Kdo je online

Právě přítomno: 145 hostů a žádný člen

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Corp. Anderson - Komentář v M2HB
U.S. Sailors Fire the M2 Browning and Twin M2HB https://www.youtube.com/watch?v=f8kcn_mdReY
Ve článku je zmiňovaný příchod amerických vojáků na frontu 1. světové války a jak si sebou přivezli brokovnice. S tím so...
DOKUMENT '68: Jsme s vámi, buďte s námi! (EN subtitles)
Dneska jsem narazil na zajímavý článek vztahující se k srpnové okupaci. Nevím, kde ho zde umístit, tak ho připojím k tom...
Případní zájemci se o něm mohou dozvědět více v knize Petr Zenkl: politik a člověk od nakladatelství Mladá fronta. Tady...

NÁMOŘNÍ TECHNIKA

Zveřejněno: 7. 3. 2017 12:28 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: NÁMOŘNÍ TECHNIKA Kategorie: VÝSADKOVÁ PLAVIDLA

Obojživelníci řady LVT: Tahouni tichomořských výsadků

Vyloďovací vozidla LVT-2 námořní pěchoty míří na ostrov Tinian

Vyloďovací vozidla LVT-2 námořní pěchoty míří na ostrov Tinian

Pásová obojživelná vozidla LVT jsme mohli vidět např. v několika dílech seriálu Pacifik. Tyto hranaté plovoucí stroje sice nepatří mezi nejznámější typy vozidel ze druhé světové války, jejich faktický význam je však nepochybný, neboť tehdy šlo o jeden ze základních prostředků pro operace na pacifickém bojišti.

Nasazení americké obrněné techniky v Pacifiku není příliš známou kapitolou, zřejmě proto, že je zastíněno gigantickými námořními a leteckými bitvami a úpornými boji pěšáků. Faktem ale je, že Spojené státy americké použily v Pacifiku třetinu stavu svých obrněných vozidel a že se tato technika podílela na úspěšných bojích s Japonci. Zásadní význam měly především pásové obojživelné transportéry, které převážely příslušníky námořní pěchoty a armády při výsadcích na ostrovy a které dostaly od vojáků přezdívku „Amtrac“.

Roeblingovo záchranné vozidlo

Obojživelné výsadky vždycky patřily k nejnáročnějším vojenským operacím. Dobře to věděla i americká námořní pěchota, která již od 20. let zkoumala různé metody, jak bezpečně převézt „mariňáky“ z moře na protivníkem ovládanou souš. Logickým řešením byla plovoucí vozidla, na jejichž vývoj a nákup však chyběly finanční prostředky. Zlom nastal až v roce 1937, kdy se v časopisu LIFE objevil článek o zajímavém vozidle, které se zdálo být správnou odpovědí na požadavky námořní pěchoty. Vozidlo neslo jméno Alligator a jeho konstruktérem byl Donald Roebling, nadaný floridský strojní inženýr, jehož technický talent měl rodinné kořeny, jelikož byl vnukem stavitele Johna A. Roeblinga, který navrhl mj. známý Brooklynský most. Donald Roebling viděl katastrofální následky hurikánů a záplav na Floridě a rozhodl se vytvořit něco, co pomůže při pozdějších záchranných pracích v bažinách a záplavových oblastech, kde měly problémy jak čluny, tak klasická vozidla. V roce 1933 tak začal pracovat na pásovém vozidle, jež by se dokázalo pohybovat ve vodě a bahně. Musel pochopitelně vyřešit mnoho problémů a výzev, především co se týče schopnosti plavby. V zájmu nízké hmotnosti použil ke konstrukci vozidla hliník a posléze si patentoval nový typ housenkových pásů s malými „pádly“, pomocí kterých se měl jeho Alligator efektivně pohybovat ve vodě. Úplně první exemplář vozidla byl prezentován v roce 1935, vyhlížel jako plochá hranatá bárka s pásy a ve vodě plaval rychlostí jen 4 km/h. Následovaly ale další prototypy, které se zmenšovaly, stávaly se pohyblivějšími a začínaly se podobat pozdějším vojenským typům. Prototyp číslo 8, který se objevil v časopisu LIFE, měl v zádi osmiválcový motor Mercury, vážil cca 3,5 tuny a ve vodě plul rychlostí přes 16 km/h. Díky trojici plováků se nepotopil ani za situace, kdy byl celý jeho nákladový prostor zaplavený vodou. Námořní pěchota našla svého obojživelníka.

