Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 36

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Petr Kovář - Komentář v T-90
Níže je únorové video k T-90M Военная приемка. Т-90М. Прорыв
Pro zajímavost srovnání helma z 2. světové vályk vs moderní
AMERICAN RQ 4 GLOBAL HAWK VS IRAN's KHORDAD 15 - FULL ANALYSIS
Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'

KULTURA

Zveřejněno: 22. 11. 2014 8:00 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: KULTURA Kategorie: KNIHY A ČASOPISY

Red Thrust: Proč by Sovětský svaz prohrál III. světovou válku

Red Thrust

Knih, jež popisují hypotetický průběh války mezi NATO a Varšavskou smlouvou, vzniklo už poměrně hodně. K nejznámějším a nejpropracovanějším patří Rudá bouře od Toma Clancyho a Larryho Bonda a Třetí světová válka od Johna Hacketta (a rovněž do jejího rámce zasazený Tým Yankee od Harolda Coylea). Tyto knihy vesměs představují techno-thrillery, tj. moderní obdobu válečných románů. Do jiné skupiny náleží kniha Red Thrust, jejímž autorem je Steven Zaloga, jeden z nejlepších západních odborníků na „východní“ zbraně. Tato publikace však ze schématu jeho obvyklé tvorby trochu vybočuje, jelikož se nejedná jen o popis techniky, ale o snahu zachytit armádu Sovětského svazu jako celek.

Pro tento (jistě ne jednoduchý) úkol zvolil Steven Zaloga poněkud neobvyklou metodu. Může se totiž zdát, že Red Thrust je románem, neboť pracuje s fiktivním scénářem války mezi SSSR a NATO ve střední Evropě počátkem 90. let; některé scény se odehrávají i v Československu. (Kniha vyšla roku 1989 a autor připouští, že vzhledem k probíhajícím změnám ve východním bloku je taková válka už méně pravděpodobná.) To je však jenom rámec, neboť každá z osmi kapitol má dvě části, „dějovou“ (popisující bojovou situaci ve fiktivní válce) a „analytickou“ (v níž je podrobně rozebrán příslušný aspekt ozbrojených sil SSSR ve vztahu k tomu, co bylo napsáno v části první). Autor tedy vždy uvádí nejprve konkrétní ilustrační příklad a až poté se k němu vyjadřuje z odborného a teoretického hlediska. Díky tomuto přístupu je kniha opravdu čtivá a poměrně přístupná i pro neodborníky. V následujícím textu se pokusím stručně shrnout obsah knihy a nějakým způsobem se k němu vyjádřit.

První kapitola je věnována sovětské strategii a operačnímu umění. Říká, že sovětští velitelé si zřejmě byli vědomi zaostávání SSSR na taktické úrovni (resp. nižší kvality lidí i techniky), ale doufali, že získají převahu na úrovni operační, a proto vybudovali tak obrovské ozbrojené síly s několikanásobnou početní převahou vůči NATO. Onen proces budování však potvrdil trend „přípravy na minulou válku“, protože sovětská armáda byla i na konci 80. let 20. století (byť s ohledem na technický pokrok) v principu značně podobná armádě, která v letech 1943–1945 porazila nacistické Německo ve zničujícím „materiálním“ tažení. Je ovšem dosti pochybné, že by tento přístup uspěl i proti moderním silám NATO.

Kapitola druhá zkoumá sovětské motostřelce (tj. motorizovanou pěchotu), v širším smyslu se však zabývá sovětským vojákem jako takovým. V podstatě se jedná o rozbor silných i slabých stránek sovětské „živé síly“. Sovětská společnost byla vysoce militarizovaná, což znamenalo, že vojáci měli poměrně hluboké znalosti o vojenství, ovšem „imperiální“ charakter SSSR vedl mj. k jazykovým a národnostním problémům v armádě. Kapitolu samu pro sebe představovali poddůstojníci (seržanti), kteří jsou v západních armádách zřejmě nejdůležitější „vrstvou“ (jde vesměs o zkušené profesionály s velitelskými schopnostmi), zatímco v centralizovaném SSSR se v naprosté většině jednalo pouze o odvedence, kteří v praxi fungovali jen jako takové „živé převodní páky“ mezi elitou důstojníků a masou mužstva.

