LETECKÁ TECHNIKA

Lockheed U-2/TR-1 Dragonlady

Se začátkem studené války se vyskytla potřeba průzkumných letů nad komunistickým územím, ve snaze zjistit, co se za zěleznou oponou děje. Nejdříve pro tyto úkoly sloužily upravené stroje RB-29, RB-50, RB-36, RF-84F a další, ale jakmile se objevily první proudové stíhací letouny a PL rakety, bylo jasné, že musí přijít specializovaný letoun. V březnu 1953 spatřil světlo světa požadavek CIA a USAF na nový výškový proudový letoun pro strategický průzkum, který by létal podstatně výše, než byl dostup tehdejších sovětských stíhačů. Na nákup 20 nových letounů bylo uvolněno 35 mil. USD. Do nového programu se zapojily firmy Fairchild (M-165), Bell (X-16) a Martin (RB-57D). O rok později se přidal i Lockheed s CL-282, jehož konstruktérem nebyl nikdo jiný, než C. L. "Kelly" Johnson. Program dostal jméno Aqutone a nový letoun nic neříkající označení U-2. Komise nakonec začátkem prosince 1954 vybrala projekt firmy Lockheed. 9. 12. 1954 byl podepsán kontrakt na dodávku 20 letadel, přičem první mělo být předáno již v červenci 1955. 15. 7. 1955 byl dokončen první prototyp a 22 7. byl převezen na základnu Groom Lake ke zkouškám. Prototyp poprvé vzlétl 4. 8. a již v říjnu byl překonán rekord v dostupu (U-2 dosáhl 20 000 m). První letouny U-2 byly rozmístěny v anglickém Lakenheathu a západoněmeckém Wiesbadenu na začátku roku 1956. Po dlouhou dobu byla jejich skutečná úloha udržována v tajnosti. Oficiální údaje tvrdily, že tento větroň připomínající letoun, který ve své době fascinoval všechny letecké analytiky světa, je používán Národním poradním výborem pro letectví (National Advisory Committee for Aeronautics, NACA) k atmosférickým výzkumům. Označení jednotky také bylo WRS-1 (Weather Reconnaissance Squadron), ale její poslání nemělo se sledováním počasí nic společného. Místo toho měly stroje U-2 za úkol sledovat dění na druhé straně železné opony.

První přelet nad komunistickým územím uskutečnil 20. 6. 1956 pilot Carl Overstreet. První let nad územím SSSR pak provedl 4. 7. pilot Harvey Stockman. Při misích byly pořízeny mj. snímky raketových základen, jaderné střelnice u Semipalatinsku, nových bombardérů Tu-22 Blinder nebo raket R-12 (SS-4). Po úspěšných letech, kdy byla sovětská PVO prakticky neschopná jakkoliv proti vysoko letícím U-2 zasáhnout přišly dvě katastrofy. Při průzkumném letu nad územím SSSR byl 1. 5. 1960 sovětskou PVO sestřelen U-2 Garryho Powerse. Po potížích s autopilotem byl letoun ostřelován raketami S-75, které sestřelily vlastní MiG-19 a poškodily pravý stabilizátor Powersova stroje. Protože stroj začal klesat a křídla se rozlomila, Powes byl nucen se katapultovat. Po přistání na zem byl zatčen. Během karibské krize byly pořízeny snímky sovětských balistických raket R-12 (SS-4) na Kubě. Tyto fotografie usvědčily Chruščova ze lži, když tvrdil, že na kubánském území žádné sovětské rakety nejsou. 27. 10. 1962 prováděl maj. Rudolf Anderson průzkumný let nad Kubou. Kubánská protiletadlová obrana odpálila několik raket S-75, přičemž byl Andersonův stroj zasažen. Pilot zahynul, protože střepina z rakety protrhla jeho výškový skafandr. Průzkumné lety neprováděly pouze USA, Taiwan své U-2 používal nad pevninskou Čínou. Čínské PVO se podařilo 5 taiwanských U-2 sestřelit. Poslední let taiwanského U-2 na Čínou byl proveden v říjnu 1974.

Roku 1967 byla výrobní linka těchto strojů znovu otevřena a vyroben byl první z 25 objednaných strojů U-2R. Další letouny pak dostaly nové označení TR-1A. Jejich novou úlohou se stalo taktické hlídkování. K tomu byl letoun vybaven mimořádně citlivým radarem Hughes ASARS-2, s nímž stroje TR-1A létají po mnoho hodin podél hranic potenciálně nepřátelských států a pátrají po tankových soustředěních a dalších známkách vojenské činnosti daleko za dosahem obvyklých špionážních prostředků. Od starších strojů první generace (U-2A až U-2G) se liší i svými rozměry. V rozmezí let 1994 a 1998 byla všechna zbývající letadla modernizována a přeznačena na U-2S. Tyto stroje mají nový motor F118-GE-101 odvozený od motorů F118-GE-100, kterými je poháněn bombardér B-2. Nový motor má mnohem nižší spotřebu paliva a umožňuje tak letounu dolet větší o 15%. Stroje U-2S jsou v současnosti řazeny u 9. průzkumného křídla na AFB Beale v Kalifornii. Letouny jsou rozmístěny v Beale (99. RS), na základně RAF Akrotiri na Kypru (Det 1), na AB Istres ve Francii (OL-FR), na AB Al Kharj v Saúdské Arábii (4402. RS) a v Osanu v Jižní Koreji (1. RS). Do roku 2010 by mělo být všech 33 dosud sloužících letounů nahrazeno bezpilotními stroji RQ-4 Global Hawk, které mají oproti U-2 dvojnásobnou výdrž.

Verze:

- základní verze; 31 ks
U-2B - 7 modernizovaných U-2A s motorem J75-P-13A s výkonem 66,7 kN a vystřelovacím sedadlem
U-2C - zbývající U-2A s motorem J-75-P-13B s výkonem 75,5 kN
U-2CT - dvoumístná cvičná verze; 2 ks
U-2D - verze určená pro sledování balistických raket; 5 ks
U-2E - 18 modernizovaných strojů U-2A/B CIA
U-2F - 4 U-2C upravené pro tankování za letu a s vybavením radiotechnického průzkumu
U-2G - 2 U-2C přestavěné pro provoz na letadlových lodích, později přestavěné zpět na U-2C předány NASA
U-2R - verze s prodlouženým doletem a lepšími letovými vlastnostmi
U-2RT - cvičná verze
TR-1A - verze s radarem Hughes ASARS-2
TR-1B - cvičná verze
U-2S - modernizovaná verze s novým motorem
U-2ST - cvičná verze
WU-2A - 5 strojů U-2A přestavěné pro program HASP
ER-2 - demilitarizovaná verze pro NASA

Uživatelé:

Taiwan (vyřazeny)
USA (33 ks U-2S)

Bojové nasazení:

Průzkumné lety nad územím východního bloku
Válka v Perském zálivu (1991 - USA)
Operace Irácká svoboda (2003 - USA)