POZEMNÍ TECHNIKA

Zveřejněno: 15. 3. 2023 14:35 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: POZEMNÍ TECHNIKA Kategorie: Ženijní technika

Plamenometné tanky: Satan, Zippo a další americké obrněné chrliče ohně v akci

Plamenometný tank

Samohybné plamenomety ve službách americké armády a námořní pěchoty děsily nepřítele na bojištích v Tichomoří, Evropě, Koreji i Vietnamu.

Jen málo zbraní vzbuzuje u vojáků takový respekt a strach jako plamenomet. V současnosti se již klasické tlakové plamenomety, které vrhají proud zápalné směsi, užívají jen vzácně, ovšem v obou světových válkách i v řadě pozdějších konfliktů šlo o standardní zbraně, které náležely do arzenálu většiny armád. Kromě přenosných ručních plamenometů existovaly též větší typy, jež sloužily coby nástražné pasti (tzv. fugasy) nebo se montovaly na vozidla. Tak vznikla dnes již skoro zapomenutá, ale kdysi ohromně efektivní kategorie zbraní, tzv. plamenometné tanky, které sloužily také v US Army a US Marine Corps.

První experimenty a změny názorů

Plamenomety se zrodily nedlouho před první světovou válkou a v jejím průběhu se etablovaly jako velice účinné zbraně především pro „čištění“ zákopů a ničení opevněných objektů. Nelze se tedy divit, že s plamenometem počítali rovněž Američané coby s výzbrojí jednoho ze svých prvních tanků, a to vozidla s parním pohonem, které neslo příznačné jméno Steam Tank (psali jsme o něm již před časem). Následně ale americká Služba chemického boje (CWS, Chemical Warfare Service) zaujala k plamenometům značně negativní postoj, a tudíž se nyní přesuneme až do roku 1940, kdy přišla další proměna názoru. Američané totiž získali čerstvé informace o efektivitě těchto zbraní na evropském bojišti, a tudíž se začala vyvíjet a zkoušet vozidla, která dostala název „Mechanically Transported Flame Thrower“.

Flamethrower, Portable, No 2

Flamethrower, Portable, No 2

Vůbec první z nich používalo šasi lehkého samohybného minometu Cunningham T2 a následně vznikl druhý pokus, tentokrát na bázi značně nepovedeného středního tanku M2. Třetí pokus byl verzí středního tanku M3 Lee, ani jeden si však při testech nevedl právě dobře, takže znovu sílila skepse. V té době se ovšem již bojovalo v Tichomoří, kde se proti Japoncům osvědčily ruční plamenomety. Vojáci žádali, aby se tyto zbraně umístily i do obrněných vozidel, a jelikož oficiální vývoj nepřinášel vhodné výsledky, pustili se do improvizací. V řadě jednotek armády i námořní pěchoty se tak rozšířila praxe montáže ručních plamenometů M1A1 do koreb lehkých tanků Stuart, tedy typů M3A1 a M5A1, kde tyto zbraně nahradily původní kulomety. Plamenomety se příležitostně montovaly rovněž na pásové obojživelné obrněnce řady LVT.

První boje plamenometných tanků

První bojové použití amerických plamenometných tanků nastalo dne 30. ledna 1944, kdy 754. tankový prapor nasadil provizorní plamenometná vozidla M3A1 proti japonským bunkrům na Bougainville. Jednalo se o impozantní úspěch, který se pak příležitostně opakoval i na dalších místech, jenže korbové plamenomety také někdy selhávaly, protože nedošlo k zapálení směsi. Řešením se stala společná instalace plamenometu s kulometem, jehož zápalné střely se staraly o zážeh. Zprávy z bojišť představovaly též nový podnět pro CWS, kde proto vznikl „oficiální“ korbový plamenomet E4-5, v podstatě varianta pěchotní zbraně M2. Tehdy byl hodnocen jako „postačující“ a navzdory několika nedostatkům začala omezená sériová výroba.

Plamenomety tohoto typu se montovaly do vozidel Stuart a M4 Sherman, pak vznikla vylepšená verze E5R1 a nakonec definitivní M3-4-3. (Ano, systém oficiálního značení amerických plamenometů byl hodně komplikovaný.) Celkově bylo zhotoveno přes 1700 sériových kusů, ale dodávky běžely hodně pomalu. Vojáci v Tichomoří dostali slib, že plamenometné tanky budou k dispozici pro invazi na Marianské ostrovy v létě 1944, což se ovšem nestihlo, takže se ke slovu opět dostaly improvizace, ale tentokráte již s oficiálním posvěcením. Pacifická složka CWS (Pacific Ocean Area, POA-CWS), jež fungovala na Havaji, totiž měla velmi dobré styky s Kanaďany, a proto získala i vynikající kanadské plamenomety Ronson. Plukovník George Unmacht, který složku vedl, nejdřív nařídil pokusnou montáž na obojživelné vozidlo LVT-2 a po úspěchu pokusu byl zahájen projekt přestavby lehkých tanků M3A1 Stuart.

