tak tato zbraň měla ráži 0,3 palce tedy 7,62mm. Tak se poprvé nakrátkou dobu dostala tato ráže do naší armády, aby z ní na 20 let zmizela a potom se objevila jako základní ráže našich pěchotních zbraní a setrbala v armádě až do dnešní doby. První pušky pro ruskou armádu vyrobila francouzská zbrojovka Manufacture d Armes de Chatellerault a bylo jich 500 000 kusů. Ruské zbrojovky se rozjely o pár let později, ale potom dokázaly do roku 1896 vyrobit 1,4 milionu těchto pušek.

Od roku 1907 se začaly vyrábět karabiny s hlavní zkrácenou na 510 mm (karabina Mosin-Nagant vzor 1907) pro jezdectvo a dělostřelectvo. V roce 1910 proběhla první modernizace pušek a karabin Mosin-Nagant (puška vzor 1891/10 a karabina vzor 1910). Hlavní změnou bylo zavedení nového rámečku hledí pro střelbu náboji se zahrocenou špičkou střely, které měly poněkud odlišné balistické vlastnosti.

Jako poslední bych uvedl takovou jakoby raritku. V našich skladech se nacházelo i cca 65 000 kusů pušek systému Werndl 1873/77. Tyto zbraně v nich vydrželi až do zániku naší země v roce 1939. Nepočítalo se s nimi pro armádu, ale uvažovalo se o nich jako s výzbrojí pro dobrovolníky- třeba příslušníky Sokola, bývalé legionáře podobně. Tato varianta staršího typu zadovky se stejným názvem zadovky Werndl se lišila hlavně zjednodušeným závěrem a zámkem, a použitím výkonnějších nábojů, označených 11x58R a 11x35R. U pozdějších variant, těsně před zavedením opakovaček Mannlicher, byl aplikován vyhazovač prázdných nábojnic. Tyto úpravy probíhaly i u dříve vyrobených zbraní. Takto vypadaly:

Zadovka Werndl 1873

Zadovka Werndl vzor 1873

Byly to jednoduché a spolehlivé jednoranné zadovky s blokovým otočným závěrem systému Werndl, jejichž kariéra však  byla již dávno za zenitem. Používaly 11 mm náboj Werndl M.77, karabiny a pušky pro zvláštní sbory pak 11 mm náboj pro karabiny M.82. Oba typy nábojů vyráběla firma Sellier a Bellot a plnila je zpočátku černým, později i bezdýmým střelným prachem. Střela byla olověná. Tyto zbraně zachránily v roce 1914 a začátkem roku 1915 východní frontu po utrpěných porážkách a ústupu rakousko-uherské armády do Karpat.


Více zde: http://www.landsturm8.com/werndl-1867-71/

Tím bych dokončil výčet hlavních typů pušek, které naše armáda měla v době unifikace organizačních struktur k dispozici. Bylo jich ještě několik dalších typů a díky tomu to byl pěkný chaos a je jasné že takto to nemohlo zůstat. A to budeme pokračovat dalším druhem výzbroje a to

Kulomety

V kulometech, které měla naše armáda k dispozici, byl obdobný pestrý výběr jako v puškách. Bylo jich k dispozici něco přes 4 000 kusů. Více než polovina, tedy 2105 kusů byly rakouské kulomety Schwarzlose vzorů 07, 07/12 a 16 a další se dokupovaly přímo v Rakousku.

Těžký kulomet Schwarzlose vzor 1907 byl standardní kulomet rakousko-uherské armády, vyvinutý roku 1902 Andreasem Wilhelmem Schwarzlosem a následně vyráběný společností Steyr. Zbraň byla používaná za I. světové války a přes nezvyklou konstrukci se zpožděním otevíráním závěru se těšil oblibě pro svou spolehlivost. Jeho slabší stránkou byla naopak náročnost na kvalitu munice.

Tězký kulomet Schwarzlose vzor 1907-12

Rakouský těžký kulomet Schwarzlose, verze 1907/12.

Lehce modifikovaný kulomet Schwarzlose 1907 byl označen jako vzor 1907/12. Také on se používal za I. světové války a po jejím skončení v řadě nástupnických států rakousko-uherské monarchie. Logicky se tedy objevil i v naší armádě. K 1. lednu 1922 je ve výzbroji čs. armády uváděno 4773 kulometů typu Schwarzlose, mimo jiné nakoupených v Itálii – kořistní materiál. Zde ale časem vyvstalo několik problémů. Jednak s dodávkami náhradních dílů a postupně i celých nových kulometů, jelikož veškeré výrobní zařízení bylo pouze v Rakousku. Druhým problémem byla používaná ráže, jelikož se po zavedení pušky vz. 24 uvažovalo pouze s náboji 7,92 mm.

