Kdo je online

Právě přítomno: 2759 hostů a žádný člen

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Za Varšavského povstání bojoval na straně povstalců také Hetzer s přezdívkou Chwat. Více o tom naleznete na odkaze: http...
V půlce dubna se uskutečnilo cvičení Nordic Fires 2019 v prostoru švédské letecké střelnice Vidsel za účasti českých Gri...
Štefánikova smrt byla nehoda. Nevyvážené letadlo při přistání sklouzlo po křídle, říká historik https://www.irozhlas.cz...
Fascinující, že se někomu po tomhle stýská. Když tam vidím fronty na toaletní papír, reportáže o nedostatku košťat apod ...
Corp. Anderson - Komentář v M2HB
U.S. Sailors Fire the M2 Browning and Twin M2HB https://www.youtube.com/watch?v=f8kcn_mdReY

VÝZBROJ PĚCHOTY

Zveřejněno: 30. 4. 2015 8:00 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: VÝZBROJ PĚCHOTY Kategorie: PROTITANKOVÉ ZBRANĚ

Pěšák proti pancíři: Zrození ručních protitankových zbraní

Dvě známé protitankové pušky, vpředu britská Boys, vzadu sovětská PTRD-41

Dvě známé protitankové pušky, vpředu britská Boys, vzadu sovětská PTRD-41

Současná pěchota je standardně vybavena účinnými zbraněmi proti tankům. Vývoj této kategorie techniky však určitě nebyl jednoduchý a spektrum pěchotních protitankových zbraní z druhé světové války bylo neobyčejně pestré.

 

Příchod tanků v první světové válce znamenal skutečně dramatický zvrat, a proto se okamžitě začalo s hledáním účinných protitankových zbraní. Coby první to byly různé typy kanonů, ale ty byly pro pohyblivou pěchotu obvykle příliš těžké. Logicky pak vznikl požadavek, aby byly vytvořeny nové principy zbraní, jež budou schopny tank zničit (nebo alespoň vyřadit z boje) a současně budou natolik lehké a jednoduché, aby je mohli přenášet a používat pěšáci. Ve druhé světové válce tak byl nasazen vysoký počet typů pěchotních protitankových zbraní, z nichž se některé skutečně osvědčily a položily základ i pro moderní výzbroj tohoto druhu, zatímco jiné zůstaly pouze zajímavými historickými kuriozitami.

Americký odpalovač raketových střel M1, známý pod přezdívkou Bazooka

Americký odpalovač raketových střel M1, známý pod přezdívkou Bazooka

Soumrak protitankových pušek

Již na konci první světové války vytvořili Němci první zbraň z kategorie, na niž se poté v boji s tanky spoléhalo zhruba dvacet let, a to první protitankovou pušku. Jednalo se o velké pušky, jež střílely municí poměrně malých ráží, ale se značným průbojným účinkem. Proti tehdejším lehkým a středním tankům či obrněným vozům to zpravidla stačilo, tyto zbraně však poměrně rychle ztratily účinnost, když válka přiváděla na scénu stále silnější a odolnější střední a těžké tanky. Mezi nejrozšířenější zbraně tohoto druhu patřila německá Panzerbüsche 39, která pálila municí ráže 7,92 mm s wolframovým jádrem. Ve své době měla docela dobrou průbojnost (na 300 m prorazila 25 mm oceli), byla ovšem jen jednoranná. Velice známá je také britská puška Boys kalibru .55 (tj. 13,97 mm) s přibližně podobným účinkem, ale se zásobníkem na pět ran. Japonská zbraň Typ 97 měla ráži dokonce 20 mm, ale svými rozměry a váhou (52 kg) už byla spíše lehkým protitankovým kanonem a její doprava byla značně komplikovaná. V paradoxní situaci se ocitl Sovětský svaz, jenž protitankové pušky dlouho ignoroval a zavedl je do služby až v roce 1941, kdy je jiné velmoci většinou vyřazovaly. Rudá armáda získala dva typy, a sice jednorannou PTRD-41 a pětirannou samonabíjecí PTRS-41. Obě dvě poté zůstaly ve výzbroji řadu let, protože Sověti pro ně zvolili vysoce výkonný 14,5mm náboj, díky kterému byly proti lehčím vozidlům účinné ještě počátkem 50. let (objevily se ještě v korejské válce). Lze říct, že nástupci protitankových pušek jsou dnešní tzv. protimateriálové pušky (zpravidla kalibru 12,7 mm), které mohou ničit i lehčí obrněná vozidla.

7.92mm Panzerbuchse 39

7.92mm Panzerbuchse 39

Co všechno může voják házet

Významnou část spektra protitankových zbraní tvoří prostředky házené, jejichž „pohonem“ je síla svalů vojáka. Na jedné straně stojí improvizované zbraně, z nichž zaručeně nejznámější je tzv. Molotovův koktejl, poprvé nasazený zřejmě během španělské občanské války. V podstatě jde o zdokonalenou podobu zápalné lahve, v níž není jen samotná hořlavina (obvykle benzín), ale rovněž zhušťující látky (jako nafta, olej či pryž), díky kterým benzín ulpí na povrchu. Aby však byl Molotovův koktejl proti tanku skutečně účinný, musí se hořlavina dostat do prostoru motoru, což nebylo právě snadné. Hodně podobně na tom byla i další více či méně provizorní házená zbraň, a to fosforový granát, v němž byla samozápalná směs; to sice znamenalo snazší použití, ale zároveň to zvyšovalo riziko. Svého času se dost používaly také různé protitankové granáty či miny, které se přichytily k povrchu tanku, třeba magneticky (příkladem je německý Hafthohlladung) nebo lepidlem (nechvalně známý britský granát No. 74 alias „sticky bomb“). Za nejvíce propracované házené protitankové zbraně lze patrně pokládat speciální granáty, jež byly aerodynamicky vyřešené tak, aby při správném způsobu hození dopadla na povrch tanku jejich kumulativní hlavice (což také nebylo příliš snadné). Nejznámější zbraní tohoto druhu je německý prostředek Panzerwurfmine, dalšími příklady jsou sovětské granáty řady RPG, např. RPG-6, který se vyskytoval ve výzbroji některých prosovětských zemí ještě v 80. letech. Tyto zbraně však nikdy nebyly příliš oblíbené, jelikož byly logicky použitelné jenom na vzdálenost ručního hodu, což obvykle nepřesahovalo 30 m.

