Kdo je online

Přihlášení uživatelé 0
Hosté 22

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Michal Kroužek - Odpověděl na komentář # 4657 v Canon de 75 Modèle 1897
Děkuji za pochvalu. Uvažuji nad rozšířením článku o další využití tohoto kanonu např. v pevnostech apod a jeho další mod...
Bedrník - Komentář v T-54/-55
Tanky této řady používají i separatistické území Abcházie, Podněstří nebo Náhorní Karabach.
Z mého pohledu velice kvalitní článek. Ve filmu Území nikoho pojednávajícím o občanské válce v bývalé Jugoslávii. Je vi...
Kde všude musíte mít roušku? Podívejte se na přehled všech aktuálně platných opatření https://radiozurnal.rozhlas.cz/kde...
Filipínci by si chtěli pořídit pět nových C-130J. https://newsinfo.inquirer.net/1332802/ph-air-force-seeks-funding-for-5...

KULTURA

Zveřejněno: 30. 5. 2014 12:00 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: KULTURA Kategorie: KNIHY A ČASOPISY

Ďábelská garda

Ďábelská garda

Ďábelská garda je extrémně kontroverzní knižní trilogie o válce v jihovýchodní Asii. Jde o příběhy německých válečných veteránů, kteří po druhé světové válce vstoupili do francouzské Cizinecké legie, aby v jejích řadách válčili proti komunistům v Indočíně. Po porážce Francie a vzniku dvou Vietnamů se část z nich vrátila a vytvořila žoldnéřskou jednotku, jež bojovala za podpory Američanů pro armádu Jižního Vietnamu. Na obálkách je jako autor uveden George Robert Elford, který podle svého tvrzení jen přepsal nahrávky rozhovorů s bývalým velitelem oné německé jednotky. Velitel vystupuje pod jménem Hans Josef Wagemüller, ale sám Elford v úvodu knihy upozorňuje, že většina jmen byla záměrně změněna.

O pravdivosti celé trilogie se dlouho vedou vášnivé spory mezi odborníky i fandy vojenské historie. Nezvratnou skutečností je, že bývalí němečtí vojáci do francouzské Cizinecké legie ve druhé polovině 40. let opravdu masově vstupovali. Dokonce i oficiální statistiky přiznávají, že v některých obdobích Němci tvořili až polovinu (!) početního stavu útvarů Cizinecké legie v Indočíně. Bylo nutno vydat předpis, který omezil celkový počet Němců na nejvýše čtvrtinu tabulkového stavu celé Legie. Proč němečtí vojáci volili tuto možnost? Mnozí zkrátka dostali na výběr mezi zajateckým táborem s nucenými pracemi a službou v Cizinecké legii. Jiní měli politickou motivaci; vášnivě nenáviděli bolševismus a Francie jim nabízela možnost bojovat proti němu dál i po porážce Německa. Někteří měli na svědomí nejrůznější zločiny a využili skutečnosti, že Legie se na minulost příliš nevyptávala. A konečně jiní se stali legionáři proto, že nic jiného než válčit už jednoduše nemohli a neuměli.

Děj Ďábelské gardy stojí na sporném tvrzení, že v Indočíně operoval celý speciální prapor Cizinecké legie složený výhradně z Němců, jehož velitelem měl být právě Wagemüller. Jádro praporu o velikosti zhruba 900 mužů tvořilo několik desítek bývalých členů Waffen SS. Dále byli v jednotce vojáci z běžných útvarů někdejší německé pozemní armády, záškodníci divize Brandenburg, výsadkáři, horští myslivci, příslušníci polní policie, dokonce i muži z Gestapa a SD. Wagemüller přiznává, že mezi nimi byli také vysloveně odporní jedinci, kteří se dopustili zločinů proti lidskosti nebo válečných zločinů. Členové nacistických organizací uznaných za zločinecké (neboli SS, SD a Gestapa) měli vstup do Legie oficiálně zakázaný, jenže dnes už je prokázáno, že určitý počet jich tam opravdu sloužil.

