Kdo je online

Přihlášení uživatelé 2
Hosté 79

Spřátelené weby

Poslední komentáře

U.S. Clears Sale of F-16 Jets to Taiwan https://freebeacon.com/national-security/u-s-clears-sale-of-f-16-jets-to-taiwan...
Aviator - Komentář v Enfield M1917
Visualizace funkce pušky Lee Enfield:
Tady je visualizace s kompletním rozložením a znovusložením kulometu Browning M1919
Tady jsem narazil na visualizaci montáže a demontáže M16A1
Za Varšavského povstání bojoval na straně povstalců také Hetzer s přezdívkou Chwat. Více o tom naleznete na odkaze: http...

POZEMNÍ TECHNIKA

Zveřejněno: 26. 1. 2016 8:00 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: POZEMNÍ TECHNIKA Kategorie: Tanky

Když tanky dostaly křídla… (4) - Výsadková vozidla na scéně

Lehký výsadkový tank 2S25 Sprut-SD, příbuzný obrněnce BMD-3

Lehký výsadkový tank 2S25 Sprut-SD, příbuzný obrněnce BMD-3

Ve třetím díle tohoto seriálu jsme vám nabídli pohled na úsilí sovětských konstruktérů vybavit výsadkové jednotky obrněnou bojovou technikou, schopnou přepravy vzduchem. Jako nejlepší se nakonec ukázal transport lehkých tanků pomocí těžkých letounů, který se osvědčil mnohem více než avantgardní pokusy o tanky s různými „létacími aparáty“. Není divu, že k podobným závěrům brzy dospěly také ostatní mocnosti.

Sovětský svaz byl ve 30. letech (spolu s Německem) jistě hlavním pionýrem nasazení tanků a výsadkových jednotek, ale v této oblasti se postupně začaly více a více angažovat i jiné země. Rozpoutala se druhá světová válka a útočné operace Německa a SSSR za mohutného nasazení obrněných i parašutistických jednotek ohromily svět. Po počátečních úspěších Německa se ale kyvadlo válečného štěstí přehouplo na stranu Spojenců, kteří začali plánovat velikou invazi do Hitlerovy „pevnosti Evropa“. Taková operace se samozřejmě nemohla obejít bez výsadkářů, a tak se začaly rodit další projekty „létajících tanků“.

L. E. Baynes a Raoul Hafner

Patrně nejvíce iniciativy v tomto směru vyvinuli Britové, kteří o transportu obrněných vozidel vzduchem uvažovali už koncem 30. let. Inženýr Leslie Everett Baynes (1902-1989) roku 1941 navrhl kluzák Carrier Wing Glider s rozpětím křídla kolem 30 m, který měl být schopen unést i lehký tank. Stejně jako u dalších Baynesových konstrukcí mělo jít o samokřídlo se zesílenou středovou částí a svislými stabilizátory na koncích. Armáda byla projektem poměrně zaujata a objednala dřevěný demonstrátor ve třetinové velikosti. Byl vyroben v roce 1943 u společnosti Sligsby Sailplanes, dostal název Baynes Bat a poprvé byl otestován v červenci 1943. Zkoušky byly úspěšné, jenže projekt byl záhy zastaven, protože nebyl k dispozici dost výkonný a lehký tank.

Rozestavěný britský kluzák Baynes Bat

Rozestavěný britský kluzák Baynes Bat

Autorem druhého pozoruhodného návrhu byl australský konstruktér Raoul Hafner, který se zabýval stavbou vírníků a vrtulníků. Přišel s nápadem doplnit vozidlo rotorem, s nímž by se změnilo v tažený vírník, který by po uvolnění přistál jako rotorový kluzák. Také Hafner získal oficiální podporu a v roce 1943 postavil vírník-kluzák na bázi terénního vozu Willys Jeep MB opatřeného rotorem o průměru 12,4 m a ocasními plochami. Prostředek jménem Rotabuggy se vznesl 16. listopadu 1943, když jej táhl bombardér Whitley. Podivný stroj byl však dosti těžko ovladatelný a ve vývoji se nepokračovalo. Nerealizoval se tak Hafnerův největší sen nazývaný Rotatank, tj. tank Valentine doplněný rotorem o průměru 30 m.

