Kdo je online

Přihlášení uživatelé 0
Hosté 18

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Chtělo by to dát do článku fotky. Obzvláště vzhledem k futuristickému vzhledu stíhače.
Avia B-534 se umístila na 3. pozici v anketě "Nejpopulárnější československé letadlo století" - proběhla v roce 2018 při...
Aviator - Komentář v Suchoj Su-57
Rusové chystají i exportní verzi. https://forum.vojsko.net/viewtopic.php?f=20&p=59993#p59993 Jinak do galerie jsem ...
Poláci letos objednali 25 ks bezpilotních letounů Bayraktar TB2.
U nás jde i koupit, i když znehodnocený. http://www.zelenysport.cz/znehodnocene-zbrane-deko/vz-27-plukovni-kanon

LETECKÁ TECHNIKA

Zveřejněno: 28. 2. 2012 17:33 Napsal Jan Rut
Nadřazená kategorie: LETECKÁ TECHNIKA Kategorie: NÁMOŘNÍ LETADLA

McDonnell Douglas F-4 Phantom II

McDonnell Douglas F-4 Phantom II

Exemplář vystavený v Kbelech

V srpnu 1953 zahájila firma McDonnell na vlastní náklady další vývoj stroje F3H Demon s cílem prodloužení výroby tohoto letounu. Bylo vytvořeno 5 návrhů označených model 98A-E, které dostaly různé variace motorů a tvarů křídel, včetně deltakřídla. Nejnadějnější koncepce s šípovým křídlem a zádí vhledově připomínající F-101 Voodoo byla 19. 9. 1953 představena úřadu pro letectví, načež byla vyzvána k předložení návrhu jednomístného dvoumotorového bitevního letounu pro každé počasí, jež se měl zapojit do již probíhající soutěže s typy Grumman XF9F-9 a Vought XF8U-1. Po stavbě makety bylo nařízeno přehodnocení programu, z čehož vyplynulo přidání 2. sedadla pro operátora střeleckého radiolokátoru a letoun měl být primárně určen k ochraně svazu letadlových lodí. K pohonu dvou prototypů YF4H-1 byly zvoleny motory J79-GE-2A. 25. 7. 1955 získala firma McDonnell od námořnictva zakázku zmíněné dvojice prototypů a navíc dalších 5 předsériových strojů. Po vyhodnocení zkoušek makety v srpnu 1956 bylo nutné provést několik změn, jelikož letoun byl značně nestabilní při vysokých rychlostech. Konce křídel dostaly 12° vzepětí, na náběžné hraně přibyl "psí zub", sací otvory s měnitelným průřezem obdržely oddělovač mezní vrstvy, a výškové plochy dostaly 23° záporné vzepětí. Tím se posunulo zahájení výroby prototypů a samozřejmě i jejich zkoušky. První let se konal 27. 5. 1958 z Lambert Field v St. Louis. 21. 10. 1959 prototyp havaroval, když se při rychlost M=2,15 utrhl kryt servisního vstupu pravého motoru a ten explodoval. Pilot při nehodě zahynul. Na 4. prototypu se objevily nové úpravy sacích otvorů a přepracovaný radom, pozdější úpravy zahrnovaly přepracovanou kabinu, nový radar i motory.

  V prosinci 1958 byly vyhlášeny výsledky soutěže, v níž F4H-1 zvítězil nad konkurenčním F8U-3, a firma McDonnell získala zakázku na 24 strojů F4H-1. 3. 7. 1959 bylo novému letounu dáno jméno Phantom II, palubní zkoušky úspěšně proběhly v únoru 1960 na palubě USS Independence a sériová výroba začala následující rok. 18. 9. 1962 pak bylo označení kvůli sjednocení s USAF přeznačeno na F-4A, resp. F-4B v případě sériových strojů, z nichž první vzlétl 27. 3. 1961. V letech 1961-1967 bylo US Navy a USMC dodáno celkem 649 strojů F-4B. Prvními letkami vybavenými F-4B se v červenci 1961 staly VF-74 Bedevilers a VF-144 Aardvarks na lodích USS Saratoga a USS Kitty Hawk. USMC si vyžádala speciální průzkumnou verzi RF-4B, jejíž první letoun z celkem 46 dodaných, vzlétl 12. 3. 1965.

