POZEMNÍ TECHNIKA

Marder III

Vývoj:

 Ruská převaha v počtu obrněné techniky donutila němce vyvinout další jednoduchý a levný stroj, který by tuto nevýhodu alespoň z části zmírňoval. Opět bylo rozhodnuto použít podvozek sériově vyráběného tanku, aby se ušetřil čas a finanční prostředky. Tentokrát padla volba na původně československý tank LT-38. Tento stroj Němci používali v nezanedbatelném počtu a vedli jej pod názvem PzKpfw 38 (t). Projekt byl zadán firmě Alkett. Tak zpracovala během přelomu let 1941 až 1942 přestavbu stroje na lehký stíhač tanků.

Základem pro nový stíhač tanků se stal podvozek výrobní série G. Jako hlavní zbraň byl vybrán ukořistěný ruský kanón F 22 nazývaný němci jako PaK 36 (r) ráže 76,2 mm. Věž byla odstraněna a na jejím místě vyrostla nástavba. Byla sestavena z nízkých plechů tloušťky 10 mm. Kanón byl kyt štítem silným 14,5 mm. Odměr zbraně v tomto štítu tvořil 21°. Pancéřování podvozku stroje zůstalo nezměněno. Střelec a nabíječ, kteří měli stanoviště v nástavbě, nebyli příliš dobře kryti. Ohrožovala je jakákoliv nepřátelská palba a výbuchy v blízkosti vozu. Před deštěm se chránili přetažením nepromokavé plachty. Lépe na tom byli řidič a radista, který zároveň obsluhoval kulomet MG 37 ráže 7,62 mm (ZB vz. 37) v čelní stěně trupu. Tito dva členové posádky měli svá místa v trupu. Pro kanón se nakládalo 30 kusů munice.

12. ledna 1942 proběhla porada mezi zástupci firmy BMM (ČKD) a Hlavním zbrojním úřadem o programu výstavby nového stroje. O deset dní později představila firma Alkett první prototyp. Ten prošel v únoru střeleckými zkouškami a následně byl přijat do výzbroje pod označením Panzerjäger 38 (t) für 7,62 cm PaK (r), kódové označení znělo SdKfz 139. Stroj dostal později oficiální přezdívku Marder III. Výroba stroje byla započata v dubnu 1942 a pokračovala do června 1942, kdy byla zastavena po předání 194 vozů.

Po zkušenostech s předešlou verzí bylo rozhodnuto o výrově verze H. Tanky PzKpfw 38 (t) se již ve verzi H nevyráběly. Všechny zavedené zlepšení byly proto jen pro Marder III. Pro zlepšení manévrovacích schopností stroje byl použit silnější motor Praga AC se dvěma karburátory. Nový motor měl nyní 160 koňských sil a uděloval stroji rychlost až 46 km/h. Nařízením říšského ministra pro výzbroj a munici z 18. května 1942, aby byla zlepšena pasivní ochrana stroje, byla firmou Alkett přepracována nástavba stroje, jejíž tloušťka byla 10 mm a byla protažena téměř až k motorovému prostoru. Nový prototyp byl představen již v červnu. Od svého předchůdce se lišil již na první pohled v mnoha ohledech. Ruský kanón byl nahrazen německou zbraní PaK 40/3 ráže 75 mm, který dosahoval odměru 38°. Marder III nové verze nesl označení 7,5 cm PaK 40/3 auf Panzerkampfwagen 38 (t), kódové označení znělo SdKfz 138. Stroj nyní poskytoval pro svou posádku, která byla tvořena opět čtyřmi muži, větší pasivní ochranu před střepinami a nepřátelskou palbou zbraní menší ráže. Zásoba granátu pro kanón se zvýšila na 38. Zbraň proti živé síle nepřítele zde zastupoval kulomet MG 37 ovládaný opět radistou. Při nepřízni počasí se posádka opět chránila přetažením nepromokavé plachty. Výroba stroje probíhala opět v pražské BMM (ČKD) a první kusy byly Wehrmachtu předány v listopadu 1942. Produkce byla zastavena až v květnu 1943. Celkem bylo vyrobeno 275 kusů tohoto stroje.