Dalším typem kulometu, který se v naší armádě v době velké inventury nacházel, byl německý těžký kulomet Maxim, vzor 1908. Byl to standardní německý těžký kulomet z období první světové války, po válce exportován do řady zemí. Vyznačoval se složitou konstrukcí (skládal se z 236 částí) a obtížnou údržbou, v rukou dobře vycvičené osádky, ale představoval přesnou a výkonnou zbraň. Tisíce mrtvých a desetitisíce raněných na všech frontách, kde se německá obrana stala cílem mohutných ofenziv, jsou toho důkazem.

Německý těžký kulomet Maxim vzor 08

Německý těžký kulomet Maxim vzor 08.

 Lehký nebo spíše odlehčený kulomet na základě výše zobrazené a stručně popsané zbraně kulomet vznikl jako výsledek úsilí o vyřešení problémů příznačných pro zákopovou válku, která skončila nekonečným patem. Těžké kulomety na trojnožce se ukázaly jako zbraň sice dostatečně zkázonosná, ale na druhé straně málo mobilní. Z těchto poznatků vycházeli Němci při stanovení požadavků na novou zbraň. Představovali si snadno přenosný kulomet na dvojnožce, který by útočící vojska mohl provázet na postupu až do nepřátelských zákopů. Právě podle těchto zásad zkonstruovali v Německu roku 1915 lehký kulomet 7,92mm Maxim Maschinengewehr (MG) 08/15. Šlo vlastně o přestavbu standardního těžkého kulometu Maxim 08, jemuž přibyla pažba, jednoduchá dvojnožka, zmenšený chladící plášť (zbraň byla chlazena vodou, jako všechny podobné zbraně té doby) a pistolová rukojeť. I přes vysokou hmotnost se nová zbraň ukázala jako účinná, a tak si ji německá armáda meziválečného období ponechala ve velkém množství.

Odlehčený kulomet Maxim 08-15

Německý odlehčený kulomet Maxim vzor 08/15

Z britské provenience se nacházely v naší výzbroji dva typy kulometu. Byl to kulomet Vickers, což byl vodou chlazený kulomet ráže 7,7 mm vyráběný firmou Vickers od roku 1912, pro britskou armádu. Byl to v podstatě zdokonalený kulomet systému Maxim, který se osvědčil na přelomu 19. a 20. století ve výzbroji britské armády.

Pěchotní verze kulometu plně dokazovala to, že to byl těžký kulomet. Vyžadovala obsluhu 6 - 8 mužů: střelce s nabíječem a ty ostatní k přenášení samotného kulometu, munice i náhradních dílů. Samotná zbraň totiž vážila přes 18 kg, trojnohý podstavec pak dalších 22,7 kg. Spolu se zaměřovačem, vodou do chladiče a několika tisíci náboji se i těch 8 vojáků nadřelo jak mezci. Kulomet byl ale velmi oblíbený pro jeho odolnost a spolehlivost. V dobách naprostých krizí byl schopen mnohahodinové palby ze stacionárního stanoviště.

Britský těžký kulomet Vickers

Britský těžký kulomet Vickers

Britský kulomet Lewis byl vzduchem chlazená zbraň, používaný jednotkami britského impéria. Přesto ale do boje ho poprvé nasadili Belgičané. Díky tomu že se velmi osvědčil byl urychleně zaveden do výzbroje dalších armád, včetně britské. Používal se až do období druhé světové války. Díky svému širokému válcovitému chladicímu plášti hlavně a kulatému zásobníku se nedal na bojišti přehlédnout.

Zbraň vynalezl americký plukovník s úžasným jménem Isaac Newton Lewis v roce 1911 na základě předchozí práce Samuela McCleana. Americkou armádou však nebyl zpočátku přijat hlavně díky Lewisovu osobnímu sporu s důstojníkem, který měl jeho posouzení na starosti. Kulomet měl velkou praktickou rychlost střelby až 550 nábojů za minutu. Díky své váze pouhých 12,7 kg oproti kulometu Vickers byl původně určen pro použití pouze jedním vojákem. Stal se tak prvním opravdu masově používaným lehkým kulometem.

Lehký kulomet Lewis Mk1

Britský lehký kulomet Lewis Mk1

Těžký kulomet M1914 "Hotchkiss" je asi nejznámější francouzský těžký kulomet. Kulomet byl konstruován na náboj 8 x 50 mm Lebel, tedy na klasický puškový náboj. Zbraň byla vzduchem chlazená a velice spolehlivá. Pro boje za Velké války však byla celkem nevhodná jeho váha 23 kilogramů a 40 kilogramů s příslušenstvím. Prostě byl to opět kulomet pro obranu, ale pro útočné operace byl krajně nevhodný. Za války jich bylo vyrobeno a dodáno jen francouzským vojákům na 47 000. Dalších tisíce jich byly dodány spojencům, například americké divize jich odebraly 7 000 kusů.

