KULTURA

Techno-thrillery

(duben 2008)

V tomto textu se zabývám specifickou kategorií literatury, do níž patří moje nejoblíbenější tituly knižní beletrie. Pojem „techno-thriller“ už se běžně objevuje i v češtině, ale málokdy je přesně vysvětlen; obvykle se předpokládá, že čtenář jej pochopí nějak „intuitivně“. O tom, že takový předpoklad není zcela šťastný, svědčí fakt, že existují hned dvě zásadně odlišná pojetí toho, co je techno-thriller, z nichž jedno je „úzké“ a druhé je „široké“. Tento článek je napsán z hlediska „úzkého“, k němuž se kloním, ale v závěru je vysvětleno i hledisko „široké“.

Výborný popis vzniku techno-thrillerů v „úzkém“ chápání obsahuje předmluva k antologii deseti povídek Bojová akce. Zlomovým rokem je rok 1984, kdy vyšla kniha Hon na ponorku od tehdy naprosto neznámého spisovatele Toma Clancyho. Nikdo nemohl tušit, že se zrodila kultovní série románů, která de facto založí i nový žánr. O dva roky později vyšel román Let Intruderu od Stephena Coontse a brzy následovaly další. Už se zřejmě nedá zjistit, kdo první použil termín techno-thriller (důsledně s pomlčkou a zpočátku s uvozovkami), ale jisté je, že právě pod tímto názvem se onen nový žánr prosadil.

Stephen Coonts (editor sbírky Bojová akce) definuje techno-thriller jako v zásadě nový typ válečného románu, který se od starších knih z prostředí vojenských konfliktů liší tím, že jako významnou součást prostředí i zápletky využívá přesně a podrobně popsané moderní vojenské technologie. Sám dodává, že někdy bývá obtížné najít hranice mezi „moderní vojenskou akcí“ (což by asi mohl být alternativní název pro techno-thrillery) a oborem science-fiction, jelikož techno-thrillery se zpravidla odehrávají v blízké budoucnosti a spisovatelé podle toho upravují úroveň vyskytujících se technologií. Pak už je na technicky vzdělaném čtenáři, aby posoudil, kde spisovatel překročil hranice mezi skutečností a fantazií.

Dovolil bych si nyní nabídnout poněkud obsáhlejší definici kategorie techno-thrillerů. Jde o literární díla odehrávající se v prostředí ozbrojeného konfliktu, která se však od klasických válečných románů liší ve třech základních bodech:
1.    Příběh je zasazen do moderní doby, což může znamenat nedávnou minulost (za hranici by se dala považovat válka ve Vietnamu), avšak ve velké většině případů je to (pochopitelně z hlediska data vydání díla) současnost či blízká budoucnost. V každém případě se jedná o konflikt, v němž hrají roli pokročilé technologie.
2.    Významným (i když nikoli nezbytně určujícím) prvkem prostředí i zápletky jsou moderní vojenské technologie, které jsou popsány přesně a detailně, a pokud se jedná o technologie v době vydání díla fiktivní, pak musí jít o fikci technicky věrohodnou.
3.    Na rozdíl od klasické válečné literatury se techno-thriller neomezuje výhradně na vlastní válku, ale zabývá se i politickým pozadím, velmi často také zpravodajskými službami, což znamená přejímání prvků žánru politického a špionážního thrilleru. Také z hlediska popisu politického pozadí musí být techno-thriller věrohodný.
 
Ačkoli za „otce“ techno-thrilleru je považován Tom Clancy, mělo by se dodat, že romány splňující všechna uvedená kritéria se objevovaly už dříve. Přestože je asi přehnané označovat za techno-thrillery už některá díla z období druhé světové války, lze souhlasit s tím, že do této kategorie mohou spadat některé romány z 60. a 70. let. Všechny vlastnosti techno-thrilleru má např. román Firefox od Craiga Thomase z roku 1977 (i když ten se stal populárním především díky mimořádně povedenému filmu s Clintem Eastwoodem). „Skutečná“ éra techno-thrillerů ale začala až v závěru 80. let a nezdá se, že by měla hned tak skončit. Tvorbě v této kategorii se věnují desítky spisovatelů, samozřejmě s velmi rozmanitou kvalitou. Je charakteristické, že jejich podstatnou část tvoří bývalí vojáci (např. Stephen Coonts či Dale Brown), ti ostatní jsou pak vesměs civilními experty v oblasti vojenství (jako Tom Clancy). Dále je zajímavé, že jde prakticky výhradně o anglosaskou záležitost; většina autorů jsou Američané, menší část tvoří Britové (Patrick Robinson) či Australané (Matthew Reilly).

Techno-thrillery lze dělit různým způsobem. Z hlediska čistě literárního je spektrum v této kategorii značně rozsáhlé a oslovuje různé typy čtenářů. Za příklad jednoho extrému poslouží gigantická kniha Dragon’s Fury od Jeffa Heada. Osobně ji pokládám za patrně vůbec nejlepší literární dílo, které jsem v životě četl, ale lze diskutovat o tom, zda je Dragon’s Fury skutečně thriller, resp. román. Vzhledem k velmi rozsáhlým faktografickým pasážím by se dalo popsat spíše jako „literatura fiktivního faktu“ nebo knižní ekvivalent zdramatizovaného dokumentu. Mimořádný rozsah knihy navíc zřejmě podstatnou část čtenářů odrazuje.