Zkušenosti z bojů na frontě však brzo odhalily že pasivní ochrana stroje je stále ještě nedokonalá Firma Alkett se proto rozhodla znovu Marder III zdokonalit. Hlavním subjektem zdokonalování se měla opět stát pasivní ochrana stroje.

Hlavní zbrojní úřad tyto nedostatky viděl taky. Proto začátkem roku 1943 vydal požadavek na snížení výrobních normohodin stroje, zlepšení pasivní ochrany stroje a zlepšení přístupu k motoru. Firma Alkett proto představila variantu SdKfz 138 M.

Na stroji Panzerjäger 38 (t) mit 7,5 cm PaK 40/3 Ausf. M, jak zněl jeho kompletní název, se od předchozího výrazně lišil. Bylo zeslabeno pancéřování trupu. Čelní stěna byla zeslabena na 15 mm a boční na 10 mm. Toto zeslabení čelního pancíře bylo kompenzováno zvýšením jeho sklonu na 67°. Aby vyhověli snížení výrobních normohodin, byla korba stroje technologicky jednodušší a sestavena z menšího počtu dílů. Aby se zlepšil přístup k motoru, byl tento přesunut do střední části trupu. V korbě měl nyní své stanoviště pouze řidič. Post radisty byl odebrán. Řidič používal pro výhled z vozidla dva průzory v malé nástavbě na přední části korby. Jeden se nacházel vpředu a druhý na pravé straně. Tato nástavba byla později rovněž zjednodušena pro snadnější výrobu. Pro nastupování do vozidla řidič používal dvoudílný poklop ve stropě. Nástavba s hlavní zbraní byla přesunuta do zadní části vozu, kde vznikl dostatečný prostor pro její umístění a obsluhu děla. Zbraň zůstala nezměněna, avšak zásoba munice se snížila na 27 dělostřeleckých granátů. Jako zbraň proti pěchotě se používal volně uložený kulomet MG 34. Jelikož byla nástavba poskytovala podstatně vyšší pracovní prostor pro posádku mohla být zbraň obsluhována pohodlně ve stoje. U předešlé varianty SdKfz 138 musel nabíječ obsluhovat zbraň v kleče! Již v květnu 1943 bylo předáno závodem BMM Wehrmachtu prvních 20 kusů. Produkce pokračovala až do června 1944 a během této doby bylo vyrobeno 942 strojů. Důvodem pro její zastavení bylo uvolnění výrobní linky pro výrobu moderněji řešeného stíhače tanků Hetzer.

Nasazení v boji:

Vozidla Marder III byla zařazována do stavu jednotek stíhačů tanků Wehrmachtu, ale i jednotek Waffen SS. Bojovaly převážně na východní frontě, kde se takto Němci snažili snížit početní převahu obrněných jednotek Rudé armády. Bojovaly však i ve stavu jednotek působících na západní frontě. U bojových jednotek tyto stroje vydržel, jako všechny Mardery, až do samotného konce druhé světové války. V únoru 1945 jich bylo ve službě ještě asi 350 kůsů. Po válce byl Marder III zařazen do výzbroje Československé armády pod názvem ST-II (stíhač tanků II).

Během válečného stavu se dostal pouze do výzbroje Slovenska. Sloužilo zde 18 strojů až do odzbrojení, kdy byly slovenské stroje zařazeny do stavu jednotek Wehrmachtu. Zůstaly pouze dva stroje, které byly bojově nasazeny při Slovenském národním povstání. Bojovaly u Strčena, zde se projevila jejich největší slabost. Němcům se podařilo z vyvýšeniny postřílet celou obsluhu děla jednoho z těchto strojů. Zachránil se pouze řidič, který se strojem odjel do bezpečí. Po této zkušenosti Byly oba stroje opatřeny pancéřovou deskou překrývající nástavbu.

Technická data: