Kdo je online

Přihlášení uživatelé 0
Hosté 11

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Dezinfekce dokončena. Letadlová loď se po nákaze chystá znovu do služby: https://www.idnes.cz/zpravy/nato/letadlova-lod-...
Tento týden probíhal tréning spolupráce mezi letouny L-159 ALCA a předsunutými leteckými návodčími při přímé letecké pod...
What the USS Roosevelt Can Teach Scientists About COVID-19 https://www.popularmechanics.com/military/research/a32256110/...
Něco k přečtení: J. Šedivý: Armáda musí přehodnotit své plány, ale její rozpočet se nesmí stát trhacím kalendářem http:/...
Tak ani letadlová loď Charles de Gaulle nebyla ušetřena a musela se kvli koronaviru vrátit do přístavu. Nakažených členů...

KULTURA

Zveřejněno: 24. 5. 2014 20:57 Napsal Tomáš Peszyński
Nadřazená kategorie: KULTURA Kategorie: KNIHY A ČASOPISY

George W. Bush – Okamžiky rozhodnutí

O pamětech exprezidenta Bushe z roku 2010. O Bushovi a jeho éře a taky i postbushovské éře.

Až 4 roky po jejich vydání jsem se dostal k pamětem bývalého prezidenta USA George W. Bushe. Ty se staly v roce 2010 na západě bestsellerem. Já je našel ve výprodeji. Bushova kniha je ryze politickým dílem, jako člověka ho nijak čtenáři více nepřibližuje. Rozhodně alespoň mě se nestal Bush po jejím přečtení více sympatický, ani jsem ho nezačal nenávidět. Rozhodně to není ani vyčerpávající informace o jeho funkčním období a domnívám se, že spousta věci tam chybí, což mimochodem Bush i sám přiznává.

 Při čtení knihy jsem zjistil, že mě nezajímají nebo dokonce nesouhlasím s Bushovými  konzervativními  a nábožensko - etickými názory na věci, jako jsou třeba výzkum kmenových buněk. Rovněž se přiznám, že i otázky mezinárodní  finanční krize z roku 2008 jdou trochu mimo mě.

Každopádně, co mě na Bushovi zaujalo tehdy a nyní znovu, byl jeho postoj po 11. 9. 2001. Okamžitě a bez váhání vyhodnotil celou situaci, jako začátek Války proti terorizmu a bez váhání se do ní pustil. Ani na chvíli neuvažoval, že by to mohlo být jinak. Proto to byl poslední západní politik, který se dal označit za vůdce. Žádný jiný takový na Západě už není. Máme tu epochu Putinů bez konkurence.

 Bush i vysvětluje, jak to bylo se zbraněmi hromadného ničení v Iráku. Jak píše, o jejich existenci byli tehdy přesvědčeni všichni.  CIA svá zjištění o chemických zbraních nedávala jen Bushovi, ale i výborům amerického kongresu a všichni kongresmani, kteří později válku v Iráku kritizovali, byli přesvědčeni o tom, že Saddám zbraně hromadného ničení má. Bush připomíná, že mu Kongres schválil použití síly proti Saddámovi větším poměrem hlasů než jeho otci zásah proti Iráku v roce 1990, což byla válka, s kterou tehdy svět žádný problém neměl a USA plně podporoval. Bush připomíná, že to, že Irák má zbraně hromadného ničení si myslel i Bill Clinton, mysleli si to republikáni i demokraté. Věřili tomu tajné služby nejen USA, ale i Německa, Francie, Británie, Ruska, Číny a Egypta.

 Bush rovněž mluví o tom, jak židovský spisovatel Eli Wiesel, nositel Nobelovy ceny míru srovnal zločiny Saddáma Husajna s nacistickou genocidou a řekl mu: „Je vaší morální povinnosti konat proti zlu.“ Mimochodem Eli Wiesel je spolu s Václavem Havlem zakladatelem pražské konference Fórum 2000.

 Dnes už víme, jak ta celá blamáž s chemickými zbraněmi vznikla. O jejich existenci byli dokonce přesvědčeni i Saddámovi nohsledi, ale Saddám tyto zbraně skutečně zlikvidoval, ale nikdy to nepřiznal a to, aby vypadal jako silný vůdce před Íránem, protože až do poslední chvíle nevěřil, že na něj Bush zaútočí.  Saddámův postoj se tak definitivně zapíše mezi největší idiotství dějin.

