LETECKÁ TECHNIKA

Zveřejněno: 19. 6. 2018 15:26 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: LETECKÁ TECHNIKA Kategorie: BOMBARDÉRY

Petljakov Pe-8: Stalinova „létající pevnost“

Těžký dálkový bombardér Pe-8 poháněný hvězdicovými motory AŠ-82

Těžký dálkový bombardér Pe-8 poháněný hvězdicovými motory AŠ-82

Jestliže přijde řeč na těžké bombardéry ve druhé světové válce, takřka „automaticky“ se mají na mysli americké a britské typy. Ty zastínily i sovětský letoun TB-7 čili Pe-8, který z několika důvodů nebyl masově vyráběn ani nasazován, ačkoliv se jinak jednalo o velmi zajímavou a perspektivní konstrukci.

Angloamerická bombardovací ofenzíva proti Německu jistě patří mezi nejznámější fáze druhé světové války a bombardéry jako B-17 Flying Fortress či Avro Lancaster se dosud těší značné popularitě. Podstatně méně známý je však fakt, že i Sovětský svaz prováděl dálkové nálety na Německo a měl k dispozici moderní konstrukci těžkého bombardéru. Tento letoun ale bohužel trpěl permanentními potížemi s pohonnou soustavou, jež jeho (jinak výborný) potenciál velmi omezovaly a přispěly k tomu, že se jeho výroba zastavila na necelé stovce exemplářů a bojové nasazení mělo převážně psychologické účinky.

Požadavky na nový letoun

První práce na novém čtyřmotorovém bombardéru byly zahájeny v červenci 1934 ve známém výzkumném ústavu CAGI (Centralnyj aerogidrodinamičeskij institut), a to v oddělení KOSOS (Konstruktoriskij otděl opytnogo samoljotostrojenija), které vedl Andrej Nikolajevič Tupolev. Podle jeho iniciál dostal nový stroj interní označení ANT-42, byť v čele vývojového týmu stál Vladimir Michajlovič Petljakov. Mělo se jednat o moderní, výkonný, dálkový a výškový stroj, jenž by nahradil rychle stárnoucí TB-3. Požadovala se rychlost 400 km/h ve výšce 12 000 m a doprava dvou tun pum na vzdálenost 3800 km, popř. čtyř tun na 1200 km. Bylo zřejmé, že pro splnění specifikací bude potřeba zásadně změnit přístup, který vedl ke krabicovitému a značně neohrabanému TB-3. V roce 1935 schválilo velení sovětského letectva základní design a stroji přidělilo název TB-7 (ťažolyj bombardirovščik, těžký bombardér). Jeho prototyp byl postaven v následujícím roce a 27. prosince 1936 byl úspěšně zalétán. Měl celokovovou konstrukci, jež odpovídala vysoké rychlosti a dostupu, takže měla mohutné křídlo a zvláštně řešený trup, jenž v průřezu trochu připomínal hrušku. Velitel stroje a druhý pilot seděli za sebou v horní kabině a v prosklené přídi bylo místo třetího člena osádky, který plnil role navigátora, bombometčíka a předního střelce. Za ním seděla dvojice palubních inženýrů a radista. Zbývajícími členy bylo pět střelců, neboť kromě tehdy celkem „normální“ trojice střelišť v horní a spodní části středu trupu a v ocase měl letoun ještě dvě neobvyklá palebná postavení v zádi vnitřních motorových gondol. Vlastní výzbroj měly tvořit 7,62mm kulomety ŠKAS a 20mm kanony ŠVAK. Obrana letounu tak rozhodně podceňována nebyla. „Kamenem úrazu“ v celém vývoji i kariéře nového těžkého bombardéru se ovšem staly jeho motory.

