VÝZBROJ PĚCHOTY

AK-12: Kalašnikov se nevzdává

V září loňského roku ruská armáda poprvé odmítla pravidelný nákup útočných pušek systému Kalašnikov. Tento krok byl ale překvapivý jen zdánlivě, jelikož o zastaralosti a nutné náhradě této kultovní zbraně se hovoří již řadu let. Výrobce slavného „avtomatu“ však odmítá vyklidit pozice konkurenci a představil „Kalašnikov 21. století“.

Sériová podoba útočné pušky AK-12

Jméno Michaila Timofejeviče Kalašnikova je známé snad i absolutním laikům. Bez nadsázky geniální konstruktér legendární útočné pušky (často stále nepřesně označované za „samopal“) AK-47 oslavil loni v listopadu 92. narozeniny, pořád se však účastní vývoje zbraní v podniku Ižmaš (Iževský zbrojní a strojírenský závod). Na postu hlavního konstruktéra jej sice vystřídal jeho dlouholetý kolega Vladimir Viktorovič Zlobin, avšak ani nejnovější puška z firmy Ižmaš nezapře stopy rukopisu M. T. Kalašnikova.

Šest pušek „stovkové“ série

Vzhledem k obrovské rozvětvenosti rodiny automatických zbraní principu Kalašnikov, do níž patří trojciferný počet typů a verzí, zde opravdu není prostor na podrobný popis celé vývojové řady. Proto jenom stručně připomeňme, že původní AK-47 na munici 7,62×39 mm byl v roce 1959 následován modernizovaným AKM a o patnáct let později přišla zbraň AK-74 na munici 5,45×39 mm. Úpravy se sklopnou kovovou ramenní opěrkou místo dřevěné pažby mají sufixy S (AK-47S, AKMS, AKS-74), vznikl i 7,62mm kulomet RPK, resp. 5,45mm RPK-74. Dnešní základ výrobního programu společnosti Ižmaš představuje puška AK-74M (občas označovaná i jako AK-100), která stále využívá původní Kalašnikovův funkční mechanismus, avšak v její konstrukci se uplatnily nové materiály. Zejména zcela zmizelo dřevo a méně se využívá oceli, ze které je zhotovena jenom hlaveň a závěr, tělo zbraně je vyrobeno z lehkých slitin, široce se využívají plasty. Díky tomu je toto provedení lehčí a levnější. Od AK-74M bylo odvozeno pět dalších zbraní, které spolu se základním modelem tvoří „stovkovou“ sérii Kalašnikovů. Puška AK-101 využívá munici 5,56×45 mm NATO a AK-103 osvědčené ruské střelivo 7,62×39 mm (je tak vlastně náhradou starého AK-47). Druhou část „stovkové“ řady tvoří zkrácené pušky, a to 5,45mm AK-105, 5,56mm AK-102 a 7,62mm AK-104. Ony „dlouhé“ pušky mají celkovou délku 924 mm, s pažbou sklopenou podél levé strany těla 700 mm a hlaveň měří na délku 415 mm. Trojice krátkých pušek měří celkově 824 mm, po sklopení pažby 586 mm a délka hlavně činí 314 mm. Na rozdíl od starých zbraní řady AK mají pušky „stovkové“ řady na horní straně těla krátké kolejničky pro montáž různých zaměřovačů.

AK-74M

Odpověď na konkurenci

Bez ohledu na fenomenální úspěch zbraní principu Kalašnikov se už na konci 70. let hovořilo o jejich zastaralosti a potřebě náhrady. Proto byl v roce 1980 nastartován tzv. projekt Abakan, jehož výsledkem měla být nová automatická puška pro sovětskou armádu, jež by perspektivně nastoupila na místo AK-74. Na sovětské poměry neobvykle otevřená soutěž zahrnovala celou řadu nových a progresivně pojatých konstrukcí, ale kvůli krizi a rozpadu Sovětského svazu se velice dlouho táhla. Skončila až roku 1994, kdy byla vítězem vyhlášena zbraň od konstruktéra Nikonova, následně označená AN-94. Tato nepochybně zajímavá puška využívá tzv. balanční mechanismus, což je systém pružin a závaží, který významně omezuje zpětný ráz a stabilizuje pušku během střelby dávkou. Puška AN-94 byla přijata do výzbroje, ale pouze v malém počtu a jen u některých speciálních jednotek; podobně jsou na tom také další moderní útočné pušky, které mají balanční mechanismus a o nichž se hovořilo jako o nástupcích AK-74, např. zbraně řady AEK (systém Kokšarov). Dokonce i podnik Ižmaš vytvořil zbraně, jež kombinují princip Kalašnikov a balanční systém, a sice AK-107 (5,45 mm) a AK-108 (7,62 mm). Největší šance se však dávaly zbrani AN-94, jež byla prezentována i jako základní zbraň ruského „vojáka pro 21. století“. Stále častěji se mluvilo o tom, že éra pušek rodiny AK nezadržitelně končí. V září 2010 však přišlo překvapení v podobě představení prototypu zbraně AK-200, popisované jako „Kalašnikov 21. století“. Pochvalami nešetřili prezident Medveděv i premiér Putin, v loňském roce proběhly zkoušky a v lednu letošního roku společnost Ižmaš prezentovala sériovou verzi, která bude vyráběna pod označením AK-12.

