Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 68

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'
https://www.youtube.com/watch?v=BZtmG-vTxYY
Duke - Komentář v B-2 Spirit
Youtube: B2 COCKPIT TOUR & AERIAL REFUELING
U.S. Clears Sale of F-16 Jets to Taiwan https://freebeacon.com/national-security/u-s-clears-sale-of-f-16-jets-to-taiwan...

VÝZBROJ PĚCHOTY

Zveřejněno: 10. 12. 2015 8:00 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: VÝZBROJ PĚCHOTY Kategorie: PROTITANKOVÉ ZBRANĚ

7,5 cm Leichtgeschütz 40: Výsadkářské bezzákluzové dělo

7,5 cm Leichtgeschütz 40Německé bezzákluzové dělo 7,5 cm Leichtgeschütz 40 bývalo zpravidla umístěno na dvoukolovém podvozku

Určitě nejznámější zbraní německých výsadkářů je automatická puška FG 42. Mnohem méně známý je fakt, že tyto jednotky nasazovaly také bezzákluzová děla, jejichž úspěchy značně přispěly k pozdějšímu rozšíření této kategorie techniky.

 

Bezzákluzová děla (anglicky známá jako „recoilless guns“) svého času představovala důležité protitankové zbraně armád a stále je najdeme ve výzbroji mnoha států (byť vesměs nastoupily na jejich místo protitankové řízené rakety). Největší popularitu a význam v této kategorii mají americké, sovětské a britské typy pocházející z 50. a 60. let, ale z nějakého záhadného důvodu se pořád velice málo ví, že mezi první vojáky, kteří nasadili bezzákluzová kanony ve skutečné bojové akci, patří právě odvážní němečtí Fallschirmjäger.

Projekt firmy Rheinmetall

Princip bezzákluzových děl vznikl před I. světovou válkou. Za jeho autora se pokládá fregatní kapitán amerického námořnictva Cleland Davis, podle kterého se těmto zbraním občas říkalo i „Davisovy kanony“. Záměrem je docílit výrazného snížení zpětného rázu velkorážové zbraně, čehož lze dosáhnout dvěma způsoby. Buďto jde vlastně o „dvě zbraně“ otočené závěry k sobě a zpětný ráz „hlavní zbraně“ je eliminován vystřelením kompenzační zátěže směrem vzad (tak to bylo u prvního Davisova prototypu), nebo má závěr zbraně speciální trysky, kterými unikne dozadu část prachových plynů (proto čeština kdysi pro tyto zbraně používala termín „tryskové kanony“). Kompenzace zpětného rázu umožňuje konstruovat velkorážové kanony, jež jsou ale pozoruhodně lehké, jednoduché a levné; díky tomu se posléze prosazovaly jako vysoce účinné protitankové zbraně pěchoty. Mezi hlavní nevýhody patří poměrně malá úsťová rychlost (bylo proto nutné užívat munici, jejíž účinek fakticky nezávisel na dopadové rychlosti, tj. především kumulativní, výtržnou či tříštivo-trhavou), nemožnost zamaskovat palbu nebo fakt, že je nutné za dělem nechat kvůli úniku prachových plynů značný prázdný prostor. V éře mezi světovými válkami se vývojem bezzákluzových děl ve větším měřítku zabývaly jen dvě země, a to SSSR a Německo. Zbrojovka Rheinmetall začala vývojové práce v roce 1937, a to na objednávku od velení výsadkových vojsk, jež pro palebnou podporu svých vojáků žádalo účinnou zbraň, jejíž nízká hmotnost by usnadnila manipulaci a umožnila shazování zbraně na padáku. Návrh firmy Rheinmetall pak zvítězil nad konkurenčním projektem od společnosti Krupp a dostal pracovní jméno Leichtgeschütz 1. Nová lehká zbraň byla dokončena, vyzkoušena a zařazena do výbavy jednotek Fallschirmjäger v roce 1940, podle čehož se pak změnil její název, který v plné verzi zněl „7,5 cm Leichtgeschütz 40“, což se zpravidla zkracovalo na „7,5 cm LG 40“. Její sériová produkce běžela až do roku 1944, udávaný počet vyrobených kusů se však v různých zdrojích liší a objevují se přibližně čísla od 450 do 650.

7,5 cm Leichtgeschütz 40Montáž bezzákluzového děla 7,5 cm Leichtgeschütz 40 na trojnožce