Britský rotorový kluzák Hafner Rotabuggy

Britský rotorový kluzák Hafner Rotabuggy

Nepodařený tank Tetrarch

V roce 1943 však už i Britové měli podstatně spolehlivější metody letecké dopravy obrněných vozidel. Už roku 1940 předložila firma Saunders-Roe projekt těžkého čtyřmotorového letounu P.1033, který měl dopravit tanky přes Lamanšský průliv, ale letectvo se rozhodlo upřednostnit kluzáky. V polovině roku 1943 postavila firma General Aircraft první sériový nákladní kluzák typu GAL.49, jenž vstoupil do výzbroje jako Hamilcar Mk I. Vývoj byl zahájen na konci roku 1940 s cílem vytvořit letoun s nosností kolem osmi tun, který by mohl dopravit lehký tank Mk VII Tetrarch od firmy Vickers-Armstrong. První obrněnec tohoto typu byl vyroben roku 1937 a vážil 7,6 tuny. Ve výbavě měl 2liberní kanon a 7,92mm kulomet. Po sérii zkoušek si armáda objednala přibližně 170 kusů, i když bylo zjevné, že Tetrarch není příliš povedená konstrukce. Ani jeho bojové nasazení nebylo právě oslnivé. V květnu 1942 se tyto tanky zúčastnily invaze na Madagaskar, asi 20 kusů bylo dodáno do Sovětského svazu a několik desítek se použilo při invazi v Normandii v červnu 1944, tanky se však ukázaly jako poruchové a jejich palebná síla byla zcela nedostatečná. Vznikla ještě zdokonalená verze Mk VIII Harry Hopkins se silnějším pancířem a výsadková samohybná houfnice Alecto kalibru 95 mm, ale na konci roku 1944 byl tank Tetrarch vyřazen a nahrazen americkým typem Locust.

Britský výsadkový tank Mk VII Tetrarch

Britský výsadkový tank Mk VII Tetrarch

Vincent Burnelli a M22 Locust

Americký Locust byl výsledkem dlouholetého vývoje, který začal u tanků Waltera Christieho, o nichž pojednávala první část seriálu. Armáda USA sice odmítla koncepci okřídleného tanku, ale o to více sledovala vývoj těžkých letadel, která by mohla dopravit lehké obrněnce. Takové letouny navrhoval např. poněkud excentrický konstruktér Vincent Burnelli. Už v roce 1922 se zabýval ideou vzdušné dopravy tanků (a to dokonce i rádiem řízených). Že něco podobného je možné, prokázal díky letounu Uppercu-Burnelli UB-20, který v roce 1932 unesl v závěsu pod trupem vůz Ford o váze dvou tun. Ještě v roce 1942 Burnelli neúspěšně přednesl návrh letadla Air-Mech Tank Transporter, schopného nést až dva tanky. US Army už však měla svůj vlastní program. V roce 1941 byl nařízen vývoj výsadkového tanku a těžkého letadla k jeho přepravě. Značka Marmon-Herrington postavila v dubnu 1942 tank T9, jehož upravená verze T9E1 byla v červnu 1944 přijata do služby jako M22 Locust. Nejprve se předpokládala jeho přeprava bez věže v závěsu pod letounem Douglas C-54, ale nakonec se v praxi užíval transport uvnitř typu Fairchild C-82 Packet, resp. v případě Britů uvnitř kluzáku Hamilcar vlečeného bombardérem Halifax. Locust vážil asi 7,4 tuny a jeho arzenál tvořil 37mm kanon a 7,62mm kulomet. Vedle několika výsadkových akcí na konci druhé světové války se dočkal nasazení ještě na Středním Východě, kde tyto obrněnce upotřebili Izraelci i Egypťané.