Prezident Medveděv s prototypem pušky AK-200

Seznam změn a modernizací

Útočná puška AK-12 (celý název Avtomat Kalašnikova, obrazec 2012 goda) využívá základní funkční princip Kalašnikov; je tedy poháněna odběrem prachových plynů z hlavně a její závěr tvoří nosič závorníku pevně spojený s plynovým pístem a samotný otočný závorník. Speciální balanční systém patrně využit není, ale dynamika funkčního mechanismu byl údajně upravena tak, aby se omezil zpětný ráz a zvýšila se stabilita při střelbě dávkou. Na obou stranách těla se nalézá palcem ovládaná páčka se čtyřmi polohami: zajištěno, jednotlivé rány, tříranné dávky a plně samočinná střelba. Na první pohled zaujme také skutečnost, že AK-12 má na horní straně celého těla a rovněž na spodní straně předpažbí standardizované montážní lišty typu Picatinny (MIL-STD-1913), na které lze upevňovat nejrůznější druhy zaměřovačů, světlometů, rukojetí, granátometů a dalšího příslušenství. Zdokonalilo se také základní mechanické hledí, u kterého se podstatně zvětšila záměrná délka. Jinak je řešený celý spoušťový mechanismus i uvolňovač závěru, ale podrobné informace o těchto prvcích dosud k dispozici nejsou. Co je naopak velmi zjevné, to je naprosto nová konstrukce pažby. Části uživatelů totiž na puškách AK „stovkové“ série může vadit poněkud archaický tvar pažby a absence teleskopického mechanismu (neboli nemožnost změny délky). U zbraně AK-12 lze nastavovat jak délku pažby, tak i polohu botky pažby. Kromě toho bylo lehce přepracováno ústí hlavně, aby bylo možno odpalovat i puškové granáty zahraniční výroby; díky nové hlavni je zbraň též přesnější. A vzrostla rovněž nejvyšší kadence; max. rychlost střelby zbraní série AK činila po desítky let cca 600 ran za minutu, ale AK-12 slibuje dosáhnout až 1000 ran za minutu.

Útočná puška AK-12 s příslušenstvím

Nabídka munice a variant

Základní podoba AK-12 využívá střelivo ráže 5,45×39 mm. Dají se použít 30ranné zásobníky z AK-74 nebo 45ranné z kulometu RPK, prakticky se však počítá zejména s novými řadovými zásobníky na 30 či 60 ran a bubnovým zásobníkem na 95 ran. Konstrukce AK-12 ale sleduje i další z důležitých dnešních trendů, a to možnost rychlé přestavby pušky na jiné druhy munice. AK-12 se totiž bude vyrábět ve dvou provedeních. „Lehké“ bude primárně určeno pro střelivo ráže 5,45×39 mm s tím, že bude možná konverze nejen na ruské náboje 7,62×39 mm, ale také na munici 5,45×45 mm NATO a zřejmě i na nové střelivo 6,5×38 mm Grendel, zatímco verze „těžká“ bude určena pro starou munici 7,62×51 mm NATO. Kromě toho se však spekuluje, že Ižmaš chystá ještě jeden zcela nový typ munice, který má patrně konkurovat novým západním nábojům ráže 6,5 a 6,8 mm. Co se týče další variability AK-12, údajně má vzniknout zkrácená puška (karabina) AK-12U, samopal PPK-12 (jestliže v něm však bude použita pušková, nikoli pistolová munice, bude se jednat spíše o výrobek kategorie PDW, Personal Defence Weapon), dále puška pro odstřelovače SVK-12 a lehký kulomet RPK-12. Plánují se též poloautomatické obměny pro civilní trh. Sériová produkce AK-12 má začít koncem letošního roku či počátkem roku 2013. O pušku už oficiálně projevují zájem Vnitřní vojska (tedy ozbrojené síly náležející pod Ministerstvo vnitra) a hlásí se mnoho zájemců z Asie, Afriky a Latinské Ameriky, kde má značka Kalašnikov vynikající jméno. Otázkou samozřejmě stále zůstává, zda své rozhodnutí o opuštění principu Kalašnikov změní sama ruská armáda. Jisté ovšem je, že se tato legenda své výjimečné pozice rozhodně nevzdá bez tvrdého boje.

Reklamní plakát útočné pušky AK-12

Foto: Ižmaš a archiv

Publikace: ATM 5/2012