Kdo je online

Přihlášení uživatelé 0
Hosté 10

Spřátelené weby

Poslední komentáře

přidal komentář v Johann Fiedler
Upřesnění datumu úmrti: https://de.metapedia.org/wiki/Fiedler,_Johann...
Ryšák odpověděl na komentář #4785 v PzKpfw. V Panther
Tak boční pancíř měl ca 40-50 mm, to není zase tak málo. A určitě se snažili být čelem. Vývoj války je taky vedl spíš do...
přidal komentář v PzKpfw. V Panther
Panther je zajímavej především svým silným dělem a atraktrivním jménem, jinak je překynutý. Jak moc je častá krajina s d...
Owen přidal komentář v Fliegerfaust (Luftfaust)
Válka na východní frontě Němce donutila racionalizovat výzkum a výrobu, ale nakonec se to zvrtnulo opačným směrem.
přidal komentář v Supremacy 1914 - tipy do hry
Dobrý den. Chtěl bych se zeptat, teď jsem vyhrál svoji první hru, ale nezvýšila se mi úroveň mého účtu. Co musím udělat,...

POZEMNÍ TECHNIKA

Zveřejněno: 29. 12. 2022 11:29 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: POZEMNÍ TECHNIKA Kategorie: Dělostřelectvo

Duel: M-46 vs. G5: Dělostřelecké souboje na jihu Afriky

M-46

M-46

Trvající význam dělostřelectva jednoznačně dokazují i nynější válečné konflikty, a proto pokračují snahy o prodlužování dostřelu. Mezi jakési etalony tohoto náročného oboru se řadí jihoafrická 155mm houfnice G5, která byla kdysi vytvořena jako efektivní odpověď na sovětský polní kanon M-46 kalibru 130 mm.

Na jihu černého kontinentu téměř čtvrt století probíhala řada konfliktů, jejichž intenzita sahala od malých přestřelek po regulérní bitvy tanků a dělostřelectva. Na jedné straně zpravidla stály síly Jihoafrické republiky a jejích spojenců, proti nimž bojovaly armády a nestátní organizace, jež se většinou těšily podpoře východního bloku. Jihoafričané se díky tomu zapletli i do války v Angole, kde jejich stárnoucí dělostřelectvo muselo vzdorovat mj. výkonným kanonům M-46 kubánských expedičních vojsk. Jihoafrický průmysl se proto pustil do konstrukce nového děla s delším dostřelem a dosáhl opravdu spektakulárního úspěchu, neboť výsledná houfnice G5 se ve svém oboru zařadila na absolutní světovou špičku.

Příbuzný lodního kanonu

Sovětská armáda vždy sázela na mohutnou dělostřeleckou podporu, jež se nesmírně osvědčila i během druhé světové války. Nedlouho po jejím skončení, přesněji v dubnu 1946, proto přišel pokyn zařadit do služby novou dvojici technicky příbuzných tažených děl, která by nastoupila na místo některých zbraní, jejichž konstrukce vznikly již na konci 30. let. Úkolu se chopil tým ze Závodu č. 172 ve městě Motovilicha, v roce 1950 začaly zkoušky prototypů a o rok později byly oba nové typy zavedeny do výzbroje. Dostaly jména M-46 a M-47 a užívaly stejné lafety i mnoho jiných komponentů, avšak odlišovaly se rážemi a délkami hlavní. První ze zbraní byl kanon ráže 130 mm, zatímco druhá odpovídala houfnici kalibru 152 mm. Typ M-47 se ovšem příliš neosvědčil, vyrobil se pouze v malém počtu exemplářů a v současnosti patří mezi takřka zapomenuté zbraně, zatímco M-46 se zařadil mezi nejlepší konstrukce dělostřeleckých zbraní, které se za studené války zrodily.