LVT-1 vstupuje do služby

Velení US Marine Corps tedy v roce 1939 floridského inženýra kontaktovalo a poskytnulo mu finance na stavbu prototypu podle vojenských specifikací. Rozměry měly zůstat zhruba stejné, pro pohon však byl využit výkonnější dvanáctiválec Lincoln-Zephyr. Rychlost plavby vozidla se nezměnila, avšak rychlost jízdy na zemi se z 40 km/h zvedla na bezmála 47 km/h. Prototyp byl předán v listopadu 1940 a hned na počátku následujícího roku byl nasazen při cvičení, kde jeho plavební schopnosti zapůsobily velice dobře. Současně se ale projevily některé slabiny, a to zejména nízká odolnost pásů a hliníkové korby. Alligator byl totiž původně přece jen určen pro civilní nasazení v prostředí sladké vody, a proto v drsných vojenských podmínkách trpěl a slaná voda způsobovala rozsáhlou korozi. Bylo tak rozhodnuto, že sériová podoba bude místo hliníkové slitiny zhotovena z oceli. Roebling navíc stejně neměl k dispozici výrobní kapacity, jež by stačily na masovou produkci, takže se dohodl s floridskou společností Food Machinery Corporation (FMC), která již dříve dodala některé součásti pro obojživelníky. Právě FMC pak byla hlavním dodavatelem vojenských plovoucích vozidel, jež dostala oficiální označení LVT coby zkratku názvu Landing Vehicle Tracked. Námořní pěchota si objednala dvě stovky kusů, z nichž první byly dodány v červnu 1941; kontrakt se později zvýšil na 1225 kusů. Vozidla se stala známými nejprve pod jménem Alligator, avšak záhy se jim začalo říkat slavným názvem „Amtrac“ (někdy též ve formě „Amtrak“), což byla zkratka slov „amphibious tracked“. Stroje prvního sériového provedení LVT-1 ovšem ještě nebyly výsadkovými vozidly v pravém slova smyslu, jelikož sloužily primárně k přepravě nákladů. Za tímto účelem měly i jeřáb s nosností 900 kg. LVT-1 byly poprvé použity v létě 1942 na Šalamounových ostrovech, pak v listopadu 1942 při vylodění v severní Africe (operace Torch) a potom v dalších operacích především na tichomořském válčišti, kde prokázaly svou užitečnost.

Obojživelná nákladní vozidla LVT-1 na Šalamounových ostrovech

Obojživelná nákladní vozidla LVT-1 na Šalamounových ostrovech

Nasazení v invazi na Tarawu

Rok 1943 ovšem znamenal v průběhu obojživelných operací zásadní změnu. Když Američané získali strategickou iniciativu a začali dobývat ostrovy okupované Japonci, museli čelit velice silné a odhodlané obraně, která komplikovala výsadky na plážích. Nyní už nebylo možné, aby se vojáci vylodili víceméně bez odporu, a naopak byli terčem japonské střelby už během cesty z lodí na břeh. Právě z tohoto důvodu se konečně změnil i pohled na vozidla LVT, jež se měla stát jedním z hlavních prostředků přepravy vojáků při výsadcích. Tak se začal rodit „Amtrac“ pro úlohu, jež jej nejvíce proslavila. Verze LVT-2 (alias „Water Buffalo“) zachovávala hlavní rysy konstrukce předchozího modelu, avšak dostala pohonnou soustavu a zavěšení kol z tanku M3. O pohon se staral vzadu umístěný benzinový sedmiválec Continental W970-9A o výkonu 186 kW (250 koní) a kola byla zavěšena na torzních tyčích. Pro rychlý pohyb ve vodě sloužily nové hliníkové lopatky ve tvaru W, které se připojovaly k článkům pásů a po vyjetí na souš se snímaly. LVT-2 mohl přepravit osmnáct vojáků či dvě tuny nákladu, na suché zemí dosahoval rychlosti přes 30 km/h, ve vodě asi 12 km/h a mohl být vybaven lafetami pro zbraně. Obvykle se jednalo o 12,7mm kulomet M2 a jeden až dva 7,62mm kulomety M1919. Sériová produkce byla objednána v červnu 1942 a první „ostré“ nasazení sériových strojů proběhlo během útoku na souostroví Tarawa v listopadu 1943. Celkem bylo nasazeno cca 125 kusů LVT-1 a LVT-2, jež sice utrpěly těžké ztráty, neboť nepřítel a poruchy vyřadily dvě třetiny kusů, ale přesto byl úkol splněn, protože LVT vysadily na břeh dostatek vojáků. Nasazení LVT zapůsobilo také na US Army, která se rovněž rozhodla pořídit si tato vozidla. Invaze na Tarawu ukázala, že jde o vysoce perspektivní druh techniky, značné ztráty však současně naznačily, že je na konstrukci ještě nutno pracovat a napravit některé slabiny.