První prototyp letounu ANT-42 (pozdější TB-7 a Pe-8) v roce 1937; tento exemplář měl ještě typickou prosklenou „bradu“

První prototyp letounu ANT-42 (pozdější TB-7 a Pe-8) v roce 1937; tento exemplář měl ještě typickou prosklenou „bradu“

Hledání správného pohonu

Problém představoval fakt, že Sověti tehdy neměli výškové kompresorové motory. Stroj proto obdržel čtveřici motorů Mikulin AM-34FRN s výkonu po 596 kW a do trupu bylo instalováno zařízení zvané ACN (aggregat centralnogo nadduva), což byl fakticky pátý motor (typ Klimov M-100) propojený s kompresorem, který dodával vzduch hlavním motorům. Jednalo se zajisté o originální nápad, ale celý systém byl značně rozměrný, těžký a poruchový, takže zkoušky se protahovaly. Vývoji samozřejmě nijak neprospělo uvěznění Tupoleva a Petljakova v důsledku Stalinových čistek ani nejasnosti ohledně potřebnosti a způsobu nasazení bombardérů. Na jaře 1938 byl hotov druhý prototyp; měl o něco výkonnější motory AM-34FRNV, byla odstraněna „brada“ (čili prosklený výběžek pod přední částí letadla) a spodní trupové střeliště (takže ubyl jeden ze střelců) a poněkud se proměnila i sestava výzbroje. Testy nakonec přece jen skončily úspěšně a byla doporučena sériová produkce. Ta se však velice pomalu rozběhla až roku 1939 a problematická kompresorová zařízení ACN byla dodána jen pro první čtyři kusy (a pro další už nikdy), takže se výroba opět zastavila. Začalo se proto hledat jiné řešení pohonu a na scénu přišly řadové motory AM-35A s výkonem po 895 kW. Produkce byla obnovena a část letounů tyto jednotky dostala, ale zkoumaly se i jiné nápady; např. se vážně mluvilo o tom, že by stroj mohl mít kondenzační parní turbíny. Poté ale převládl (ze zpětného pohledu chybný) názor, že v zájmu prodloužení doletu budou pro letoun vhodné dieselové motory, jejichž konstruktérem byl Alexej Čaromskij. Jeho agregáty M-40 a M-30 (později AČ-30B) měly zajišťovat výkony přes 1100 kW a dosah bezmála 5500 km. Velení letectva bylo nadšeno a v letech 1940 a 1941 vzniklo několik malých sérií TB-7 s těmito motory.

Výkres sovětského těžkého bombardéru Petljakov Pe-8 neboli TB-7

Výkres sovětského těžkého bombardéru Petljakov Pe-8 neboli TB-7

Od problémů k úspěchům

Vyrobená letadla dostal 14. těžký bombardovací pluk, jehož číslo se pak změnilo na 412, 432, 746 a nakonec 25. Velitelem byl plukovník Lebeděv a téměř okamžitě po německém útoku na Sovětský svaz začaly přípravy k odvetnému náletu na Berlín. Stroje startovaly večer 10. srpna 1941 z letiště Puškino u Leningradu, výsledek první akce však byl zklamáním. Bylo nasazeno celkem osm letounů s dieselovými motory, ale první havaroval krátce po startu, další tři vůbec nedoletěly nad německé hlavní město a ze čtyř strojů, které svoje bomby na centrum Třetí říše skutečně shodily, se zpět vrátily jen dva. Z šesti ztracených strojů jich pět připadlo na poruchy motorů (na šestý nejdřív omylem zaútočila ruská stíhačka a potom jej poškodil německý flak). Čaromského diesely měly sice výborné „papírové“ výkony, ovšem pro dlouhodobý provoz ve výškách byly zcela nevhodné. Začala proto urychlená přestavba letounů TB-7 s diesely zpátky na verzi, jež měla sice méně výkonné, ovšem spolehlivější benzinové motory AM-35. Výroba této podoby pokračovala i v roce 1942, kdy došlo k přejmenování letadla dle nového systému, který sovětské letectvo zavedlo. Inženýr Petljakov navíc 12. ledna 1942 zahynul při havárii, a proto „jeho“ stroj obdržel jméno Pe-8. (Personál mu ale už dřív přezdíval „Petljakov“, kdežto menší Pe-2 byl známý pod názvem „Peška“.) Stále se také pokračovalo v hledání „správných“ motorů. Výsledek se konečně dostavil, když bylo doporučeno do letounu instalovat vynikající hvězdicové agregáty Ševcov M-82 (později označované jako AŠ-82), které se osvědčily např. na stíhačkách Lavočkin. Sice bylo třeba přestavět motorové gondoly, výsledek však stál za to, neboť čtveřice motorů, z nichž každý dodával téměř 1300 kW, konečně zajistila spolehlivost i dobré výkony. Maximální dolet tak vzrostl na 5800 km.

