Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 68

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Petr Kovář - Komentář v T-90
Níže je únorové video k T-90M Военная приемка. Т-90М. Прорыв
Pro zajímavost srovnání helma z 2. světové vályk vs moderní
AMERICAN RQ 4 GLOBAL HAWK VS IRAN's KHORDAD 15 - FULL ANALYSIS
Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'

LETECKÁ TECHNIKA

Zveřejněno: 5. 4. 2016 8:00 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: LETECKÁ TECHNIKA Kategorie: BOMBARDÉRY

Duel: Heinkel He 111 vs. Iljušin Il-4: Válečné záznamy středních bombardérů

Dochovaný bombardér Iljušin Il-4 v ruském Národním leteckém muzeu

Dochovaný bombardér Iljušin Il-4 v ruském Národním leteckém muzeu

Bombardovací letectvo vstupovalo do druhé světové války jako velmi obdivovaná zbraň, o které se soudilo, že sama může zajistit vítězství. Průběh konfliktu ale ukázal, že takové předpoklady jsou výrazně přehnané. Přesto se však mnohé typy bombardérů zapsaly do historie jako mimořádně důležité a výkonné stroje.

Největšími hlasateli důležitosti těžkých bombardérů byli Britové a Američané, zatímco Němci a Sověti volili jiný přístup a orientovali se primárně na střední a lehčí stroje. V Německu měla velký vliv „střemhlavá lobby“, jež upřednostnila vývoj typů optimalizovaných pro střemhlavé útoky k podpoře útočících pozemních vojsk, což pak zákonitě omezilo možnost rozvíjet stroje pro dálkové operace. Sovětské letectvo sázelo na výkonné bombardéry s velkým dosahem, jež se ale vzhledem k průběhu války uplatnily jen omezeně.

Skrytý vývoj slavného stroje

Německý střední bombardér Heinkel He 111 nepochybně patří mezi nejznámější letadla, která měla nacistická Luftwaffe k dispozici. Za svoji popularitu vděčí nejen typickému tvaru, účasti v bitvě o Británii a velkému počtu (přes 7300) vyrobených exemplářů, ale také skutečnosti, že jej rozsáhle využívala propaganda. Nebylo divu, neboť He 111 byl skutečně kvalitním strojem s atraktivním vzhledem. Poněkud méně se však připomínal způsob vzniku letounu, který se dá nazvat podvodem. Jak známo, Versailleská smlouva zakazovala Německu vývoj bombardérů, a proto práce na této kategorii letounů probíhaly skrytě, obvykle pod rouškou vývoje rychlých dálkových dopravních letounů. Tak se zrodil i He 111, jehož konstruktéry byli bratři Siegfried a Walter Günterovi. Oficiálně šlo o civilní transportní stroj, ovšem jeho koncepce umožňovala snadnou a rychlou úpravu na střední bombardér. 24. února 1935 vzlétl první prototyp, který se stal základem civilní sériové verze He 111C. Od pozdějšího slavného bombardéru He 111, jak jej známe, se ovšem v řadě věcí lišil, mj. měl motory BMW VI, stupňovitou příď či eliptickou náběžnou hranu křídla. Současně se už ale připravovaly další verze a zrodily se letouny, jež se nijak netajily primárním bombardovacím posláním, a sice He 111A, B a D. K pohonu sloužily motory řady Daimler-Benz DB600. Stroje He 111B byly také první, které se dostaly do války, když je Legion Condor využila ve Španělsku. Tam se prokázala kvalita konstrukce a potenciál pro další vývoj. Následovaly He 111E hnané motory Jumo 211, od verze He 111F mělo křídlo rovnou náběžnou hranu a u varianty He 111P (poháněné motory DB601A) se konečně objevil poslední charakteristický rys slavného bombardéru, a sice prosklená vejčitá příď. Pod názvem He 111G se vyráběla zdokonalená transportní letadla a počínaje rokem 1939 začala Luftwaffe odebírat exempláře nejdůležitější verze He 111H. Ta se vyráběla do roku 1944 a její číslované sub-verze tvořily základ bombardovacích sil Luftwaffe.

