Kdo je online

Právě přítomno: 2902 hostů a žádný člen

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Za Varšavského povstání bojoval na straně povstalců také Hetzer s přezdívkou Chwat. Více o tom naleznete na odkaze: http...
V půlce dubna se uskutečnilo cvičení Nordic Fires 2019 v prostoru švédské letecké střelnice Vidsel za účasti českých Gri...
Štefánikova smrt byla nehoda. Nevyvážené letadlo při přistání sklouzlo po křídle, říká historik https://www.irozhlas.cz...
Fascinující, že se někomu po tomhle stýská. Když tam vidím fronty na toaletní papír, reportáže o nedostatku košťat apod ...
Corp. Anderson - Komentář v M2HB
U.S. Sailors Fire the M2 Browning and Twin M2HB https://www.youtube.com/watch?v=f8kcn_mdReY

POZEMNÍ TECHNIKA

Zveřejněno: 8. 10. 2015 8:00 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: POZEMNÍ TECHNIKA Kategorie: Dělostřelectvo

Duel: Hummel vs. M40: Těžká váha samohybných houfnic

Samohybné houfnice M40 se rozsáhle uplatnily i v korejské válceSamohybné houfnice M40 se rozsáhle uplatnily i v korejské válce

Rychlý postup útočících tanků zákonitě vyžadoval, aby se spolu s tanky mohla přesouvat i dělostřelecká podpora. To pak vedlo k prudkému rozvoji samohybných děl, mezi nimiž se objevilo rozsáhlé spektrum typů. Coby snad nejvíce perspektivní kategorie se ukázaly samohybné houfnice ráže okolo 150 mm.

 

Před druhou světovou válkou byla samohybná děla pro nepřímou palbu (neboli houfnice) dost vzácná, vlastně vzniklo jen pár typů. Úspěch „Blitzkriegu“ německé armády ovšem ukázal, že se tento konflikt bude hodně lišit od pozičních zákopových bitev v první světové válce, neboť tempo postupu teď určovala rychlost tanků. Začaly se objevovat konstrukce samohybných děl vesměs na tankových podvozcích, a to v nejrůznějších rážích. K nejpodařenějším typům, které mělo k dispozici Německo, patřil Hummel se 150mm zbraní, zatímco na straně Spojenců bylo na špičku řazeno vozidlo M40 se 155mm houfnicí.

Členové osádky vozidla Hummel u svého obrněnce na východní frontě

Členové osádky vozidla Hummel u svého obrněnce na východní frontě

Na hybridním podvozku

Historie Hummelu se dá vysledovat do počátku 30. let, kdy německá armáda hledala nový typ těžké polní houfnice. Vybírala mezi návrhy firem Rheinmetall a Krupp a zvolila šalamounské řešení v podobě hlavně první značky na lafetě značky druhé. Výsledek obdržel jméno „15-cm schwere Feldhaubitze 18“ či zkráceně sFH 18 a stal se standardní těžkou taženou houfnicí pro německou armádu fakticky až do konce války. Šlo o vysoce kvalitní zbraň, ačkoli po útoku na SSSR vyšlo najevo, že zaostává za sovětskými typy; zvýšení dostřelu se poté řešilo zvětšením prachových náplní, což však zbraň značně opotřebovávalo. Těžké terénní podmínky východní fronty navíc ukázaly potřebu zvýšení pohyblivosti nad úroveň, jakou zajišťoval koňský potah, nákladní auta či polopásové tahače. Navíc se jevilo vhodným poskytnout pancéřovou ochranu pro obsluhu. Začaly se proto rodit samohybné verze sFH 18. Počáteční záměr posadit houfnici na podvozek lehkého tanku PzKpfw II se záhy ukázal jako neadekvátní a následně se vybíralo mezi středními PzKpfw III a IV. Zbrojovka Alkett, která byla oním zadáním pověřena, ovšem dospěla k závěru, že ani jeden z typů se k tomu v základní podobě nehodí, a nakonec vyvinula „hybridní“ konstrukci. Z typu PzKpfw IV použila většinu podvozku, zejména pojezdová kola, pásy, filtry, chladič a výfuk, což pak bylo zkombinováno s prvky PzKpfw III, jimiž byla hnací kola, motor, převodovka nebo systém řízení. Na výsledný „hybridní“ podvozek byla umístěna masivní jednoduchá nástavba svařená z 10 až 30 mm silných pancéřových plechů. V její zadní části se nacházel shora otevřený bojový prostor s montáží zbraně, kdežto přední část byla dole protažena a vytvářela chráněný prostor pro řidiče a radistu. První prototyp byl zkompletovaný v roce 1942 a dostal název Geschützwagen III/IV. Sloužil jako základ dvou samohybných děl; první disponovalo 88mm protitankovým kanonem a jmenovalo se Hornisse (sršeň) či Nashorn (nosorožec), kdežto druhý obrněnec nesl houfnici sFH 18.