Dálkový bombardér Pe-8 při testech chemických rozprašovačů VAP-500

Dálkový bombardér Pe-8 při testech chemických rozprašovačů VAP-500

Nasazení, cíle a výzbroj

Zdálo se, jako kdyby problémy, které bombardér od samého počátku pronásledovaly, zmizely díky nalezení správných motorů. Pe-8 poháněný motory AŠ-82 mohl konečně předvádět, jaký má potenciál. Používal se hlavně pro dálkové údery na cíle ve východní Evropě i v samotném Německu, kromě hlavního města také mj. na Gdaňsk či Königsberg (dnešní Kaliningrad). Byl zformován též druhý útvar s Pe-8, a to 890. dálkový letecký pluk, který útočil primárně na cíle na okupovaném území SSSR, např. mosty, nádraží a sklady techniky. V červenci 1943 sehrály Pe-8 důležitou, ač stále nedoceněnou roli při náletech na týl protivníka během bitvy u Kursku; Němci dokonce speciálně proti nim převeleli do oblasti jeden ze špičkových nočních stíhacích útvarů, a to Nachtjagdgeschwader 5. Naopak údery na Německo měly zejména psychologický efekt. Nepříteli demonstrovaly schopnosti sovětského letectva útočit na dálku a současně byly morální vzpruhou pro vlastní obyvatelstvo. Na tomto místě je asi vhodné se podrobněji zmínit o výzbroji sériových exemplářů Pe-8, která rozhodně nebyla zanedbatelná. V ocasním střelišti se nalézal 20mm kanon ŠVAK a stejná zbraň byla také ve hřbetním střelišti. V prosklené přídi byly umístěny dva 7,62mm kulomety ŠKAS a z každé vnitřní motorové gondoly mířil dozadu 12,7mm kulomet UBT. Stroj dopravil celkově až 5000 kg zbraní, zpravidla 4000 kg v trupové pumovnici a 1000 kg na dvojici vnějších závěsníků. Nejčastěji nosil běžné trhavé bomby série FAB o váze 100, 250, 500 a 1000 kg, ovšem při některých operacích byly použity obří bomby FAB-5000NG o hmotnosti pěti tun. K dispozici byly i jiné druhy výzbroje, mj. kontejnery pro protipěchotní a protitankové bombičky. Před válkou se na Pe-8 testovaly i rozprašovače, které měly sloužit k šíření bojových chemických látek.

Příprava pětitunové bomby FAB-5000NG pro bombardér Pe-8

Příprava pětitunové bomby FAB-5000NG pro bombardér Pe-8

Závěr služby a zhodnocení

Pe-8 byly nasazovány k operacím i v průběhu let 1944 a 1945, ale bylo zřejmé, že konstrukce, ačkoliv před několika lety byla jistě vynikající, již zastarala. Hlavním typem letadla ve výbavě dálkových pluků sovětského letectva se trochu paradoxně stal americký B-25 Mitchell, jenž se do SSSR dostal v rámci zákona o půjče a pronájmu (lend-lease). Sériová výroba Pe-8 skončila roku 1944 a celkově bylo (včetně dvou prototypů) postaveno 93 letadel. Ještě ke konci výroby byl znovu proveden pokus vrátit se k dieselovým motorům AČ-30B, které měly poslední čtyři sériové exempláře. Třetí a čtvrtý kus „od konce“ ale byly pozoruhodné i tím, že představovaly speciální variantu Pe-8ON (osobogo naznačenija), která byla vytvořena coby letoun k dopravě důležitých osobností. Snad šlo o projev snahy rozvinout úspěch z roku 1942, kdy Pe-8 převezl sovětského ministra zahraničí Molotova k rozhovorům do Velké Británie a USA; zůstalo však jenom u oněch dvou kusů. Pe-8 ovšem po válce rozhodně nemířily do šrotu, neboť se rozsáhle využívaly k nejrůznějším úkolům. Ve vojenském letectvu fungovaly jako testovací platformy, z nichž se vypouštěly střely vzduch-země (odvozené z německé V1) a experimentální letouny s raketovým pohonem. Jeden stroj sloužil k testům motoru AŠ-82FN, jenž byl zabudovaný do přídě letounu. Část strojů přešla k Aeroflotu, který z nich odstranil vojenské vybavení, doplnil palivové nádrže a používal Pe-8 pro zásobování polárních výprav. Jeden letoun tak roku 1954 přistál přímo na severním pólu. Také to dodatečně prokázalo kvalitu konstrukce Pe-8, jež byla zřejmě srovnatelná s americkým B-17. Navzdory problémům s motory a převážně symbolické vojenské efektivitě však byl Pe-8 důležitý, protože Sovětský svaz díky němu získal zkušenosti potřebné k budování poválečného strategického letectva.