Tato zbraň byla založena na konstrukčních nápadech kapitána barona A. Odkolka von Augeza z Vídně. Jeho patenty, které rakouskou armádu nezaujaly byly zakoupeny firmou Benjamina Hotchkisse v Saint-Denis. Tak tyto kulomety, které část své historie započaly v naší monarchii, pomohly tuto monarchii porazit.

Francouzský těžký kulomet Hotchkiss model 1914

Francouzský těžký kulomet Hotchkiss model 1914

Situace kdy francouzská armáda měla za potřebí lehkou rychlopalnou zbraň, tedy lehký kulomet měl vyřešit další typ, který se po válce objevil v naší výzbroji. Byl to lehký kulomet označený Fusil Mitrailleur Mle. 1915. Základem zbraně byla konstrukce Jaquese L. H. Chauchata a Charlese Suttera z roku 1911. Byla to zbraň konstrukčně jednoduchá a bylo možno ji vyrábět masově. Jenže když bylo nejhůře, vyrobit je měla fabrika Gladiator a to v počtu 50 000 kusů. Její výrobní program do té doby tvořily jízdní kola a automobily. Zbraň fungovala na principu uzamčeného závěru s dlouhým zpětným pohybem hlavně, což nebyl ten nejvhodnější princip už vzhledem k tomu, že při střelbě docházelo k pohybu velkých hmot na poměrně dlouhé dráze. Bojový křest prodělaly kulomety během ofenzívy na Sommě a v červenci 1916 byla objednávka zvýšena na 110 000 kusů. Objednávku na výrobu získaly ale také Železárny a ocelárny námořnictva v Homecourtu v St. Chamond. Do konce války ale vyrobily pouze 20 000 kulometů, zatímco firma Gladiator jich dodala více než 227 000 kusů. Pro některé státy se kulomety FM 1915 staly po válce jedním z východisek výzbrojní nouze, naši armádu nevyjímaje. Jak jsem uvedl v první kapitole. Škodovy závody v průběhu války dostaly za úkol tuto zbraň adaptovat na rakouské střelivo. Byly to kulomety špatné, poruchové a obtížně použitelné. Přesto svoji roli ve válce sehrály v plusových číslech. Já mohu jen uvést, že ještě v roce 1929 mělo MNO ve své evidenci 604 těchto značně problematických zbraní.

Fusil Mitrailleur M´15 – “Chauchat”

Francouzský lehký kulomet FM 15 „Chauchat“

Pistole

Jako první uvedu pistoli Steyr vzor 1912. Tuto velmi dobrou, zbraň napřed vlastní armáda odmítla, měla v té době zaveden revolver Rast-Gasser M. 98 a pistoli M.07 a nová konstrukce zatím nikoho odpovědného nezaujala. Tuto rakousko-uherskou armádní pistoli zkonstruoval v roce 1911 Konrád Murgthaler, vrchní inženýr známé rakouské zbrojovky Oesterreichische Waffenfabriks-Gesellschaft ve Štýru. Doma nebyl zájem, ale zájem projevila armáda Rumunského království, která ji zavedla v roce 1912 do výzbroje a objednala ve Štýru 56 000 pistolí. Rakousko-uherská armáda ji zavedla až na prahu první světové války, v roce 1914. Do své výzbroje zavedla pistoli Steyr model 1916 také bavorská armáda, jež nakoupila celkem 10 000 pistolí. Celkově bylo těchto pistolí vyrobeno více než jeden milion kusů.

Pistole Steyr vzor 1912

Rakousko-uherská armádní pistole Steyr vzor 1912.

Výroba ve Štýru pokračovala ještě v roce 1919, kdy již válka skončila. V rámci řešení výzbrojních nedostatků nakoupilo československé ministerstvo národní obrany kromě jiného zbrojního materiálu také 5000 těchto pistolí, jež byly ve výzbroji až do doby, kdy je nahradily armádní pistole vz. 24.

Ale nyní uvedu jejího předchůdce. Byla to pistole Roth-Steyr 1907. Tato pistole byla unikátní tím, že patřila mezi první plošně zavedené samonabíjecí pistole. Jako zásobník sloužila nábojová schránka plněná náboji 8 mm Roth-Steyr. Vývoj probíhal od roku 1904, výroba se rozběhla až v roce 1909, což bylo období, během kterého zbraň stihla zastarat, ale přesto byla díky těžkopádné armádní mašinérii zavedena do výzbroje. Bylo vyrobeno asi 100 000 kusů této zbraně, poté byla výroba ukončena ve prospěchu pistole Steyr M12.

Pistole Steyr vzor 1907

Rakousko-uherská armádní pistole Steyr vzor 1907.