Takticko-technická data vozidla Hummel
Osádka: 6 mužů
Bojová hmotnost: 24 tun
Celková délka: 7,17 m
Celková šířka: 2,87 m
Celková výška: 2,81 m
Typ motoru: benzínový Maybach HL 120 TRM
Výkon motoru: 198 kW (265 koní)
Max. rychlost: 42 km/h
Max. dojezd: 215 km
Hlavní výzbroj: 150mm houfnice sFH 18
Max. dostřel: 13,3 km
Pomocná výzbroj: 7,92mm kulomet MG 34

 

„Čmeláci“ ve válce

Celý oficiální název typu s houfnicí zněl „15-cm Panzerfeldhaubitze 18M auf Geschützwagen III/IV“; vozidlo ovšem záhy dostalo přezdívku Hummel (čmelák), i když ta se oficiálně začala užívat v dokumentech až v roce 1944. V systému značení německých vojenských vozidel nesl Hummel název SdKfz 165. Zbraň ráže 150 mm byla umístěna v otevřeném bojovém prostoru, kde se nacházela také stanoviště čtyř z šesti členů osádky, a to velitele, střelce a dvou nabíječů (řidič a radista seděli vpředu dole). Pro obranu na kratší vzdálenost se užíval 7,92mm kulomet MG 34. Houfnice sama vykazovala dobré výkony, avšak slabinou Hummelu byla malá zásoba střeliva, která čítala jen 18 kusů. Vzhledem k obtížným terénním podmínkám na frontě bývalo zásobování pomocí nákladních automobilů problematické, takže pro logistickou podporu byla vyvinuta varianta jménem Munitionsträger Hummel. Jak napovídá název, jednalo se o vozidlo pro přepravu munice; fakticky to byl normální Hummel, jenž měl v čele korby (místo samotné houfnice) masivní pancéřový plát a uvnitř schránky na střelivo. Technická příbuznost ale byla natolik velká, že i v polních podmínkách bylo možno toto muniční vozidlo osadit dělem a pak provozovat jako standardní Hummel. Sériová produkce samohybných houfnic Hummel začala na jaře roku 1943 s tím, že kompletaci děl firmy Rheinmetall a vozidel firmy Alkett prováděla továrna Deutsche Eisenwerke v Duisburgu. První stovka dodaných Hummelů prodělala „křest ohněm“ v bitvě u Kursku v létě 1943. Kombinace se ukázala jako velmi podařená, navíc vyšlo najevo, že Hummel s protipancéřovým střelivem představuje kvalitní samohybné protitankové dělo, jež si poradí s většinou sovětských obrněnců. Nejčastěji ale Hummel střílel nepřímo, a to trhavými a tříštivo-tříštivými granáty proti opevněním a pěchotě. Posléze se rozsáhle používal i na západní frontě. Hummely se obvykle zařazovaly do dělostřeleckých praporů, které mívaly dvě roty lehkých 105mm houfnic Wespe a jednu rotu se čtyřmi nebo šesti Hummely. Celkově bylo do konce války vyrobeno zhruba 724 houfnic Hummel (z nichž pět se zachovalo dodnes) a přibližně 157 pomocných vozidel Munitionsträger.