Pokud jde o samotný „německý prapor“, mnoho historiků jeho existenci výslovně popírá a odvolává se na oficiální dokumenty, které se o něčem takovém vůbec nezmiňují. Ale základní problém tkví v tom, že archivy Legie (a zejména dokumenty o bojovém nasazení) jsou dosud vesměs tajné, a kromě toho existuje podezření, že bylo vyvinuto značné úsilí „vymazat stopy“ po existenci onoho praporu. Němci v Cizinecké legii, bez ohledu na to, zda byli „rozptýlení“ do různých útvarů, nebo zda opravdu tvořili „německý prapor“, totiž způsobili velké politické problémy tehdejší francouzské vládě, neboť mezinárodnímu komunistickému hnutí posloužili jako ideální téma pro propagandu a mobilizaci veřejného mínění.

Je paradoxní, že nejusilovněji trvají na existenci „německého praporu“ jeho nepřátelé, tedy komunisté bez ohledu na národnost. V knihách komunistické provenience o Indočíně se údaje o „nacistických hrdlořezech“ vyskytují poměrně často a Komunistická strana Francie rozvířila v roce 1952 na toto téma diskusi v parlamentu a levicovém tisku. Wagemüller tvrdí, že právě na základě toho byl prapor rozpuštěn. Jestliže je toto tvrzení pravdivé, dá se předpokládat, že následovala snaha zakrýt nebo zamlžit stopy po existenci praporu, což v současnosti nesmírně komplikuje vyhledávání spolehlivých a přesných údajů. Vzhledem k metodám, které Němci v Legii používali, je to jenom logické, protože oficiální přiznání Francie ke schvalování těchto postupů by i s velkým časovým odstupem působilo mimořádně trapně.

Podle trilogie Ďábelská garda lze angažmá Němců v jihovýchodní Asii dělit na dvě období. První tvoří působení v Cizinecké legii; první Němci přišli do Indočíny údajně už v roce 1946, ale samostatný prapor pod Wagemüllerovým velením vznikl až roku 1949 a existoval přesně 1243 dnů, což znamená odchod německých legionářů v roce 1952. To potvrzuje i údaj, že se tak stalo 700 dnů před porážkou Francie u Dien Bien Phu, k níž došlo v květnu 1954. Druhou etapu pak představují operace „německé“ žoldnéřské jednotky, tzv. Task Force-G, jež sloužila režimu v Saigonu a byla významně podporována ze strany Američanů, kteří po Francouzích převzali roli „protektorů“ jihovýchodní Asie. Task Force-G vznikla v roce 1956 a fungovala snad do začátku roku 1958, kdy její velitelé ukončili bojovou činnost a odešli cvičit nepálskou armádu. Přinejmenším Wagemüller se v Nepálu usadil, získal tamní občanství a patrně někdy koncem 60. let vyprávěl svůj životní příběh Elfordovi.

Existence německé žoldnéřské jednotky sloužící jihovietnamské vládě (a zprostředkovaně i Američanům) sice také není příliš pevně doložena, ale poněkud paradoxně je méně sporná než téma „německého praporu“ v Cizinecké legii. Žoldnéři v jihovýchodní Asii zcela nepochybně působili (byť jejich angažmá zdaleka nedosahovalo rozměrů např. střední Afriky) a o tom, jak se Američané za studené války stavěli k některým bývalým (či „bývalým“) nacistům, si také nelze dělat iluze; snad stačí jediné jméno: SS-Sturmbannführer Wernher von Braun. Podrobná dokumentace o takových aktivitách je pochopitelně nedostupná (pokud vůbec existuje), avšak celkově není vůbec nepředstavitelné, že by na straně Američanů mohly ve Vietnamu bojovat nějaké tři stovky německých veteránů z Cizinecké legie. Podobně jako v případě Francouzů je pochopitelné, že Američané nemají příliš zájem šířit zprávy, že pro ně válčili nacističtí vojáci, kteří se rozhodně nevzdali svých „osvědčených metod“.

Právě tento aspekt Ďábelské gardy totiž vzbuzuje snad ještě vášnivější diskuse než otázka, zda jde o pravdivý příběh. Němci bojující v Indočíně proti komunistům používali metody, jež si osvojili během druhé světové války na východní frontě a jež odporují jakýmkoli konvencím o vedení války. Němečtí vojáci v žoldu Francie, Jižního Vietnamu i USA jen výjimečně brali zajatce, a když ano, pak výhradně kvůli jejich mučení v zájmu získání informací; jinak zajaté partyzány v naprosté většině případů popravovali, často mimořádně brutálním a odstrašujícím způsobem. A to představuje jen začátek ve výčtu jejich praktik.