  První bojové nasazení prodělaly námořní Phantomy při odvetných náletech po incidentu v Tonkinském zálivu v srpnu 1964. Následoval nespočet akcí během vietnamské války, během níž US Navy přišlo o 125 letounů (71 sestřelených, 54 při nehodách). V polovině 70. let nahrazovaly námořní F-4 ve službě nové F-14 Tomcat a Phantomy dosloužily na letadlových lodích USS Midway, F.D. Roosevelt a Coral Sea, jež byly pro F-14 moc malé. Posldní vzlet podnikly 24. 3. 1986 při vyřazování USS Midway. Od námořních leteckých záloh byl poslední F-4 vyřazen v roce 1988.

  První F-4 dostala USMC v červnu 1962 (letka VMF(AW)-314 Black Knights, MCAS Cherry Point) a v květnu 1965 i první RF-4B (VMCJ-3, MCAS El Toro). Phantomy USMC vzlétaly k bojovým misím ve Vitnamu ze základen Da Nang AB a Chu Lai AB od dubna 1965. Ztráty USMC činily 72 sestřelených a 23 havarovaných Phantomů. Od roku 1983 byly Phantomy nahrazovány novými F/A-18 Hornet a poslední F-4S byl vyřazen v roce 1989, resp. 1991 ze záloh.

  V roce 1961 bylo USAF nařízeno zabývat se letounem F4H-1 a 29 již vyrobených F-4B pro námořnictvo bylo v lednu 1962 propůjčeno pro výcvik instruktorů na základnu MacDill AFB. USAF se nakonec rozhodlo pořídit 310 strojů F-110A, později přeznačených na F-4C, a 26 RF-110A (RF-4C), z nichž prvni vzlétl 27. 5. 1963. Ve službě se poprvé objevily u 4453. perutě bojového výcviku CCTW) na MacDill AFB. Samozřejmě i letouny USAF se účastnily války ve Vitnamu a to od dubna 1965. K bojovým akcím vzlétaly především ze základen Thajského královského letectva Korat a Ubon, a z vitnamských Da Nang a Cam Ranh Bay. 28. 8. 1965 byla letounem F-4D poprvé použita ŘS s televizním naváděním AGM-62A Walleye při náletu na most, 26. 10. pak byla poprvé odpálena AIM-4 Falcon proti MiG-17, 25. 5. 1968 laserem naváděné pumy GBU-10 a 6. 4. 1972 elektroopticky naváděné pumy Mk 84 (EOGB - Electro-Optical Guided Bomb). 15. 8. 1973 vzlétly Phantomy USAF naposledy k bojové akci a následně byly z Vitnamu staženy. Během války ztratilo USAF 442 strojů F-4 a 83 RF-4C, z nichž bylo 379/76 sestřeleno a 63/7 zničeno při nehodách. Během 2. poloviny 70. let začalo Phantomy nahrazovat nové F-15 a F-16. K jejich vyřazení došlo většinou během 80. let s vyjímkou F-4G Wild Weasel, které byly úspěšně nasazeny v operaci Pouštní bouře, a poslední F-4G opustily aktivní službu až v roce 1995.

Výzbroj

Původně byl letoun navržen a v prvních verzích stavěn bez kanonové výzbroje, u verzí F-4E tvoří pevnou výzbroj šestihlavňový kanon M61A1 se zásobou 640 nábojů. Přídavná výzbroj o maximální hmotnosti 7 257 kg může být tvořena kombinací protivzdušné a protizemní výzbroje včetně jaderných pum. Ke vzdušnému boji se užívá PLŘS AIM-7 Sparrow, AIM-9 Sidewinder a u novějších verzí i AIM-120 AMRAAM.