Třetí kapitola je věnována obrněným jednotkám a rozebírá především principiální konstrukční rozdíly mezi západními a sovětskými tanky, mj. rozměry, výdrž v boji či senzorové vybavení. Nezapomíná ovšem ani na výcvik tankistů. Čtvrtá kapitola studuje sovětské zvláštní jednotky, a to nejen slavný Specnaz, ale také průzkumníky, výsadkáře (VDV), aeromobilní síly (DŠB) a zvláštní síly KGB. Čerpá mj. z Viktora Suvorova a upozorňuje, že Západ měl určitou tendenci sovětské speciální jednotky přeceňovat. Přesvědčivě dokazuje, že v rozsáhlé konvenční válce by nebyla jejich důležitost tak velká, jak se často tvrdí. Pátá kapitola se zaměřuje na vrtulníky: Vysvětluje konzervativní přístup SSSR k nim (mj. zařazení útvarů vrtulníků k letectvu, nikoli k pozemním silám), hodnotí sovětskou vrtulníkovou konstrukční školu (hlavně známý bitevní stroj Mi-24) a sovětskou taktiku nasazení helikoptér.

Kapitola č. 6 představuje dvě části sovětských ozbrojených sil, které snad měly nad Západem určitou převahu, a to dělostřelectvo (hlavňové i raketové) a ženisty (včetně otázky pozemních min). Autor však částečně zpochybňuje údajný sovětský náskok v dělostřelectvu, mj. proto, že Sovětský svaz nedisponoval srovnatelnými systémy řízení palby či přesně naváděnou municí. V sedmé kapitole se zkoumá taktické letectvo: Zejména je posuzován stíhací letoun MiG-29, který i přes některé nedostatky představoval důstojného protivníka západních strojů, dále pak sovětské střely vzduch-vzduch a kvalita sovětských pilotů. A konečně tématem kapitoly osmé je chemická válka, resp. sovětské přípravy na nasazení otravných plynů a prostředků ochrany proti nim. Autor soudí, že použití chemických zbraní by snad mohlo přinést určité výhody, ale z dlouhodobého hlediska by asi nadělalo víc škody než užitku.

Jednotlivé kapitoly vesměs ukazují, že sovětský přístup k budování ozbrojených sil by v praxi (tj. během reálné války) nezaručoval vítězství. Sovětská armáda by svých cílů buď nedosáhla, nebo by jich dosáhla za cenu enormně vysokých ztrát a s velkým zpožděním oproti časovému plánu. Názor sovětských velitelů, že zaostávání na taktické úrovni lze kompenzovat operační převahou, by se tak patrně ukázal jako chybný, protože sovětské neúspěchy na taktické úrovni by zákonitě narušily průběh uskutečňování operačních plánů. A navíc, sázka SSSR na početní převahu a ofenzivní zaměření byla nakonec kontraproduktivní. Západ jí totiž mohl čelit jedině důrazem na kvalitu a přípravou na obrannou válku, což Sověty nutilo dále posilovat ozbrojené síly, aby v případném konfliktu mohly NATO porazit, ovšem neefektivní sovětská ekonomika samozřejmě nedokázala tento úkol plnit věčně.

„Děj“ knihy Red Thrust se odehrává na začátku války a autor (snad záměrně) nenabízí přímou odpověď na otázku, jak by konflikt skončil, ovšem celkové vyznění poměrně jasně naznačuje, že sovětské vítězství by to asi nebylo. Plány sovětských velitelů od začátku příliš nevycházejí, ztráty jsou mimořádně vysoké a operace nabírají zpoždění. Vzhledem k ekonomické síle USA by patrně bylo jen otázkou času (nejvýše několika měsíců), než by byly omezené zdroje SSSR vyčerpány a jako jediná alternativa by zbývaly jaderné zbraně. Kniha Red Thrust tedy dochází vlastně k podobným závěrům jako Rudá bouře či Třetí světová válka. V každém případě však můžeme být rádi, že se konflikt mezi NATO a Varšavskou smlouvou odehrál jen na stránkách knih, neboť by nepochybně vážně zasáhl i Československo.

