Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 65

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Petr Kovář - Komentář v T-90
Níže je únorové video k T-90M Военная приемка. Т-90М. Прорыв
Pro zajímavost srovnání helma z 2. světové vályk vs moderní
AMERICAN RQ 4 GLOBAL HAWK VS IRAN's KHORDAD 15 - FULL ANALYSIS
Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'

LETECKÁ TECHNIKA

Zveřejněno: 31. 7. 2014 11:00 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: LETECKÁ TECHNIKA Kategorie: LETECKÁ VÝZBROJ

Německé letecké bomby: Smrticí arzenál Luftwaffe

Popisy leteckých bitev a bombardování Velké Británie se zpravidla týkají letounů, méně pozornosti se však věnuje bombám, které německé letouny používaly. Bezpochyby se ale jedná o zajímavé téma, jelikož Luftwaffe používala rozsáhlou škálu shazovaných zbraní, které se lišily hmotností, konstrukcí i účinkem.

První letecké pumy, jež se zrodily za I. světové války, byly v podstatě dělostřelecké granáty či miny, doplněné stabilizačními křidélky. Od této počáteční improvizace ale letecké zbraně ušly dlouhou cestu a na počátku II. světové války již všechny mocnosti disponovaly širokou škálou různých kategorií bomb. Kromě klasických víceúčelových tříštivo-trhavých pum k nim patřily i protipancéřové zbraně se silnými plášti, či naopak zbraně s tenkými plášti, u nichž se jednalo o způsobení co nejmohutnější tlakové vlny. Objevily se rovněž obávané zápalné pumy a tehdy velmi progresivní kontejnerové bomby se submunicí.

 

Tříštivo-trhavé zbraně

Nejrozšířenější kategorii německých pum tvořily tříštivo-trhavé pumy řady SC (Sprengbombe Cylindrisch). Šlo o standardně pojaté válcové bomby opatřené čtveřicí kormidel na zádi, popř. někdy též kruhovými stabilizátory. Vlastní výbušnina tvořila okolo 50 až 60 % celé hmotnosti a zpravidla šlo o rozličné směsi TNT, amatolu, trialenu či pentritového vosku. Za zkratkou SC následovalo číslo, jež udávalo přibližnou hmotnost pumy, část typů měla i slovní jména, jež se objevovala i v oficiální dokumentaci, tudíž jen nešlo o přezdívky. Nejmenším typem této řady byla puma SC 50 a následovaly jistě nejvíce používané typy SC 250 a SC 500, jež se vyráběly v několika modifikacích s poněkud odlišnými tvary, výbušnými náplněmi a způsoby zavěšení. Dalším poměrně častým typem byla puma SC 1000, jejíž jméno „Hermann“ patrně upomínalo na ne právě štíhlou figuru velitele Luftwaffe Hermanna Göringa. Těžší zbraně se už používaly podstatně méně, zejména proto, že Německo mělo málo letadel s takovou nosností. Jednalo se o typy SC 1200, SC 1800 (alias „Satan“), SC 2000 a SC 2500 (neboli „Max“). Byla vyvinuta i puma SC 5000, která se ale použití nedočkala. (Pro úplnost lze dodat, že existovalo i označení SC 100, jež ale patřilo pumě italské výroby.) Pumy řady SC se občas doplňovaly i speciálními prstenci (tzv. Kopfringe) a ploškami (tzv. Prallscheiben), které se užívaly při útocích na lodě a bránily „žabkovému“ odrážení od hladiny. Pumy proto explodovaly ihned či krátce po nárazu, což působilo lodím vážnější škody na úrovni čáry ponoru.

