Kdo je online

Přihlášení uživatelé 0
Hosté 13

Spřátelené weby

Poslední komentáře

V hospodě v Newcastlu sedí německý tirák a rýpe, jak jsou britští řidiči pomalí. „Já naložím náklad v Hamburku, projedu ...
Major vede svou jednotku na cvičení. Najednou vyplivne vysílačka a jednotka je bez spojení. Major skočí do džípu a přiká...
Turecké F-100 Super Sabre si zabojovali při invazi na Kypr.
Gray Fox - Komentář v Su-27 Flanker
V úterý 22. září ruská stíhačka Su-35 sestřelila kanonem při cvičení Su-30. Přesná příčina proč k tomu došlo není zatím ...
V Československu po válce také vyvíjeli plamenomety. Inspiraci nalezli z německých vzorů i sovětských a amerických.

POZEMNÍ TECHNIKA

Zveřejněno: 21. 5. 2015 8:00 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: POZEMNÍ TECHNIKA Kategorie: Tanky

Sovětské plovoucí tanky T-37, T-38 a T-40

Plovoucí tank T-37A z jedné z prvních výrobních sérií

Plovoucí tank T-37A z jedné z prvních výrobních sérií

Sovětská armáda zavedla ve 30. letech do výzbroje lehké plovoucí tanky, jež byly určené zejména pro průzkum. Zdánlivě se jednalo o vysoce pokroková vozidla, ale jejich bojové nasazení skončilo prakticky ve všech případech zklamáním.

 

Sovětský svaz byl svého času vedoucí velmocí světa, co se týče technologie tanků. Jako první zavedl do výzbroje řadu prvků, které se později staly standardními, mj. dieselové motory nebo skloněný pancíř. Ve 30. letech vyprodukoval širokou škálu lehkých, středních i těžkých tanků, jejichž následníci se později zásadní měrou podíleli na porážce nacistického Německa. Ovšem zdaleka ne všechny sovětské konstrukce tanků se tak osvědčily, neboť např. lehká obojživelná vozidla T-37, T-38 a T-40 se nakonec ukázala být spíše slepou uličkou. Možnosti plavby totiž bylo dosaženo jenom za cenu velice slabého pancéřování a lehké výzbroje, což se následně ve skutečném boji projevilo jako fatální nedostatek. Nasazení obojživelných tanků potom vlastně předznamenalo postupný konec lehkých tanků vůbec.

Dlouhá a složitá cesta k T-37A

Vůbec první plovoucí tank (či spíše tančík) na světě vyvinula britská firma Carden-Lloyd. Šlo nepochybně o progresivní nápad, byť jeho provedení nebylo zdaleka bez problémů. Zaujal ale sovětskou armádu a SSSR koupil od Britů práva na licenční produkci těchto vozidel. Poměrně brzy se ale ukázalo, že malý britský obrněnec nesplňuje představy sovětských generálů, takže byly zahájeny práce na domácím obojživelném tanku. Od britského vzoru byla převzata pouze základní konstrukce, jednotlivé komponenty byly sovětské; takto vznikl tank T-33, který však také nenaplnil očekávání. Druhým pokusem byl T-41, který dopadl o něco lépe, ale vykazoval problémy při plavbě. V červenci 1932 začaly zkoušky dalšího typu, který vznikl v Leningradě a nazýval se T-37. Ten si vedl ve vodě lépe, projevila se však řada jiných nedostatků, a tak ani on nebyl v testované podobě přijat do výzbroje. Velení armády však zaujalo řešení podvozku, jež bylo převzato z tanků německé značky Krupp a využívalo dvě dvojice „vozíků“ a zavěšení s vinutými pružinami. Po dalších testech bylo rozhodnuto spojit konstrukci T-41 s podvozkem T-37. Výsledek byl od roku 1933 sériově produkován pod jménem T-37A.