Počínaje verzí He 111P získal slavný německý bombardér typickou vejčitou prosklenou příď

Počínaje verzí He 111P získal slavný německý bombardér typickou vejčitou prosklenou příď

Heinkely na všech frontách

He 111H byl poháněn agregáty řady Junkers Jumo 211 a jeho sub-verzí bylo vyvinuto víc než dvacet. Nejčastěji se lišily v jednotlivostech, mj. v konkrétní verzi motorů, složení výzbroje či přístrojovém vybavení. Některé ale vystupovaly více a měly i jiné určení, např. nosiče torpéd, noční bombardéry, stroje pro vlek kluzáků, letouny pro shazování výsadkářů nebo letouny pro značkování, které „vedly“ rozsáhlé nálety. Většina sub-verzí ovšem fungovala především jako víceúčelové bombardéry, které prováděly taktické i strategické nálety. Němci je nasadili hned na počátku války proti Polsku, následně se v rámci „podivné války“ He 111 účastnily zejména námořních operací, zapojily se do norské kampaně a pochopitelně do války s Francií. Dosáhly výborných výsledků, za což ale vděčily nejen svým nesporným technickým kvalitám, ale také momentu překvapení a slabosti nepřátelského stíhacího letectva. Z náletů He 111 šel skutečný strach a (podobně jako efektivita pancéřových divizí) dávaly Němcům psychologickou přesilu nad šokovanými západními zeměmi. Teprve bitva o Británii začala ukazovat i slabiny He 111, jehož výkony nedostačovaly na strategickou leteckou ofenzívu, jež by dokázala srazit Brity na kolena, jak si představovali Hitler a Göring. He 111 byl kvalitním středním bombardérem, ale požadovaly se od něj úkoly čtyřmotorového těžkého stroje. Slušné výsledky vykázaly letouny nad Středomořím a Afrikou, dobře se jim vedlo i na začátku ofenzívy proti Sovětskému svazu (kde byla stíhací obrana zpočátku také absolutně nedostatečná), poté však začala křivka jejich úspěchů nabírat sestupný směr. Dolet a nosnost He 111 prostě neumožňovaly účinné napadání sovětských továren za Uralem, což se ukázalo jako fatální. Nálety ve dne také zaznamenávaly stále vyšší ztráty, a proto Luftwaffe přecházela na noční údery. Od roku 1943 ovšem intenzita německých útoků stále rychleji klesala. He 111 ještě nakrátko „zazářily“ v roce 1944, když se z nich začaly odpalovat létající pumy V1, ale válečná situace už pak fakticky znemožnila, aby se bombardéry He 111 mohly nějak významněji uplatnit.

Od verze He 111H-11 disponoval letoun uzavřeným hřbetním střelištěm

Od verze He 111H-11 disponoval letoun uzavřeným hřbetním střelištěm

Takticko-technická data letounu Heinkel He 111H-16
Osádka: 5 mužů (pilot, navigátor, tři střelci)
Rozpětí křídla: 22,6 m
Celková délka: 16,4 m
Celková výška: 3,4 m
Prázdná hmotnost: 8 680 kg
Max. vzletová hmotnost: 14 000 kg
Typ motorů: řadové Junkers Jumo 211F-2
Výkon motorů: 2× 1007 kW
Max. rychlost: 436 km/h
Bojový dolet: 1 950 km
Bojový dostup: 6 700 m
Pumová výzbroj: 2000 kg v pumovnici a 2000 kg na vnějších závěsech
Obranná výzbroj: 20mm kanon, 13mm kulomet, čtyři 7,92mm kulomety