Výsadkový obojživelník LVT-2 na obsazeném ostrově Iwo Jima

Výsadkový obojživelník LVT-2 na obsazeném ostrově Iwo Jima

Palebná podpora a pancéřování

Řešení se však už rodilo, protože již během počátečního vývoje LVT byla zkoumána možnost vytvořit obrněné a silněji vyzbrojené modifikace. Nasazení obojživelníků v Pacifiku vedlo ke zrychlení těchto vývojových prací a na konci roku 1943 byly připraveny k produkci dvě nové modifikace „Amtraku“. Měly společné to, že jejich konstrukce místo klasické oceli využívala ocelové pancéřové plechy o tloušťce 12 mm vpředu a vzadu, resp. 6 mm po bocích. To stačilo na ochranu proti palbě z kulometů a střepinám z dělostřeleckých granátů, jež způsobily během operace na Tarawě většinu ztrát mezi osádkami LVT. Obrněné výsadkové vozidlo, které mělo stejnou základní úlohu jako nepancéřované LVT-2, dostalo název LVT(A)-2, avšak ještě větší zásah do konstrukce znamenal obrněnec LVT(A)-1. Tentokrát už totiž šlo o obojživelný tank, který měl věž převzatou z lehkého tanku M3A1 Stuart. V té byl instalován 37mm kanon M6 a 7,62mm kulomet M1919, další dva kulomety se nacházely na kyvných lafetách za věží. Nový obojživelník záhy získal přezdívku „Amtank“, tedy „amphibious tank“. Mezitím pochopitelně ve velkém měřítku běžela sériová produkce základních LVT-2, na které už se podílelo několik závodů společnosti FMC a také zbrojních linek patřících US Navy, a to nejen na Floridě, ale i v Kalifornii. Co se týče organizace, součástí každé divize americké námořní pěchoty byl jeden prapor LVT (tzv. Amphibian Tractor Battalion), avšak na jaře 1944 byly tyto prapory vyjmuty z divizní organizace a kvůli lepší koordinaci výsadků přesunuty na úroveň sboru. V té době se připojila US Army, která si také zorganizovala prapory obojživelníků. Obě složky amerických ozbrojených sil zřídily i jednotky „Amtanků“. Prapor výsadkových LVT míval zpravidla něco přes stovku vozidel (počty se však velmi měnily a někdy se blížily až dvěma stovkám), kdežto prapor obojživelných tanků měl něco přes 70 obrněnců. Trochu komické je, že byrokracie US Army prohlásila LVT za „nevhodný pro boj“ bez ohledu na to, že tito obojživelníci již měli za sebou několik velmi úspěšných bojových nasazení!

