Kdo je online

Přihlášení uživatelé 0
Hosté 15

Spřátelené weby

Poslední komentáře

V hospodě v Newcastlu sedí německý tirák a rýpe, jak jsou britští řidiči pomalí. „Já naložím náklad v Hamburku, projedu ...
Major vede svou jednotku na cvičení. Najednou vyplivne vysílačka a jednotka je bez spojení. Major skočí do džípu a přiká...
Turecké F-100 Super Sabre si zabojovali při invazi na Kypr.
Gray Fox - Komentář v Su-27 Flanker
V úterý 22. září ruská stíhačka Su-35 sestřelila kanonem při cvičení Su-30. Přesná příčina proč k tomu došlo není zatím ...
V Československu po válce také vyvíjeli plamenomety. Inspiraci nalezli z německých vzorů i sovětských a amerických.

KULTURA

Zveřejněno: 20. 9. 2014 16:34 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: KULTURA Kategorie: KNIHY A ČASOPISY

Viktor Suvorov: Trochu jiný pohled

Nepochybuji, že každý, kdo se zajímá o vojenské dějiny a historii Ruska, alespoň slyšel jméno Viktor Suvorov. Bývalý agent sovětské vojenské rozvědky dezertoval na Západ a zde vzbudil velkou pozornost svými knihami. V nich předkládá množství důkazů pro tvrzení, že v létě 1941 byl Sovětský svaz připraven k útoku na Německo a že německý útok předešel ten ruský doslova o dva týdny. Suvorov si získal nesčetné nadšené příznivce a stejně nesmiřitelné odpůrce, kteří jej považují za šarlatána a fantastu.

Já se řadím do první skupiny. Připouštím, že v některých konkrétních bodech se Suvorov patrně mýlí (což ostatně přiznal i on sám), ale základní myšlenka je naprosto jasná: Sovětský svaz byl plně připraven na útočnou válku, která měla začít pravděpodobně 6. července 1941. Na celém sporu Suvorovových zastánců a odpůrců je zajímavých několik věcí. Např. to, že jen málo odpůrců se odhodlalo k nějaké seriózní věcné diskusi nebo racionální argumentaci. Většinou se zmohou pouze na urážky a emocionální výpady, případně vypichování některých sporných detailů, na jejichž základě pak zcela nelogicky odsuzují celek.

Suvorovovi odpůrci však v poslední době utrpěli několik velkých ran, např. když se k jeho názorům začal pomalu blížit i jeden z jeho dřívějších hlavních kritiků, Dmitrij Volkogonov. Na přelomu století se pak k Suvorovovi fakticky přihlásila skupina ruských historiků, vesměs mladých lidí, kteří již nejsou přímo zatíženi komunistickou minulostí. Právě oni nyní dělají to, k čemu Viktor Suvorov vyzval již při prvním vydání své knihy Ledoborec. Jde tady o to, že Suvorov přece jen není historik a jeho knihy jsou spíše populárně naučné. Chyběly skutečné vědecko historické práce, které by zpracovávaly téma příprav Sovětského svazu na útočnou válku. A právě takovéto práce začínají vydávat oni historici. Za všechny lze jmenovat např. knihu Upuščennyj šans Stalina od Michaila Meltjuchova.

Odpůrci Viktora Suvorova někdy používají i jeden velice podivný argument. Tvrdí, že jde o jakýsi historický revisionismus či alternativní historii, že je to snaha změnit nevyvratitelné historické pravdy. Možná je to pravda, možná ne, ale problémem je především ono slovo „nevyvratitelné“. Bohužel totiž platí, že i tzv. nevyvratitelné pravdy jsou často velice brutálně vyvráceny. A v případě Ruska toto pravidlo platí dvojnásob. Říká se přece, že Rusko je země s nevyzpytatelnou minulostí. Je to samozřejmě narážka na komunistické praktiky zpětného osočování či naopak glorifikování různých osob.

Zřejmě každá významná politická osobnost z historie Sovětského svazu si prošla érou oslavování a érou zatracování. Některé osoby si prošly obojím ještě za svého života, některé až po smrti. V dnešní době je např. velice zřejmá snaha alespoň do určité míry rehabilitovat Lavrentije Beriju, zbavit jej nálepky „Stalinova krvavého psa“ a ukázat, že boj o moc, který se odehrál po Stalinově smrti, byl podstatně složitější, než jak byl celá léta popisován. To přece byla také „nevyvratitelná historická pravda“. A dnes se začíná ukazovat, že údajný liberál a reformátor Chruščov měl ruce přinejmenším stejně krvavé jako všichni ostatní ze Stalinovy kamarily a že údajný démonický vrah a mučitel Berija byl ve skutečnosti hlavně pragmatik, který chtěl reformovat sovětskou ekonomiku a společnost a omezit vliv stranické byrokracie. Trochu méně intenzivní jsou diskuse o Juriji Andropovovi, který je prezentován jednou jako prozápadní reformátor (jaká škoda, že nevládl déle) a podruhé jako stalinistický tyran (jaké štěstí, že nevládl déle). Tak kde je ta historická pravda?

