KULTURA

Četa psanců – kniha, jenž vyvolává emoce

O knize Četa psanců, která pojednává o opravdových osudech americké čety ve válce v Afghánistánu

Četa psanců je kniha o zkušenostech jedné americké jednotky z Afghánistánu, kterou napsal její velitel poručík Sean Parnell společně s vojenským historikem Johnem R. Brunningem a vysoce převyšuje ostatní tituly tohoto druhu literatury.

 A to z jednoho prostého důvodu. Je to non-fiction a popis reálných události, které se odehrály a reálných aktérů těchto události a je napsaná velmi kvalitním dramatickým způsobem a hlavně vyvolává emoce.

 Do emocí se dostanete od samého začátku a vydrží vám až do poslední stránky. A jaké emoce to jsou? Většinou takové, bez kterých byste se obešli.

 Třeba zhnusení nad válkou. Autoři rozhodně nelíčí válku v Afghánistánu jako hrdinné osvobozování vděčných domorodců od talibánského zla dokonalými Američany. Popisuji válku asi takovou jaká je. Hned na začátku uvidíte pravou tvář války a dozvíte se o utrpení, které přináší a to především civilnímu obyvatelstvu. Autoři rovněž naprosto upřímně popisují psychicky vývoj vojáků v boji a to od pěšáků až po důstojníky. A neberou si servítky. Ukazují americkou armádu jaká opravdu je – stejná jako jakákoliv jiná armáda. Jsou zde obětaví hrdinové, jsou zde zbabělci, intrikující vyčůránci, fešáčtí důstojníci, kteří se vyhýbají boji jako čert kříži. Autoři rovněž bourají klišé o bratřích ve zbrani a popisuji vztahy v jednotce podobně jako vztahy na jakémkoliv jiném pracovišti. Intriky, osobní animozita, neprofesionální chování.

 Není divu, že se tato kniha díky svému realistickému pojetí stala velmi oblíbenou mezi americkými vojáky.

 Ale je to taky proto, že ukazuje, jak se z nezkušených chlapců stávají bojovníci, kteří raději než aby se nechali buzerovat svými důstojníky na základně, vyrážejí na „indiánské území“ do boje, kde se cítí dobře.

 Stejně jako kniha realisticky popisuje americkou armádu, popisuje reálně i afghánskou realitu. Tu špínu a pach této zaostalé země můžete s knihy téměř cítit. Po jejím přečtení získáte zhruba reálnou představu, jak vypadá zaostalost. Pokud Vám bude někdo vykládat, že lidé v rozvojových zemích žijí více v sepětí s přírodou a nejsou zkažení civilizací a v jistém smyslu se mají lépe, tak mu nevěřte. Věřte, že v Afghánistánu byste žít nechtěli, i kdyby tam byl mír.

 Američtí vojáci nejsou žádní uvědomělí bojovníci za lepší afghánský nebo irácký zítřek. V podstatě jim na těch, které mají osvobodit moc nezáleží a bojují za své kolegy v jednotce a protože jsou to profesionálové. Přesto, když se dostanou tváři v tvář výzvě k jejich lidskosti, tak ji projeví. Ne z ideologického uvědomí, ale z obyčejného lidství.

Afghánci zde rovněž nejsou líčení jako bodří domorodci vděční za své osvobození, ale pasívní a zaostalí lidé, kteří nechápou to, co jim americká intervence má přinést, zato dobře chápou, co jim udělá Talibán, když ji budou podporovat. Většinou jsou zde vylíčení různí vypočítaví a zrádní domorodci, ale pak se ukáže, že se i zde najde čestný člověk, který je schopen jisté oběti, aby udělal správnou věc. Prostě jako všude ve světě.

 Stejně jako se autoři nedívají přes růžové brýle na americkou armádu, Afghánistán nebo Pákistán, tak stejně si nic nenamlouvají ani o Talibánu. Naturalisticky popisuji zločiny Talibánu, které si my civilizovaní lidé neumíme ani představit. Například sexuální zneužívání malých dětí.

 K tomu si přimyslete schopnost pro dramatično, kterou není porušena pravdivost příběhu. Autoři toho dosahují třeba tak, že líčí kladné vlastnosti svých hrdinů a budují sympatie k nim, abyste se vzápětí dověděli, jak je semlela válka a neubránili se tak lítosti a smutku. Prostě kniha je pravdivá, ale nenudná zároveň.

 Její, možná neúmyslné poselství je jasné. Válka je hrozná, špinavá a odporná záležitost, po které zbudou jenom oběti. Fyzické i psychické. A lidé, jako jsem já, kteří nejsou pacifisté a válku připouštějí, když jsou pro ni dobré důvody, by si měli uvědomit, že to je vždy až nejposlednější možnost.