Němečtí vojáci běžně zajímali a zabíjeli rukojmí, zpravidla z řad příbuzných vietnamských partyzánů. Používali je dokonce i jako živé štíty, pokud měli procházet nebo projíždět oblastí, která byla pod kontrolou partyzánů. Vypalovali vesnice podporující komunisty, ničili obydlí a zásoby a likvidovali i hospodářská zvířata, to vše v rámci taktiky „spálené země“, která měla partyzánům znemožnit efektivní vedení operací. Tyto brutální metody zároveň fungovaly jako nástroje teroru, jež měly odradit obyvatelstvo od podpory komunistů. Němci dokonce nasadili chemické zbraně; nejprve otravovali zdroje vody pomocí arzeniku a strychninu, avšak později používali i moderní bojové plyny jako fosgen, yperit a lewisit.

Ale všechno má také svoji druhou stránku. Wagemüller zdůrazňuje, že tyto metody (jejichž brutalitu nijak nezpochybňuje) používali jen a jen proto, aby vůbec přežili, protože komunisté (nejprve Vietminh a poté Vietkong) se o nějaké válečné konvence ani v nejmenším nestarali. Se zvěrstvy začali „rudí“ a Němci jen odpovídali stejnou mincí. A je obtížně popírat, že tento argument je do značné míry pravdivý. Wagemüller má přinejmenším velkou pravdu v tom, že západní média zveličovala kontroverzní činy „vlastních“ armád (z nichž nemalá část byly ve skutečnosti provokace či vyslovené falzifikáty ze strany nepřítele), ovšem okázale ignorovala všechno, čeho se systematicky dopouštěli komunisté. Zabíjení a mučení zajatců, rukojmí, živé štíty a jedovaté zbraně (tj. de facto chemická válka) byly pro komunistické partyzány běžnými praktikami. Francouzi i Američané se pokoušeli bojovat proti nekonvenčnímu nepříteli podle evropských konvencí a hromadně umírali, zatímco Němci dávali partyzánům „ochutnat jejich medicínu“. Máme právo proti bestiím poslat jiné bestie?

Diskuse o Ďábelské gardě se nemálo podobají debatám o metodách vedení současné války proti terorismu. Existují dva neslučitelné názory vyjádřené úslovími „účel světí prostředky“ a „cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly“. Zastánci toho prvního („terorizujme teroristy“) tvrdí, že máme právo použít jakékoliv metody a zbraně, protože teroristé by proti nám použili také cokoli. Nemá přece smysl hrát podle „našich“ pravidel proti někomu, kdo žádná pravidla neuznává. Naopak propagátoři druhého pojetí („nejsme jako oni“) říkají, že i proti teroristům je nezbytné válčit podle konvencí, jelikož jinak ztrácíme legitimitu a stáváme se stejnými jako oni. Není tajemstvím, že já se hlásím k prvnímu přístupu, ale některé z metod Ďábelské gardy jsou prostě příliš silná káva i na můj vkus. Jsem rozhodným zastáncem např. mučení teroristů, ovšem živé štíty z řad civilistů bych asi nikdy schválit nedokázal.

Vím, že se jedná o nesmírně konfliktní téma, a tak nechci nikomu vnucovat svůj názor. Ale musím s Ďábelskou gardou souhlasit minimálně v tom, že partyzánská válka je zcela odlišný druh boje, na který naprostá většina obyvatel západního světa i vojáků západních armád není připravena. To ostatně dokládá i dnešní situace v Afghánistánu a Iráku. Přestože tedy mnohé metody Němců neschvaluji, nemohu je ani absolutně odmítnout a odsuzovat, protože myslím, že člověk, který takovou válku nezažil, ji patrně pochopit nemůže. Proto se zdržím jakéhokoli „autoritativního“ vyjádření a připojím se k Elfordovu komentáři, že nad německými žoldáky a jejich činy může vyřknout poslední slovo jen historie.

Pokud tedy pominu morální problematiku Ďábelské gardy (a přiznávám, že snad s žádnou knihou nemám spojené takové morální dilema jako právě s ní), mohu se podělit o některé své další své dojmy a postřehy z četby celé trilogie, na jejichž základě mohu v závěru zformulovat svůj odborný názor na pravdivost a věrohodnost těchto knih.