Kniha Red Thrust pochopitelně není dokonalá. Najde se v ní řada pasáží či tvrzení, o nichž lze diskutovat. I přes Gorbačovovu „glasnosť“ a „perestrojku“ byly přesné a spolehlivé informace o sovětských ozbrojených silách v 80. letech vzácné, a tak se muselo leckdy spekulovat. Proto může být zajímavé srovnat Red Thrust s některou publikací na podobné téma z pozdější doby, kdy už byly „otevřené archivy“. V našem prostředí se přímo nabízí Plánování nemyslitelného, což je hodnotná kniha věnovaná „strategickým“ přípravám Varšavské smlouvy na válku proti NATO od Stalinovy éry až do rozpadu bipolárního světa.

Osobně bych knize Red Thrust zřejmě vytknul některá hodnocení sovětské vojenské techniky, která jsou asi až příliš kritická. Jejich příčinou bylo pravděpodobně to, co popsal např. Viktor Suvorov ve své knize Inside the Soviet Army. SSSR totiž většinu typů zbraní vyráběl ve dvou variantách, z nichž první byla určena pro sovětské ozbrojené síly a země Varšavské smlouvy, kdežto druhá pro export do „spřátelených“ států Asie a Afriky. Druhá verze byla samozřejmě méně výkonná a postrádající některé kvalitní prvky; ostatně sami Sověti takové technice říkali „zbraně pro opičáky“! Jenže západní experti to nevěděli a v naprosté většině případů přišli do styku samozřejmě jen s onou exportní verzí, z čehož si pak odvodili zcela nesprávný závěr, že armáda SSSR vlastní podobně zastaralou techniku. A o některých typech, které se nevyvážely vůbec, měl Západ představy jen velice mlhavé.

Obsahové zaměření Red Thrust je dosti úzké, jelikož se soustřeďuje prakticky jen na operační a taktické otázky na bojišti v tehdejším Západním Německu. Její kapitoly jsou tedy věnovány jen pozemním silám a taktickému letectvu SSSR. Z tohoto hlediska může být trochu obtížné ji porovnávat s techno-thrillery typu Rudé bouře či Třetí světové války, které mají podstatně širší „záběr“ a postihují i jiná bojiště a dimenze hypotetického konfliktu. Jedním z klíčových témat Rudé bouře jsou námořní střetnutí v Atlantiku, neboť bez konvojů z USA by se vojska NATO v Evropě mohla těžko udržet, kdežto Třetí světová válka se důkladně věnuje také Skandinávii. To ovšem není výtka vůči samotné knize Red Thrust, která si stanovila určité zadání a plní je; jde spíše o mé soukromé povzdechnutí nad tím, že není k dispozici obdobná publikace, jež by se věnovala např. operacím sovětského loďstva v Atlantiku.

Závěrem bych ale rád dodal ještě jeden důležitý postřeh, jenž se týká obecné schopnosti SSSR vést rozsáhlou válku v Evropě. Krátce po operaci Dunaj (tj. invazi do Československa v srpnu 1968) se o ní pochvalně vyjadřovali i experti NATO jako o brilantně provedené. Ale postupně vyšlo najevo (a nyní po „otevření archivů“ je to už zcela jasné), že to celé bylo poněkud jinak. Operace Dunaj byla ve skutečnosti hazardní a chaotická improvizace, která téměř zkrachovala na naprosto nedostatečném logistickém zabezpečení. Okupanti zaznamenali obrovskou sbírku problémů, totálními zmatky v orientaci počínaje a rychlým vyčerpáním zásob konče. Nehledě k tomu, že samotné poslání tanků do ulic měst se mohlo při nějakém rozsáhlejším ozbrojeném odporu zvrhnout v katastrofu nepředstavitelných rozměrů. Co z toho všeho vyplývá? Pokud si sovětská armáda takhle mizerně vedla při obsazování de facto „spřátelené“ země, kterou měla výtečně znát a kde se ani nesetkala s větším odporem, pak si člověk musí lámat hlavu nad tím, co by asi předváděla při invazi do západní Evropy.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

22.října 1576 – český král Rudolf II. Habsburský byl zvolen v Řezně německým králem

22.října 1882 se narodil Wilhelm Bodewin Johann Gustav Keitel německý polní maršál popravený 16. října 1946 za zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.