POZEMNÍ TECHNIKA

Sd.Kfz.6

SdKfz 6/1

Sd.Kfz.6 - mittlerer Zugkraftwagen 5t Pi

V roce 1934 byl u firmy Bussing-NAG zahájen vývoj nepříliš úspěšného polopásového tahače kategorie 5t (max. hmotnost taženého nákladu). Omezená výroba byla zahájena již v roce 1935, avšak až do vypuknutí války byl polopásový tahač označený Sd.Kfz.6 podobně jako ostatní německé polopásové typy neustále upravován. Ve své konečné podobě z roku 1939 tak byl o 30cm delší, s jinou pohonnou jednotkou a dvěma páry pojezdových kol navíc oproti vozidlům z počátečních sérií. Vozidlo Sd.Kfz.6 mělo rám z profilu U, řídící automobilovou nápravou vpředu a pásový podvozek pod celou zadní částí. K pohonu sloužil zážehový šestiválec Maybach HL 54 TUKRM o výkonu 115HP s pětistupňovou převodovkou s redukcí. Přední náprava nebyla hnaná, vypružení bylo provedeno pomocí příčných listových per. Pásová část podvozku byla klasické koncepce, na každé straně s hnacím kolem vpředu, šesti vzájemně se překrývajícími dvojitými pojezdovými koly a napínacím kolem vzadu. Pojezdová kola pásové části podvozku byla vypružena torzními tyčemi. Přední automobilová náprava byla ovládána pomocí šnekového řízení s hydraulickým posilovačem, pásový podvozek pomocí pneumatické brzdy působící individuálně na každé z hnacích kol.

Hlavní určení základní verze bylo pro roli ženijního vozidla, kdy mohlo na korbě přepravovat až 1,5t nákladu (včetně 13-ti ženistů a řidiče) a na připojeném přívěsu těžké ženijní vybavení (mosty, lodě, pontony) do hmotnosti 5t.

Výroba byla zastavena již v roce 1943, u ženijní verze ve prospěch používání obrněných transportérů Sd.Kfz.251 pro stejné účely, u dělostřelecké verze pro naprostou zbytečnost (tytéž role úspěšně zvládalo i mnohem menší a levnější vozidlo Sd.Kfz.11) a uvolnění výroby pro nový tahač s.W.S. Celkem bylo až do roku 1943 vyrobeno cca 3600 polopásových vozidel Sd.Kfz.6.

Sd.Kfz.6/1 - mittlerer Zugkraftwagen 5t Art

Vozidlo Sd.Kfz.6/1 se v zásadě od základního modelu příliš nelišilo. Hlavním rozdílem bylo mírně odlišné uspořádání přepravního prostoru na korbě, jelikož celé vozidlo bylo určeno jako dělostřelecký tahač, což vyžadovalo kromě místa pro obsluhu tažené zbraně také úložný prostor pro munici. Sd.Kfz.6/1 byl většinou používán k tažení lehkých houfnic leFH 18, což byl zároveň jeho největší problém – slabší a výrobně levnější Sd.Kfz.11 byl zcela schopen převzít stejné výkony.

Sd.Kfz.6/2 - 3.7cm Flak 36 auf Selbstfahrlafette

Velice slibnou se ukázala konverze vozidla Sd.Kfz.6 na samohybné protiletadlové dělo. Na zadní části vozidla byla na místě původní korby instalována rovná platforma s postranicemi, umožňující lafetaci protiletadlového kanónu FlaK 36 ráže 37mm. Postranice byly snadno a rychle sklopné, díky čemu bylo s instalovaným kanónem možné plně otáčet. Munice do kanónu byla vezena v pro tyto účely určeném jednonápravovém přívěsu. U vozidel Sd.Kfz.6/2 nebyl kanón vybaven ochranným štítem, pročež případné nasazení proti pozemním cílům bylo pro osádku krajně nebezpečným. Lafetovaný kanón byl ale vynikající ve své hlavní úloze – ničení nízko letících letadel nepřítele. Sd.Kfz.6/2 byl pro používán pouze u protiletadlových jednotek Luftwaffe, ve výrobě byl od roku 1943 zcela nahrazen mnohem vyspělejším Sd.Kfz.7/2. Osádku vozidel Sd.Kfz.6/2 tvořilo 7 osob. Celkem bylo vyrobeno 339 vozidel Sd.Kfz.6/2.

Sd.Kfz.6/3 - 7.62cm Pak 36(r) auf 5t Zugkraftwagen "Diana"

Na africkém bojišti měli Němci velké problémy s britskými pěchotními tanky Matilda a Valentine, kdy jedinými zbraněmi schopnými zastavit tyto tanky byly obávané Flaky ráže 88mm či vlastní letecká podpora. Osvědčeným řešením z východní fronty byla lafetace výkonného protitankového kanónu na podvozek některého typu pásového vozidla, které by jinak bylo vhodné maximálně pro druholiniovou službu. Takto vznikly například stíhače tanků typu Marder, kterých však bylo neustále potřeba na východní frontě. Proto bylo třeba najít vhodnější řešení, kterým se nakonec stala lafetace osvědčeného sovětského divizního kanónu F-22 ráže 76,2mm na korbu polopásového tahače Sd.Kfz.6. Těchto kanónu Němci ukořistili velice mnoho a upravené pro německou munice ráže 75mm je ihned používali pro potřeby vlastních jednotek.

Jak již bylo zmíněno výše, tento původně sovětský kanón se koncem roku 1941 dočkal i lafetace na polopásový transportér Sd.Kfz.6, na jehož korbu byl montován i s původními koly a zkrácenými opěrami. Pro ochranu osádky vozidla byla kolem kanónu postavena velice vysoká, vůči zemi kolmá pancéřová nástavba o síle 10mm, enormně zvyšující siluetu stroje. Takto upravené vozidlo bylo schopné zasazovat britským tankům těžké rány, ale bylo také samo velice snadným a lehce zranitelným cílem. Celkem bylo na Sd.Kfz.6/3 konvertováno 9 vozidel, neoficiálně nazývaných Diana. Všech devět vozidel Sd.Kfz.6/3 bylo počátkem roku 1942 zařazeno k 3. rotě PzJgAbt 605. S ním tato samohybná děla prošla boji u Bir Hakeimu a El Alameinu. V rozhodující bitvě u El Alameinu a následném ústupu bylo ztraceno všech devět vozidel Sd.Kfz.6/3.
Zajímavé je, že ačkoliv se jedná a velice spartánskou konverzi, nebyla tato provedena v polních dílnách přímo v Africe, ale v Evropě, což plně ukazuje hloubku materiální podpory Německa Afrikakorpsu před El Alameinem.