Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 6

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Škoda že létajícím člunům už odzvonilo. Dovedl bych si je představit na severu Kanady, v Norsku apod.
Tady je web o dezinformacích týkajících se Ukrajiny #UkraineFacts By the International Fact-checking Network Signatories...
Škoda, že takových lidí jako Patton a Winston Churchill nebylo na straně spojenců víc a s větším vlivem. Ti si uvědomova...
Jen aby vláda nepadla kvůli ekonomickým problémům. Babiš by se rád ujal moci.
Válka výrazně ovlivňuje ČR nejen doma ale i na mezinárodní scéně. Nejprve slavná výprava do Kyjeva a nyní se zvažuje, že...

LETECKÁ TECHNIKA

Zveřejněno: 4. 5. 2022 14:22 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: LETECKÁ TECHNIKA Kategorie: LÉTAJÍCÍ ČLUNY

Létající čluny druhé světové války: Nekonečné hlídkování nad oceány

Supermarine Scapa

Supermarine Scapa

V sektoru letecké techniky se zajisté největšímu zájmu těší bojové letouny, avšak nemělo by se zapomínat ani na jiné, často vysoce důležité kategorie. Mezi příklady patří i létající čluny, které lze oprávněně označit za „zapomenuté hrdiny“ druhé světové války, protože zejména v Atlantiku a Pacifiku měly ohromný význam.

Létající čluny přišly na scénu během první světové války, avšak jejich velký rozmach přinesla až meziválečná éra a poté druhá světová válka. Obecně šlo o stroje, jejichž trup byl řešen jako „lodní“, takže sám o sobě zajišťoval možnost startovat z mořské hladiny a přistávat na ní, aniž by byly třeba plováky. Ty se sice na létajících člunech také často vyskytovaly, ale sloužily jen ke stabilizaci. Menšina typů měla navíc též kolové podvozky, jež dovolovaly činnost ze země, takže šlo vlastně o „obojživelníky“. Postupně se ale objevily nové velké „suchozemské“ stroje nabízející lepší výkony (např. úpravy bombardéru B-24 Liberator), a tak technicky zajímavé a leckdy i elegantní létající čluny vesměs zamířily do výslužby, ačkoli je několik zemí (zejména Rusko, Čína a Japonsko) vyrábí a provozuje dodnes.

Škála monotónních činností

Hlavní poslání létajících člunů představovalo (patrně nikoliv překvapivě) námořní hlídkování, což je označení, které obsahuje poměrně širokou škálu činností. Většinu z nich ovšem spojuje fakt, že pro osádky letadel byly velmi monotónní, neboť se nejčastěji jednalo o dlouhé hodiny trávené pozorováním mořské hladiny, případně i některých přístrojů. Létající čluny totiž měly za úkol vyhledávat nepřátelské hladinové lodě a ponorky a předávat údaje o jejich poloze, byť mnohdy samozřejmě i samy útočily za pomoci neřízených bomb či hlubinných náloží. Určitou odnož této činnosti reprezentoval doprovod vlastních konvojů, jimž létající čluny poskytovaly ochranu prostřednictvím vyhledávání případných hrozeb. Menší typy létajících člunů dokonce mohly startovat z palub velkých válečných lodí, pro něž se tak stávaly „očima“, neboť hledaly nepřátelská plavidla za horizontem.

Grumman F4F-2 (G-44) Wingeon

Grumman F4F-2 (G-44) Wingeon

Další mimořádně důležitou činnost létajících člunů tvořila pátrací a záchranná služba, protože tyto stroje často vyhledávaly trosečníky z potopených lodí a osádky zřícených letounů. Následně jim mohly shodit záchranné čluny a informovaly velení o jejich pozici. Mnoho sestřelených pilotů proto vděčí za svoje životy právě létajícím člunům, jež je dokázaly včas objevit. Do spektra činností těchto letounů dále patřilo kladení námořních min, ale i jejich ničení, což se zpravidla provádělo za pomoci obrovských kovových „obručí“, které generovaly magnetické pole, jež iniciovalo exploze magnetických min. Létající čluny se občas uplatňovaly i jako transportní prostředky k dopravě osob a nákladu, případně jako stroje zajišťující převoz raněných. Letouny plnící posledně uvedenou roli musely být bílé a opatřené červenými kříži a nesměly nést zbraně, čehož se (v rozporu s tvrzeními propagandy Spojenců) drželo i Německo. Nejvýkonnější stroje, které se vyznačovaly mimořádným doletem, se občas používaly také jako bombardéry pro dálkové nálety.

