POZEMNÍ TECHNIKA

Stíhače tanků v Bundeswehru: Pásoví lovci z éry studené války

Kanonenjagdpanzer

V období konfrontace mezi Západem a Východem se mezi vysoce rozšířené kategorie vozidel řadily i tzv. stíhače tanků, které v podstatě navazovaly na koncepce z druhé světové války. Šlo vesměs o kompaktní a pohyblivá vozidla, jež nosila výkonné kanony nebo protitankové řízené střely a sloužila speciálně k destrukci tanků nepřítele. Několik takových zavedl i Bundeswehr, kde tyto stroje nesly oficiální označení Jagdpanzer.

První raketový stíhač tanků

Termín byl převzat z praxe dřívějšího Wehrmachtu a v podstatě se dá říci, že účel vozidel měl být podobný, tedy zastavení početní převahy sovětských tanků směřujících na západ. Armáda, kterou začalo roku 1955 budovat tehdejší Západní Německo, ale byla zamýšlena jako výlučně obranná a preferovala techniku pro tzv. neofenzivní obranu, tedy zbraně, které budou schopné případného útočníka zastrašit, ale nikoliv provokovat. Mezi vozidla, jež rodící se Bundeswehr zavedl, spadal také pásový obrněný transportér Schützenpanzer Lang (SPz Lang či SPz 12-3), který byl založen na švýcarské konstrukci Hispano-Suiza HS.30 a existoval v řadě variant. Na jeho bázi pak měly vzniknout i dva nové stíhače tanků, kanonový a raketový.

Schützenpanzer Lang HS.30

Coby první bylo postaveno obrněné vozidlo nesoucí protitankové řízené rakety čili Raketenjagdpanzer 1 (popř. zkráceně RakJPz 1), které přebralo kompletní podvozek a korbu transportéru SPz Lang. Místo původní otáčivé věže ale neslo dvě výsuvná odpalovací zařízení pro francouzské rakety SS.11 s manuálním naváděním po drátě. Střelec tudíž musel raketu ručně ovládat od vypuštění až do zásahu. Dvě odpalovací kolejnice umožňovaly, aby se z jedné vypouštěla raketa, kdežto druhá mohla být zasunuta a uvnitř probíhalo nabíjení ze zásoby, jež čítala deset řízených raket. Max. účinný dolet činil 3000 m a raketa dovedla prorazit 600 mm silný ocelový pancíř. Kromě toho nesl RakJPz 1 ještě jeden kulomet MG3 ráže 7,62 mm. S transportérem SPz Lang se shodoval ocelový pancíř s maximální silou 30 mm i benzinový motor Rolls-Royce B81 Mk 80F. „První raketový stíhač tanků“ byl přijat do služby roku 1962 a vzniklo 95 sériových exemplářů, které dodaly výrobní linky koncernů Hanomag a Henschel.

Raketenjagdpanzer 1

Zrození kanonového stíhače

Prakticky současně s vývojem nosiče protitankových raket se však začalo i s programem, jenž na vozidla Wehrmachtu navazoval dokonce svým vzhledem. Mělo jít o kanonový stíhač tanků neboli vozidlo, které bude mít v čele korby vestavěný výkonný kanon stejným způsobem jako v minulosti typy Jagdpanzer IV či Jagdpanther. Coby základ byl znovu zvolen transportér SPz Lang, jenže v tomto případě konstruktéři neuspěli. Vozidlo, které neslo 90mm kanon od firmy DEFA, se ukázalo jako extrémně nevyvážené a mělo i příliš stísněné vnitřní prostory, takže se nedostalo přes fázi prototypových zkoušek.