SC 1800

Fotografie poskytuje představu o velkých rozměrech tříštivo-trhavé pumy SC 1800, které se v Luftwaffe přezdívalo také „Satan“

Silný plášť s dvojím účelem

Druhou nejpoužívanější kategorii představovaly bomby série SD (Sprengbombe Dickwandig), jež byly v zásadě také tříštivo-trhavé, ale od předchozích se lišily podstatně silnějším pláštěm, díky němuž tvořila samotná výbušná náplň (nejčastěji TNT, někdy i směs TNT a amatolu) jen 30 až 40 % celkové hmotnosti zbraně. Na pohled byly obtížně rozeznatelné od bomb série SC, takže si Němci pomáhali barevným značením; typy řady SC měly žluté pruhy, zatímco bomby série SD nesly pruhy červené. Existovaly bomby SD 50, SD 70, SD 250, SD 500, SD 1400 (té se říkalo i „Esau“) a největší SD 1700 (neboli „Sigismund“). Díky zesílenému plášti a různým nastavením roznětek se daly pumy řady SD užívat dvojím způsobem. Buď vybuchovaly ihned po dopadu, takže výbuchem rozervaný silný plášť výrazně zvětšoval střepinový efekt, nebo se roznětka aktivovala se zpožděním, a pak silný plášť umožňoval proniknout pancířem, takže se puma vlastně měnila v průraznou. V prvním případě se na bomby často montovaly též typické dlouhé tyče, jež fakticky nahrazovaly distanční zapalovače. Puma pak vybuchla v určité výšce nad zemí, která tedy nepohltila tolik střepin, takže tříštivý účinek takové pumy proti pěchotě a dalším „měkkým“ cílům v otevřeném terénu byl strašný. Zajímavý nápad představovaly pumy SBe 50 a SBe 250 s těly zhotovenými z betonu, ve kterém byly zality kovové střepiny. Němci tak usilovali o levnější a jednodušší výrobu tříštivých zbraní, v praxi však vykázaly tyto pumy poměrně nízkou účinnost a jejich produkce nepokračovala.

Porovnání německých leteckých bomb řady SCPorovnání německých leteckých bomb řady SC
zleva pumy o hmotnosti 50 kg, 250 kg, 500 kg, 1000 kg („Hermann“) a 1800 kg („Satan“)

Proti plavidlům a pevnostem

Pokud pumy ze série SD mohly sloužit také pro prorážení pancířů, pak pumy ze sérií PC a PD (Panzersprengbombe Cylindrisch, resp. Dickwandig) byly zkonstruovány speciálně s takovým posláním, tedy k prorážení kovových pancířů lodí či železobetonových stěn opevnění. Jednalo se o zbraně s tvrzenými špicemi a mimořádně silným pláštěm z kvalitnějších druhů oceli, díky čemuž samozřejmě ještě více kleslo množství trhaviny, která zpravidla tvořila méně než 20 % celé hmotnosti pumy. V extrémním případě bomby PD 500 (jež byla jediným typem této řady, který byl bojově nasazen) to bylo dokonce pouze 6,5 %. Protipancéřové pumy se vyznačovaly také štíhlejšími tvary, navíc je od zbraní z řad SC a SD odlišoval modrý pruh. Jako náplň opět sloužily nejčastěji směsi TNT a menších množství jiných výbušnin, ačkoliv Němci v několika verzích pum použili i tehdy supermoderní trhavinu RDX. Řada PC zahrnovala bomby PC 500 (alias „Paulina“), PC 1000 (čili „Pol“), PC 1400 (neboli „Fritz“) a konečně PC 1600. Do série PD kromě výše zmíněného typu PD 500 patřila ještě bomba PD 1000, jež ale nebyla operačně použita. Němci později koncepci protipancéřových bomb ještě zdokonalili tím, že je vybavili i raketovými urychlovači, byť tyto zbraně byly použity jen omezeně. Šlo o typy PC 500 RS, PC 1000 RS a PC 1800 RS a patrně i PD 500 RS.

Nákresy německých bomb z dokumentace amerického letectva

Nákresy německých bomb z dokumentace amerického letectva; zleva: SC 500, SD 500 A, PC 500 E, PD 500 a Flam C 500

„Minové“ nedorozumění

Často můžeme narážet na informace, že během náletů na Velkou Británii shazovala Luftwaffe něco, čemu se říká „vzdušné miny“ či „minové bomby“. Tyto termíny, přestože se tehdy staly téměř oficiálními, jsou do jisté míry důsledkem nedorozumění. Proti velkým plochám měst se totiž Němcům hodily zbraně, jež by byly řešeny jako protipól pum řady SD, tj. měly by velice tenké pláště a naopak co nejvyšší množství trhaviny, aby vznikla co možná nejsilnější tlaková vlna, jež by bořila lehké stavby. Němci ovšem na počátku války takové bomby neměli, a tudíž se uchýlili k improvizaci a občas shazovali na britská města i padáky vybavené námořní miny, které normálně sloužily proti lodím na moři. Měly tenké pláště a velký objem trhaviny, a tudíž byly poměrně efektivní i proti městské zástavbě. Oficiálně šlo o zbraně série LM (Luftminen), avšak německá propaganda pokračovala v užívání tohoto slova i v době, kdy ona improvizace skončila a zbraně řady LM se shazovaly zase jen do moře, k čemuž byly koneckonců původně vyrobeny. Němci totiž vyvinuli nové pumy s vyšším obsahem výbušniny, a to zbraně řady SB (Spezialbombe), a sice pumy SB 1000 a SB 2500, ve kterých tvořila trhavina 70 až 80 % váhy celé zbraně. Byla vyvinuta dokonce ještě těžší puma SA 4000, jež ale nebyla bojově nasazena. Také veliké pumy řady SB se zpravidla snášely k zemi na padácích, protože jejich tenký plášť by při veliké dopadové rychlosti mohl způsobit zborcení celé konstrukce zbraně, která by poté samozřejmě neměla ony požadované ničivé účinky.

SB 1000

Zneškodněná německá „padáková bomba“ SB 1000 ve městě Glasgow

Nositelé „ohnivých bouří“

Tříštivo-trhavé pumy řad SC a SD byly sice nejvíc používané, nebyly však tím, co vyvolávalo při bombardování největší obavy. Toto pochybné prvenství náleží zápalným pumám, jež měly proti tehdejší městské zástavbě někdy skutečně strašlivé účinky, neboť za jistých podmínek se podařilo vyvolat efekt „ohnivé bouře“, který zcela zpustošil celé městské čtvrti. (Němci tehdy pochopitelně netušili, že za několik let jim ještě daleko větší horrory přinesou zápalné bomby, jež budou na německá města padat z britských a amerických letounů.) Z hlediska náplně mělo Německo k dispozici v zásadě dva druhy zápalných pum. První z nich (označené písmenem B či slovem Brand) byly plněny elektronem či termitem, tj. pevnými (resp. práškovými) látkami na bázi hořčíku a hliníku; kromě zápalných bomb Brand C 50 a Brand C 250 byla takto řešena i tříštivo-zápalná puma Spreng-Brand C 50. Druhý druh představovaly zbraně, jež byly plněné zahuštěnou hořlavou směsí benzínu a rostlinných olejů (v podstatě šlo o předchůdce napalmu) a zahrnovaly typy Flam C 250 a Flam C 500. V případě posledních dvou zmíněných bomb ale stojí za zmínku zvláštnost jejich číselného označení, protože ono číslo vlastně neudávalo váhu bomby (ta byla technicky ani ne poloviční), nýbrž rozměrový ekvivalent tříštivo-trhavé pumy. Zápalná bomba Flam C 500 vážila 225 kg a číslo 500 v podstatě sdělovalo, že rozměry zbraně jsou podobné „normální“ pumě o hmotnosti 500 kg.

SC 250

Jedna z nejrozšířenějších německých bomb, čtvrttunová SC 250, při zavěšování pod námořní hlídkový a bombardovací letoun Fw 200C Condor