Rudá armáda však nebyla spokojena, protože tanky prvních sérií vykazovaly mimořádně nízkou kvalitu výroby a projevily se u nich četné poruchy; teprve v roce 1935 byla většina problémů odstraněna. Tank T-37A bylo malé vozidlo vyrobené z obyčejné (nikoli pancéřové) oceli, jejíž síla nikde nebyla větší než 9 mm a na většině míst činila jen 3 mm. Stavba probíhala převážně nýtováním, jen u menší části se uplatnilo svařování. Odolnost vozidla tedy byla velmi nízká, ostatně počítalo se s ním jen k průzkumu. Proto také byla použita pouze slabá výzbroj v podobě jednoho 7,62mm kulometu DT. Tank T-37A měl dvoučlennou osádku, jež se skládala z řidiče v korbě a velitele ve věži. Pohon zajišťoval benzínový motor z automobilu GAZ-AA. Pro pohyb ve vodě sloužil malý lodní šroub a pohyblivé kormidlo v zadní části korby. Celkově bylo zhotoveno přibližně 1200 sériových T-37A. Některé měly radiostanici a sloužily coby velitelské, zpravidla se však rozkazy předávaly jen pomocí signalizačních praporků. T-37A mohl být nesen i v závěsu pod těžkým bombardérem TB-3 a za letu shazován do vody, aby pak poskytnul palebnou podporu vysazeným pěšákům. Mezi odvozenými verzemi se dá uvést „chemický T-37A“, jenž se mohl využít jako plamenomet či pro vypouštění bojových plynů.

Tank T-37A mohl být dopravován i vzduchem za pomoci bombardéru TB-3

Tank T-37A mohl být dopravován i vzduchem za pomoci bombardéru TB-3

Asymetrický T-38 a jeho verze

Už v době zahájení sériové výroby T-37A bylo zřejmé, že tank stále nedostačuje požadavkům sovětské armády, a tak tým konstruktérů z Moskvy zahájil vývoj modernějšího obojživelného vozidla. Prototyp s označením T-38 vznikl roku 1935 a již v následujícím roce byl zaveden do výzbroje, ovšem navzdory vnější odlišnosti od svého předchůdce nebyl o mnoho pokročilejší. Základní koncepce zůstala téměř shodná, největší změnou tak bylo posunutí věže asymetricky k pravé straně korby. Stejně jako v případě T-37A tvořil výzbroj pouze 7,62mm kulomet DT a také tloušťka pancíře zůstala stejně malá. Pohon zajišťoval opět zážehový motor z automobilu GAZ-AA (což nebylo nic jiného než licenční úprava amerického vozu Ford AA). Určité malé zlepšení se dostavilo z hlediska pohyblivosti, jelikož tank T-38 byl oproti svému předchůdci o něco rychlejší na zemi i ve vodě. V průběhu výroby vznikly i modernizované úpravy. První se nazývala T-38M1 a vyznačovala se novou převodovkou, ale pro velkou složitost se do výroby nedostala, kdežto verze T-38M2 s výkonnějším motorem GAZ-M1 se vyráběla.

Plovoucí tank T-38 byl charakteristický asymetricky umístěnou věží

Plovoucí tank T-38 byl charakteristický asymetricky umístěnou věží

Vedle toho se v menším počtu stavěly tanky T-38RT s radiostanicí. Vznikla rovněž série OT-38 čili ChT-38, které byly obdobami „chemických T-37A“; mohly vypouštět zápalnou náplň (takže fungovaly jako plamenometné) či bojové otravné látky. Proběhl také experiment s cílem zvýšit palebnou sílu obrněnce; výsledkem byl prototyp T-38Š s 20mm rychlopalným kanonem ŠVAK, ale věž byla pro tak výkonnou zbraň příliš malá, a tak další exempláře nevznikly. Snad nejzajímavější modifikací T-38 však byl tank ovládaný na dálku pomocí rádiových signálů. Sověti měli první vozidla této kategorie již krátce po první světové válce a používali pro ně označení „teletank“. Nejvíce se rozšířily dálkově řízené verze lehkého tanku T-26, vznikly však i mnohé další, a to včetně plovoucích tanků. V případě T-37 šlo jen o pokus, ale dálkově ovládaných T-38, jež se označovaly TT-38, byla vyrobena malá série. Ke každému dálkově řízenému tanku patřil tank řídící, nazývaný TU-38 a charakteristický rozměrnou kruhovou anténou kolem věže. Ve výčtu variant T-38 lze ještě zmínit pokusné samohybné dělo SU-45 s kanonem ráže 45 mm, které se do služby nedostalo. Celkem vzniklo asi 1300 tanků T-38.

