Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 57

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'
https://www.youtube.com/watch?v=BZtmG-vTxYY
Duke - Komentář v B-2 Spirit
Youtube: B2 COCKPIT TOUR & AERIAL REFUELING
U.S. Clears Sale of F-16 Jets to Taiwan https://freebeacon.com/national-security/u-s-clears-sale-of-f-16-jets-to-taiwan...

KULTURA

Zveřejněno: 1. 9. 2013 7:39 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: KULTURA Kategorie: KNIHY A ČASOPISY

Dragon’s Fury: Technologie III. světové války

Dragon’s Fury

Román Dragon’s Fury je popisem III. světové války mezi Západem (vedeným samozřejmě USA) a Asií (Čínou, Indií a Velkou islámskou republikou) v letech 2009-2016. Jelikož autor knihy Jeff Head pracoval a dosud pracuje jako designér, inženýr, manažer a poradce v oblasti zbrojního průmyslu a bezpečnosti, není divu, že z hlediska technické přesnosti se jeho román může směle rovnat dílům z pera Toma Clancyho, Larryho Bonda či Dalea Browna. Na rozdíl od většiny válečných techno-thrillerů, které popisují krátké a intenzivní konflikty, je obsahem Dragon’s Fury válka dlouho připravovaná a dlouho trvající, která samozřejmě znamená velký pokrok ve vojenské technice. Tento text si všímá osmi futuristických nebo jinak neobvyklých vojenských technologií, které hrají v knize důležitou úlohu.

Konverze kontejnerových lodí

V počáteční fázi války získává Čína moment překvapení i díky třem typům vojenských lodí, které vznikly konverzí civilních kontejnerových plavidel. Je to letadlová loď SCS (Sea Control Ship), útočná raketová loď TAS (Tactical Attack Ship) a obojživelná útočná loď AAS (Amphibious Assault Ship). Díky modulárnímu designu původní civilní podoby může Čína produkovat všechny tři typy extrémně rychle. Konverze jedné lodě trvá od šesti do deseti týdnů a později je Čína dokáže spouštět na vodu tempem jednoho kusu za měsíc. Je taková myšlenka alespoň trochu realistická?

Nepochybně ano. A to dokonce tak realistická, že všechny tři přestavby už byly naprosto reálně provedeny. Malá letadlová loď na bázi kontejnerové lodě je jen oživení návrhu SCADS (Shipborne Containerised Air Defence System), který byl populární po válce o Falklandy, jež přinesla velkou slávu letounu s krátkým startem Harrier. Lidé byli fascinováni tím, že Harrier mohl vzletět a přistát i na kontejnerech na palubě běžné nákladní lodě. Britská firma BAe pak nabídla „konverzní sadu“, pomocí které bylo možné za několik dní (sic!) proměnit obyčejnou kontejnerovou loď na improvizovaný nosič Harrierů a vrtulníků. SCADS si nakonec nikdo neobjednal, avšak je dobře známo, že několik zemí včetně Číny provádělo (a provádí) vzlety a přistání vrtulníků nebo letounů s kolmým startem na mírně upravených transportních lodích. A samozřejmě je nutno doplnit, že za druhé světové války bylo na provizorní eskortní nosiče letadel přestavěno mnoho amerických a britských obchodních i cisternových lodí.

Románové plavidlo TAS je zdánlivě neškodnou transportní lodí, avšak jeho trup ukrývá 36 taktických balistických raket. A dnes už se otevřeně hovoří o tom, že KLDR (a možná i Írán) mohla upravit několik kontejnerových lodí na „zákeřné“ plovoucí odpalovací rampy pro svoje balistické střely. Jedná se o velice reálnou a velice závažnou hrozbu, tak závažnou, že jsem jí věnoval samostatný článek, který zveřejnil server NATOaktual.cz. A konečně ani obojživelné vyloďovací plavidlo na bázi civilní dopravní lodě není žádnou novinkou. Nyní už je prakticky jisté, že několika takovými loděmi disponoval Sovětský svaz. Koneckonců tu lze připomenout úspěšný román Rudá bouře od Toma Clancyho a Larryho Bonda, v němž sovětskou invazi na Island zahájí modifikovaná dopravní loď s opravdu zajímavým jménem Julius Fučík.