Druhou krajní polohu v kategorii techno-thrillerů představují romány, které jsou literárním ekvivalentem akčních filmů. Mají zpravidla jednoduchou zápletku a časově velmi krátký děj (nezřídka jen desítky hodin), avšak jejich silnou stránkou je extrémně působivý a dynamický, ale současně někdy až absurdně detailní popis akčních sekvencí. Jednoznačnou hvězdou této části spektra techno-thrillerů je mladý Australan Matthew Reilly, kterému mnoho lidí (včetně mě) už od samého počátku předpovídá fenomenální budoucnost.

Mezi těmito dvěma extrémy se pak nachází „mainstream“ techno-thrillerů, ačkoliv i ten lze ještě rozčlenit na přinejmenším dvě kategorie. Tu první tvoří multi-dimenzionální a čtenářsky poměrně náročné eposy s velmi složitými a komplexními příběhy. Na prvním místě sem patří většina „velkých“ románů od Toma Clancyho, tj. většina série s postavou Jacka Ryana. Nelze však paušálně říci, že by všechny „ryanovky“ byly techno-thrillery, neboť některé z nich (mj. Vysoké hry patriotů či Rudý králík) jsou víceméně klasickými špionážními thrillery, v nichž nehrají moderní technologie významnější roli. Druhým nejúspěšnějším autorem tohoto směru techno-thrillerů je Larry Bond, jehož řada čtenářů (včetně mě) pokládá za plně rovnocenného Clancymu. U nás není příliš známým faktem, že kultovní román Rudá bouře (stále pokládaný za nejlepší popis třetí světové války mezi NATO a Varšavskou smlouvou) není zdaleka pouze dílem Toma Clancyho, ale že se na něm srovnatelnou měrou podílel i Larry Bond. Jestli Bond něčím opravdu vyniká, jsou to velmi neobvyklé zápletky; v tomto ohledu se jeho díla Válečná hrozba a Obchodní válka řadí mezi nejoriginálnější techno-thrillery vůbec.
 
Druhý sektor „mainstreamu“ představují poněkud jednodušší (a obvykle i podstatně kratší) romány, jež obsahují poněkud méně politiky a špionáže a poněkud více samotných bojových akcí (i když stále ještě mají značně daleko k prvoplánovým adrenalinovým akcím, jaké nabízí Matthew Reilly). Clancyho nebo Bondovy eposy se vyznačují také tím, že popisují konflikty probíhající ve více „dimenzích války“, tj. na zemi, na moři, ve vzduchu a často také v kosmu, zatímco autoři v tomto sektoru se zaměřují obvykle na jednu dimenzi. Zdá se, že nejvíc „letí“ ponorky a boje ve vzduchu. Podmořským válčením se zabývají mj. Patrick Robinson, Michael DiMercurio a Joe Buff. Na konflikty ve vzduchu a ve vesmíru se zaměřují hlavně Dale Brown (jeho romány jsou patrně ze všech techno-thrillerů vůbec nejvíce technické, protože moderní letecké a kosmické technologie jsou pro něj doslova esencí děje), Jim DeFelice nebo Richard Herman. Mezi specialisty na hladinové boje patří James Cobb a o pozemních konfliktech píše např. Harold Coyle. Někteří autoři si samozřejmě občas „odskočí“ do jiného prostředí (v této souvislosti lze zmínit excelentní „pozemní“ povídku Kavalerie od Jamese Cobba) a existují i takoví, kteří se střídavě zabývají různými prostředími (jako Stephen Coonts).

Do této sub-kategorie techno-thrillerů patří i série Operační centrum a Net Force, na nichž spolupracují Tom Clancy, autor politických thrillerů Steve Pieczenik a několik talentovaných mladých spisovatelů. „Veteráni“ Clancy a Pieczenik fungují jako editoři a tvůrci děje, zatímco mladší autoři se starají o „omáčku“. Ostatně se říká, že i některé pozdější romány z Clancyho „velké“ série nenapsal Clancy v doslovném smyslu sám, nýbrž za podobné asistence mladších spisovatelů, kteří v některých částech knih produkovali „vatu“. Jestliže je to pravda (což však není vůbec jisté), na kvalitě knih se to rozhodně neprojevuje. Prakticky všichni uvedení autoři techno-thrillerů stále píší a publikují, takže milovníci tohoto žánru se rozhodně nemusejí bát, že by o svou oblíbenou kategorii četby přišli.

V úvodu jsem slíbil i zmínku o „širším“ chápání kategorie techno-thrillerů. Jestliže „úzké“ pojetí bere předponu „techno“ jako součást slova „technologie“, pak „širší“ pojetí se vlastně vrací k řeckému původu slova „techno“, který má význam „odbornost“ či „věda“. Výsledkem je, že v tomto pojetí se mezi techno-thrillery řadí podstatně rozsáhlejší spektrum literatury než nová generace válečných románů s velkým významem moderních vojenských technologií. Do „širokého“ oboru techno-thrillerů spadají především tzv. vědecké thrillery, které se točí kolem moderní vědy a techniky, ale obvykle ne přímo vojenské. Takové romány píší např. Michael Crichton, James Rollins nebo dvojice Douglas Preston a Lincoln Child. V řadě přehledů sem patří také část tvorby Dana Browna, avšak je nutno dodat, že např. jeho kniha Pavučina lží by zřejmě splňovala i specifikace „úzkého“ pojetí techno-thrilleru. V „širokém“ pojetí jsou mezi techno-thrillery obvykle jmenovány i romány, které píše Clive Cussler, ačkoliv ty představují dosti zvláštní tvorbu, jež se poněkud vymyká běžné typologii. Za techno-thrillery se nezřídka považují také romány z prostředí civilního letectví (např. autor John J. Nance) a některé druhy politických thrillerů (Steve Pieczenik nebo Vince Flynn).