M-46

Další pohled na M-46

Kalibr 130 mm byl u „suchozemské“ zbraně dosti nezvyklý, avšak v SSSR představoval standardní hodnotu u lodních děl, a proto jistě nepřekvapí údaj, že kanon M-46 vznikl v podstatě coby příbuzný lodního děla M-36. Hodí se tady zdůraznit, že se jedná o „pravý“ kanon, resp. zbraň odpovídající původnímu smyslu toho slova, jelikož hlaveň M-46 se nedá zvednout do náměru většího než 45 stupňů. Byla to poslední taková zbraň, která se v SSSR sériově vyráběla, protože pozdější typy již představovaly kanonové houfnice, které mohly vést přímou i nepřímou palbu v širokém rozsahu náměrů. M-46 ihned vzbudil nemalou pozornost svým působivým dostřelem, jelikož jeho nezvykle dlouhá hlaveň (55 násobků ráže) umožňovala naplno využívat energii prachových plynů, takže standardní tříštivo-trhavý granát mohla vyslat na vzdálenost přes 27 km. Tehdejší polní děla obvykle pálila na dálku do 20 km, a proto se kanon M-46 stal i důvodem obav Západu.

Skutečně univerzální zbraň

S výjimkou velmi dlouhé hlavně se ale z konstrukčního hlediska nejednalo o nic výjimečného a sovětští konstruktéři se drželi standardních řešení. Kanon měl závěr v podobě horizontálního bloku a úsťovou brzdu s velkým množstvím malých otvorů (a proto přezdívanou „pepřenka“), údajně v praxi nijak moc efektivní. Spočíval na lafetě se dvěma rozevíracími rameny a dvojicí kol s pěnovou výplní. Dostal rovněž ochranný štít, který kvůli malým rozměrům neposkytoval příliš velkou ochranu obsluze, ovšem to ostatně ani nebylo jeho posláním, protože měl chránit zejména citlivé zaměřovací přístroje proti účinkům zášlehu z hlavně. M-46 byl opatřený třemi základními přístroji, a sice panoramatickým periskopem pro nepřímou střelbu, teleskopem pro přímou palbu (zvláště proti tankům) a konečně tzv. bubnovým dálkovým zaměřovačem, který sloužil pro polopřímou palbu. Tento postup, který se v SSSR těšil velké důležitostí (kdežto na Západě se u děl nikdy příliš neujal), spočíval v tom, že střelec zamířil na vzdálený cíl vizuálně a poté s pomocí onoho bubnu nastavil správný náměr hlavně.

Náboj pro sovětský kanon M-46 ráže 130 mm

Náboj pro sovětský kanon M-46 ráže 130 mm

M-46 každopádně reprezentoval opravdu univerzálně použitelné dělo, k čemuž přispěla také nabídka munice, do které vedle již uvedených tříštivo-trhavých granátů náležely i střely protipancéřové, osvětlovací či chemické. Sovětská armáda zavedla M-46 do dělostřeleckých útvarů, jež poskytovaly podporu na úrovni armády či frontu. Tam představoval jednu z hlavních zbraní až do konce 70. let, kdy se začaly zavádět nové typy houfnic, které dovedly střílet rovněž jadernou munici, což „šestačtyřicítka“ nedokázala. SSSR proto začal tyto kanony vyřazovat, resp. přesouvat do záložních skladů, ale ve službě samozřejmě pokračovaly v jiných zemích, jejichž počet přesáhl pět desítek. M-46 je dosud zaveden v armádách asi 25 států a o jeho kvalitě vypovídá též fakt, že několik firem pro něj pořád vyrábí munici a nabízí i modernizační sady.