Superkavitační zbraně

Čína způsobí americkému loďstvu děsivé ztráty pomocí nových torpéd LRASD (Long-Range Anti-Shipping Device), která díky efektu superkavitace dosahují rychlosti až 600 uzlů. Američané později odpoví podvodními superkavitačními kanony SUBT CIWS a vlastními superrychlými torpédy Mk-77. Co k tomu dodat? Pro odborníky a zájemce o vojenskou techniku nejde o nic překvapivého. Ruské torpédo či spíše podvodní raketa Škval už je známým pojmem. Stejně tak se ví, že Američané vyvíjejí superkavitační zbraně včetně podvodních kanonů. V USA se už před deseti lety podařilo vystřelit superkavitační projektil fantastickou rychlostí 1549 m/s, což znamenalo překročení podvodní hranice rychlosti zvuku! Podrobné pojednání o jevu superkavitace a zbrani Škval najdete v mých článcích, které byly publikovány v Armádním technickém magazínu č. 11/2003 a 6/2006.

Sea Control Ship

Vysvětlit, co je SCS, není záležitost na jednu krátkou větu, ale pokusím se to maximálně zestručnit. Projekt SCS se zrodil v USA koncem 60. let se záměrem vyvinout malé a levné letadlové lodě pro boje na moři. Velké letadlové lodě jsou totiž stále více určené pro útoky na pozemní cíle. Naopak SCS měla sloužit pro námořní bitvy, protiponorkový boj a doprovod konvojů. Tak trochu by vlastně navázala na eskortní letadlové lodě z druhé světové války. Na palubě měla nést letouny s krátkým startem Harrier a vrtulníky pro protiponorkový boj a radarové hlídkování. Kvůli rozpočtovým škrtům sice USA žádnou loď SCS nepostavily, ovšem přesto dvě takové existují. Jsou jimi španělská Principe de Asturias a thajská Chakri Naruebet, které byly zhotoveny jako mírná inovace původních plánů SCS. Otázka, jestli jsou tři britské letadlové lodě třídy Invincible také SCS, by byla na dlouhou diskusi. (Jestli někoho zajímá můj osobní názor, tak bych asi připustil, že esenciálně to nejspíš jsou SCS, ale svými výkony a víceúčelovostí tuto kategorii zřetelně přesahují.) Do kategorie SCS by pochopitelně patřily i provizorní letadlové nosiče vzniklé konverzí kontejnerových lodí.

Napsal jsem, že Američané nepostavili žádnou loď třídy SCS. To je ale pravda jen v přísně technickém slova smyslu. V poněkud širším slova smyslu jich postavili dokonce dvanáct. Tím mám na mysli velká vyloďovací plavidla, a sice čtyři lodě třídy LHA Tarawa a osm lodí třídy LDH Wasp. Ty všechny totiž mohou fungovat i v režimu SCS, kdy nesou na palubě dvacet až čtyřicet vrtulníků a kolmo startujících letounů! Podobné kapacity mají i další velká výsadková plavidla s plochou palubou, např. britská vrtulníková loď HMS Ocean.

Ale podobně jako Jeff Head si dokážu představit, že v případě potřeby by USA mohly začít stavět nové letadlové lodě speciálně v kategorii SCS. V románu nese tato třída označení CVE Hampton Roads (už sama zkratka CVE dokládá, že koncepce SCS navazuje na staré eskortní letadlové lodě) a na palubě má letouny s kolmým startem F-35B JSF, vrtulníky SH-60 a dvě speciální verze konvertoplánu V-22 Osprey, protiponorkovou a radarovou. Je poměrně málo známým faktem, že firma Boeing skutečně pracuje na speciální radarové verzi konvertoplánu V-22 s rozměrnou trojúhelníkovou anténou na hřbetě. Hlavním zákazníkem však nemají být síly USA, nýbrž britské námořnictvo, které potřebuje moderní stroj kategorie AEW/AWACS pro své dvě budoucí letadlové lodě CVF.