Zaznamenal jsem velký rozdíl mezi prvním dílem na straně jedné a druhým a třetím dílem (Znovu v zeleném pekle a Válka bez pravidel) na straně druhé. První díl je daleko političtější, nenávist ke komunismu z něj téměř teče a použitý slovník je vyloženě nacistický. Komunisté jsou nazývání zvířaty, podlidmi či lidmi doby kamenné. Západní Spojenci jsou ostře napadáni za „krutost“ vůči Německu a „zbabělost“ vůči komunismu. Wagemüller tvrdí, že nikdy necítil nenávist vůči Židům a nepovažoval je za hrozbu; byl však přesvědčen, že Německo potřebuje Lebensraum a že komunismus měl být zničen hned v zárodku. A říká: „Jestliže nazýváte tyto názory nacismem, pak jsem opravdu byl a stále jsem nacistou.“ Občas opatrně hájí dokonce i Hitlera: „Přes všechny jeho nedostatky ho nikdo nemůže vinit ze zbabělosti.“  V první části se vyskytuje také spousta úvahových pasáží, v nichž Wagemüller obhajuje používání všech výše zmíněných brutálních metod (proti)partyzánské války. Celkově mi první díl značně připomíná knihy napsané některými německými veterány, kteří byli aktivními („věřícími“) nacisty; mezi nejznámější patří Otto Skorzeny a Hans-Ulrich Rudel.

Naopak ve druhém a třetím dílu je politických pasáží daleko méně, jsou jaksi smířlivější a místy jsou namířené vysloveně proti nacismu a rasismu. Antikomunismus a kritika západních mocností samozřejmě nechybí, ovšem zdaleka nedosahují úrovně prvního dílu. Také snaha o jakési morální omlouvání brutálních metod válčení se vyskytuje podstatně méně. Wagemüller otevřeně přiznává, že jako Task Force-G bojovali hlavně pro peníze, nikoli už z čiré nenávisti vůči komunismu. Z prvního dílu sálá hlavně bojové nadšení, kdežto z druhé a třetí části je cítit spíše rezignace a rutina. Celkový styl projevu je dost odlišný a skoro se zdá, jako by autorem druhé a třetí části byl někdo úplně jiný. Existuje názor, že pouze první díl vychází z rozhovorů s Wagemüllerem, ale druhý a třetí už jsou v podstatě fikcí, nejspíše z pera samotného Elforda. Tomu by mohla nahrávat i skutečnost, že první část Ďábelské gardy byla vydána v roce 1971, kdežto druhá a třetí vyšly až v letech 1988 a 1991.

Všechny tři části mají ovšem společnou jinou kontroverzi, které jsem si ihned všiml i já, a to líčení téměř nadlidsky působících schopností německých vojáků. Je samozřejmě nesporné, že zocelení veteráni z druhé světové války byli mnohem lepšími vojáky než bandy partyzánů (upřímně řečeno, je obtížné zpochybnit tvrzení, že Waffen SS patřily po čistě vojenské stránce k nejlepším vojákům v dějinách této planety), nicméně popisy bojů mezi Němci a Vietnamci, v nichž ti první standardně zaznamenávají o jeden až dva řády nižší ztráty, působí občas dost nevěrohodně. Mohu-li použít slovník nacistů, „germánští hrdinové“ tam po stovkách pobíjejí „asiatské bolševické podlidi“, čímž zachraňují „svobodu a civilizaci“ před „rudým přívalem“. S veškerou úctou k vysokým kvalitám německých vojáků si myslím, že přinejmenším v tomto ohledu je Ďábelská garda extrémně tendenčním zdrojem.

Ale ve všech třech dílech je přítomno i pozoruhodné množství konkrétních údajů o místech a událostech (samozřejmě především o bitvách), strategii či taktice (proti)partyzánského boje, vojenské technice a dalších oborech. Např. informace o některých velkých střetech jsem pro zajímavost ověřoval a musím konstatovat, že v naprosté většině jsou pravdivé a přesné. Také otázky taktiky a výzbroje jsou po striktně technické stránce na vysoké odborné úrovni. Mnohé pasáže působí takřka jako návody, jak vést nekonvenční válku proti nekonvenčnímu nepříteli. Jelikož mým oborem je vojenská technika, mohu zmínit některé neobvyklé zbraně z výzbroje německých žoldnéřů ve Vietnamu. Jsou to např. provizorně obrněné a vyzbrojené automobily (de facto jakési „gun-trucky“), obojživelná vozidla do bažin (tzv. Ďasi), improvizované těžké rychlopalné brokovnice (v podstatě těžké kulomety uzpůsobené pro střelbu brokovými náboji, německy označované Partisanschrecks) a jako vrchol vyzbrojené motorizované kluzáky (tzv. Tiší jestřábi) používané pro průzkumné i bombardovací operace.