Práce kanadského experta

Mezi uživatele M-46 patřily též ozbrojené síly marxistického hnutí MPLA v Angole, po jehož boku se do angolské války zapojila expediční vojska z Kuby, která se také mohla chlubit touto výkonnou zbraní. Soupeřící organizace UNITA se těšila podpoře od Jihoafrické republiky, jež do Angoly následně vyslala i intervenční síly, které se záhy střetly s vojsky MPLA a Kubánci. Jihoafrické dělostřelectvo se však v té době (tzn. ve druhé polovině 70. let) rozhodně nemohlo popsat jako moderní, neboť jeho hlavní zbraň představovala stará britská 5,5palcová (140mm) houfnice s dostřelem méně než 17 km. Síly MPLA a Kuby je proto mohly snadno „přestřílet“, což se podepsalo i na výsledcích řady bitev. Jihoafrická zbrojovka Armscor sice již delší dobu pracovala na nových dělech, ale toto zadání zpočátku nemělo prioritu, což pak angolská válka změnila.

Soltam M-71

Soltam M-71

Dočasným řešením se stal nákup několika izraelských 155mm houfnic Soltam M-71, jež byly zařazeny do výzbroje pod názvem G4, ale kvůli dlouhodobé odpovědi se Jihoafričané obrátili na muže, jehož práce ostatně ovlivnily též zrod izraelské zbraně. Nebyl jím nikdo jiný než kanadský dělostřelecký expert Gerald Bull (1928–1990), jenž v 70. letech představil nový typ tažené houfnice GC-45. Její 155mm hlaveň o délce 45 násobků dokázala vyslat granáty na vzdálenost 30 km a speciální munici s dnovou složí (BB, base-bleed) dokonce až 39 km. Toto dělo, jež vyráběla Bullova firma SRC (Space Research Corporation), se potom stalo základem řady zahraničních zbraní. Jihoafričané koupili malou sérii děl GC-45, která podrobili testům, a následně některá Bullova řešení zapracovali do děla své konstrukce. Jihoafrická republika sice čelila zbrojnímu embargu, ale Bull neměl velké námitky proti jeho porušení, jelikož nenáviděl komunisty a chtěl přispět k boji proti nim. Později byl za své činy v USA souzen a vězněn, ale zrod nové jihoafrické houfnice G5 to již nezastavilo.

G5

G5 

Dostřel jihoafrické houfnice

Zbraň, která vstoupila do služby roku 1983, převzala většinu balistických řešení GC-45, takže dostala 155mm hlaveň dlouhou 45 násobků ráže, jihoafričtí inženýři však aplikovali také řadu vlastních nápadů. Mezi ty patřila jednokomorová úsťová brzda a pneumatický nabiják, jenž se nacházel u šroubového závěru a staral se o zasouvání střely do nábojové komory v jakémkoliv úhlu náměru. Prachové náplně v textilních vacích se musely stále zasunovat ručně, ale i tak se jednalo o významnou pomoc pro obsluhu. Ostatně i nábojová komora byla neobvyklá, protože Bullovo původní dělo se drželo standardu NATO, tedy objemu 23 litrů, avšak JAR se na tento předpis samozřejmě ohlížet nemusela, a tudíž firma Armscor instalovala komoru o objemu 25 litrů. S granátem ERFB (tzn. podkaliberní s těsnícími nákružky) dostřel přesahoval 30 km, ale pokud se použila střela ERFB-BB, dalo se střílet na dálku přes 39 km. A když mohly houfnice G5 zaujmout pozice na náhorních plošinách, pak se kvůli nižší hustotě vzduchu občas stávalo, že granáty dopadaly ve vzdálenostech přes 40 km.

G5 s tahačem

G5 s tahačem

Vedle své výtečné balistiky se houfnice G5 vyznačovala také dalšími zajímavými rysy, např. čtyřkolovou lafetou s pomocným motorem o výkonu 57 kW, díky čemuž se zbraň mohla na kratší vzdálenosti přesouvat též sama, resp. bez pomoci tahače. Kromě tříštivo-trhavých granátů se dodávala též zápalná, chemická či dýmová munice. Protipancéřové střely sice chyběly, ničivý účinek 155mm střel však byl takový, že při přímé palbě proti tankům zcela stačila i tříštivo-trhavá munice. Jihoafričané poté posadili dělo G5 na šestikolový obrněný podvozek, čímž vznikla samohybná houfnice G6. Obě zbraně byly s velkými úspěchy nasazeny v Angole a získaly též exportní kontrakty. Jihoafrický průmysl je posléze i opakovaně modernizoval a dnes nabízí varianty s hlavněmi o délce 52 násobků ráže, které na trhu představují velmi respektovaný pojem.