Souběžně s těmito zbraněmi celou dobu války armáda používala i revolver Rast-Gasser model 1898. Tato zbraň byla poslední zbraní s označením Gasser. Firma Gasser tento revolver dodávala armádě od roku 1898 až do konce WWI, i když byl po roce 1912 vytlačován samočinnými pistolemi. Byl to i poslední revolver zavedený do Rakousko-Uherské armády. Konstrukčně se jednalo o revolver se spoušťovým napínáním a kohout nemá úderník, ale udeří na úderník, který je uložen na pružině v rámu. Válec s osmi komorami je v rámu napevno a nabíjení je řešeno klapkou na pravém boku zbraně. Při jejím otevření je zároveň blokován úderník, takže nemůže dojít k výstřelu při nabíjení. Zbraň je známa svou dobře promyšlenou konstrukcí a výborným dílenským zpracováním. Po WWI byl dále užíván jak ve střední Evropě, tak na Balkáně a Itálie tyto revolvery užívala ještě na počátku WWII.

Armádní revolver Rast Gasser-1898

Rakousko-uherský armádní revolver Rast-Gasser vzor 1898

Další zbraní, která se v naší armádě objevila, byla maďarská pistole Frommer Stop. Tato pistole byla zavedená do výzbroje druholiniových útvarů rakousko-uherské armády, po vzniku samostatného Maďarska se stala tamní oficiální armádní služební zbraní pod názvem 19M.

Maďarská pistole Frommer

Maďarská pistole Frommer

Z německých pistolí se objevily ve větším množství zbraně dvě. První byla pistole Parabellum P-08 Luger. Tato pistole byla zavedena do německé armády v roce 1908 a do roku 1945 bylo vyrobeno 250 000 kusů. Zajímavý byl způsob uzamčení kloubovým závěrem, avšak řešení nebylo tak spolehlivé jako stávající systémy. Existovalo mnoho provedení lišících se ráží a délkou hlavně, dále bylo možné použití nástavné pažby nebo bubnového zásobníku.

Pistole Parabellum P-08 Luger

Pistole Parabellum P-08 Luger

Druhou zbraní byla pistole Mauser C96 která je považována za první spolehlivou samonabíjecí pistole na světě. Měla uzamčenou hlaveň, pevnou nábojovou schránku a na svou dobu revoluční, spolehlivé spoušťové ústrojí. Do první světové války bylo vyrobeno kolem 250 000 kusů, jako první jí zavedlo italské námořnictvo v počtu 5 000 kusů.

Pistole Mauser C96

Pistole Mauser C96

Mimo tyto pistole se objevilo větší množství zbraní francouzského a španělského původu a nakonec opět díky návratu našich legionářů z Ruska se objevilo i větší množství ruských revolverů Nagant M1895.

Tato zbraň byla kvalitním revolverem belgické konstrukce široce používaným v ruské a později sovětské armádě od roku 1895 až do let druhé světové války, kdy byl postupně nahrazován pistolí TT-33. Zaveden byl ve dvou hlavních variantách - s jednočinným spoušťovým mechanizmem pro mužstvo a dvojčinným pro důstojníky. Revolver měl jako jeden z prvních vyřešen problém s únikem plynu ze spáry mezi válcem a hlavní při střelbě a to použitím přítlačného válce a zvláštních nábojnic, kde byla střela zcela zapuštěna do nábojnice a nábojnice se před výstřelem v délce cca 2 mm zasunovala do hlavně. Revolver používal náboje ráže 7,62 mm plněné bezdýmným prachem, válec obsahoval 7 nábojů.

Revolver Nagant M1895Revolver Nagant M1895

Je tedy více než logické, že náčelníka generálního štábu tento stav moc netěšil. Ale musím říci, že vojáci se k věci opět postavili iniciativně a v srpnu 1919 byla u velitelství armádní střelecké školy zřízena „dočasně stálá komise (nádherný protimluv) pro výstroj a výzbroj pěchoty“ . S vědomím, že přezbrojení celé armády novým jednotným materiálem je běh na dlouhou trať, mimo jiné i proto, že státní finance v dané době byly krajně neurovnané, hledala řešení pro nejbližší dobu tak, aby se vybavení armády přerozdělilo tak, aby se výzbroj unifikovala alespoň pojednotlivých druzích vojska.

Komise odvedla dobrou práci. V říjnu 1919 byl vydán výnos a začalo velké stěhování, přemisťování, přerozdělování a sjednocování. Po pár měsících bylo hotovo. Výsledek byl pro přechodné období přínosný a pomohl zajistit až nezvykle velkou úroveň rozumu.

Nejvíce materiálu bylo rakouského původu. Proto pušky a karabiny Mannlicher M95 byly dány pěchotě, jezdectvu, dělostřelectvu ženijnímu vojsku, strojním a etapním praporům. Těžké kulomety Schwarzloze dostala pěchota a jezdectvo.