 Chemické zbraně však nebyly pro Bushe jeho největší průšvih. Jako svůj největší průšvih považuje hurikán Katrina, díky kterému se americká veřejnost definitivně obrátila proti němu. Bush měl smůlu, protože šlo opravdu o extrémní přírodní katastrofu, na kterou místní vláda, která měla především odpovědnost za záchranné akce a likvidaci škod zareagovala špatně a pozdě. Ale i sám Bush přiznává, že udělal spoustu chyb a považuje to prostě za své největší selhání. Nebyl hlavním aktérem v organizaci reakce na Katrinu, ale jak říká, v roce 1965 prezident Johnson se prodral do potemnělého evakuačního střediska za pomoci ruční svítilny a zvolal: „Tady je váš prezident a přišel jsem vám na pomoc.“ A Bush nic takového neudělal.

 S tím souvisí i dalším záležitost a to bylo zhoršování situace v Iráku. Bush je prostě poněkud zkostnatělý. K něčemu se rozhodne a pak trvá na svém rozhodnutí a tvrdohlavě si jde za svým. Neumí improvizovat, okamžitě a rychle vyhodnotit situaci a přizpůsobit názor realitě. Bystrého improvizátora a krizového manažera vyžadovala jak Katrina, tak Irák.

 Na druhou stranu taková povaha disponuje i obdivuhodnou tvrdohlavostí, která může přinést úspěch a to přišlo, když navzdory všem prosadil irácké „surge“. Tedy navýšení amerických jednotek, které bylo překladatelem knihy trefně přeloženo jako „příval.“ Příval byl úspěchem a vyhrál Bushovi válku v Iráku. To, že výsledky přívalu byly později značně znehodnoceny jak Obamovým zbrklým stažením z Iráku, tak hlavně syrskou občanskou válkou, je věc jiná.

Bush ve své knize píše i o dalších věcech. Například o Jásiru Arafatovi.  Říká, že Amerika, Evropa a OSN zaplavily Palestinu rozvojovou pomocí, jejíž značná část byla předisponována na Arafatův účet. Dostal se na Forbesův seznam nejbohatších králů a despotů. Ale jeho lid zůstal uvězněn v  chudobě, beznaději a extremismu. Jako nositel Nobelovy ceny míru neprojevoval mnoho zájmu o mír.

 Extrémně zajímavý je v dnešní situaci Bushův názor na Putina a popis jeho politiky vůči němu. Není pravda, jak dnes tvrdí některá média, že Bush řekl: „Podíval jsem se mu do očí a uvěřil jsem mu.“

Tehdy Bush řekl: „Podíval jsem se mu do očí a uviděl jeho duši.“ A to je trošku rozdíl. A jak Bush dodává, později mu Putin poskytnul dost důvodů, aby svůj názor na něj zrevidoval. Připomínám, že Bushovy paměti byly napsány v roce 2010, takže o nějaký současný oportunismus nemůže jít ani náhodou.

Bush měl na mysli zejména gruzínskou krizi a připomíná, že to byl on, kdo navrhnul nabídnout Ukrajině a Gruzii členství v NATO, což odmítly Francie a Německo. Dokonce ještě předtím francouzský president Chirac Bushovi řekl, že „Ukrajina je součásti Ruska.“

Když v roce 2008 předával Bush svou funkci Obamovi věděli Gruzínci a Ukrajinci, že pokud budou chtít, mají alespoň v USA zastánce pro svůj vstup do NATO. Miliony arabů doufaly, že se jednou zažijí to, co zažívali Iráčané – svobodné volby, což se za 3 roky projevilo v Arabském jaru. V Iráku nastával klid a pořádek a v Afghánistánu začínal příval, který měl zabezpečit to samé.

 Uplynulo 6 let a díky nečinnosti a pragmatismu USA Gruzie a Ukrajina neví, co bude. Arabské touhy se změnily na chaos v Libyi a beznaděj v Sýrii. Výsledky dosažené v Iráku jsou ohroženy a Afghánistán stále neví, jestli se bude moc na Ameriku spolehnout nebo ne.

 Bushovu nástupci se jistě nedá upřít to, že dopadl Usámu a že značně oslabil Al Kajdu, ale i to jsou výsledky akcí, které rozjel Bush a které za Obamy prostě jen doběhly.

 Přes všechny své chyby a vady je Bush politik, který v současném světě chybí. Aspoň Bush. Reagan, Thatcherová, Churchill nebo Kennedy by ale byli lepší.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

29.května 1217 – Na žádost Přemysla Otakara I. zrušil arcibiskup mohučský klatbu nad Čechami. Klatbu na Čechy uvalil pražský biskup Ondřej, který rozvinul boj o dosažení nezávislosti církve na světské moci