Skalární anti-stealth radar

Čína disponuje i prostředkem, jenž umožňuje zjistit americké „neviditelné“ letouny a střílet na ně. Tímto prostředkem je Ta Shih neboli „skalární radar“. Je popsán jako vysílač a přijímač elektro-gravitačního pole založený na technologii mimořádně silných magnetických pólů a polí vytvářených pomocí supravodičů. Skalární radar zaměřuje objekty na základě příjmu stojatých skalárních vln, které vznikají při interakci těchto objektů s různými gravitačními a elektromagnetickými poli. A teď by to asi chtělo přeložit do češtiny. Zejména by nebylo na škodu vysvětlit, co jsou to ty skalární vlny, že?

Pokud si zkusíte na Internetu zjistit něco o skalárním elektromagnetismu, budete zahlceni množstvím podezřelých stránek, které jsou plné pseudovědeckých „objevů“, popisů přístrojů na „volnou energii“ a divokých teorií o spiknutí, v nichž zpravidla hraje ústřední roli geniální vynálezce Nikola Tesla a některé jeho „zapomenuté“ či „ztracené“ objevy. A to jsou ještě ty lepší. V horších případech se do toho všeho zamontují např. i mimozemšťané, 11. září 2001 a cokoliv dalšího, co se tvůrcům aktuálně hodí a vypadá to dost senzačně.

Dnešní fyzika elektromagnetismu stojí na Maxwellových rovnicích, což jsou čtyři rovnice popisující vlastnosti a vztahy elektrického a magnetického pole ve formě vektorů. Ve fyzice v zásadě operujeme se dvěma typy veličin – skalárními a vektorovými. Skalární (jako tlak či teplota) mají pouze velikost, číselné vyjádření kvantity, zatímco ty vektorové (včetně většiny elektromagnetických) obsahují kromě velikosti i vyjádření orientace nebo pohybu v prostoru. Zastánci skalární teorie elektromagnetismu však tvrdí, že ony čtyři rovnice popisují jen jednu speciální podmnožinu elektromagnetických jevů. Samy o sobě nejsou nesprávné, ale neplatí obecně. Údajně zejména ignorují energii, která je uvězněná v zakřivení časoprostoru ve formě tzv. skalárního potenciálu. Dále se říká, že skalární potenciál umožňuje vzájemné ovlivňování elektromagnetismu a gravitace, že činnost nervové soustavy lze výborně popsat pomocí právě pomocí skalárních vln, že je možno čerpat „volnou energii“ z vakua…

Patrně není překvapivé, že většina ortodoxních fyziků se skalární teorií elektromagnetismu zcela odmítá zabývat a prohlašuje ji za pustý výmysl. Někteří jiní však opatrně připouštějí, že by na ní mohlo něco být, a upozorňují na určité výsledky Teslových experimentů, které jsou čistě pomocí Maxwellových vektorových rovnic v podstatě nevysvětlitelné. Jde především o bezdrátový přenos elektrické energie na velké vzdálenosti s účinností, nad kterou vědci i dnes bezradně kroutí hlavami, neboť ji prostě nejsou schopni napodobit. A zastánci skalární teorie samozřejmě trvají na tom, že Tesla to dokázal právě pomocí skalárních vln.

Popis Headova „skalárního radaru“ Ta Shih vzbuzuje dojem, že je to aktivní detektor změn skalárního potenciálu. Head říká, že tento systém obchází všechny dnešní technologie obtížné zjistitelnosti a jakékoli „neviditelné“ letouny jsou pro něj samozřejmě snadnými cíli. Jestliže by se ukázalo, že skalární elektromagnetické vlny opravdu existují, a pokud by na jejich bázi bylo možno zkonstruovat radar, pak bychom se takového výsledku mohli dočkat. Head ovšem také odvozuje, že by se dříve či později objevila i odpověď, tedy jakýsi „anti-skalární“ stealth; v románu Dragon’s Fury jsou touto odpovědí systémy „aktivní neviditelnosti“ (active stealth), jejichž principy bohužel nejsou podrobněji specifikovány.