Po válce se bombardéry Pe-8 uplatnily mj. při polárních expedicích

Po válce se bombardéry Pe-8 uplatnily mj. při polárních expedicích

Dlouhá cesta vzácného pasažéra

28. dubna 1942 přelétnul jeden Pe-8 z Moskvy do Skotska, při čemž vezl na palubě diplomaty a poštu. Ve skutečnosti šlo o „generální zkoušku“ na misi, jež začala 19. května 1942 a jejímž cílem bylo transportovat sovětského ministra zahraničí Vjačeslava Molotova k diplomatickým rozhovorům s činiteli Velké Británie a USA. Riskantní mise musela spoléhat na výšku, jelikož část trasy vedla nad územími, kde měla vzdušnou převahu Luftwaffe. Operaci uskutečnil Pe-8 číslo 42066 opatřený motory AM-35A. Přelétnul nad okupovaným územím SSSR, pokračoval nad Baltským mořem a dosedl ve Skotsku, odkud Molotov odjel na jednání s Churchillem. Po čtyřdenních jednáních ministr nastoupil, Pe-8 opět vzlétl a pokračoval přes Faerské ostrovy na Island, překonal severní Atlantik, pro poslední mezipřistání sloužila kanadská základna Goose Bay a 30. května 1942 letoun přistál ve Washingtonu. Přitáhl tam mimořádný zájem, neboť na Západě se o existenci takového letadla vůbec nevědělo. Zpáteční cesta začala 4. června 1942 a po devíti dnech se Pe-8 vrátil na moskevské letiště. Velitel letadla Puzel a navigátoři Štěpenko a Romanov posléze obdrželi titul Hrdina Sovětského svazu a rovněž další členové osádky byli odměněni různými vysokými řády a medailemi.

Američtí vojáci si prohlížejí bombardér Pe-8, na jehož palubě přiletěl do USA sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov

Američtí vojáci si prohlížejí bombardér Pe-8, na jehož palubě přiletěl do USA sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov

Těžký bombardér Pe-8 se dostal dokonce i na sovětské poštovní známky

Těžký bombardér Pe-8 se dostal dokonce i na sovětské poštovní známky

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Bill Gunston: Tupolev Aircraft since 1922
Kolektiv: Soviet Combat Aircraft of the Second World War – Volume Two
Michail Maslov: Letajuščije kreposti Stalina – Bombardirovščik Pe-8
Airwar.ru, Wikipedia.org

Fotografie: RGVA, Vojennyj album, archiv autora

Vyhledávání

Dnešní den v historii

29.března 1848 – Druhá pražská petice císaři. Nesla zhruba stejné požadavky jako ta první (?19.3.). Císař odpověděl tzv. Kabinetním listem (?8.4.1848), kde uznával některé ústupky.

29.března 1941 byla zařazena do stavu Royal Navy letadlová loď HMS Victorious.

Poslední komentáře

přidal komentář v AGS-17 Plamja
U této zbraně jsem sloužil,jako střelec čtyřikrát za 5 a jednou za 4,ohodnocen při střelbách ostrými.Jo jo kde jsou ty č...
odpověděl na komentář #4692 v OT-65 FÚG 4x4
mozna si na mne pamatuješ
odpověděl na komentář #4692 v OT-65 FÚG 4x4
v roce 1973 jsem take byl na kurzu OT65 v Jihlave kasarna 25 unora pak zbytek vojny v caslavi
odpověděl na komentář #4803 v O ukrajinské povaze a mentalitě
Pán se nejspíše přepsal. Měl na mysli pro "ně"
odpověděl na komentář #4800 v O ukrajinské povaze a mentalitě
Zdravím,říkáte to dobře, zajímalo by mě ale, proč máte raději Ukrajinu nad ČR.Ne že bych nesouhlasil, jen mě zajímají va...