Zrození kazetových bomb

Pozorný čtenář si možná všiml, že v předchozím textu byly zmíněny jenom pumy o hmotnosti 50 kg a výše. Německá Luftwaffe samozřejmě používala také lehčí pumy, avšak ty si zaslouží samostatný popis, protože charakter jejich nasazení byl odlišný. Zbraně o váze od 50 kg a více se na závěsníky zavěšovaly jednotlivě, popř. na skupinové závěsy ve tvaru písmen T či H. Ale jestliže bylo třeba zasáhnout plošné a nepříliš odolné cíle, tj. např. pěchotu v otevřeném terénu či města s lehkými stavbami, nejevily se obvyklé „velké“ pumy jako optimální řešení, protože prostě nepokrývaly tak velkou plochu. Proto Němci přišli s řešením, které se dnes běžně užívá (byť je předmětem velikých kontroverzí), a sice s tzv. kazetovými či kontejnerovými pumami, tj. schránkami, z nichž se uvolňuje větší počet submunice. Většina dnešních kazetových bomb je odhozena ze závěsu a při pádu „rozhazuje“ submunici, ale Němci dali přednost řešení, které dnes užívají např. ruské zbraně série KMGU. Onen kontejner tak zůstal zavěšen pod letounem po celou dobu letu a po vyprázdnění se dal na zemi opět naplnit. Němci označovali kontejnery zkratkou AB (Abwurfbehälter) a nejčastěji nasazovali typy AB 250, AB 500 a AB 1000 (číslo udávalo přibližnou hmotnost „naplněné“ schránky). Coby náplň sloužila hlavně tříštivo-trhavá submunice řady SD (jako SD 1, SD 2, SD 4, SD 9 či SD 10) nebo zápalná tělesa řady B (např. B 1 E, B 2 EZ, B 4 nebo B 10). Existovaly i jiné specializované typy z řady AB, jež se užívaly např. k rozhazování světlic a osvětlovacích bombiček.

AB 500

Nosný kontejner AB 500 obsahující 118 kusů tříštivo-trhavé submunice SD 4

Další kategorie zbraní

Kromě tříštivo-trhavých, protipancéřových či zápalných pum Němci pochopitelně disponovali i jinými kategoriemi leteckých zbraní. Tak např. pro bombardovací výcvik se běžně používaly inertní pumy řady ZC (Zementbombe Cylindrisch), jež byly vyrobené (jak už název napovídá) z cementu. Existovaly také osvětlovací bomby LC 50 (Licht Cylindrisch) a BLC 50 (Blitzlicht Cylindrisch), z nichž první se snášely na padáku a po několik sekund osvětlovaly prostor boje, kdežto ty druhé vygenerovaly jenom krátký záblesk a sloužily fakticky pro nasvícení cílového prostoru při leteckém průzkumu. Pro zahalení bojiště oblakem dýmu byly k dispozici kouřové bomby řady NB (Nebelbombe Cylindrisch) o váze 50 a 250 kg. Bojového nasazení se naštěstí nedočkaly pumy série KC (Kampfstoff Cylindrisch), které obsahovaly bojové chemické látky, a to včetně (Němci vynalezených) nervových plynů. Na úplný závěr lze uvést velice zajímavý projekt SB 4000 alias „Kurt“, což byl fakticky ekvivalent britských „skákavých bomb“, jež se postaraly o zboření německých přehrad na řece Ruhr. Puma „Kurt“ měla tvar koule o průměru 75 cm a s váhou mezi 400 a 450 kg, k níž mohl být ještě přidaný válcový raketový urychlovač a hranatá kormidla. Stejně jako Britové plánovali i Němci použití „skákavých bomb“ jak proti přehradám, tak proti velkým plavidlům, ale jelikož „Kurt“ byl hotový až počátkem roku 1944, nedostal už příležitost pro reálné bojové uplatnění.

Parametry německých bomb „půltunové“ kategorie
SC 500 SD 500 A PC 500 E PD 500 Flam C 500
Celková délka 2,01 m 2,03 m 1,76 m 2,10 m 1,66 m
Délka těla 1,43 m 1,37 m 1,08 m 1,39 m 1,57 m
Celkový průměr 0,47 m 0,45 m 0,39 m 0,27 m 0,46 m
Celková hmotnost 520 kg 457 kg 539 kg 500 kg 225 kg
Hmotnost náplně 260 kg 180 kg 98 kg 32 kg 157 kg

 

Publikace: Válka Revue Speciál 2/2014 – Bitva o Británii

 

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

22.října 1882 se narodil Wilhelm Bodewin Johann Gustav Keitel německý polní maršál popravený 16. října 1946 za zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.

22.října 1576 – český král Rudolf II. Habsburský byl zvolen v Řezně německým králem