Ruční granát No. 74

Ruční granát No. 74

Přehlídka technických kuriozit

Než dojdeme k poslední kategorii pěchotních protitankových zbraní, která se nakonec ukázala jako nejperspektivnější, zastavíme se ještě u několika zvláštních nápadů, jež se v tomto oboru objevily. Lze zmínit třeba britský vrhač Northover, což byl fakticky primitivní minomet, který měl odpalovat fosforové granáty (ve skutečnosti skleněné lahve s fosforovou zápalnou směsí). Šlo o spíše zoufalý prostředek, který vznikl v době, kdy Británie očekávala německou invazi a fakticky neměla zbraně, jimiž by dokázala efektivně bojovat proti německým tankům. Do téže skupiny patří trochu podobná sovětská zbraň, známá jako „ampulemjot Kartukova“. Jistě není překvapivé, že jakmile největší nebezpečí pominulo, takové improvizované konstrukce rychle opustily scénu. Originální protitankovou zbraní byl britský vrhač PIAT, jenž na pohled hodně připomínal pancéřovku či raketomet, ale jeho kumulativní střelu (mimochodem dosti účinnou, probíjela 100 mm pancíře) odpalovala silná ocelová pružina. Naneštěstí byl vrhač PIAT velmi nemotorný, nesnadno se obsluhoval a k napnutí pružiny bylo třeba síly dvou mužů, navíc se to v boji provádělo velice těžko. Za nejvíce kontroverzní protitankové zbraně se jistě dají označit ty sebevražedné. Rudá armáda vycvičila na likvidaci tanků psy, kteří měli na hřbetě „batůžek“ s výbušninou a měli vběhnout pod vozidla, kde vzhůru trčící spoušť odpálila nálož. Zhruba od roku 1944 začalo Japonsko užívat i „lidské miny“, tzn. vojáky, kteří útočili na americké tanky s náložemi na zádech či v rukou. Účinnost této metody byla značně variabilní, jisté však je, že Američanům působila psychický šok a morální vyčerpání.

Britský PIAT byl jednou z neoriginálnějších protitankových zbraní všech dob

Britský PIAT byl jednou z neoriginálnějších protitankových zbraní všech dob

Granátomety a raketomety

Přestože protitankové miny či granáty s kumulativními náložemi nebyly nikdy příliš oblíbené, bylo jasné, že onen princip nálože je vysoce účinný. Zbývalo tedy vytvořit vhodný prostředek jeho přepravy na tank. Nejprve se sázelo na puškové granáty, jež se odpalovaly z ústí běžných pušek, i ony se však ukázaly jako nepřesné a relativně málo účinné. Nakonec se prosadily dva principy, díky kterým vznikly dvě nejpopulárnější přenosné protitankové zbraně celé války. U Američanů to byl „2,36-inch Rocket Launcher M1“, známý pod přezdívkou Bazooka. Jednalo se o lehký, opakovaně použitelný raketomet, jehož kumulativní rakety doletěly na max. 600 m a probíjely až 120 mm pancíře. Němci na bázi kořistních Bazook zkonstruovali dosti podobně řešenou zbraň Raketenpanzerbüsche 43, známou hlavně pod názvem Panzerschreck nebo také Ofenrohr (roura od kamen), ovšem pak přišli s něčím ještě jednodušším. Zrodila se legendární „pancéřová pěst“. Ačkoli je někdy označována za raketu, ve skutečnosti projektil neměl žádný letový motor; Panzerfaust byl vlastně jednorázově použitelný bezzákluzový granátomet. První varianta měla dolet jen 30 m, ale u pozdějších vzrostl na 60 a pak na 100 m (a připravovaly se verze s dosahem až 250 m). Hlavice probila až 200 mm pancíře, takže dokázala zničit de facto každý spojenecký tank. Panzerfaust byl jednoduchý, levný a účinný, a proto není divu, že jeho princip převzala řada poválečných zbraní. Dnešní pancéřovky či přenosné protitankové řízené rakety lze tak označit za vzdálené potomky dvou nejpovedenějších pěchotních protitankových zbraní druhé světové války, tedy Bazooky a Panzerfaustu.

Německý poddůstojník vysvětluje vojákům zacházení s Panzerfaustem

Německý poddůstojník vysvětluje vojákům zacházení s Panzerfaustem

Hlavní zdroje:

Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války
Gordon L. Rottman: World War II Infantry Anti-Tank Tactics
Wikipedia.org

Fotografie: Waralbum.ru, Bundesarchiv, archiv autora

Publikace: Extra Válka – II. světová 7/2013

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

17.července 1820 zemřel český lékař, anatom a fyziolog Jiří Prochaska. Významné jsou jeho objevy v oblasti funkce nervů (roku 1784 poprvé použil a vysvětlil pojem reflex).