Hummel

150mm houfnice Hummel se vyznačovala typickou boční siluetou

Náhrada houfnic M12

Historie amerického samohybného děla M40 byla ještě delší a sahá až do předposledního roku první světové války. V roce 1917 neměla americká armáda vlastní kvalitní houfnice, a proto si koupila 155mm francouzská děla GPF (Grande Puissance Filloux), která se tehdy nepochybně řadila ve svém oboru na absolutní špičku. Zbraně byly v US Army užívány pod jmény M1917 a M1918 a vydržely ve službě velmi dlouho, vlastně až do konce druhé světové války, protože právě tato houfnice byla zvolena jako výzbroj prvního amerického těžkého samohybného děla jménem „155 mm Gun Motor Carriage M12“. Základem této zbraně, jež byla navržena v roce 1942, byl podvozek z problémového středního tanku M3 General Lee, na němž byla posazena houfnice M1917 nebo M1918 (rozdíly mezi nimi byly jen minimální) a zásoba pouhých deseti kusů střeliva. To si následně vynutilo (analogicky s Hummelem) vyrobení speciálního vozidla pro dopravu munice, jež se nazývalo M30. Celkově ovšem vzniklo pouze sto kusů samohybné houfnice M12 (ke každému měl náležet jeden pomocný M30), jež byly používány v bojích ve Francii a celkem se osvědčily především při dobývání opevněných německých pozic, zároveň však bylo jasné, že výkony nejsou postačující a bude třeba vytvořit účinnější samohybné dělo. V prosinci 1943 proto začal vývoj nové kombinace. Při konstrukci podvozku se vyšlo z tanku M4A3 Sherman, podvozek byl ovšem prodloužen a rozšířen, dostal výkonnější motor (jenž se navíc přesunul zezadu dopředu) a novou podobu zavěšení kol systému VVSS (Vertical Volute Spring Suspension). Na zadní část vozidla byla (stejně jako u M12) umístěna ostruha, která se při střelbě zarývala do země a pohlcovala část zpětného rázu; dnes je to prvek zcela běžný, ale tehdy se jednalo o novinku. Ale největší přínos nového typu, jehož prototyp se označoval jako T83 a sériová varianta jako „155 mm Gun Motor Carriage M40“, představovalo samotné dělo, které znamenalo mj. podstatné zvětšení dostřelu.

Takticko-technická data vozidla M40
Osádka: 8 mužů
Bojová hmotnost: 37 tun
Celková délka: 9,04 m
Celková šířka: 3,15 m
Celková výška: 2,84 m
Typ motoru: benzínový Continental R-975 EC2
Výkon motoru: 253 kW (340 koní)
Max. rychlost: 38 km/h
Max. dojezd: 161 km
Hlavní výzbroj: 155mm houfnice M1/M2
Max. dostřel: 23,5 km
Pomocná výzbroj: žádná

 