Vozidla Satan pro námořní pěchotu

Plamenomet Ronson v tomto případě nebyl umístěn v korbě, nýbrž ve věži, a tudíž nahrazoval původní 37mm kanon. Maximální dosah zbraně byl podobný jako u E4-5, tzn. okolo 70 m, ale k dispozici byla daleko mnohem větší zásoba směsi, takže tank mohl chrlit plameny téměř dvě minuty, kdežto u pomocných plamenometů v korbách to obvykle bylo pouze 30 až 50 sekund. Celkem 24 upravených Stuartů obdrželo nové jméno Satan a bylo rozděleno mezi dva tankové prapory námořní pěchoty, které se účastnily invaze na ostrovy Saipan a Tinian. Zpravidla byly užívány ve spolupráci se standardními tanky, protože mariňáci rychle vyvinuli velmi efektivní metodu proti japonským opevněným pozicím.

Útok zahajovaly standardní tanky, které střílely z kanonů proti vstupům do bunkrů a jeskyní, čímž vznikly otvory, do nichž následně vychrlily oheň plamenometné obrněnce. Do bojů na Guamu již promluvily také zbraně E4-5 montované na středních tancích M4A2 Sherman, ale vývoj se pochopitelně nezastavil, takže ve Státech se zrodil další plamenomet E7-7 s max. dosahem přes 100 m. Vyvinula jej firma Standard Oil na objednávku US Navy, kde upravená verze nesla název US Navy Mark I. Měla se instalovat na výsadkové lodě, tým plukovníka Unmachta ji však umístil také na obojživelníky LVT-4, které byly úspěšně nasazeny v bojích o Peleliu. Vznikla též série deseti obojživelníků E7-LVT(A1), které měly zbraně E7-7 ve věžích, ale zůstalo jenom u testů. Na Filipínách byly nasazeny čtyři upravené lehké tanky M5A1 s plamenomety E7-7 ve věžích, avšak vývojové úsilí se v té době již soustřeďovalo na plamenomety pro střední tanky.

Plamenomety na tancích Sherman

Firma Standard Oil vyrobila ještě vozidlo Indiana-Merz E9-9, což byl upravený M5A1 Stuart, který měl plamenomet s dosahem téměř 200 m a zásobou směsi v přívěsu, avšak toto řešení se pro terén tichomořských ostrovů zjevně nehodilo, a tudíž zůstalo jenom u pokusů. Unmachtův tým zatím vylepšoval konstrukci zbraně Ronson a po aplikaci úprav, se kterými přišel inženýr R. L. Iglehart, vznikl modernizovaný plamenomet s dosahem okolo 80 m. Vojáci navíc žádali, aby plamenometný tank působil stejně jako „normální“, resp. aby nepřitahoval palbu Japonců, což vedlo ke vzniku plamenometu POA-CWS-H1, který využívala hlaveň 75mm děla, a proto výsledný tank opravdu vypadal jako obyčejný M4A3 Sherman.

Zásoba směsi vystačila na dvě a půl minuty činnosti. Tyto obrněnce byly ve službách námořní pěchoty nasazeny na Iwo Jimě a vedly si velice dobře, mariňáci však stejně nebyli úplně spokojeni, protože žádali tank, který bude mít kanon a plamenomet zároveň. Jedno řešení nabízel plamenomet, který byl instalován na čelo korby k periskopu. Nazýval se E4-H1, pozdější sériová verze měla název M3-4-E6R3, avšak tato koncepce se příliš neosvědčila. V bojích o Okinawu bylo nasazeno široké spektrum plamenometů a Unmachtovi lidé využili tyto zkušenosti pro konstrukci nového obrněnce, jenž se měl účastnit plánované invaze do Japonska. Jeho základ tvořil tank M4A3 s novými závěsy HVSS, který nesl 75mm dělo a vedle něj plamenomet POA-CWS-H5. Ve druhé světové válce už tato působivá kombinace nestihla bojovat, avšak ve službě ještě nějakou dobu zůstala, a tak mohla námořní pěchota nasadit „Há-pětky“ v Koreji.