Pušky a karabiny Mauser vzor 98 byly předány vozatajstvu, telegrafním plukům, železničnímu pluku, letectvu, automobilnímu vojsku, osádkám pancéřových vlaků a obrněných automobilů, strážním praporům a vojenské polici. Tyto jednotky obdržely i kulomety Maxim vzor 08 a 08/15. Tím se podařilo také sjednotit potřebnou munici.

Kulomety Maxim byly dodány také pro ochranu letišť, pozičním kulometným rotám, a pro obranu důležitých míst na Slovensku a v Zakarpatské Ukrajině.

Kulomety, tedy lehké kulomety francouzského původu FM 15 byly přiděleny jezdectvu.

Kulomety Hothkiss byly přiděleny pro obranu vojenských skladů.

Britské kulomety Vickers a Lewis byly všechny předány letectvu jako budoucí palubní výzbroj.

Uznejme tedy, že toto byl mistrovský kousek vojenské logistiky a jediné kde to prostě nešlo takto dobře, bylo rozdělení pistolí. Ale i zde se podařilo zajistit, že každá organická vyšší jednotka, tedy pluk, měla jeden typ.

Jenže kdyže podíváme na to, s čím armáda cvičila možná i měla bojovat, bylo jasné, že jde opravdu o provizorium. Velká válka zásadním způsobem změnila poměry na bojišti a to přineslo nové požadavky na pěchotní zbraně. Úloha starých zbraní se změnila a objevily se možnosti nových druhů zbraní.

Puška už nebyla v základních bojových jednotkách dominující. Její výkon byl využitelný jen omezeně. Střelba salvou v četě a rotě už byla jen výjimkou. Význam boje na bodák, tedy i výcvik v šermu bodákem, při kterém byla délka zbraně významnou veličinou, poklesl. Masovost bojových operací kladla obrovskou zátěž na výrobu a proto se jevilo jako potřebné, nahradit dosavadní dlouhé pušky a karabiny jednotnou zkrácenou zbraní. Když se to vše sečetlo a vyhodnotilo, začalo se vážně pochybovat o tom, zda je i v budoucnosti nutny velký výkon puškových nábojů.

Nesmírně stoupl význam samočinných zbraní. Nejde zde jen o těžké kulomety, ty byly na špici svého vývoje a o moc dále se posunout nemohly. Ale kvalitní lehký kulomet se mohl stát a nakonec také stal základem nových taktických koncepcí. Je pro připomínku – vemte si, jak zásadním způsobem se dokázaly prosadit na západní frontě v roce 1918 německé úderné skupiny vyzbrojené odlehčenými kulomety Maxim vzor 08/15. Tyto zbraně pomohly po úspěšném proražení fronty zastavit protiútoky a díky jejich výrazně menší váze, skutečně se stali významnou doprovodnou zbraní.

Velká budoucnost se dal tušit u samopalů.

Výzbroj a taktika pěchoty najednou musela brát v úvahu boj proti skrytému nepříteli, a jeho kulometům, bylo potřeba uvažovat nad bojem pěchoty s pancéřovými cíly a letadlům. Bylo jasné, že se ve výzbroji pěchoty a jejím rozčlenění už od nejmenších jednotek bude dít ledacos novátorského.

Aby toho nebylo málo, vytanula zde v roce 1919 reálná možnost, že naše armáda bude muset do války. Vše to je podle všeho aktivita francouzské vojenské mise. Byla zde sice prioritně proto, aby nám pomohla vybudovat naši armádu, ale zároveň se snažila o to, zajistit naši naprostou loajálnost Francii a tedy i naši schopnost posloužit francouzským zájmům.

Už první plány použití našich vojáků v možném válečném konfliktu až na jednu výjimku byly koncipovány tak, že bude bojovat kádrová armáda posílená buď částečnou, nebo plnou mobilizací. Proto všechny naše válečné plány a studie až do konce První republiky řešily dvě skupiny problémů.

Primo: Zajištění státní hranice a pozorování nepřítele po dobu naplňování rámcových útvarů a jednotek mobilizovaným mužstvem. Pro toto zajištění státní hranice se časem ustálily dva stupně a to ostraha kryt.

Secundo: Manévrování soustředěných jednotuna vnitřních a vnějších liniích podle povahy cíle manévru. Tedy útočného nebo obranného.

Jak to bylo od roku 1922, se možná podíváme později, ale pro tuto kapitolu je důležitý ten úplně první plán či spíše studie. Nachází se v dokumentaci francouzské vojenské mise a má datum 25. května 1919. Jejím cílem je doslova a do písmene nájezd na německé město Bayreuth. Ano je to tak. Studie řešila nevyprovokovaný ale francouzskou vojenskou misí nařízený útok jednou pěší divizí s posilovými prostředky do hloubky asi 60 kilometrů území Německa. Malá síla útoku se zdá být nepochopitelná, ale v dané době většina našich bojeschopných jednotek bojovala na Slovensku s Maďarskem.