G5 v Iráku 1991

G5 v Iráku 1991

Měření sil

Kubánské expediční síly a jednotky MPLA nasadily během války v Angole dva základní typy sovětských dělostřeleckých zbraní, a sice kanony M-46 a raketomety BM-21 Grad. Jednalo se o velmi účinnou kombinaci, protože 130mm děla pálila na bodové cíle, zatímco raketomety se osvědčily při potřebě plošné destrukce. Jihoafrická armáda nejdřív neměla adekvátní odpověď a musela improvizovat, než mohla v polovině 80. let nasadit houfnice G5 a vedle nich 127mm raketomety Valkiri. Zbraň G5 představovala opravdový zlom, neboť z hlediska dostřelu tehdy šlo o jedno z nejvýkonnějších polních děl světa. Nastala hodně paradoxní situace, jelikož řada zemí třetího světa v 70. a 80. letech užívala různé deriváty Bullovy konstrukce, které nabízely výrazně lepší parametry než zbraně armád NATO i Sovětského svazu, a tudíž se objevil velmi ironický komentář, že americké a sovětské dělostřelectvo by v té době zřejmě prohrály válku i s Thajskem a Somálskem.

Dělostřelecký raketomet Valkiri

Dělostřelecký raketomet Valkiri

Houfnice G5 v každém případě přinesla pádnou odpověď na kanon M-46, protože jej dramaticky překonávala v dostřelu i ničivé síle, ačkoli byla daleko těžší, což se odráželo v obtížnější dopravě. Výraznou výhodu ale znamenal pomocný motor G5. Potřeba manipulace s těžšími granáty logicky znamenala nižší rychlost palby u jihoafrického děla, byť v tom výrazně pomáhal pneumatický nabiják. Jihoafrické dělostřelectvo proto slavilo úspěchy především díky houfnici G5, jejíž modernizované verze se dosud používají. Také kanon M-46 (a jeho čínská kopie Typ 59) stále slouží a zejména pro chudší země pořád jde o poměrně dost výkonnou zbraň, což ještě podtrhují modernizační programy, které nabízí např. Čína či Izrael, ale je velice příznačné, že většina těchto úprav zahrnuje změnu kalibru na 155 mm (takto byly upraveny např. indické zbraně), takže se M-46 dostává de facto do stejné třídy s G5. Nesporné je, že sovětský kanon i jihoafrická houfnice velmi ovlivnily vývoj dělostřelectva ve 20. století, avšak jasné dlouhodobé vítězství si odnesl typ G5.

 

Parametry kanonu M-46
Ráže hlavně: 130 mm
Délka hlavně: 7,15 m
Celková délka: 11,10 m
Celková šířka: 2,45 m
Celková výška: 2,55 m
Hmotnost: 7700 kg
Úsťová rychlost: 930 m/s
Max. dostřel: 27,5 km
Max. kadence: 6–8 ran/min.
Standardní obsluha: 8 mužů

Parametry houfnice G5
Ráže hlavně: 155 mm
Délka hlavně: 6,98 m
Celková délka: 9,50 m
Celková šířka: 3,30 m
Celková výška: 2,10 m
Hmotnost: 13 750 kg
Úsťová rychlost: 897 m/s
Max. dostřel: 39,8 km
Max. kadence: 4–5 ran/min.
Standardní obsluha: 8 mužů

 

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Moderní vojenské zbraně, Praha 2004
Denel, ATM, Válka.cz, Wikipedia.org

Publikace: Válka Revue 4/2021