Zahraniční uživatelé

Celkem se vyrobilo 5 197 strojů Phantom všech verzí, z toho pro americké námořnictv a USMC 1 264 letounů F-4 a dalších 2 840 pro USAF, zbytek byl určen pro zahraniční kupce.
 austrálie   kvůli zpoždění dodávek F-111C bylo v červnu 1970 australskému letectvu na 2 roky pronajato 24 strojů F-4E. 1 byl zničen při nehodě, ostatní se v roce 1973 vrátily zpět k USAF.
 egypt   v rámci programu Peace Pharaoh bylo v roce 1980 dodáno Al Kuvvát al Džavvíja I’ll-Misríja 35 letounů F-4E od USAF a v 90. letech byly nahrazeny stroji F-16.
 írán   v roce 1966 objednalo íránské císařské letectvo 32 letadel F-4D, jež byly dodány na základny Teherán-Méhrabád a Dóšen-Toppeh v letech 1968-69. V letech 1974-77 bylo dodáno dalších 177 letounů F-4E a RF-4E na základny Méhrábád, Tabríz a Šíráz. Dalších 31 letounů F-4E a 16 RF-4E bylo po pádu šáha zadrženo v USA. Během války s Irákem v letech 1980-88 prováděly Phantomy nálety na Bagdád, podporu pozemních operací a protivzdušnou obranu. Válka a americké embargo se výrazně projevily na stavu letounů a koncem 80. Let již bylo provozuschopných jen málo.
 izrael   v rámci programu Peace Echo obdrželo IDF/AF v roce 1969 50 strojů F-4E a 12 RF-4E. Poté začala licenční výroba u firmy IAI a Chel Ha\'Avir bylo do roku 1978 dodáno 154 strojů vyrobených IAI a 86 z přebytků USAF. Phantomy byly zapojeny do bojů již od 22. 10. 1969 (do 7. 8. 1970), když útočily na cíle v Egyptě. Dalším konfliktem byla válka Jom Kippur v roce 1973, kdy bylo v důsledku silné dělostřelecké a raketové protiletadlové obrany nepřítele ztraceno 33 Phantomů. Náhradou byla v rámci programu Nickle Grass dodávka 36 strojů F-4E. V roce 1982 Phantomy útočily na syrské cíle v Libanonu. Izraelské Phantomy obdržely nástavec pro tankování paliva za letu a byly upraveny pro nesení domácí výzbroje a výstroje.
 japonsko   v roce 1971 začala firma Mitsubishi Heavy Industries s licenční výrobou 127 strojů F-4EJ pro JASDF. 2 vzorové a 11 dalších byly dodány z USA. Do výzbroje byly zařazeny 1. 8. 1972, 14 průzkumných RF-4EJ, dodaných z USA, v listopadu 1974. Dodávky JASDF skončily 20. 5. 1981, první modernizovaný R-4EJ KAI byl dodán v prosinci 1984.
 jižní korea   V rámci programu Peace Spectator bylo od USAF korejskému letectvu (Hanguk Kong Gun) v roce 1969 dodáno prvních 18 letadel F-4D, dalších 18 bylo dodáno v roce 1972 jako náhrada za F-5 předané jihovietnamskému letectvu. Dalších 6 strojů bylo dodáno během 70. let, v rámci programu Peace Pheasant II v letech 1977-79 37 letounů F-4E, 24 F-4D v letech 1987-88, 76 strojů F-4E a 12 RF-4C v letech 1988-89.
 německo   v lednu 1969 Luftwaffe objadnala 88 letadel RF-4E jako náhradu za stroje R/F-104G, dalších 175 F-4F bylo dodáno v rámci programu Peace Rhine v letech 1973-76. V roce 1982 bylo rozhodnuto o druhotné útočné roli letounů RF-4E, které obdržely termovizní kamery a optické zaměřovače. Phantomy byly od 90. Let nahrazovány novými stroji Tornado.
 řecko   v rámci programu Peace Icarus bylo Elliniki Aeroporia v březnu 1974 dodáno 38 letadel F-4E, v roce 1978 další 2 na doplnění ztrát a k tomu 8 RF-4E. Další dodávky se uskutečnily v letech 1978-79 v počtu 18 strojů F-4E a 69 vyřazených letadel F-4C/D v roce 1988.
 španělsko   jako náhrada za F-104G bylo v letech 1971-72 dodáno 36 strojů F-4C, které prošly generální opravou u firmy CASA (Construcciones Aeronauticas SA). Ve španělském letectvu dostaly označení C.12. V roce 1978 byly dodány 4 F-4C jako náhrada za ztracené při nehodách a 4 RF-4C. Od roku 1988 byly Phantomy C.12 nahrazovány novými EF-18 Hornet, v lednu 1989 bylo dodáno dalších 8 RF-4C, které zůstaly ve službě až do konce 90. let.
 turecko   v rámci programů Peace Diamond III a IV bylo v letech 1974-76 dodáno Türk Hava Kuvvetleri 72 letadel F-4E, dalších 32 F-4E a 8 RF-4E v roce 1977, 45 F-4E od USAF roku 1988, a v následujícím období několik vyřazovaných F-4E opět od USAF.
 velká británie   Jako náhrada letounů de Havilland Sea Vixen u Royal Navy a Hunter, Canberra a později i Lightning u RAF byl v roce 1964, resp. 1965, vybrán F-4 Phantom. V letech 1968-69 bylo RAF a Royal Navy dodáno celkem 170 letadel - 50 Phantom FG. Mk 1 a 116 FGR. Mk 2. V polovině 70. let byly Phantomy RAF modernizovány pro prodloužení životnosti zesílením křídel a navíc dostaly radarový výstražný systém RWR (Radar Warning Receiver). V roce 1984 bylo RAF dodáno dalších 15 strojů, tentokrát vyřazených F-4J od US Navy. Námořní letouny sloužily na letadlových lodích HMS Eagle a HMS Ark Royal a po jejich vyřazení bylo 16 letadel předáno RAF. Část strojů RAF byla dislokována na západoněmecké základně Brüggen. Od října 1982 část strojů Phantom RAF sloužila k protivzdušné obraně Falklandských ostrovů z RAF Stanley, a to až do listopadu 1988. V průběhu 80. let byly Phantomy postupně vyřazovány a letky rušeny nebo přezbrojovány novými stroji Tornado F. Mk 3. Posledním uživatelem Phantomů se stala 74. letka ve Wattishamu, jejíž stroje byly vyřazeny k 1. 1. 1993.