Elektronické odpalování

Jednou ze zbraní, díky nimž se začne válečné štěstí přiklánět na stranu Západu, je střela s plochou dráhou letu AGM-999 Hail Storm zkonstruovaná speciálně proti početní převaze Číňanů, Indů a muslimů. Střela má tři „pumovnice“, z nichž každá nese působivých 10 000 projektilů z ochuzeného uranu o průměru 0,177 palce, jež jsou odpalovány čistě elektronicky pomocí polovodičových prvků a bez jakýchkoli pohyblivých mechanických součástí. Podobný systém se později objeví i jako výbava bezpilotních letounů Predator IV a jako prvek obranné výzbroje vojenských kosmických stanic. Dále je řečeno, že jde o původně australskou technologii, která byla zdokonalena a uvedena do služby za pomoci Američanů. Tento popis nenechává žádný prostor pro pochyby. Jeff Head zde zcela jednoznačně mluví o revoluční technologii Metal Storm, o níž její vynálezce Mike O’Dwyer tvrdí, že bude mít pro dějiny zbraní možná stejný význam jako vynález střelného prachu. Ohledně detailů odkazuji na svůj článek otištěný v ATM 3/2005.

Obří transportní letouny

Další důležitou zbraní Američanů jsou obří hydroplány C-90, díky kterým mohou uskutečnit invazi na Dálný Východ. Letoun C-90A dlouhý přes 90 m a o rozpětí více než 150 m dokáže přepravit téměř 2000 mužů, případně 16 tanků Abrams, popř. dvacet lehkých obrněných vozidel, nebo osm letounů F-35 či stejný počet vrtulníků AH-1Z, dohromady zátěž přes 900 tun. C-90A je popisován jako rozvinutí projektu Pelican a ideový následník letounu Spruce Goose, který navrhl a postavil excentrický Howard Hughes. Později se objeví ještě větší varianta C-90B schopná unést přes 2500 vojáků.

Projekt Pelican je skutečný – přišla s ním firma Boeing a zcela vážně jej nabízela americké armádě pro expediční operace. Podobně i Spruce Goose byl původně zamýšlen jako dopravní prostředek pro zásobování amerických vojsk v zámoří (že se pak stal už jen objektem osobní mánie svého tvůrce, je jiná věc). Problematika gigantických transportních letadel je složitá a tyto stroje mají četné vášnivé zastánce i odpůrce. Já bych se neřadil ani k jedné této skupině. Jsem ochoten souhlasit, že existují některé velmi specifické situace, v nichž by se takové obří stroje mohly hodit, ale na druhou stranu musím dodat, že tyto specifické situace jsou a zřejmě i zůstanou velmi vzácné. Na otázku, zda stavět, či nestavět letouny jako C-90, prostě nejsem schopen jednoznačně odpovědět. Jisté však je, že by to musely být hydroplány, protože dnešní největší dopravní stroje (An-225 Mrija, An-124 Ruslan, C-5 Galaxy či Airbus A380) s délkou a rozpětím mezi 70 a 90 m už stojí na hranici (v případě Mrije dokonce už za hranicí) toho, co se dá normálně provozovat na velkých komerčních letištích.

Možná by stálo za to investovat peníze do podrobné studie, která by analyzovala všechny klady a zápory obrů jako C-90 hlavně ve srovnání s dnešními velkými transportními letouny, vzducholoděmi a rychlými transportními plavidly. Kdyby se ukázalo, že obrovská letadla jako C-90 opravdu mají smysl (míněno samozřejmě praktický vojenský smysl, nikoli např. smysl ve formě kompenzace něčích osobních komplexů), bylo by vhodné postavit malý počet (cca do deseti kusů) a pro případ krize si uchovat kapacity pro spuštění sériové výroby. Docela by mě zajímalo, jak rychle by se taková monstra dala produkovat.