Americký letoun UB-20 se zavěšeným vozem

Americký letoun UB-20 se zavěšeným vozem

Německé a japonské projekty

Stranou pochopitelně nesmělo zůstat nacistické Německo, kde se o letecké dopravě tanků také hovořilo již koncem 30. let. Němci ale nikdy nepropadli nadšení pro tanky vybavené „létacími aparáty“ a od počátku se soustředili na dopravu obrněnců v těžkých letounech. Právě pro tento účel byly u firmy Messerschmitt objednány velké kluzáky Me 321 Gigant (společnost Junkers měla stavět obdobné stroje Ju 322 Mammut, ale tento typ se nakonec sériově nevyráběl), které se měly uplatnit při chystané invazi do Velké Británie. Gigant zvládl náklad o hmotnosti až 20 tun, což by stačilo na dva lehké tanky Pz II či jeden kus z prvních sérií středních Pz III. Invaze však byla koncem roku 1940 odložena a Giganty byly posléze používány už pouze jako běžné transportní kluzáky. Naopak v tehdejším Japonsku se objevil návrh tanku-kluzáku, jenž trochu připomínal sovětský Antonov KT. Společnost Mitsubishi v roce 1943 vyrobila speciální lehký tank Typ 3 o váze 2,9 tuny, pro který pak firma Maeda zhotovila „přípojné“ křídlo a kormidla. Celá sestava se označovala jako kluzák Ku-6, jinak též So-Ra nebo Ku-Ro. Vedle toho mohly obrněnec Typ 3 dopravit i běžné těžké kluzáky Ku-7 a Ku-8; tank se ovšem do sériové výroby nakonec nedostal. Ony kluzáky ale zvládly rovněž transport dalších japonských lehkých tanků a roku 1942 tak byly na Filipínách skutečně použity.

Messerschmitt Me 321 Gigant

Messerschmitt Me 321 Gigant

Létající tanky v poválečném světě

Idea různých „létacích aparátů“ připojovaných k tankům tak byla dříve nebo později opuštěna všemi státy a přednost dostala lehká výsadková vozidla pro dopravu v těžkých letadlech. Post hlavní mocnosti v této oblasti techniky podle očekávání obsadil Sovětský svaz, který důsledně pokračoval v budování silných vzdušných výsadkových vojsk (VDV). Do jejich výzbroje byla zavedena celá řada pozoruhodných obrněnců, zejména výsadková samohybná děla řady ASU, bojová vozidla výsadku série BMD a nejnověji též výsadkový samohybný protitankový kanon (prakticky ale spíše lehký tank) 2S25 Sprut-SD. V USA se v roce 1946 objevila studie lehkého obrněnce Baker Tank, jenž měl být schopný dopravy též v závěsu pod těžkým letounem. Nejvýznamnějším americkým výsadkovým obrněncem se ovšem stal lehký tank M551 Sheridan, který je někdy kritizován jako nepodařená konstrukce, avšak je otázkou, zda jeho rozpačité bojové výsledky nevyplynuly spíše ze zcela nevhodného způsobu nasazení, především ve Vietnamu. Podobná vozidla vznikla i v některých dalších zemích; lze zmínit mj. svérázné německé tančíky série Wiesel nebo současný čínský obrněnec ZBD-03. Samozřejmě se stále občas objevují i dost bizarní nápady (jako ruský TV-1, což by měl být tančík podobný vozidlu Wiesel a nesený speciálním vrtulníkem), ale celkově lze říci, že svůdná myšlenka „dát tankům křídla“ se nakonec rozumně prosadila pouze ve formě výsadkových bojových vozidel, jež jsou vhodná pro dopravu těžkými transportními letadly. Ale kdo ví, třeba se v budoucnosti dočkáme v tomto oboru ještě nějakého překvapení.

Sovětské výsadkové bojové vozidlo BMD-1

Sovětské výsadkové bojové vozidlo BMD-1

Lukáš Visingr
Foto: RAF a archiv

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

25.srpna 1756 – Prusové vpadli do Saska, čímž byla zahájena Sedmiletá válka. Pruský král chtěl získat na Rakousku Slezsko, čehož také 15.2. 1763 v Míru v Hubertsburgu dosáhl.

25.srpna 1039 – Břetislav I. nechal převést ostatky sv. Vojtěcha z Hnězdna do Prahy

25.srpna 1920 Končí Bitva u Varšavy někdy označovaná jako Zázrak na Visle.

25.srpna 1941 byl u Messinské úžiny ponorkou HMS Triumph poškozen těžký křižník Bolzano.