Short Empire

Short Empire

Slavný „Cat“ a jeho příbuzní

Určitě nepřekvapí, že nejpovedenější konstrukce létajících člunů vyvinula trojice „oceánských mocností“, a sice USA, Velká Británie a Japonsko. Přehled samozřejmě nemůžeme začít jinde než u stroje, jenž se stal ve svém oboru skutečnou legendou, což prokazuje také více než 3300 zhotovených kusů. Jedná se o americký typ Consolidated PBY Catalina, jenž se poprvé vznesl 28. března 1935. Obdobně jako většina jiných typů této kategorie byl pojat jako hornoplošník, o jehož pohon se staraly motory umístěné na křídle. Mezi jeho typické rysy patřily vyvažovací plováky, které se po startu vyklápěly nahoru a vytvářely koncové oblouky křídla. „Cat“, jak se tomuto vynikajícímu letadlu přezdívalo, létal nejen v amerických službách, ale také v barvách Velké Británie, Kanady, Austrálie či Sovětského svazu. Část exemplářů získala navíc i kolové podvozky pro operace ze souše.

Consolidated PBY (Boeing PB2B) Catalina

 Consolidated PBY Catalin

Firma Consolidated následně vyvinula ještě větší létající člun PB2Y Coronado, který poháněly čtyři motory, zatímco „Cat“ měl pouze dva. Výsledný letoun se pochopitelně vyznačoval mnohem vyššími výkony a také dobrým pancéřováním. Užíval se nejen jako hlídkový, ale též jako bombardovací a dopravní letoun, nikdy však nedosáhl takové popularity a rozšíření jako „Cat“. Něco podobného se dá říci i o dvoumotorovém stroji Martin PBM Mariner, přestože unesl cca 3600 kg výzbroje, tedy dvojnásobek nosnosti Cataliny. Obří typ Coronado zvládl dokonce cca 5400 kg bomb a hlubinných náloží. Americké létající čluny, jež posléze dostaly radiolokátory, se v závěrečné fázi bojů v Tichomoří významně podílely na vyhledávání a ničení zbytků slábnoucí japonské flotily. US Navy používalo také některé typy, jež původně vznikly jako civilní, mj. obrovský Boeing 314 Clipper s nosností 4500 kg či malý dvoumotorový Grumman G-21 Goose alias JFR-5.

Grumman G-21 Goose

Grumman G-21 Goose

Obávaný britský „Dikobraz“

Široké spektrum létajících člunů samozřejmě sloužilo též ve Velké Británii, kde se na počátku války často používaly i dvouplošníky, např. Saro London, Supermarine Walrus a Supermarine Stranraer. Přestože na pohled asi působily hodně archaicky, dokázaly odvádět nesmírně cenné služby, neboť sehrávaly důležitou úlohu v bitvě o Británii i během první fáze bitvy o Atlantik. Zachraňovaly sestřelené letce, doprovázely konvoje, narušovaly činnost nacistických ponorek a podílely se na likvidaci námořních min. Zejména malý Walrus s podivně působícím tlačným motorem znamenal příslib záchrany pro stovky spojeneckých trosečníků. Kvalitu těchto strojů demonstruje fakt, že přes svou konstrukční zastaralost vydržely sloužit v pomocných rolích až do konce války.

Supermarine Walrus

Supermarine Walrus

Velká Británie se zařadila i mezi důležité uživatele amerického typu Catalina, byť sama vyvinula ještě výkonnější čtyřmotorový létající člun, jenž bývá mnohdy označován i za druhý nejlepší typ této kategorie. Pocházel od firmy Short, která jako základ použila civilní stroj nazvaný Empire. V říjnu 1937 tedy odstartovala vojenská odvozenina zvaná Sunderland, kterou posléze kromě samotné Velké Británie zavedla do výzbroje též další dominia britského impéria. Na konci války proto se Sunderlandy létalo 28 perutí RAF a řada perutí dalších zemí. Tyto letouny představovaly mimořádně důležité zbraně v bitvě o Atlantik, protože díky doletu přes 4700 km mohly doprovázet spojenecké konvoje a chránit je před německými ponorkami, které od útoku nejednou odradila jenom pouhá přítomnost Sunderlandů. Ty si nečekaně dobře vedly též ve vzdušných bojích, protože je chránilo až 16 kulometů, které pokrývaly celé okolí velkého letounu. Díky schopnosti pálit do všech stran si tak Sunderland vysloužil mezi Němci respekt a přezdívku Stachelschwein („Dikobraz“).

Short Sunderland

Short Sunderland

Výrobky japonského císařství

Létající čluny pochopitelně provozovalo též Japonsko, kde se tomuto oboru věnovala zejména firma Kawanishi. V době propuknutí války však císařské námořnictvo disponovalo jen jedním typem této kategorie, a sice strojem H6K, který vznikl na bázi civilního transportního letounu. Měl velice charakteristický vzhled, jelikož jej poháněly čtyři motory montované vedle sebe na křídle. Uplatňoval se zejména jako hlídkový či protiponorkový a od Američanů získal kódový název „Mavis“, ale jeho archaická konstrukce způsobila, že ztráty se záhy staly neúnosnými, a tudíž se přesunul do role nákladního a štábního stroje (kódový název „Tillie“). Od společnosti Kawanishi ovšem pocházel též jeden z technicky nejzajímavějších létajících člunů vůbec, a to typ H8K, známý i pod kódovým názvem „Emily“. Obří čtyřmotorový letoun nabízel působivý dolet zhruba 7200 km, což názorně demonstroval v březnu 1942, kdy dva exempláře provedly bombardovací nálet na Pearl Harbor.