Nové kategorie ponorek

V románu Dragon’s Fury vystupují i tři nové třídy nukleárních ponorek, konkrétně transportní SSTN Alaska (později se objeví vyloďovací podtřída jménem SSLHDN) a na její bázi zkonstruované podmořské raketové křižníky SSCN Barney a ponorné letadlové lodě SSCVN Olympic. Nevěrohodná fikce? Kdepak, ani v tomto případě ne, protože dopravní, vyloďovací a letadlové ponorky už tady byly. A možná zase budou.

Koncept nákladních ponorek není žádnou novinkou a uplatnil se už ve druhé světové válce. Německo a Japonsko postavily určitý počet transportních ponorek (či pro tento účel upravily běžné bojové ponorky) a používaly je k převozu některých strategických surovin, dokumentů a významných osob. Podobně i v USA se uvažovalo o nákladních ponorkách pro zásobování Velké Británie a Sovětského svazu. Sověti reálně nasadili upravené ponorky k dopravě zásob do obléhaného Sevastopolu a poté k evakuaci osob i materiálu z města. A otevření sovětských archivů ukázalo, že v SSSR byl už v červenci 1942 zahájen program vývoje velkých ponorek speciálně pro transport nákladů a posléze pro vyloďovací operace. Z mnoha návrhů lze zmínit např. ponorku Projekt 621 schopnou převézt pěchotní prapor, deset tanků T-34, 12 nákladních automobilů, 12 tažených děl a ještě tři stíhačky La-5. Později vznikaly další a další projekty a v roce 1964 byla zahájena stavba transportní a vyloďovací ponorky Projekt 664 s nukleárním pohonem, ale plavidlo nebylo dokončeno. Také v USA se v 50. a 60. letech objevilo několik návrhů ponorných vyloďovacích plavidel nazývaných „submarine LST“. Největší z nich mělo mít délku 216 m a prostor pro dopravu 2240 mužů. Koho zajímají podrobnosti o sovětských vyloďovacích ponorkách, tomu mohu doporučit výborný článek respektovaného ponorkového odborníka Normana Polmara věnovaný pouze tomuto tématu.

Rovněž ponorky s letadly na palubě tady byly. A nebylo jich málo. Lze jmenovat americké plavidlo USS S-1, britské HMS M2, francouzské Surcouf, italské Fieramosca a pochopitelně nelze zapomenout na zajímavé japonské ponorky. Během studené války pak vzniklo několik projektů ponorek nesoucích letadla (např. americká studie AN-1) a aktuálně je testován malý bezpilotní letoun Lockheed Cormorant MPUAV určený pro start z upravených raketonosných plavidel třídy Ohio. Románová ponorka třídy SSCVN Olympic je odvozena od transportních ponorek třídy Alaska, a to prostě tak, že uzavíratelný nákladový prostor je vyplněný hangáry a servisními prostory. Z její paluby operují bojové letouny s kolmým startem a konvertoplány, takže se v podstatě jedná o ponoření schopnou Sea Control Ship. Stavba takového plavidla je naprosto nepochybně možná (a podle mě jde o výborný nápad).

A co se týče románového ponorkového křižníku SSCN Barney, to je jen logické rozvedení ideje čtveřice skutečných ponorek třídy SSGN Ohio. Jak známo, jedná se o ponorky původně nesoucí balistické rakety, ve kterých byly šachty pro tyto rakety nahrazeny válcovými moduly se sedmi šachtami pro střely s plochou dráhou letu Tomahawk, takže každá loď jich nyní nese 154. Třída SSCN Barney je také odvozena od transportní třídy Alaska a v nákladním prostoru má zabudováno 480 vertikálních šachet pro řízené střely a zásoby střel pro trojnásobné přebití do celkového počtu 1840 kusů. Jeff Head dále doplňuje, že „jeho“ SSCN Barney je vlastně ponorkovou verzí zrušeného projektu Arsenal Ship.

