Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 60

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Petr Kovář - Komentář v T-90
Níže je únorové video k T-90M Военная приемка. Т-90М. Прорыв
Pro zajímavost srovnání helma z 2. světové vályk vs moderní
AMERICAN RQ 4 GLOBAL HAWK VS IRAN's KHORDAD 15 - FULL ANALYSIS
Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'

POZEMNÍ TECHNIKA

Zveřejněno: 14. 8. 2018 10:48 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: POZEMNÍ TECHNIKA Kategorie: Stíhače tanků, útočná děla

Americké stíhače tanků: Kladivo na německé ocelové šelmy

Americké stíhače tanků

Dole M36 ve srovnání s M10 (nahoře) a M18 (uprostřed)

Byly rychlé, měly shora otevřené věže a nesly vysoce výkonné kanony, které si mohly poradit i s pancéřováním obávaných „Panterů“ a „Tygrů“.

Americký tank M4 Sherman je pořád předmětem intenzivních debat. Pro někoho jde o účelný, pragmatický a pro masovou produkci optimální design, zatímco jiní jej pokládají za pojízdnou katastrofu a smrticí past pro americké tankisty. Nepochybné je, že Sherman měl nemálo slabin a nemohl být rovnocenným soupeřem pro německé obrněnce PzKpfw V Panther a PzKpfw VI Tiger. Právě proti nim vytvořila US Army speciální stíhače tanků, z nichž vozidla M10 a M36 kombinovala korbu Shermanu a silnější zbraně, kdežto M18 Hellcat představoval zcela novou konstrukci, která sázela na mimořádnou rychlost.

První kolové a polopásové pokusy

V meziválečném období trpěla US Army nedostatkem tanků, ale rozhodně nikoli nedostatkem prozíravých velitelů s vizionářskými pojetími taktiky. Jelikož bylo známo, že nepřátelé vlastní velký počet obrněnců, věnovala se pozornost protitankovým kanonům, a to nejen taženým, ale i samohybným. Samotné americké tanky měly spíš spolupracovat s pěchotou, takže základním nástrojem k ničení vozidel Osy měly být samohybné protitankové kanony, jež oficiálně patřily do série GMC (Gun Motor Carriage), do níž patřily i samohybné houfnice. Trvalo ale nějakou dobu, než Američané našli správný přístup ke konstrukci. Obdobně jako většina jiných národů podceňovali odolnost pancíře nepřátelských vozidel, takže zpočátku sázeli na příliš slabá děla. Příkladem byl 37mm kanon M3, jenž se nalézal na automobilu s armádním názvem M6 Fargo a továrním jménem Dodge WC-55. Užitečnost tohoto vozidla proto byla jen omezená. O něco účinnější byl typ T48, který kombinoval polopásový obrněný transportér M3 a kanon M1 ráže 57 mm. Vznikl na bázi objednávky Britů, ovšem jejich armáda jej nikdy nepoužívala a většina vyrobených kusů nakonec putovala do SSSR. Vojáci Rudé armády si vozidlo vcelku oblíbili a pod názvem SU-57 ho provozovali až do konce války, a proto se několik exemplářů podílelo i na pražské operaci. Pro americkou armádu však vznikl jiný protitankový „polopás“, který nesl jméno M3 a byl vyzbrojen 75mm dělem M1897A4. V Evropě se uplatnil jen omezeně, jelikož jej rychle překonaly pásové typy, avšak prodělal intenzivní nasazení v Tichomoří, protože měl palebnou sílu postačující pro ničení slabých japonských obrněnců. V bitvách o Saipan, Peleliu či Okinawu byl i dobrou zbraní palebné podpory pěšáků.

M3 Gun Motor Carriage (GMC)

M3 Gun Motor Carriage (GMC)

Podvozek Shermanu a nový kanon

Armáda v každém případě pochopila, že protitankové kanony s polopásovým podvozkem jsou z několika důvodů daleko od optimálního řešení. V listopadu 1941, tzn. krátce před zapojením USA do války, se konečně objevil správný koncept, jenž navrhoval formování praporů stíhačů tanků s pásovými, resp. tankovými podvozky. A jelikož se v únoru roku 1942 rozběhla výroba středních tanků M4 Sherman, volba byla jasná. Již v dubnu 1942 tedy vznikl prototyp vozidla, z něhož se pak vyvinul první sériový pásový stíhač tanků pro US Army. Definitivní podoba se objevila v září 1942 a dostala jméno M10. Základ tvořil podvozek tanku M4A2 Sherman, jenž byl poháněn dieselem General Motors 6046 s výkonem 280 kW. Na místo původní věže přišla nová, rozměrnější a shora otevřená věž, ve které se nacházel kanon M7 ráže 76,2 mm. Jednalo se o derivát protiletadlového děla, který na vzdálenost 1000 yardů probíjel pancíř silný zhruba 90 mm. Později se dodávaly i speciální projektily HVAP-T s wolframovým jádrem, jež mohly prorážet dokonce 135 mm silný pancíř. Kromě kanonu měl M10 samozřejmě také osvědčenou „padesátku“, tj. kulomet M2HB ráže 12,7 mm. Samotné pancéřování nebylo příliš silné, avšak jeho efektivitu zvyšoval velký sklon stěn věže. Celkem vzniklo okolo 6400 kusů, což zahrnuje též úpravu M10A1 na podvozku tanku M4A3 Sherman, kterou poháněl benzinový motor Ford GAA V8 o výkonu 336 kW. Tato vozidla byla o trochu rychlejší, ale za cenu kratšího jízdního dosahu. M10 sloužil také v britské armádě, kde dostal bojové jméno Wolverine, jež se posléze občas užívalo i jako přezdívka mezi americkými vojáky, ovšem běžnější termín pro M10 i pro jeho nástupce byl zkrátka jenom „TD“ („Tank Destroyer“).

3-inch Gun Motor Carriage M10 aka M10 Wolverine

3-inch Gun Motor Carriage M10 aka M10 Wolverine

Nová varianta s dělem ráže 90 mm

Stíhač tanků M10 se nepochybně osvědčil, protože mohl efektivně likvidovat německé střední tanky PzKpfw IV. Spojenci se ale brzy setkali i s Hitlerovými obrněnci nové generace Panther a Tiger, proti nimž byla účinnost jejich 76,2mm zbraní nedostačující. Jako první nalezli řešení Britové, kteří disponovali výtečným 17liberním kanonem QF 17. Technicky vzato měl rovněž kalibr 76,2 mm, ale byl daleko výkonnější než americký typ. Touto zbraní proto byla opatřena část tanků Sherman v britské armádě (ty pak obdržely název Sherman Firefly) a proběhlo také přezbrojení části M10. Obrněnce s britskou zbraní dostaly jméno M10C alias Achilles, ale US Army ve skutečnosti už v době zahájení výroby M10 pracovala na jeho nástupci. V říjnu 1942 tak byla odzkoušena varianta, jež nesla kanon ráže 90 mm. Věž bylo samozřejmě třeba značně přepracovat a musely se provést i další změny, takže výsledek s označením M36 byl připraven k sériové produkci až na jaře 1944. Základní podobu poháněl benzinový motor Ford GAA, ale u části z celkově asi 2300 dodaných exemplářů se použily dieselové agregáty General Motors. 90mm kanon M3 v každém případě náležel mezi nejlepší zbraně své kategorie, mohl se klidně měřit i s německou „osmaosmdesátkou“ a jeho nejlepší projektil HVAP dovedl na 1000 yardů probít ocelový pancíř o tloušťce okolo 200 mm. To bohatě stačilo na „Pantery“ a vozidla M36 si často poradila i s „Tygry“. Mezi vojáky se pro ně ustálilo jméno Jackson a používala se i po druhé světové válce, především v Koreji. V řadě zemí pak zůstala ve službě ještě desítky let, a ačkoli to vypadá neuvěřitelně, několik obrněnců M36, původně dodaných Jugoslávii, bojovalo v řadách chorvatské armády dokonce ještě v roce 1995!

M36 Jackson

M36 Jackson

Rekordní konstrukce M18 Hellcat

Americká koncepce stíhačů tanků preferovala rychlost a palebnou sílu před odolností. Vozidla proto měla slabší pancíř, ovšem díky velké pohyblivosti měla být schopna se dostat do pozice, jež by jim umožnila zasahovat boky nepřátelských tanků. Extrémním výsledkem této filozofie byl typ M18 Hellcat, jediné americké vozidlo této kategorie, jež vznikalo coby stíhač tanků od samého začátku a nebylo úpravou některé existující konstrukce. První vize byla navržena ještě na konci roku 1941, ale finální podoba z jara 1943 se od ní značně odlišovala, jelikož původní návrh měl 37mm kanon, zatímco sériový Hellcat nesl v otevřené věži kanon M1 ráže 76,2 mm (a na horní lafetě samozřejmě opět „padesátku“), Pancíř nebyl nikde silnější než 25 mm, jenže „Pekelná kočka“ sázela zejména na rychlost. O tu se staral původně letecký hvězdicový motor Continental R-975 o výkonu 298 kW, a jelikož vozidlo M18 vážilo necelých 18 tun, činil jeho oficiální rychlostní limit 60 mil za hodinu, tedy přes 90 km/h. Bylo to tedy nejrychlejší pásové vozidlo celé války a pořád jedno z nejrychlejších vůbec. M18 byl dokonce tak rychlý, že mohl „předběhnout“ otáčení věží německých tanků, které tak vlastně „vymanévroval“, a proto mohl střílet do jejich zranitelných boků. Vozidla Hellcat měla značný podíl na zastavení německého postupu v Ardenách a vedla si výtečně až do konce války, během níž bylo dodáno kolem 2500 exemplářů. Takřka neuvěřitelný je poměr ztrát v bojích Hellcatů s německými tanky, jenž činí 5:1 ve prospěch Američanů, takže M18 je nejen nejrychlejší, ale také bojově nejúspěšnější typ amerického obrněného vozidla druhé světové války. Jistě proto nepřekvapí, že stále patří mezi nesmírně oblíbené účastníky vojenských akcí pro veřejnost.

M18 Hellcat

M18 Hellcat (oficiální označení 76 mm Gun Motor Carriage M18 nebo M18 GMC)

Lukáš Visingr

Publikace: RadioDixie.cz, 26. ledna 2018

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

20.října 1740 zemřel Karel VI., český král v letech 1723 –1740

20.října 1827 dochází k bitvě u Navarina jedné z bitev řecké války za nezávislost. Flotila skládající se z britských, francouzských a ruských lodí v ní poráží osmansko-egyptskou flotilu.