Popis konstrukce a střeliva

Bezzákluzové dělo 7,5 cm Leichtgeschütz 40 bylo opravdu jednoduchou zbraní. Základní část tvořila, jak napovídá název, hlaveň ráže 75 mm, zhotovená z jednoho kusu oceli a opatřená 28 drážkami. Za hlavní byl umístěn závěrový blok, který klouzal ve vodorovné rovině a k němuž byla přimontována už zmíněná tryska pro vypuštění prachových plynů, tzv. Venturiho trubice, která měla nálevkovitý tvar komolého kuželu. Kolem samotného závěru se nacházela masivní hranatá objímka, k níž byl připojený spoušťový mechanismus, pojistka a teleskopická mířidla. Celá výše popsaná sestava byla namontována na lafetě vybavené točidly k nastavení náměru a odměru. Rozsah náměru pokrýval úhly od –15 do +42 stupňů, rozsah odměru činil plných 360 stupňů při náměru nad 20 stupňů, v opačném případě činil rozsah odměru 60 stupňů. Lafeta se v zájmu nízké hmotnosti vyráběla z hliníku a jednalo se fakticky o trojnožku, která se ale dala posadit na lehký dvoukolový podvozek. V zájmu snadného shazování zbraně na padáku se dal celý komplet rozložit na čtyři části, jež se přepravovaly samostatně. Pozoruhodným způsobem byla řešena otázka střeliva, jelikož Němci pro svá bezzákluzová děla vůbec nevyvíjeli zvláštní munici a místo toho použili střelivo z dvou už zavedených dělostřeleckých zbraní. 75mm dělo LG 40 pálilo dvěma typy zcela běžných granátů, jejichž zpětný ráz byl ale samozřejmě tlumen záďovou tryskou. Munice tedy nebyla optimalizovaná pro tuto zbraň, což fakticky znamenalo, že kanon nevyužíval svůj plný potenciál, ale současně to logicky přinášelo velké zjednodušení logistiky. Prvním typem granátu byl tříštivo-trhavý, jenž byl původně vyvinut pro horské dělo 7,5 cm Gebirgsgeschütz 36 a vážil 5,75 kg, zatímco druhý typ byl protipancéřový, původně se užíval především v polním kanonu 7,5 cm Feldkanone 16 neuer Art a jeho hmotnost činila 6,8 kg. Tryska bezzákluzového kanonu snižovala jejich úsťovou rychlost na zhruba 350 m/s. Bylo možno vést nepřímou střelbu na vzdálenost bezmála 7000 m, avšak prakticky se střílelo téměř výhradně přímo, vesměs na dálku jednoho až dvou kilometrů.

7,5 cm Leichtgeschütz 40Pohled na závěr děla 7,5 cm Leichtgeschütz 40 z americké dokumentace

Nasazení, problémy a vývoj

Když nepočítáme velice omezené a ve zdrojích stále velmi málo popsané nasazení sovětských zbraní, pak lze říci, že 7,5 cm LG 40 bylo první bezzákluzové dělo, které se dočkalo bojového nasazení ve větším měřítku a významu. Došlo k tomu během invaze na Krétu v květnu 1941 a jako první použila tyto zbraně 2. výsadková dělostřelecká baterie. Kanony se hodně osvědčily zejména při ničení britských bunkrů na ostrově, ovšem zároveň byly zaznamenány dvě potíže, které se objevovaly po větším počtu výstřelů. První se týkala znečišťování závěru a trysky, ale ta prakticky nebyla řešitelná bez kompletní rekonstrukce celé zbraně, takže se zkrátka neřešila a vojáci se museli zvláště pečlivě starat o čistění kanonů. Druhý problém se týkal lafety, která se po zhruba třech stovkách výstřelů začínala rozpadat, protože na ni působil krouticí moment těžké střely procházející drážkováním hlavně. Tentokrát bylo řešení snazší, protože stačilo jen umístit do závěrové trysky malé lopatky, na něž unikající prachové plyny působily tak, aby se generoval krouticí moment v opačném smyslu. 75mm bezzákluzová děla se posléze používala v dalších operacích výsadkových jednotek Luftwaffe či Waffen-SS a také některých horských jednotek, mj. při bojích na Kavkaze v roce 1942 či při útoku proti sídlu velitele jugoslávských partyzánů Tita v roce 1944. Jako prostředky s větší palebnou silou byla posléze vyvinuta další bezzákluzová děla, tentokráte v ráži 105 mm, a sice 10,5 cm Leichtgeschütz 40 od společnosti Krupp a 10,5 cm Leichtgeschütz 42 od zbrojovky Rheinmetall. Základní koncepce děl zůstala shodná, stejně tak se znovu použilo střelivo z již existujících zbraní, v tomto případě z houfnic 10,5 cm leichte Feldhaubitze 18. Obdržely je samostatné dělostřelecké baterie a prapory, které se účastnily především bojů na východní frontě. Několik německých bezzákluzových děl bylo ukořistěno Američany, které konstrukce skutečně hodně zaujala, a to natolik, že ji okopírovali a ještě do konce druhé světové války stihli nasadit svoje obdobná děla M18 a M20. Poválečné rozšíření a úspěchy bezzákluzových děl po světě tedy vlastně bylo i vedlejším efektem kvality německého výsadkářského kanonu 7,5 cm Leichtgeschütz 40.

10,5 cm Leichtgeschütz 40Výsadkáři předvádějí nasazení většího děla 10,5 cm Leichtgeschütz 40

Parametry děla 7,5 cm LG 40
Standardní obsluha: 4 muži
Průměr hlavně: 75 mm
Délka hlavně: 458 mm
Délka zbraně: 750 mm
Hmotnost zbraně: 145 kg
Úsťová rychlost: 350 m/s
Max. kadence: 8 ran/min.
Max. dostřel: 6800 m

 

Hlavní zdroje:
A Ivanov: Artillerija Germanii v period Vtoroj mirovoj vojny, Sankt-Petěrburg 2003
Fallschirmjäger Regiment 2, LoneSentry.com, Wikipedia.org

Fotografie: Bundesarchiv, US Army, archiv autora

Publikace: Extra Válka – Vojska 12/2013

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

19.září 1941 obsadili německé jednotky Kyjev

19.září 1741 – Ve Frankfurtu nad Mohanem byla uzavřena smlouva mezi Bavorskem a Saskem o dělení Rakouského dědictví. Bavorsku měly připadnout Čechy a západní část alpských zemí, Sasku Morava a Horní Slezsko.