Obojživelník T-38 byl řešen jako velmi malé a kompaktní vozidlo

Obojživelník T-38 byl řešen jako velmi malé a kompaktní vozidlo

Tank T-40 plovoucí i neplovoucí

Přes problémy s T-37A a T-38 však armáda trvala na tom, že obojživelné obrněnce potřebuje, a tak v roce 1938 vydala pokyn, aby bylo vyrobeno nové vozidlo tohoto druhu. Už od počátku se však počítalo s plovoucí i neplovoucí verzí nového lehkého tanku, který dostal jméno T-40. Tentokrát šlo skutečně o úplně novou a pokročilejší konstrukci. Místo už zastaralého zavěšení s vozíky a vinutými pružinami byly použity torzní tyče. Zlepšilo se pancéřování, jež mělo sílu průměrně 9 mm, na exponovaných místech až 14 mm. To sice bylo pořád málo, ale alespoň to postačovalo na ochranu proti většině pěchotních zbraní. Zesílila rovněž výzbroj, kterou tvořily dva kulomety, a to 12,7mm zbraň DŠK a 7,62mm zbraň DT. Vozidlo obdrželo též modernější zaměřovač. Za velice progresivní se dá označit konstrukce věže ve tvaru komolého kuželu, jež se později uplatnila u mnoha dalších obrněnců (včetně obrněných automobilů a transportérů) i po válce. Všechny uvedené změny pochopitelně značně zvětšily hmotnost tanku, a to téměř na dvojnásobek hmotnosti jeho předchůdců, ale naštěstí již byl k dispozici výkonnější motor typu GAZ-202, který dával T-40 celkem dobrou pohyblivost. Zlepšila se i schopnost plavby, neboť na rozdíl od externě umístěných šroubů a kormidel tanků T-37A a T-38 byla plavební zařízení nového vozidla vestavěna do zádi, a proto byla účinnější a lépe chráněná. Prototypy T-40 byly zkoušeny od jara 1939 a v létě 1940 se pomalu rozběhla sériová produkce, ale záhy se zjistilo, že schopnost plavby se v praxi uplatňuje minimálně.

Obojživelný tank T-40 se od svých předchůdců značně odlišoval

Obojživelný tank T-40 se od svých předchůdců značně odlišoval

V době, kdy už Sovětský svaz čelil útoku německých vojsk, se proto přešlo k výrobě zjednodušené modifikace T-40S (suchoputnyj), jež postrádala zařízení pro plavbu. Výhodou bylo posílení výzbroje, protože 12,7mm kulomet byl nahrazen 20mm rychlopalným kanonem ŠVAK, ale ani tato zbraň již v té době nepostačovala. Poslední zhotovená série T-40 sloužila coby nosiče raketometů BM-8-24 Kaťuša ráže 82 mm, ale celkově vzniklo jen 225 tanků T-40, což je na poměry SSSR mizivý počet. Konstruktéři se vrátili k původním plánům neplovoucí verze, která se po malých úpravách začala vyrábět jako T-60. Ale i ona trpěla nedostatečným pancéřováním a výzbrojí, takže ji posléze nahradil lehký tank T-70 opatřený 45mm kanonem. Ten se sice osvědčil, ovšem i tak bylo jasné, že koncepce lehkých tanků dorazila na hranice svého potenciálu.

