Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 59

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'
https://www.youtube.com/watch?v=BZtmG-vTxYY
Duke - Komentář v B-2 Spirit
Youtube: B2 COCKPIT TOUR & AERIAL REFUELING
U.S. Clears Sale of F-16 Jets to Taiwan https://freebeacon.com/national-security/u-s-clears-sale-of-f-16-jets-to-taiwan...

ZPRÁVY

Zveřejněno: 28. 2. 2014 15:36 Napsal Petr Harazím
Nadřazená kategorie: ZPRÁVY Kategorie: Vojenské zprávy

Krvavý Majdan aneb peklo na Institutské

Umírat není tak strašné, jako čekat na smrt. Když víte, že ona přijde ne někdy v budoucnosti, ale za vteřinu nebo dvě. Je strašné vidět, jak je smrtí naplněn odstřelovaný prostor kolem vás. Sedě za tenkým, krví potřísněným, štítem s proti kulkám absolutně neodolnou přilbou na hlavě.

Horečně nasávajíce vzduch páchnoucí kouřem a naplněný výkřiky, nadáváním, sténáním a proklínáním.

Je strašné vidět, jak se k přeběhnutí od jednoho stromu k druhému rozhodne muž, náhle padá k zemi nemotorně pod sebe schovávaje ruce. Je strašné vidět, jak se do stromů zanořují kulky, přičemž do okolí rozstřelují třísky, které se bolavě zarývají do tváře. Je strašné pod palbou odtahovat těla raněných nebo mrtvých lidí, se kterými jsem ještě před pěti minutami běžel do útoku s dřevěnými pálkami v rukou.

Je strašné si uvědomit, že vše kolem je naplněno smrtí, že to je opravdová válka. Ne ta „válka“, která byla dříve na pokojných Majdanech, ale ta válka, které se tak dovolávali internetoví revolucionáři, které tak přestala bavit vláda banditů. Strašné je to, že nyní ta válka není na obrazovkách počítačů, nebo ve streamovaných přenosech. Je všude kolem. Všude. Je strašné i to, že pokud se o milimetr vysunu z poza stromu, mohu vyhasnout navždy. A nikdy se nedozvím, jaký bude výsledek této války.

Když po vás střílí, mozek rozkládá vnímání na segmenty. Jeden křečovitě hodnotí stupeň ochrany těla, přičemž nutí oči neustále běhat sem a tam a porovnávat sektor ochrany s trajektorií kulek. Druhý vypaluje do paměti všechny detaily uviděného za poslední minuty: od zalité krví země a ležících těl po podrobnosti každé vrásky na kůře stromu, za kterým sedíte.

Třetí se snaží analyzovat situaci a vybrat okamžik pro další přeběhnutí k nejbližšímu úkrytu. Třetí je ten nejnebezpečnější. Právě on přinutil k běhu mnoho těl, která nyní leží bez hnutí nebo opodál sténají bolestí. Na otevřeném, ze strany odstřelovačů a kulometníků prostříleném prostoru.

{youtube}kg9fjOfPZyE{/youtube}

Bylo to strašné, ale já se nebál. Já jsem šel do útoku v ten čtvrtek a přežil jsem, abych nyní mohl podat svědectví. Se mnou šel můj přítel. Ještě před útokem jsme se společně jeden druhému smáli, jak směšně vypadáme v přilbách. V tu chvíli nás ovládlo hloupé veselí nasáklé hysterií. Poté nám již do smíchu nebylo. Pak už to nebylo směšné.

Zapamatoval jsem si, že jednotlivé výstřely něčím připomínají zvuk otevírané plechovky s nápojem, jen jsou sytější, o tón nižší a zakončené krátkým klapnutím. Poslouchat palbu z automatů bylo mnohem strašnější, i když nebyla tak nebezpečná, jako odstřelovači.

Při odrážení kulek na okamžik vznikal a opět zanikal malý obláček dýmu. A když se tato odrážení kulek kolem znásobilo, v ústech jsem pocítil chuť sody smíchané s karbidem. Já netuším, jakou chuť má karbid, ale přesně takové srovnání mi přišlo do hlavy. Kulky zarývající se do země zvedají malé fontány odpadu, špíny a spadaného listí.

Když se naše skupina dostala do zóny odstřelovačů, logicky jsme se všichni vylekali, až se nám začala třást kolena, někteří začali škytat, někteří si zřejmě nadělali do kalhot. Přesto jsme pokračovali v postupu rychlostí dva metry za minutu. Jednomu z nás (neznám jeho jméno) se kulka zaryla do holeně a on upadl. Jeho přilba po nárazu do země odletěla někam daleko. Ti, co šli za námi, na nás křikli, že ho odnesou, abychom se nestahovali.

A přitom ústup byl to jediné, co se nám chtělo. Strach ze smrti je ten nejlepší stimulátor k běhu tam, kam hledí oči. Právě tak začíná touha žít jako nikdy před tím. Ale bez nadšení. A proč tedy žít, pomyslel jsem si. Kvůli čemu? Kvůli komu? Jak se pak na sebe budu dívat do zrcadla? Postupovali jsme rozdrobeně, jednotlivě. Zakrývali jsme se svými štíty. Dobíhali jsme ke stromům. Já měl štěstí. Strom, ke kterému jsem doběhl, byl široký a já jsem si mohl dřepnout s jednou rukou na hrudi, druhá držela štít. Tak jsem se ocitl v relativním bezpečí.