Přípravy na invazi a boje v Evropě

Dobývání nejsilnějších japonských opevnění se měl účastnit i obrněnec T33, který však vznikl jen ve třech pokusných exemplářích. Základem byl těžce pancéřovaný tank M4A3E2, který se mohl chlubit hned dvěma plamenomety, a sice jedním vedle 75mm kanonu a druhým v korbě. Konec války však zabránil jeho sériové výrobě, ačkoli pro US Army bylo vyrobeno okolo 150 vozidel M42B1 a M42B3. Tak se nazývaly upravené Shermany variant M4A1 a M4A3, jež se vyznačovaly plamenometem M5-4 ve věži místo kanonu. Podobně jako tanky se zbraněmi H5 již druhou světovou válku nestihly, ovšem na rozdíl od nich nebojovaly ani v Koreji a sloužily jen k výcviku. Nyní se ale z horkých bojišť Asie a Pacifiku na chvíli přesuňme do Evropy, jež také zažila akce plamenometných tanků US Army, ačkoli v daleko menším měřítku.

Na tomto válčišti zcela nesporně kralovaly britské zbraně, a to plamenomety Wasp na lehkých pásových vozidlech Universal Carrier a plamenometné tanky Churchill Crocodile. Američané tedy jevili zájem o něco podobného, a proto objednali stovku tanků Sherman Crocodile, které nesly tutéž zbraň jako britská vozidla a měly také stejný přívěs se zásobou zápalné směsi, byť reálně byly dodány jen čtyři kusy. V Evropě byly omezeně nasazeny i tanky Sherman a Stuart, které měly korbové plamenomety E4-5 a E5R1-5, jenže výsledky nebyly nikterak oslnivé, protože Němci měli daleko účinnější protitankové zbraně než Japonci. Plamenometné tanky výslovně odmítal i generál George S. Patton, který hodlal Němce porážet především rychlým postupem, a nikoli vleklými obléhacími operacemi s použitím plamenometů.

M67 a M132 ve vietnamském pekle

Vývoj plamenometných vozidel pokračoval i po válce. Vznikl např. T35, což byla modifikace tanku M26 Pershing, avšak do sériové výroby se dostal až derivát tanku M48 Patton. Práce na plamenometné verzi vozidla začaly v roce 1952 pod jménem T67 a o tři roky později byl tank zaveden do služby jako M67. Jeho výzbroj tvořil plamenomet M7-6, který nabízel impozantní dosah až 250 m, měl zásobu na zhruba minutu nepřetržité činnosti a byl řešen tak, aby vozidlo vypadalo jako standardní tank. Námořní pěchota zařadila do výzbroje celkově 74 kusů, kdežto armáda odebrala 35 vozidel, která byla později modernizována na standard M67A1, zatímco u námořní pěchoty proběhla modernizace na verzi M67A2. Vozidlo bylo známé pod přezdívkou „Zippo“ a ve službách námořní pěchoty se rozsáhle účastnilo též vietnamské války, mj. bojů o Van Tuong (1965) a Hue (1966–1968). Námořní pěchota si nechala „Zippo“ ve výzbroji až do roku 1974, ovšem armáda vyřadila své plamenometné tanky dřív a do akce je nikdy neposlala.

M67 Flame Thrower Tank

M67 Flame Thrower Tank

US Army však zavedla do své výzbroje ještě jedno plamenometné vozidlo, a to speciální verzi transportéru M113 pod názvem M132. V malé kulaté věžičce se nacházela zbraň M10-8, která dokázala chrlit oheň na dálku asi 200 m a měla zásobu na přibližně půl minuty činnosti. M132 se ve vietnamské válce velmi osvědčil a užívala jej též armáda Jižního Vietnamu; celkem bylo dodáno kolem 350 kusů. US Army vyřadila poslední z nich v roce 1978 s tím, že pro současné bojiště se už nehodí. Americké plamenometné obrněnce, jež kdysi budily hrůzu nepřátel, tudíž dnes budí jen zájem malých i velkých návštěvníků muzeí.

M132 Armored Flamethrower ("Zippo")

M132 Armored Flamethrower

Lukáš Visingr

Publikace: RadioDixie.cz, 25. října 2019

 

Vyhledávání

Dnešní den v historii

25.července 1564 zemřel Ferdinand I. Habsburský, český král v letech 1526-1564

25.července 1909 přeletěl Louis Blériot jako první kanál La Manche. “Nic jsem neviděl. Ani Francii, ani Anglii. Byl jsem sám, byl jsem ztracen. Pak jsem spatřil Doverské útesy!”

Poslední komentáře

Potřeba financováníPro váš dům,Pro vaši firmu,Chcete-li koupit auto,Chcete-li koupit motocykl,Chcete-li vytvořit vlastní...
přidal komentář v Canon de 75 Modèle 1897
I a Y dělá autorovi značné problémy.
přidal komentář v Václav III.
byl zavražděn ve čtvrtek 4. srpna 1306
přidal komentář v AGS-17 Plamja
U této zbraně jsem sloužil,jako střelec čtyřikrát za 5 a jednou za 4,ohodnocen při střelbách ostrými.Jo jo kde jsou ty č...
odpověděl na komentář #4692 v OT-65 FÚG 4x4
mozna si na mne pamatuješ