Single Stage To Orbit

Významná část děje knihy Dragon’s Fury se odehrává ve vesmíru. Američané dosáhnou v této „čtvrté dimenzi“ války vítězství i díky tomu, že nasadí zcela nové typy kosmických lodí určených speciálně pro vojenské účely. Kromě několika stanic jsou to i kosmické korvety, fregaty a křižníky vyzbrojené lasery, částicovými zbraněmi a raketami. Jde o plavidla kategorie Single Stage To Orbit (dále SSTO), což znamená, že jsou jednostupňová. Takový stroj tedy startuje, operuje ve vesmíru a vrací se na Zemi v neměnné podobě, zejména bez odhazování nějakých startovacích stupňů či urychlovačů. Lapidárně řečeno, co vzlétne, to se také kompletně vrátí a může to po doplnění paliva opět vzlétnout.

Je třeba jasně říci, že žádné kosmické plavidlo typu SSTO dnes neexistuje. Projektů tohoto typu se ovšem zrodilo více než dost; snad nejznámějším z nich byl americký VentureStar, se kterým se na přelomu století vážně počítalo jako s nástupcem raketoplánu. Řada problémů ale způsobila konec tohoto projektu a podle aktuálních plánů NASA bude nástupcem raketoplánu jednorázová kosmická loď CEV (Crew Exploration Vehicle). Už je totiž zřejmé, že celá idea opakovaně použitelného Space Shuttle byl jeden obrovský a drahý omyl. Na druhou stranu se však stále mluví o vojenském využití plavidel kategorie SSTO jako „orbitálních bombardérů“. (Ohledně vojenských kosmických lodí a militarizace vesmíru obecně odkazuji na svůj článek v ATM 12/2005.) Hlavní otázkou samozřejmě je, čím tato plavidla pohánět.

Návrhy kosmických lodí typu SSTO počítají buď s kombinací více typů motorů na jednom plavidle (např. proudovými motory pro atmosféru a raketovými pro kosmický prostor), nebo s hybridními motory schopným měnit režim chodu (tj. např. hybridy proudového a raketového motoru), nebo s motory schopnými měnit některé parametry (např. tzv. lineárními raketovými motory Aerospike, které měl mít VentureStar). Jeff Head vyřešil tuto otázku velice radikálně. Sáhl ke skutečně existujícímu projektu Orion, což je pohon kosmických lodí pomocí malých nukleárních explozí, jejichž energie tlačí na jakýsi „štít“, čímž posouvá loď vpřed. Orion byl jedním z principů, o němž se uvažovalo pro let na Mars. Několik plavidel v Headově knize si skutečně udělá výlet k Marsu a ještě dál, až k pásu asteroidů. Nikoli však pomocí nukleárního pohonu; ukazuje se totiž, že pro tak daleké cesty by lodě musely vézt zcela nereálná množství nukleárních hlavic. Pro pohon této fáze letu proto autor zvolil tzv. sluneční plachty čili umělé plochy schopné zachytávat částice slunečního větru. I tento princip byl úspěšně vyzkoušen a zdá se jako vhodný zejména pro planetární sondy. A proč USA uprostřed zuřící světové války posílají kosmické lodě až kamsi mezi Jupiter a Saturn? To už neprozradím, ale napovím, že si z pásu asteroidů něco přivezou. Něco, co se Číňanům vůbec nebude líbit…

Závěr

Futuristické nebo jinak neobvyklé vojenské technologie popsané v knize Dragon’s Fury jsou naprosto věrohodné a reálně existující. Jejich praktické aplikace byly přinejmenším navrženy, případně se používají nebo se patrně budou používat v blízké budoucnosti. Jedinou výjimku tvoří tzv. „skalární radar“, který vychází z kontroverzní a všeobecně neakceptované fyzikální teorie. Souhrnně lze říci, že Jeff Head ve svém románu představil velice realistickou sestavu vojenských technologií pro III. světovou válku.

 

Napsáno v červnu 2007

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

22.září 1576 byl Rudolf II. Habsburský korunován českým králem (vládl 1576 – 1611)

22.září 1980 začala Irácko-íránská válka