Lehké plovoucí tanky T-40 zachycené na východní frontě v roce 1942

Lehké plovoucí tanky T-40 zachycené na východní frontě v roce 1942

Bojové nasazení obojživelníků

Obojživelné tanky T-37A byly bojově použity v roce 1939 hned na třech bojištích, nejprve na jaře a v létě proti Japonsku na řece Chalchyn-Gol, posléze v září proti Polsku a potom v zimě proti Finsku. Do bojů proti Polákům a Finům se zapojily i T-38, ani v jednom případě se však nedá mluvit o úspěchu. Již v bojích proti Japoncům se projevila poruchovost a nízká rychlost, největší vadou byla ovšem zcela nedostatečná pancéřová ochrana, což se záhy naplno ukázalo v „zimní válce“ s Finskem. Lesnatá a bažinatá oblast, v níž probíhala většina bojů, obecně pro tanky nebyla nejvhodnější. Kvůli relativně slabým motorům byly tedy obojživelné tanky málo pohyblivé a snadno zranitelné. Jejich pancíř chránil snad jen proti nejslabším ručním zbraním, boky se daly prostřelit i obyčejnou puškou a pro vyřazení tanku často stačila jen protipěchotní mina. Výzbroj tvořená jedním kulometem byla také absolutně nedostatečná. T-37A a T-38 tak byly de facto odsouzeny jen k tomu, aby chránily velitelská stanoviště, přepravovaly delegace a chránily zásobovací kolony. Na nic jiného se použít nedaly, protože zpravidla utrpěly ztráty i v boji s dobře trénovanou finskou pěchotou.

Jeden z mála zachovaných lehkých tanků T-38 je k vidění v muzeu v Kubince

Jeden z mála zachovaných lehkých tanků T-38 je k vidění v muzeu v Kubince

Jak se dá čekat, ještě horší situace nastaly, když se k obraně katastrofálně nepřipravená sovětská armáda střetla s útočícími Němci. Kanony na německých tancích samozřejmě dokázaly lehké obojživelníky snadno likvidovat a ztráty byly obrovské. Použitelnost plovoucích tanků byla minimální, jen v několika málo případech měly jakýsi efekt, když podporovaly zoufalé protiútoky sovětské pěchoty. V létě 1942 už jich zbyly jen malé počty. Jenom ve dvou případech se tato vozidla použila k tomu, k čemu byla určena, totiž pro překročení vodních překážek, a to v září 1942 pro překonání Něvy a v červenci 1944 při operaci u řeky Svir v Karélii. Tanků T-40 pak bylo vyrobeno příliš málo na to, aby sehrály nějakou významnější úlohu; tak jako jejich předchůdci neměly v boji proti německým tankům šanci. Po velkých ztrátách byly staženy od bojových jednotek a přesunuty k cvičným útvarům, kde zůstaly do roku 1946. To byl na nějakou dobu také konec obojživelných tanků v sovětské armádě. Teprve na počátku 50. let se objevil naprosto jinak řešený a celkem úspěšný plovoucí průzkumný tank PT-76. Také on byl však kompromisem ve prospěch schopnosti plavat, takže byl jen slabě pancéřován. Ale to už je zase jiný příběh.

TTD sovětských plovoucích tanků
T-37A T-38 T-40
Osádka 2 muži 2 muži 2 muži
Bojová hmotnost 3,2 t 3,3 t 5,9 t
Celková délka 3,75 m 3,78 m 4,11 m
Celková šířka 2,10 m 2,33 m 2,33 m
Celková výška 1,82 m 1,63 m 1,95 m
Výkon motoru 30 kW 30 kW 52 kW
Max. rychlost 35 km/h 40 km/h 44 km/h
Dojezd na silnici 185 km 170 km 360 km

 

Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války
Maksim Kolomijec: „Čudo-oružije“ Stalina – T-37, T-38, T-40
Panzernet Tankist, Vojna.net, Wikipedia.org

Fotografie: Rossijskij gosudarstvěnnyj vojennyj archiv

Publikace: Extra Válka – II. světová 9/2012

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

27.září 1940 podepisuje Třetí říše, Itálie a Japonsko Pakt tří.

27.září 1271 se narodil Václav II., český král v letech 1283-1305