Historický význam

Houfnice M1917 a M1918 se totiž už záhy po zařazení do US Army staly předmětem velkého zájmu amerických konstruktérů, kteří začali pracovat na jejich zdokonalování. Mnoho pokusů sice zůstalo ve fázi prototypů, ale nakonec byl koncem 30. let zaveden do služby typ M1, jenž posouval schopnosti původního děla ještě dále. Měl nový závěr systému Asbury, hlaveň měla tehdy nezvykle velkou délku odpovídající 45 násobkům ráže a celá zbraň se při střelbě zvedla na opěrné platformě, díky čemuž byla velmi stabilní a přesná. Dostřel se zvýšil na více než 23 km a dělo M1 se stalo základem amerického těžkého dělostřeleckého arzenálu. Na konci roku 1944 bylo nahrazeno variantou M2, jež disponovala stejnými výkony, ale byla výrobně o něco jednodušší. A právě skvělá 155mm houfnice M1/M2, jíž se přezdívalo „Long Tom“ („Dlouhý Tom“), tvořila výzbroj samohybného dělostřeleckého kompletu M40. Vozidlo samo převáželo zásobu 20 kusů střeliva; stejně jako M12 se dočkalo i pomocné muniční varianty s označením T30, avšak ta vznikla jen v malém počtu. V zájmu úplnosti se dá dodat, že existovala i úprava nesoucí 203mm houfnici, která se označovala M43, avšak ani ta se nijak významně nerozšířila a byla vyrobena pouze v počtu 48 kusů. Základní samohybná houfnice M40 se začala dodávat v lednu 1945 a do konce války v Evropě vzniklo 311 exemplářů. Vozidlo nenabízelo naprosto žádnou ochranu pro svou osmičlennou osádku, což se ale nepokládalo za nedostatek, neboť se počítalo s palbou z pozic daleko za frontou. První nasazení M40 se odehrálo při boji o Kolín a následovala řada dalších bitev. Produkce povedené zbraně běžela i po válce a M40 se dočkaly rozsáhlého uplatnění v Koreji. Také se ve velkých počtech exportovaly, mj. do Velké Británie a Francie, která pořízené houfnice následně nasadila v koloniální válce v Indočíně. Jenže to už začínala éra jaderných zbraní. Byl to paradoxně právě M40 s téměř nulovou ochranou osádky, který upozornil na potřebu řešit nasazení dělostřelectva v podmínkách atomové války. Posléze se účastnil mnoha projektů a pokusů se záměrem zvýšit ochranu osádky, čímž zásadně přispěl ke vzniku nové generace samohybných houfnic.

Dochované houfnice M40 se dosud někdy předvádějí na vojenských show

Dochované houfnice M40 se dosud někdy předvádějí na vojenských show

Měření sil

Konstrukce a parametry samohybných houfnic Hummel a M40 se hodně odlišují, neboť vyšly i ze značně odlišných zadání. Německý stroj byl zkonstruován tak, aby udržoval rychlé tempo postupu s tanky a zapojoval se do úporných bitev, jaké nutně patřily ke strategii „Blitzkriegu“. Američané navrhli svůj M40 především jako vozidlo pro dělostřeleckou podporu z relativního bezpečí týlu, takže nekladli zdaleka takový důraz na odolnost a pohyblivost. Hummel byl tedy rychlejší, a ačkoliv byl bojový prostor shora nekrytý, zajišťoval osádce aspoň určitou ochranu před malorážovou municí zepředu a zboku, zatímco vojáci na M40 byla prakticky nechránění. Na straně Hummelu stála také sekundární výzbroj v podobě kulometu. Co však představovalo jasný triumf amerického typu, to byla samotná dělová výzbroj, protože dělo M1/M2 patřilo ke světové špičce již od svého vzniku (o něčem ostatně vypovídá skutečnost, že ještě koncem 80. let se nacházelo v arzenálu řady zemí včetně Rakouska, Turecka, Tchaj-wanu či Jižní Koreje). Svým dostřelem překonávalo německou houfnici sFH 18 o více než 10 km. Systém M40 tedy dokázal americké vojáky podporovat palbou na daleko větším prostoru, a přestože v ostatních parametrech za německých typem zaostával, lze jej právě díky jeho výbornému dělu prohlásit za celkově vydařenější zbraň. Kvalitu M40 pak potvrdila i jeho účast ve vývoji další generace poválečných amerických samohybných houfnic.

Jedna z pěti dochovaných houfnic Hummel v muzeu v Munsteru

Jedna z pěti dochovaných houfnic Hummel v muzeu v Munsteru

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války
George Forty: World War Two AFVs & Self-Propelled Artillery
Panzernet.net, Wikipedia.org

Fotografie: Martin Jurišta, Josef Bulava, Bundesarchiv, archiv autora

155mm samohybná houfnice M40 v německém muzeu Sinsheim155mm samohybná houfnice M40 v německém muzeu Sinsheim

Publikace: Extra Válka – II. světová 9/2013

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

24.července 1744 – Pruský král Fridrich II. a německý císař Karel VII. uzavřeli tzv. frankfurtskou spojeneckou smlouvu. Císař souhlasil s připojením pravého břehu Labe k Prusku za vojenskou pomoc proti Marii Terezii.