Studie vytyčila osu postupu z prostoru Cheb-Aš do Bayreuthu. Hlavní síly tvořila posílená pěší brigáda, která měla být kryta severním a jižním bojovým zajištěním. Severní zajištění měly tvořit dva pluky a jižní dva prapory. Kalkulovalo se, že jižní směr, tedy Bavorsko není problém – mělo své potíže s bolševickým povstáním. Severní směr byl považován za rizikový a proto ta síla v zajištění. Naprosto klidně se kalkulovalo, že úderné uskupení lehce projde slabým jištěním německých státních hranic a obsazení samotného Bayreuth, kde byl posádkou jediný prapor s „trochou dělostřelectva“, mělo být snadné.

Tato studie postrádá u všech dalších československých válečných plánů obvyklé vojenskopolitické zdůvodnění. Ani ho mít nemohla, Německo v té době nebylo hrozbou. Ale dějiny jsou spravedlivé a tak lze lehce dohledat, že vrchní velitel francouzské armády Weygand napsal veliteli francouzské mise Pellému 20. května 1919 dopis, ve kterém mu sděluje, že ve Francii panuje obava, že Německo odmítne podepsat mírovou smlouvu. Pokud by se tak stalo, dne 27. května by Francie vyhlásila Německu se svými spojenci nepřátelství. A Pellé měl s našimi vojáky udeřit do Prostoru Bayreuth-Bamberg. Zde se měly naše jednotky spojit s francouzskými, které v té době měly operovat v údolí Mohanu.

Akce nakonec neproběhla. Němci se skřípáním zubů, které bylo slyšet přes celou Evropu, nakonec krajně ponižující mírovou smlouvu podepsali, a tím byl vytvořen počátek sledu událostí, které skončili likvidací našeho státu a Druhou světovou válkou. Naše politické velení bylo o tomto plánu informováno jen okrajově, ale vědělo, že zde francouzská vojenská mise zde je hlavně proto, aby připravila naši armádu tak, aby byla podle rozhodnutí v Paříži nasazena proti Německu. Minimálně Masaryk o tom byl plně informován. Že je to reálné a mohlo to klidně proběhnout je dáno i faktem, že na přímou žádost generála Pellého bylo Německu zakázáno budovat jakákoliv opevnění na hranicích s Československem.

Následně byly vypracovány dva další válečné plány označené jako „Plán N1“ a „Plán N2“

Plán „Plán N1“ byl plánem útočným a byl vypracován v posledním kvartálu roku 1920. Byl to plán těžkého útoku podle parametrů výše popsaného nájezdu na město Bayreuth. Cíl byl takový, že mělo být odděleno severní Německo od Bavorska a opět měl dojít ke spojení našich vojsk s Francouzskými. Jenže na rozdíl od nájezdu kde měla bojovat jedna divize, zde se plánovalo použití divizí čtyř. Plán je podrobný obsahuje grafikony přesunů uřčených svazků do prostoru rozmístění, určuje tyto prostoty a způsob zajištění boje.

 Plán „Plán N2“ byl plánem už úplně jiným. Bylo v něm stanoveno, že pokud by došlo k obnovení nepřátelství spojenců s Německem, může být naše armáda použita buď podle plánu N1 a nebo a to už je jiné kafe, ke všeobecnému útoku na Berlín. Plán počítal s tím, že jeho realizace bude obtížná, ale výsledky by mohly být významné. Postupovat se mělo po obou březích Labe s využitím dvoukolejné železnice Praha-Drážďany-Berlín. Je poněkud zvláštní, že tento plán měl v sobě i ustanovení o masivním bombardování Berlína naším letectvem-to v roce 1920 považuji za naprosto mimo realitu. I když na druhou stranu při neexistenci německého letectva kdo ví….

Ovšem v letech 1918 až 1919 se nejvíce pracovalo na plánech ofenzivy proti Maďarsku. Hodně se na tom odrazila počáteční katastrofální porážka od maďarské revoluční armády. Plán byl označen jako „Plán H“.

První náčrty plánu útoku na Maďarsko vznikly k 15. říjnu 1919. Tato studie uváděla, že tento plán i když řeší útok, je ve skutečnosti plánem obranným, jelikož bylo možno očekávat další maďarský útok proti naší zemi s cílem opět získat Slovensko.

Bylo dáno, že k 1. listopadu bude Slovensko obsazeno šesti divizemi, Morava 3 divizemi a Čechy 3 divizemi. Už z toho je jasně vidět, že obraně Slovenska byla dána priorita. Proti i výše popsaná unifikace vojsk a jejich vybavení sjednocenou výzbrojí proběhlo jako první právě na Slovensku. Bylo také stanoveno, že pokud se objeví příznaky ohrožení, bude na Slovensko posláno vše, co bude možno uvolnit ve zbytku státu- obrněné vlaky, opevňovací materiál, letadla a veškerý dostupný materiál potřebný k opevnění terénu. Začaly se budovat ve vhodných destinacích dělostřelecké, ženijní a intendanční sklady. A bylo stanoveno, že než bude vypovězeno nepřátelství, musí proběhnout mobilizace.

Hlavní síly měli zajistit kryt hranice systémem opěrných bodů a soustředit se v prostoru Trnavy. Na rozkaz potom tyto síly měly zahájit postup na Lučenec a následně udeřit po levém břehu Dunaje na Budapešť. Pomocné sbory dislokované na Podkarpatské Ukrajině měli pružně reagovat na dění na západě.

Plán ale šel dále. Bylo stanoveno, že k 15. listopadu 1919 měli určení zemští velitelé doložit tyto dokumenty:

1) mapy s přesnou dislokací velitelství divizí, brigád, pluků, samostatných praporů, baterií a eskadron
2) nákresy svěřených úseků hranice přesnou dislokací oddílů plnící úkoly krytu hranice
3) organizaci služby oddílů v krytu hranice
4) zemská vojenská velitelství v Praze a v Brně měla vypracovat přehled minimálních sil potřebných k ostraze hranic, pokud by všechny jednotky měly být povolány na Slovensko.

Dne 29. října poslal Pellé podřízeným velitelům na Slovensku a Podkarpatské Ukrajině tajnou instrukci se stručným vysvětlením zámyslu plánu H. Jako první úkol bylo stanoveno vytvořit z divizí organicky dislokovanými na Slovensku kryt hranice. Ten měl tyto úkoly:

1. pozorovat nepřítele
2. krýt mobilizaci armády a její soustřeďování v týlu
3. zadržet první útoky nepřítele
4. udržet důležité body na hranici a pokud možno získat stejné body na území nepřítele, které by mohly pomoci splnit ofenzivní úkoly.
5. připravit ofenzivní akci hlavními silami

Kryt hranice měl mít charakter ohniskové obrany, nikoliv souvislé linie. Velká pozornost byla věnována ostraze železničního spojení, hlavně trati Žilina-Košice.

V dalším období se pracovalo na plánech soustřeďování divizí z Čech a Moravy v prostoru Přerov – Kroměříž a jejich přesunu na západní Slovensko. A 26. prosince 1919 bylo schváleno složení štábů předpokládaných skupin na Slovensku. Byly to tyto skupiny:

A- východní Slovensko, která byla tvořena 3., 4. a 10. pěší divizí

B- západní Slovensko, která byla tvořena 12., 11., 2., 6., 7., 1. a 9. pěší divizí

Na celém Slovensku se začalo tvrdě pracovat na polním opevnění určených prostorů. Velmi pozitivně se na všem odrazila svižně probíhající unifikace organizace jednotlivých vojenských těles, tak jak jsem ji popsal výše. I proces sjednocování výzbroje a tomu odpovídající struktura zásobovacího systému se odrazil pozitivně ve stavu armády a její vycvičennost rychle rostla. Tak rychle že 11. února 1920 se už začalo uvažovat nad novou verzí plánu tak, aby přinesl výsledky v krátké době. Podstata se týkala propracování razantního útočného manévru směrem na Budapešť. Byl podrobný a velmi sofistikovaný. Natolik že ho lze považovat za válečný plán v pravém slova smyslu. Mělo to svoji logiku – od hlavního shromaždiště sil na Slovensku byla Budapešť jen 90 kilometrů daleko. Terén je zde rovinatý bez přirozených přírodních překážek a manévru mohly napomoci čtyři komunikace, z nichž tři vedly podél železničních tahů.

Aby mohl plán být reálný, bylo zapotřebí zajistit obranu prostoru ve směru Detva- Zvolen v četně zde vedoucích železničních spojů. Plán obsahoval i podněty k zajištění obrany Podkarpatské Rusi. V květnu 1920 byl plán opět modifikován tím, že 3. pěší divize se měla vrátit divého mateřského prostoru, tedy Litoměřic. Plán už totiž počítal i s územními ztrátami jak na východním Slovensku a tak i možnost úplného vyklizení právě Podkarpatské Rusi.