Obojživelný tank LVT(A)-1 vyzbrojený 37mm kanonem M6

Obojživelný tank LVT(A)-1 vyzbrojený 37mm kanonem M6

LVT-4 se záďovou rampou

„Amtanky“ zažily svůj „křest ohněm“ v únoru 1944 při vylodění na Marshallových ostrovech, ale výsledek byl poněkud rozpačitý. 37mm kanon byl účinnou zbraní proti slabým japonským tankům, jenže s nimi se američtí vojáci potkávali vcelku vzácně. Podstatně větší hrozbou byly japonské pevnůstky, proti kterým ovšem 37mm kanon nestačil. Není divu, že se záhy objevily improvizace v podobě vozidel LVT-2, která byla opatřena mj. plamenomety, silnějšími 37mm kanony Mk IV nebo dokonce odpalovacími rampami pro 114mm neřízené rakety. Kromě toho se vylepšovala pancéřová ochrana, jelikož k LVT-2 se začaly dodávat i soupravy pancéřových plechů a vozidla vyrobená od března 1944 standardně měla pancéřování kabiny. Současně ale vznikala i nová verze výsadkového obojživelného vozidla, která vzešla z vývojového oddělení společnosti FMC. Nasazení LVT-2 totiž (kromě nízké odolnosti) ukázalo ještě jeden problém, jenž byl důsledkem faktu, že motor se nalézal vzadu. Vozidlo proto nemělo záďovou rampu, a tak vojáci museli přelézat boky korby, což bylo zdlouhavé a nebezpečné. Inženýři firmy FMC přepracovali konstrukci a výsledkem bylo vozidlo s motorem vpředu. Rampa v zádi usnadnila a zrychlila výstup vojáků, navíc umožnila transportovat také džíp nebo 105mm houfnici. Toto vozidlo dostalo označení LVT-4 a první objednávka přišla v prosinci 1943. LVT-4 se pak stal zdaleka nejvíce vyráběným „Amtrakem“ vůbec, protože z celkových 18 621 vyrobených kusů LVT odpovídalo 8351 exemplářů variantě LVT-4. První sériové stroje této podoby se objevily v akci při útocích na Marianské ostrovy (Saipan, Guam a Tinian) v létě 1944. Vedle LVT-4 se poprvé zapojily do války také nové podpůrné obrněnce LVT(A)-4, jež byly fakticky reakcí na nízkou využitelnost „Amtanků“ LVT(A)-1. Namísto tankové věžičky s 37mm kanonem nesly věžičku ze samohybného děla M8. Ta obsahovala 75mm houfnici, která byla proti japonským pevnůstkám podstatně účinnějším prostředkem.

LVT(A)-4

Podpůrné obojživelné vozidlo LVT(A)-4 s houfnicí ráže 75 mm

Další vývoj a konkurenční typ

Obojživelný tank LVT(A)-4 však měl pro změnu jinou slabinu. Doplňkovou výzbroj tvořil jen 12,7mm kulomet M2HB na stropě otevřené věže, takže jeho obsluha byla extrémně zranitelná palbou nepřítele. Na Marianských ostrovech často probíhaly i boje zblízka, v nichž LVT(A)-4 se svou dost omezenou možností obrany proti nepřátelské pěchotě zaznamenaly značné ztráty. Následovala proti úprava těchto „Amtanků“ na provedení zvané „Mariana Model“, které mělo namísto jednoho 12,7mm kulometu dvojici 7,62mm kulometů (navíc opatřených pancéřovými štíty) a třetí kulomet stejného kalibru byl vestavěn do přídě obrněnce. Vývoj plovoucích tanků na bázi LVT vyvrcholil modifikací LVT(A)-5, u které byla použita motoricky poháněná věž a gyroskopicky stabilizovaná houfnice, což velice zlepšovalo přesnost palby. Pouze v prototypu zůstalo výsadkové vozidlo LVT(A)-3, které mělo být obrněnou variantou LVT-4, tedy zhruba podobně jako obrněný LVT(A)-2. Místo zvláštního vozidla se pak vyráběly sady pancéřových desek, jež se daly snadno přimontovat na LVT-4, pokud to bylo třeba. Přece jen se ale objevil ještě jeden nový a významný typ obojživelníka, a sice LVT-3. Tentokrát však nešlo o výrobek firmy FMC, nýbrž o produkt její konkurence, společnosti Borg-Warner. Ta se již dříve snažila prosadit svoje obojživelníky do arzenálu námořní pěchoty i armády. V roce 1942 byl testován její obojživelník Model A, navržený jako stroj, jenž dokázal plnit funkci výsadkového vozidla (bez věže) nebo obojživelného tanku (s věží). Tehdy ještě dostal přednost FMC LVT-2, avšak firma Borg-Warner přesto obdržela finance na další vývoj a v srpnu 1943 se začal testovat její Amphibian Model B, jenž byl pak schválen i pro sériovou výrobu. Dodával se od března 1944 jako LVT-3 a přezdívalo se mu „Bushmaster“. Základní koncept LVT sice zachovával, ovšem i tak přinesl poměrně významné změny konstrukce.