Verze

F-4A/YF-4A - označení strojů předsériové výroby a prototypů.
F-4B - základní verze určená pro US Navy, z níž později vycházejí všechny další verianty.
F-4C (F-110A) - verze pro USAF, která se od F-4B liší tankovacím zařízením na hřbetě trupu, motory J79-GE-15 s max. tahem 75,60 kN, druhým řízením v zadní kabině a odlišným přístrojovým vybavením. První z celkem 583 strojů byl USAF dodán 20. 11. 1963. V roce 1972 bylo 36 strojů darováno španělskému letectvu, kde létaly pod označením C.12.
RF-4C - průzkumná verze pro každé počasí vybavená prodlouženou přídí s dopředným radiolokátorem AN/APQ-99 nebo AN/APQ-162 vpřed a dostran zaměřenými kamerami KS-87, panoramatickou kamerou KA-56 a svislou KA-55 pro snímky z velkých výšek. Dále byl v přídi inerciální navigační systém AN/APQ-102, radar s bočním vyzařováním SLAR (Side-Looking Airborne Radar), IČ kamera AN/AAS-18A, kamera pro elektronický průzkum ALR-17 ELRAC (Electronic Reconnaissance Camera). Pod trupem je možné zavěsit kontejner s radioprůzkumným systémem AIL ALQ-6 (ELINT - Electronic Intelligence). Pro noční snímkování byly k dispozici ze zádě vypalované světlice. První z 498 RF-4C byl dodán v červnu 1964, 4 RF-4C obdrželo španělské letectvo (CR.12) a v roce 1989 bylo 12 RF-4C darováno Jižní Koreji.
DF-4B - malý počet F-4B přestavěných na bezpilotní prostředky řízení dělostřelecké palby.
EF-4B - několik letounů bylo vybaveno podvěsy a elektronikou pro vedení REB.
NF-4B - výzkumné a testovací stroje.
QF-4B/E/G/N - dálkově řízené letouny bez výstoje výzbroje určené k testům řízených střel jako cíl.
EF-4C Wild Weasel - speciální verze určená k ničení protiletadlových postavení nepřítele. Vybavení zahrnovalo radarový lokalizátor RHAWS AN/APR-25, výstražný systém AN/APR-26, aktivní rušící a klamné systémy REB AN/ALR-46 a dálkový zaměřovač AN/ALR-53. K útokům na postavení radiolokátorů sloužily ARM (Anti Radar Missile) AGM-45 Shrike.
F-4D - výrazně upravená verze dle požadavků USAF. Tyto stroje obdržely střelecký počítač AN/ASQ-91 a optický zaměřovač AN/ASG-22 LOSS (Lead Computing Optical Sight System) pro použití laserem naváděných pum, dále inerciální navigační systém AN/ASN-63, střelecký radiolokátor AN/APQ-109 a radiolokátor AN/APA-165. Od března 1966 do prosince 1969 bylo USAF dodáno celkem 793 strojů, 32 IIAF, později 36 letounů ze stavu USAF dostala Jižní Korea a v letech 1989-91 36 strojů obdrželo Řecko.
EF-4D - 4 prototypy pro modernizovanou verzi Wild Weasel.
F-4E - vyráběná od července 1967 do roku 1981, celkem 1 379 strojů. Tato verze se lišila zesíleným centroplánem, zabudovaným kanonem M61A1 Vulcan pod přídí se 640 náboji, motory J79-GE-17 o tahu 79,60 kN, sloty na náběžné hraně křídla, 340l nádrží na zádi, a pulzním dopplerovským radiolokátorem AN/APQ-109 CORDS (Coherent-On-Receive Doppler System - dopplerovský systém s koherentním příjmem). 208 letounů bylo dodáno IIAF, 86 IDF/AF a 12 Luftwaffe.