Než se pustíme do další kapitoly a tedy opustíme válečné plánování v době zde popisované, musíme si říci, že tyto plány už měly strukturu, jakou měly všechny následné válečné plány až do zániku první republiky plány. Bylo to toto členění:

1. Stanovení cíle a jeho vojenskopolitické odůvodnění s odhadem možného chování sousedů naší země s pochopitelným důrazem na potenciální nepřítele.
2. Výchozí situaci naší armády, tedy rozmístění vojsk, stav výzbroje a další
3. Předvídaná širší vojenská a politická opatření pro přípravu vojsk na střetnutí
4. Všeobecná směrnice pro:
a) ostrahu a krytí hranic
b) soustředění vojsk na československém území po mobilizaci, tedy kde, kudy a k jakému úkolu
c) opatření k zjištění týlových prostorů vojsk
5) Systém organizace velení na válčišti, tedy stanoviště vrchního velitele, teritoriální hranice vyšších jednotek a uskupení vojsk a jejich velitelských stanovišť
6) Úkoly pro oddělení hlavního štábu vzhledem k detailnímu propracování všech rozkazů a k možným eventualitám vývoje na válčišti

 Vše co jsem popsal, mohlo dobře fungovat. Ale limitující bylo, že roztříštěnost v typologii výzbroje vojsk omezoval taktickou a operační úroveň vojsk, zatěžovala logistiku a mnoho materiálu bylo v havarijním stavu. Nové řády vydávané v první polovině dvacátých let byly jen svazky papíru, které nebylo možno uvádět do života. Hlavní dvojúkol, tedy modernizace výzbroje podle válečných zkušeností a komplexní unifikace výzbroje zůstal nevyřešen.

Řešení tohoto úkolu souviselo s otázkou, která se stávala uhelným kamenem celého problému. Tato otázka zněla:

 „BUDEME MODERNÍ VÝZBROJ PRO NAŠI ARMÁDU NAKUPOVAT V ZAHRANIČÍ NEBO VYBUDUJEME VLASTNÍ ZBROJNÍ MASOVOU VÝROBU CELÉHO SPEKTRA PĚCHOTNÍCÍ ZBRANÍ?“

Nakupování má své problémy. První je ten, od koho nakupovat. Logicky od spojenců. Jenže třeba naši spojenci sdružení třeba v Malé dohodě, tedy Rumunsko a Jugoslávie vlastní kapacity pro výrobu zbraní neměly a sami zbraně nakupovali ve Francii a Velké Británii. Francie, která by to dokázala, byla od nás velmi vzdálena a stačilo nepřátelství s Německem nebo Polskem a zbraně by se k nám dostávaly jen velmi obtížně. A v případě války by jejich tok ustal úplně.

Další sousedé naší země na tom byli stejně- třeba Polsko. Další dvě země, tedy Rakousko a Německo kapacity měly, ale nákup od potenciálního nepřítele je hloupost. A poslední soused Maďarsko byl nejen jasný nepřítel, ale navíc neměl co nabídnout.

Stačí těchto pár řádek a je jasné, že snaha vybudovat vlastní masovou výrobu zbraní byla logická a současně nevyhnutelná. Navíc to byla i příležitost. Poválečný svět vytvořil obrovské prostory, kam bylo možno kvalitní produkci pěchotních zbraní dodávat, protože mnoho nově vzniklých států a států navázaných na poražené mocnosti najednou zbraně potřebovaly a neměly je kde brát. Náš nově vzniklý československý kapitál zde viděl možnosti jak vydělat peníze a to hodně. To byl další impuls pro výstavbu zbrojních kapacit.

Vše co jsem v této kapitole o stavu našich ozbrojených sil, její výzbroji platilo až do roku 1922, kdy se začaly projevovat první výsledky práce našich průmyslníků, konstruktérů a dělníků a do armády začaly postupně proudit zbraně, které už lze považovat za naši vlastní produkci.

Zde ukončíme tuto kapitolu a v další probereme založení, výstavbu a rozvoj výzbrojního průmyslu v Československu do roku 1938.

Vyhledávání

Dnešní den v historii

29.března 1941 byla zařazena do stavu Royal Navy letadlová loď HMS Victorious.

29.března 1848 – Druhá pražská petice císaři. Nesla zhruba stejné požadavky jako ta první (?19.3.). Císař odpověděl tzv. Kabinetním listem (?8.4.1848), kde uznával některé ústupky.

Poslední komentáře

přidal komentář v AGS-17 Plamja
U této zbraně jsem sloužil,jako střelec čtyřikrát za 5 a jednou za 4,ohodnocen při střelbách ostrými.Jo jo kde jsou ty č...
odpověděl na komentář #4692 v OT-65 FÚG 4x4
mozna si na mne pamatuješ
odpověděl na komentář #4692 v OT-65 FÚG 4x4
v roce 1973 jsem take byl na kurzu OT65 v Jihlave kasarna 25 unora pak zbytek vojny v caslavi
odpověděl na komentář #4803 v O ukrajinské povaze a mentalitě
Pán se nejspíše přepsal. Měl na mysli pro "ně"
odpověděl na komentář #4800 v O ukrajinské povaze a mentalitě
Zdravím,říkáte to dobře, zajímalo by mě ale, proč máte raději Ukrajinu nad ČR.Ne že bych nesouhlasil, jen mě zajímají va...