Takových „nevyvratitelných historických pravd“ už jsme tu měli spoustu. Styky Starého světa s Amerikou před Kolumbem prostě neexistovaly. A pak se v Americe našla hlava řecké sochy, římské a arabské mince, čínská keramika nebo fénické písmo a v egyptských mumiích se našly stopy nikotinu a kokainu. A jedna „nevyvratitelná historická pravda“ takříkajíc tiše odešla na smetiště dějin. Nebo jiný příklad – americká občanská válka. Léta se všem tlouklo do hlav, že to byl boj za osvobození otroků. Dnes už všichni ví, že to byla báječná záminka, jak ekonomicky i politicky sjednotit USA. A do třetice – nacistický nukleární program. Stále více se mluví o tom, že Němci nebyli tak zaostalí, že toho vlastně dokázali hodně, že možná i vyrobili funkční nukleární zbraně, možná provedli pokusné výbuchy a že puma, která zničila Hirošimu, byla vlastně německá, nebo přinejmenším z německého uranu.

Historický revisionismus není nic principiálně nesprávného. Pokud se někomu podaří najít nějaký nový pohled na historické události a pokud v jeho prospěch předloží důkazy, tak by se o tom měla vést věcná diskuse, nikoli ten nový pohled okamžitě zavrhovat. „Nevyvratitelné historické pravdy“ už se mnohokrát zhroutily jako domeček z karet. Tradiční pohled na rok 1941 a německo sovětskou válku byl prostě samozřejmý a jen málokdo uvažoval, že to třeba mohlo být jinak. Byly tady určité sporné momenty, které asi leckomu vrtaly hlavou, ale nikdo se neodvážil vyslovit tu teorii, o které se dnes otevřeně mluví. Možná i proto, že preventivním charakterem útoku proti Sovětskému svazu se bránili i němečtí politici a generálové souzení v Norimberku, takže každému, kdo by toto tvrzení zopakoval, do jisté míry hrozilo, že ihned dostane nálepku neonacisty. Byl jsem šokován tím, že někteří „odborníci“ házejí Suvorova do jednoho pytle s popírači holocaustu typu Davida Irvinga nebo Ernsta Zündela, kteří se zcela otevřeně přihlašují k nacistické ideologii.

Mezi Suvorovem a popírači holocaustu je jeden obrovský a fundamentální rozdíl. Debaty mezi příznivci a odpůrci Viktora Suvorova se odehrávají na bázi interpretace známých faktů nebo na bázi hodnocení jejich relevance (přeceňování nebo naopak podceňování), ale sama tato fakta se berou jako daná. Naproti tomu popírači holocaustu, jak ostatně říká i ten název, zpochybňují historické skutečnosti. Jistě můžeme vést diskuse o tom, co vedlo nacisty k tomu, že zavraždili šest milionů Židů, zda šlo skutečně jen o primitivní rasismus, jakou sehrál roli ekonomický vliv Židů a tak dále. Ale naprosto jiná věc je tvrdit, že nacisté těch šest milionů Židů nezavraždili. (Mimochodem, těch šest milionů je nejnižší a střízlivý odhad.)

Debaty mezi příznivci a odpůrci Viktora Suvorova budou jistě pokračovat ještě řadu let. Nepochybuji o tom, že nakonec zvítězí první tábor, i když bude ještě nějakou dobu trvat, než toto vnímání pronikne do obecného povědomí. Nesmíme však zapomínat, že historie je věda jako každá jiná. Právě proto, že se vždycky najdou lidé schopní zpochybňovat „nevyvratitelné historické pravdy“, se může naše poznání minulosti stát lepším.

(červenec 2006)

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

29.září 1370 – Svatba Václava IV. s bavorskou princeznou Johannou. Svatba byla zpečetěním úmluv Václava IV. a bavorského vévody Albrechta o spojenectví proti jiné větvi bavorských vévodů a proti Habsburkům.

29.září 1938 Byla podepsána mnichovská dohoda předložená Italským vůdcem Mussolinim, v níž bylo rozhodnuto o podstoupení československého pohraničí Německu, Polsku a Maďarsku.