Ďábelská garda rovněž radí, jak se pohybovat v džungli a překonávat nejrůznější přírodní překážky, jak vybudovat a hlídat předsunutou základnu, jak rozmisťovat či naopak vyhledávat miny a pasti, jak navádět nálety bombardérů… V každém případě pokládám za nepochybné, že na těchto pasážích se musel podílet skutečně špičkový odborník na (proti)partyzánský boj. Celkově se mi zdá prakticky nemožné, že by si to všechno někdo mohl v takové komplexnosti úplně svévolně vymyslet. A jak se říká: Pokud vyloučíte to, co je prostě nemožné, pak to, co zůstane, jakkoli je to třeba nepravděpodobné, musí být pravda.

Myslím, že při posuzování věrohodnosti Ďábelské gardy je třeba oddělit dvě roviny, a sice obecný rámec událostí a konkrétní příběhy jednotlivých postav. Směšování těchto dvou rovin totiž vede ke dvěma extrémním přístupům; prvním je akceptace trilogie jako dokumentárního, třebaže tendenčního díla, kdežto druhým je naprosté odmítání díla jako čiré fikce. Všeobecný rámec událostí Ďábelské gardy je specifický tím, že je dosti obskurní a obtížně ověřitelný, ale po pečlivém pročtení trilogie, prostudování dalších zdrojů a kritickém zamyšlení jsem dospěl  přinejmenším k závěru, že nemůže jít o úplnou fikci. Kdybych měl říci, jaký je můj názor na věrohodnost existence „německého praporu“ ve francouzské Cizinecké legii a Task Force-G ve službách Jižního Vietnamu a USA, řekl bych „spíše ano“. A uvedené podrobnosti z oboru vojenství jsou velice pádným argumentem pro to, že obecný rámec trilogie nejspíše bude mít nějakou reálnou bázi. Naopak mnohé „lidské“ příběhy nebo konkrétní scény se mi zdají spíše „románové“, protože po mém soudu obsahují až příliš mnoho dramatických prvků, náhodných setkání a zásahů štěstí a smůly na to, aby byly pravdivé.

Celkově si tedy myslím, že Ďábelská garda obsahuje silně zdramatizované osudy reálných osob, případně osudy fiktivních postav, jež jsou zasazeny do mimořádně tendenčně podaného, ale obecně zřejmě pravdivého rámce. Dále pokládám za vysoce pravděpodobné, že na díle se opravdu podílel některý německý veterán z Indočíny. Ďábelská garda je rozhodně zajímavým příspěvkem k literatuře o Vietnamu, Cizinecké legii a žoldnéřích. Mohu ji doporučit každému, kdo má o tato témata zájem… a kdo na to má dost silný žaludek.

Technická poznámka: Vyvinul jsem nemalé úsilí, abych identifikoval typ kluzáků, které se změnily v průzkumné a bojové Tiché jestřáby. Jejich popis v knihách je značně schematický a místy evidentně nepřesný, takže to nebylo jednoduché, avšak dospěl jsem k závěru, že takřka určitě šlo o výrobky firmy Schweizer. Pokud bych měl být konkrétnější, jako pravděpodobný kandidát se mi zdá Schweizer SSG 2-22, resp. jeho dřevěná motorizovaná verze. Dvoumístný, vysoce výkonný kluzák, hornoplošník (u jinak konstruovaného letounu si dost dobře neumím představit závěsníky s pumami), používaný americkým letectvem koncem 50. let. Žádný jiný typ tomu všemu nevyhovuje. O tom, že výrobcem byla firma Schweizer, nepřímo svědčí také obskurní projekt lehkých a tichých bojových letounů, jež v 60. letech nasadili nad Vietnamem sami Američané. Tyto neobvyklé stroje označované jako X-26B, QT-2 a QT-3 byly v zásadě motorizované a příslušně vybavené a vyzbrojené kluzáky značky Schweizer. Jestliže je druhý a třetí díl Ďábelské gardy aspoň rámcově pravdivý, odvažuji se tvrdit, že inspirací pro projekt X-26B byli právě Tiší jestřábi německých žoldnéřů.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

22.září 1576 byl Rudolf II. Habsburský korunován českým králem (vládl 1576 – 1611)

22.září 1980 začala Irácko-íránská válka