Kawanishi H8K "Emily"

Kawanishi H8K "Emily"

Ten sice kvůli velké oblačnosti nevedl k úspěchu, ovšem Američané se naučili tyto stroje respektovat. K tomu přispívala též jejich skutečně impozantní výzbroj, jež mohla obsahovat až pět 20mm kanonů, čtyři 7,7mm kulomety a více než 2000 kg torpéd, pum a hlubinných náloží. Později mohly nosit i radar, byť kvalita japonských přístrojů značně zaostávala za americkými či britskými. Létající čluny samozřejmě provozovalo rovněž námořnictvo fašistické Itálie, kde hlavní typ reprezentoval Cant Z.501 Gabbiano, lehký letoun určený zejména k průzkumu. Poháněl jej jeden motor, na jehož gondole se nalézalo neobvyklé kulometné střeliště. Sovětský svaz používal především létající čluny od konstrukční kanceláře Berijev, z nichž nejdůležitější byl jednomotorový MBR-2. Létal zejména jako průzkumný nad Černým či Baltským mořem a v arktických oblastech. Všude si vedl poměrně dobře, a tudíž se kořistní exempláře dostaly také do finských služeb.

CANT Z.501 Gabbiano

CANT Z.501 Gabbiano

Létající čluny v Hitlerově říši

Německé námořnictvo naopak věnovalo vývoji létajících člunů v meziválečném období pouze malou pozornost, což poměrně zajímavě kontrastuje s faktem, že německá společnost Dornier patřila na špičku v kategorii civilních létajících člunů. Mezi ty náležel také dvoumotorový typ Do 18, jehož varianta Do 18D se poté stala prvním vojenským létajícím člunem Třetí říše. Šlo o vcelku povedený, avšak na počátku války již konstrukčně překonaný typ. Naštěstí ale mohla značka Dornier nabídnut řešení v podobě typu Do 24, ačkoli ani ten se nezrodil coby výsledek domácí objednávky, jelikož byl původně vyvinut pro Nizozemí. „Čtyřiadvacítku“ poháněly tři motory a maximální dolet činil okolo 4750 km, tedy zhruba o třetinu více než u Do 18.

Dornier Do 24

Dornier Do 24

Němci doufali, že Dornierovy stroje budou představovat pouze dočasné řešení, než nastoupí nový typ Blohm und Voss Bv 138, jenže zavádění tohoto letounu se značně protáhlo. Poprvé sice vzlétl už 15. července 1937 a první sériové stroje se účastnily operací v západní Evropě v roce 1940, ale konstrukce se ukázala jako málo pevná a letadlo stále trápily též problémy s trojicí motorů a vrtulí. Definitivní verze Bv 138C, u níž se potíže konečně podařilo vyřešit, se proto objevila až na jaře 1941. V době, kdy mělo Německo k dispozici větší množství sériových „céček“, již situace na oceánech vypadala pro Hitlerovu říši stále méně příznivě, takže tyto jinak podařené letouny už nemohly naplno ukázat své schopnosti. Firma Blohm und Voss pak vytvořila i obří Bv 222 Wiking se šesti motory, silnou obrannou výzbrojí a vzletovou hmotností téměř 50 tun. Šlo o největší létající člun, který se během války dostal do aktivní služby, ale třináct sériových kusů už mohlo sehrát pouze minimální roli. Zničení většiny z nich pak symbolicky ilustrovalo postupný odchod létajících člunů ze světové scény.

BV 222 C-012 Wiking, Trondheim, 1945

BV 222 C-012 Wiking, Trondheim, 1945

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války, Praha 2004
Válka.cz, Wikipedia.org

Publikace: Válka Revue 9/2021

Další typy naleznete v sekci Létající čluny.

Přidat komentář

Lidé v této konverzaci

Vyhledávání

Dnešní den v historii

21.května 1315 se narodila Jitka Lucemburská, starší sestra Karla IV. V roce 1332 se stala manželkou Jana II. z Valois, řečeného Dobrý, pozdějšího francouzského krále.

21.května 1918 se vzbouřili čeští vojáci náhradního praporu 7. střeleckého pluku rakousko-uherské armády v Rumburku. Obsadili kasárna a město. Poté se rozhodli táhnout na Českou Lípu, aby se mohli spojit s vojáky královéhradeckého 18. pěšího pluku. Armáda však pochodující jednotky rozprášila.

Translate