Pozdější typ obojživelného vozidla LVT-3 zvaný „Bushmaster“

Pozdější typ obojživelného vozidla LVT-3 zvaný „Bushmaster“

Závěrečné nasazení LVT

V přídi korby LVT-3 (v místě, kde měl LVT-4 motor) se nacházela obrněná kabina osádky. O pohon tohoto vozidla se staraly dva osmiválcové motory Cadillac Series 42 (každý s výkonem 82 kW) montované v bočních plovácích. To pak umožnilo lepší uspořádání prostorů v korbě a zvětšení kapacity obojživelníka, jenž přepravil až 24 vojáků či náklad až čtyř tun (pokud však byla použita sada přídavného pancéřování, nosnost klesla na polovinu). V zádi se samozřejmě nalézala sklopná rampa. Výzbroj opět tvořily dva až tři kulomety ráže 12,7 nebo 7,62 mm, jež měly pancéřové štíty pro střelce. LVT-3 byly poprvé nasazeny v dubnu 1945 na Okinawě, ale ještě před tím proběhlo několik rozsáhlých využití starších typů „Amtraků“ i „Amtanků“, a to při invazích na Palau, Filipíny a Iwo Jimu. Druhá z těchto akcí reprezentovala nasazení vůbec největšího počtu LVT, zůstala však trochu stranou zájmu, protože samotné vylodění probíhalo bez většího odporu. Nejrozsáhlejší operace, při níž musely LVT od začátku čelit protivníkovi, byla zmíněná invaze na Okinawu, které se účastnilo přes tisíc „Amtraků“.

Plně obsazené vozidlo LVT-4 při výsadkové operaci na Okinawě

Plně obsazené vozidlo LVT-4 při výsadkové operaci na Okinawě

Kromě pacifického válčiště se LVT objevily rovněž v Evropě, a to při přechodu Rýna nebo při operaci v ústí řeky Šeldy. Jistý počet jich zakoupila také Velká Británie, kde LVT-2 a LVT-4 sloužily pod jmény Buffalo II a Buffalo IV. Slavná britská 79. obrněná divize dokonce přestavěla několik LVT na provedení Sea Serpent s dvojicí obávaných plamenometů Wasp, avšak tato vozidla již do boje nezasáhla. Jen v několika kusech vzniklo také vozidlo Neptune, jež mělo být britskou úpravou LVT-4; vedle výsadkové podoby byla vyvinuta vyprošťovací varianta Sealion a mobilní dílna Turtle. Po válce byly LVT nasazeny mj. v Koreji a Indočíně a samozřejmě pokračoval i jejich vývoj. Pozdější americká obojživelná vozidla využívala (a vlastně pořád využívají) část prvků LVT a dosud se jim přezdívá „Amtrac“. Za zmínku také stojí, že po světě stále jezdí i několik „válečných“ LVT upravených na záchranná a požární vozidla. Lze tedy říci, že se Roeblingův obojživelník nakonec vrátil ke svému původnímu poslání.

Parametry vozidel řady LVT
  LVT-2/4 LVT-3
Osádka + výsadek 3 + 18 3 + 24
Bojová hmotnost 13,7 / 16,5 t 17,5 t
Celková délka 7,98 m 7,95 m
Celková šířka 3,25 m 3,25 m
Celková výška 2,5 m 3,02 m
Výkon motoru 186 kW 2×82 kW
Max. rychlost jízdy 32 km/h 27 km/h
Max. rychlost plavby 12 km/h 9,7 km/h
Max. dosah na silnici 240 km 240 km
Max. dosah ve vodě 160 km 120 km

Dosud zachovaný obojživelník LVT-4 vystavený v Austrálii

Dosud zachovaný obojživelník LVT-4 vystavený v Austrálii

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války, Praha 2004
Fred W. Crimson: U.S. Military Tracked Vehicles, Osceola 1992
Steven J. Zaloga: Amtracs: US Amphibious Assault Vehicles, Oxford 1999
Steven J. Zaloga: Armour of the Pacific War, Oxford 1983
Amtrac.org, Wikipedia.org

Fotografie: USMC, US Army, archiv autora

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

22.dubna 1745 – Füssenská smlouva mezi bavorským kurfiřtem Maxmiliánem Josefem a Marií Terezií. Bavorsko potvrdilo Pragmatickou sankci a bavorský kurfiřt přislíbil dát svůj hlas při volbě císaře svůj hlas manželi Marie Terezie Štěpánu Lotrinskému.