Špičkový dálkový letoun

Pokud He 111 patří k nejznámějším letadlům druhé světové války, pak sovětský Iljušin Il-4 se dá řadit na opačný konec spektra. Přinejmenším na Západě to tak je, protože tento typ tam byl naprosto zastíněn „domácími“ letouny, ačkoli Il-4 byl vyroben v počtu přes 5200 kusů. Tvořil páteř sovětského dálkového bombardovacího letectva, kde Il-4 představovaly přes 80 % všech letadel. Vývoj se rozběhl na počátku 30. let jako odpověď na žádost sovětského letectva, které chtělo zavést do služby nový dálkový bombardér, schopný přepravit tunu bomb na vzdálenost 3000 km rychlostí 350 km/h ve velké výšce. Inženýr Sergej Vladimirovič Iljušin chápal, že na splnění těchto specifikací bude třeba vyvinout konstrukčně naprosto nový letoun, podstatně se lišící od dřívějších neohrabaných „krabicovitých“ letadel. Navrhl dvoumotorový dolnoplošník s lehkou konstrukcí a (na tehdejší poměry) velice jemnou aerodynamikou, díky které měl stroj dosahovat špičkových výšek a rychlostí. Na základě tohoto designu byl poté vyroben prototyp CKB-26, který poprvé vzlétl v létě 1935. Kvůli časovému tlaku byl zhotovený z velké části ze dřeva, protože jeho úkolem bylo pouze ověřit aerodynamickou koncepci. Až o něco později se přidal celokovový prototyp CKB-30, u něhož se uplatnila řada progresivních postupů, které se týkaly součástí z ocelových slitin. Letoun hnaný motory M-85 (to byla fakticky licenční kopie francouzských agregátů L14 Mistral Major) při zkouškách obstál na výbornou a roku 1936 jej sovětské letectvo zavedlo do výzbroje jako DB-3 (dalnij bombardirovščik). Tehdy šlo o jeden z nejvýkonnějších bombardérů světa, mj. proto, že dopravil v pumovnici až 2500 kg pum, což bylo tehdy u dvoumotorového letadla zcela výjimečné. Po montáži silnějších agregátů M-86 a M-87 se maximální rychlost dostala přes 400 km/h. DB-3 byl oblíbený i u osádek, protože byl také velmi spolehlivý, např. dokázal při normální vzletové váze stoupat i na jediný motor. Měl i značný vývojový potenciál, což se prokázalo roku 1939, kdy vzlétl prototyp varianty DB-3F, která na jaře roku 1942 dostala nové označení Il-4.

Bombardér Il-4 čeká na sovětském polním letišti na další misi

Bombardér Il-4 čeká na sovětském polním letišti na další misi

Sovětské letouny útočí na Berlín

Letoun DB-3F, resp. Il-4 je příkladem situace, kdy jsou rozdíly mezi verzemi tak velké, že jde prakticky o nové letadlo. Celý letoun byl totiž zásadně přepracován a modernizován. Výrazně se změnil i vnější vzhled, jelikož původní hranaté svislé čelo DB-3 nahradila vejčitá prosklená příď. Letoun obdržel silnější motory M-87B a posléze M-88B, které znovu zvýšily jeho už tak vynikající rychlost, dostup, dolet a nosnost pum. Zdokonalila se obranná výzbroj, v níž kromě kulometů ráže 7,62 mm nově figurovaly i 12,7mm zbraně. Projevil se také pokrok v metodách zpracování kovů a v konstrukci se rozsáhle objevil dural, což umožnilo odlehčit drak, takže se úspora hmotnosti mohla využít na lepší pancéřování prostorů střelců. Výsledkem byl skutečně skvělý dálkový bombardér, ve své době zřejmě nejlepší stroj svého druhu na světě, který jasně převyšoval i německý He 111. Navzdory impozantním výkonům ale sovětské letectvo nemělo strategické bombardování mezi svými prioritami, takže výroba Il-4 na počátku běžela pomalu. Ohromným štěstím bylo, že německý úder 22. června 1941 nebyl pro Il-4 takovou katastrofou jako pro jiné typy sovětských letadel, protože se tyto bombardéry nalézaly vesměs na letištích v relativně bezpečném týlu. Také z toho důvodu mohly téměř okamžitě začít přípravy na akci, která Il-4 proslavila asi nejvíce, totiž na nálet na Berlín. Ten provedla skupina patnácti letadel ze sestavy sovětského námořnictva v noci ze 7. na 8. srpna 1941. Útok sice nezpůsobil nějaké zvlášť velké škody, avšak byl pro Němce velkým šokem a šrámem na sebevědomí. Il-4 potom v těchto akcích pokračovaly a napadaly další města v Německu i východu okupované Evropy. Větší faktický význam ale měly jejich operace přímo na území SSSR, kde působily jako velmi efektivní taktické bombardéry, neboť na kratší vzdálenosti mohly nést až 3700 kg pum. Vedle toho se uplatnily jako vynikající torpédová letadla. Výroba skončila až roku 1946 a letouny se používaly ještě řadu let po druhé světové válce, v níž se opravdu velice osvědčily coby účinná destrukční zbraň i jako nástroj psychologického boje.

Iljušin Il-4 při dálkovém náletu na cíle někde ve východní Evropě

Iljušin Il-4 při dálkovém náletu na cíle někde ve východní Evropě

Měření sil

Německý He 111 i sovětský Il-4 vycházely ze zdánlivě podobných požadavků, jelikož v obou případech šlo o rychlé dálkové střední bombardéry. Současně ale vykazovaly odlišnost, pokud jde o zamýšlený způsob použití. Němci zpočátku kladli hlavní důraz na taktické nálety, teprve vývoj války je přiměl řešit i strategické útoky, a navíc vnímali He 111 jako vysoce univerzální platformu schopnou plnit široké spektrum úkolů, zdaleka nikoli pouze bombardování. Naopak Il-4, resp. DB-3 byl od počátku jednoúčelově řešen jako dálkový strategický bombardér, který vše podřizoval doletu, dostupu a rychlosti. Po stránce aerodynamiky i tabulkových výkonů tak vznikl opravdu vysoce povedený dálkový stroj, jenže průběh války paradoxně vedl k tomu, že se ve své původní roli uplatňoval jenom omezeně a hlavně s psychologickými účinky. Il-4 byl konstrukčně i výkonově lepší než He 111; snad jedinou lepší stránkou německého letadla byla silnější obranná výzbroj pozdějších verzí, což byla zejména reakce na ztráty v bitvě o Británii. Sovětský stroj posilování obranného arzenálu nepotřeboval, jelikož jeho hlavní ochranou před německými stíhačkami byla rychlost a operační výška.

Takticko-technická data letounu Iljušin Il-4
Osádka: 4 muži (pilot, navigátor, dva střelci)
Rozpětí křídla: 21,44 m
Celková délka: 14,8 m
Celková výška: 4,1 m
Prázdná hmotnost: 5 370 kg
Max. vzletová hmotnost: 9 800 kg
Typ motorů: řadové Tumanskij M-88B
Výkon motorů: 2× 821 kW
Max. rychlost: 445 km/h
Bojový dolet: 3 500 km
Bojový dostup: 10 000 m
Pumová výzbroj: 2700 kg v pumovnici a 1000 kg na vnějších závěsech
Obranná výzbroj: tři 7,62mm nebo 12,7mm kulomety

Varianta He 111H-16 opět dostala výkonnější motory a posílenou výzbroj

Varianta He 111H-16 opět dostala výkonnější motory a posílenou výzbroj 

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války
Kolektiv: Soviet Combat Aircraft of the Second World War – Volume Two
Airwar.ru, Wikipedia.org

Fotografie: Bundesarchiv, Waralbum.ru, archiv autora

Publikace: Extra Válka – II. světová 6/2013

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

16.října 1813 začala bitva u Lipska někdy označovaná jako Bitva národů.

16.října 1306 – sňatek Rudolfa Habsburského s Eliškou Rejčkou, vdovou po českém králi Václavu II. Rudolf Habsburský se tak ve zmatené situaci po zavraždění posledního Přemyslovce dostal na český trůn. Českým králem byl od roku 1306 do roku 1307, kdy zemřel na úplavici.

16.října 1310 – Vznik městské radní knihy v Starém Městě v Praze (úřední kniha pražské samosprávy)