Německá armáda proto vyzvala zbrojovky, aby se pokusily navrhnout vozidlo úplně nové. Kromě německých značek Ruhrstahl a Hanomag jevil zájem švýcarský výrobce MOWAG, ale nakonec byl přece jen vybrán domácí design, který se dostal do výzbroje v roce 1965 pod názvem Kanonenjagdpanzer 4-5 (zkráceně KanJPz), popř. též Jagdpanzer Kanone 90. Sériová produkce běžela u společností Henschel a Ruhrstahl, které vyrobily 770 sériových kusů. Vozidlo sázelo hlavně na pohyblivost a nízkou siluetu. O pohon se staral diesel MTU MB 337 a obrněnec chránil 50 mm silný ocelový pancíř. V čele korby se nacházel 90mm kanon Rheinmetall BK 90 s omezenou možností pohybu a zásobou 50 nábojů a vozidlo neslo též dva kulomety MG3, jeden koaxiální a jeden protiletadlový. Účinný dostřel kanonu činil až 2000 m a dobře vycvičená osádka dokázala vést palbu rychlostí až šesti ran za minutu. Vozidla v armádě vytvářela speciální roty stíhačů tanků, později byly formovány také celé jejich prapory. Kromě 770 kusů pro Bundeswehr bylo postaveno také 80 mírně odlišných vozidel (nazývaných též JPK-BE) pro armádu Belgie.

Kanonenjagdpanzer

Další osudy designu KanJPz

Stíhač tanků KanJPz působil impozantně, jenže svou bojovou hodnotu relativně rychle pozbyl kvůli nástupu nové generace sovětských tanků. Proti obrněncům T-64 a T-72 nebylo jeho dělo dostatečně výkonné, takže se uvažovalo o přezbrojení na 105mm kanon, nakonec k tomu však nedošlo a přednost dostaly protitankové řízené rakety. Současně s vývojem KanJPz totiž běžel projekt raketového stíhače tanků na jeho podvozku, který byl zaveden do služby v roce 1967 a dostal jméno Raketenjagdpanzer 2 neboli RakJPz 2. Tvarově se velmi podobal typu RakJPz 1, s nímž měl v principu shodnou rovněž výzbroj, tedy dvě odpalovací zařízení pro rakety SS.11, avšak byl podstatě větší. To nejen zvýšilo komfort osádky, ale také umožnilo dopravovat větší zásobu raket, a to hned čtrnáct kusů. Vzhledem k ne právě optimální spolehlivosti těchto raket šlo nesporně o správný krok.

Raketenjagdpanzer 2

„Druhý raketový stíhač tanků“ se po stránce odolnosti, pohonu a sekundární výzbroje shodoval s obrněncem KanJPz a také začleňování do armády bylo stejné. Společnosti Henschel a Rheinstahl-Hanomag dodaly celkově 318 exemplářů. Vozidla KanJPz pokračovala u některých jednotek ve službě (záložní útvary je používaly až do roku 1991), ale větší část z nich čekaly konverze. Obrněnce tedy přišly o kanony a začaly plnit jiné účely. 289 kusů bylo přestavěno na pozorovací vozidla pro dělostřelectvo Beobachtungspanzer (BeobPz) a 217 vozidel se změnilo na trochu odlišná pozorovací a velitelská vozidla Beobachtungs- und Führungspanzer (Beob/FüPz). Pohled na tyto obrněnce byl skutečně podivný, protože jim sice zůstaly typické čelní kulaté masky kanonů, ovšem otvor pro hlaveň byl utěsněný. V praxi byla tato vozidla užívána zejména pro dělostřelecké návodčí.