F-4EJ - verze licenčně vyráběná v Japonsku byla určena především k úkolům PVO, systém AN/AJB-7 pro bombardování nebyl nainstalován, stejně jako zařízení pro tankování za letu, jež přibylo později. Radar AN/APQ-120 později nahradil AN/APG-66J, přibyl i inerciální navigační systém Litton. Po těchto úpravách dostalo 96 vylepšených letounů označení F-4EJ KAI.
RF-4E - průzkumná verze s vybavením RF-4C a trupem F-4E. Celkem bylo vyrobeno 132 strojů, 88 pro Luftwaffe, 16 pro IIAF, 14 pro JASDF (RF-4EJ), 12 pro IDF/AF a 8 pro řecké letectvo.
F-4F - verze pro Luftwaffe dodávaná od června 1973 do dubna 1976 a vybavená motory J79-MTU-17A, zařízení pro tankování za letu chybělo stejně jako vybavení pro útoky na pozemní cíle. Při modernizaci v 80./90. letech bylo tankovací zařízení doinstalováno, radar AN/APQ-120 nahrazen AN/APG-65, přidán byl laserový gyroskopický INS a přibyla schopnost užívat PLŘS AIM-120 AMRAAM.
F-4G - 12 strojů pro US Navy vybavených systémem řízení výkonu motorů při přiblížení, určeným pro režim samočinného přistání na letadlové lodi AN/ASN-54, a systémem obousměrného datového spojení RCA AN/ASW-21/25. Letouny byly přestavěny z F-4B v roce 1963 a o 3 roky později zpět na tento standard.
F-4G Wild Weasel - 116 letadel USAF určených pro útoky na posravení PVO nepřítele. První z nich vzlétl 6. 12. 1975 a byly vybaveny radarem AN/APR-38, "nekouřícími" motory J79-GE-117, systémem zjišťování PLŘS a zaměřování jejich palebných postavení, rušícími podvěsy a dalším speciálním vybavením. Stroje nebyly vybaveny kanonem, k útokům na pozemní cíle využívaly ŘS AGM-45 Shrike, AGM-78 Standard a později AGM-88 HARM, AGM-65 Maverick, pumy Rockeye, CBU-52, CBU-58 a klasické železné Mk84. Pro boj se vzdušnými cíli byly k dispozici PLŘS AIM-7F Sparrow a AIM-9L Sidewinder.
F-4J - námořní verze s nejrůznějšími vylepšeními, z nichž část byla zkoušena na F-4G (AN/ASN-54, AN/ASW-25), včetně zesíleného podvozku a motorů J79-GE-10B o tahu po 79,60 kN. Tyto stroje měly radar AN/APQ-59, pulzní dopplerovský systém řízení palby AN/AWG-10, bombardovací zaměřovač AN/AJB-7, taktický navigační systém TACAN RHAWS AN/APR-32, přilbový zaměřovač VTAS (Visual Target Acquisition System - systém zaměření cíle pohledem), systém REB AN/ALQ-126. Od prosince 1966 do ledna 1972 bylo US Navy a USMC dodáno 552 letadel F-4J. 15 již vyřazených letadel bylo v roce 1982 zrekonstruováno, odstraněny systémy AN/ASN-54, AN/ASW-25, AN/ALQ-126, a na místo nich nainstalovány britské - systém zabezpečeného spojení Telebrief a avionika pro PPŘS Sky Flash. Takto upravené stroje, označené F-4J(UK), přelétly na základnu RAF Wattisham do konce roku 1984.
DF-4J - několik strojů přestavěných na dálkově ovládané naváděcí letouny.
F-4K (FG.Mk 1) - stroje měly motory Rolls-Royce Rb.168-25R Spey 201/2/3 o tahu 54,48 / 91,23 kN. Byly upraveny sací kanály kvůli 20% nárustu průtoku vzduchu, záď vyztužena titanem a přibyly pomocné klapky pro vstup vzduchu při pojíždění, podvozek byl zesílen, systém AN/AWG-10 byl nahrazen AN/AWG-11 a radom byl odklopný kvůli menším rozměrům britských letadlových lodí. První F-4K vzlétl 27. 6. 1966 a dodávky činily 50 strojů.
F-4L - několik modernizovaných verzí, které se však nedostaly do sériové výroby.
F-4M (FGR.Mk 2) - od námořních FG.Mk 1 se letouny lišily systémem řízení palby AN/AWG-12, inerciálním navigačním a zaměřovacím systémem Ferranti, chybějícími sloty stabilizátorů a dalšími menšími odlišnostmi.
F-4N - modernizované stroje pro USMC, určené ke vzdušným soubojům, vybavené manévrovými sloty a digitálním systémem řízení palby AN/AWG-10. 40 strojů F-4N bylo později přestavěno na QF-4N.
F-4S - 248 modernizovaných strojů F-4J se zesíleným drakem a podvozkem, modernizovanou výstrojí včetně systému řízení palby AN/AWG-10B, radiostanice, systému TACAN, dále dvoupolohovými manévrovacími sloty a nekouřícími motory J79-GE-10B. První F-4S byl určen pro USMC a dokončen byl v červnu 1975.
RF-4X (F-4X, RF-4E(S), RF-(X)) - firma General Dynamics z vlastní iniciativy nabídla průzkumnou verzi s kamerou GD HIAC-1 LOROP v pozměněné přídi, se zařízením chlazení vzduchu před kompresorem PCC (Pre-Compressor Cooling), se kterým měl letoun dosahovat max. rychlosti Mach=3,2 a cestovní rychlosti Mach=2,7 po dobu 10 s ve výšce 23 774 m! Izraelské letectvo o projekt orojevilo zájem a poskytlo jeden letoun F-4E(S) k přestavbě, ale z důvodů velké finanční náričnosti byl projekt zastaven a letoun vrácen v původním stavu.

F-4E
země původu Spojené státy americké (USA)  
posádka 2 (pilot, navigátor)
výrobce McDonnell Douglas
vyrobené stroje 5 197 (výroba ukončena)
cena jednoho stroje ?
datum vzletu 27. 5. 1958
ve výzbroji od únor 1961 (USN)
pohon 2x General Electric J79-GE-17
max. výkon 2x 79,6 kN
max. rychlost Mach=2,10 / 2 230 km/h
max. stoupavost 311,90 m/s
max. dostup 16 800 m
dolet 650 - 1 290 km (bojový)
2 817 km (max.)
délka trupu 19,20 m
rozpětí křídla 11,77 m
nosná plocha 49,24 m²
výška 5,02 m
hmotnost prázdného stroje 13 810 kg
max. vzletová hmotnost 28 100 kg
hmotnost paliva 5 469 kg
Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

25.července 1909 přeletěl Louis Blériot jako první kanál La Manche. “Nic jsem neviděl. Ani Francii, ani Anglii. Byl jsem sám, byl jsem ztracen. Pak jsem spatřil Doverské útesy!”

25.července 1564 zemřel Ferdinand I. Habsburský, český král v letech 1526-1564

Translate