SS.11 na AMX-13

Zdokonalená vozidla Jaguar

Přestávaly ovšem vyhovovat i raketové stíhače tanků nesoucí střely SS.11, ačkoliv sám design těchto obrněnců byl hodnocen pozitivně. 316 vozidel RakJPz 2 tudíž podstoupilo přestavbu na nové provedení, jež nejdříve neslo označení RakJPz 3, ale brzy se začal užívat název Jaguar 1. První exemplář byl dodán roku 1978 a největší rozdíl spočíval ve výzbroji, kterou nově tvořila soustava protitankových střel HOT. Kromě většího doletu (4000 m) a průbojnosti (až 800 mm oceli) znamenal výrazný posun i poloautomatický princip navádění, takže střelci už stačilo jen udržovat cíl v zaměřovači. Kompaktní design střel navíc dovoloval převážet zásobu až dvaceti kusů. Součástí konverze vozidel RakJPz 2 na variantu Jaguar 1 bylo i zvýšení odolnosti, takže přibyly přídavné pancéřové desky a kryty pásů. V průběhu 90. let prodělaly obrněnce Jaguar 1 modernizaci na verzi Jaguar 1A3, jež obdržela systém nočního vidění a modernizované rakety HOT-3 s max. dosahem 4300 m a průbojností až 1250 mm oceli. Kromě Bundeswehru sloužil Jaguar 1 též v Rakousku, které si koupilo 90 vozidel.

Raketenjagdpanzer (RakJPz 3) Jaguar 1 

Čtvrtým typem raketového stíhače tanků německé armády byl RakJPz 4 neboli Jaguar 2, jak se jmenovalo 162 obrněnců KanJPz, jež se od roku 1983 měnily na nosiče protitankových střel BGM-71 TOW s max. dosahem 3750 m a průbojností 430 mm oceli. Později byla zavedena i obměna TOW-2 s průbojností zvýšenou na 900 mm oceli. Navádění probíhalo obdobně jako u střely HOT, tzn. poloautomaticky po drátě, ale kvůli větším rozměrům střely TOW činila zásoba jen dvanáct kusů. Stíhače tanků Jaguar 2 vydržely v Německu ve výzbroji do roku 1997, kdežto vozidla Jaguar 1A3 sloužila až do roku 2005 a o rok později své Jaguary vyřadilo i Rakousko.

Raketenjagdpanzer (RakJPz 4) Jaguar 2

Rakety na zvedací platformě

Kromě popsaných sériových typů se samozřejmě objevily i četné návrhy či prototypy, které se nedostaly do sériové produkce. Testoval se mj. stíhač tanků s 90mm kanonem v otáčivé věži a vznikla řada konceptů nástupců vozidla KanJPz s výzbrojí kalibru 105 či 120 mm v korbě i ve věži. Zkoušel se také derivát obrněnce Jaguar 2 s věžičkou se čtyřmi střelami HOT nebo nosič raket HOT na bázi obrněného transportéru M113. Poslední zmíněný typ vozidla se stal rovněž základem pro prototyp samohybného děla Fire Support Combat Vehicle (FSCV), což fakticky byl M113 s dělem ráže 105 mm v čele korby.

Technicky zajisté nejzajímavější myšlenku však představovala „Žirafa“, jak se přezdívalo ideové koncepci raketového stíhače tanků, jenž bude mít odpalovací zařízení umístěné na zvedací platformě. To by umožnilo vést palbu ze zákrytu, resp. zpoza kopců, budov a dalších překážek. Informace v různých zdrojích jsou leckdy hodně protichůdné, ale snímky dokazují existenci nejméně šesti různých demonstrátorů či prototypů. První užíval šasi bojového vozidla pěchoty Marder, další měl pokusný pásový podvozek VTF, třetí měl šasi houfnice PzH 155-1, dva byly postaveny na podvozku tanku Leopard 1 (jeden se označoval jako Panther a druhý jako TVT čili Trilateraler Versuchsträger) a konečně poslední na šasi automobilu MAN 8×8 (šlo v podstatě o testování koncepce pro zamýšlený osmikolový bojový obrněnec). Pokud jde o střely, zkoušely se typy HOT a PARS 3 LR, uvažovalo se však i o protiletadlových raketách Stinger. Testy naznačovaly, že „Žirafy“ můžou být velmi účinné, ale konec studené války způsobil zastavení prací. Z projektu tudíž zůstalo jen pokusné vozidlo TVT, které se nalézá v tankovém muzeu v Munsteru.

Lukáš Visingr
Publikace: ATM 2/2020