{youtube}T6IbEIBhb8o{/youtube}

 

A kolem mě byla apokalypsa. Střílení automatů, zdravotníci pobíhající bez jakékoliv ochrany, také obyčejní demonstranti bez přileb, nářky, sirény v dálce, které se evidentně překřikovaly.  Hřmot převalovaných aut někde vpředu u barikád, přehazování pneumatik (některé už hořely, aby nás kouř z nich ochránil před odstřelovači, ale dým nešel jejich směrem – dým se v ten moment nesl trochu vlevo a zpět, jak jsem si zapamatoval). Bouchání našich o železo, stejně jako během předchozích, ne tak krvavých bojů, tenký hvizd odrážejících se kulek. To všem se ze všech sil snažilo, abych se zbláznil.

Nikdy bych si ani v nejhorších snech nepředstavil, že moje Ukrajina bude taková, že já se budu muset účastnit bojů. I když, jaké to jsou boje. Bojů se účastnili ONI. My jsme jen přebíhali jak mravenci od úkrytu k úkrytu. S pálkami a lahvemi v rukách. Dohodit koktejl bylo prakticky nemožné. ONI se nacházeli na vyvýšenině asi 100 až 150 metrů od nás.

Bez ohledu na to všechno jsme útočili. Neozbrojení. Vylekaní. Dezorientovaní. Zakrvavení. Špinaví. Ale útočili jsme. Lidé padali. Viděl jsem chlapce v motorkářské helmě, jak přebíhal přes cestu a téměř doběhl do úkrytu. Téměř. Ani jeho jméno jsem do dnes nepoznal.

Viděl jsem, jak padali okamžitě (kulka v tomto případě zřejmě trefila přímo do hlavy a smrt přicházela ihned) i jak padali jako ve zpomaleném filmu (pomalu, nejdřív do sedu, pak se hlava uklonila k hrudníku a tělo se beze spěchu svalilo na bok). Téměř nikdo neležel na zádech (viděl jsem jen dva takové). Všichni mrtví leželi na boku nebo v jiných pozicích. Krví bylo zalito, umazáno nebo postříkáno téměř vše – lidé, země, stromy, tváře, oblečení, štíty, přilby, barikády, pneumatiky, lahve). Zdálo se, že kapky krve tečou i po nebi. Natolik to ráno vše ovládla rudá barva.

Viděl jsem dívku, zdravotnici, které odstřelovač podaroval kulku do krku, jak ji odváděli dozadu a krev jí stékala proudem po ruce přiložené ke krku. Viděl jsem, jak kněz přebíhal v úkrytu štítu od jednoho raněného k druhému. Viděl jsem, jak jednomu muži kulka přistála ve stehně a on se zkroutil jak jedle ve větru.

oběti na Ukrajině

Viděl jsem mladého chlapce, jak sedí za barikádou, ve které odstřelovač zřejmě našel skulinku, neboť chlapec s sebou v okamžiku praštil o zem a jeho ruce křečovitě začaly chytat vzduch.  Viděl jsem, jak nahoře kmitají černé postavy, pobíhají sem a tam a vysílají prameny ohně. Viděl jsem, jak nějaký neznámý kluk zapálil knot koktejlu a vyběhl bez štítu a přilby z poza barikády. Proběhl 5 metrů, zeširoka se rozmáchl a hodil ho JEJICH směrem. Koktejl nedoletěl, ale chlapec se vrátil živý a zdravý za barikádu. Viděl jsem toho tolik, že mi to stačí na celý život.

{youtube}oBPuoLa3jmM{/youtube}

Rozhodl jsem se přeběhnout z úkrytu stromu k barikádě, kde ležel jeden kluk a seděli další tři. Rozhodoval jsem se jen těžce. Ukázalo se, že nejsem nebojácný hrdina. Chtělo se mi sedět za bezpečným stromem a čekat, dokud vše neskončí. Dokud vše neskončí tak či jinak.

Vyběhl jsem a každý výstřel, který jsem slyšel, když jsem běžel, přikrčený a se štítem vystaveným vpřed, jsem vztahoval k vlastní špinavé a strachem zhroucené osobě. Pocit, že přímo teď, v tuto vteřinu, mohu zemřít, je s největší pravděpodobností ten nejnevysvětlitelnější z pohledu hloubky hrůzy pocit. Proběhl jsem kolem toho kluka v motorkářské helmě, koutkem oka jsem zahlédl kaluž krve, která vytékala zpod helmy a téměř jsem se ze skoku zabořil do téměř bezpečného prostoru a přikrčil se ke kusům překližky, šrotu, blíže neidentifikovatelného stavebního materiálu, mezi stejným způsobem skrčená, ale přesto ještě živá a bojeschopná těla.

Všude kolem pokračoval chaos. Jediní, kdo působil víceméně organizovaně, byli zdravotníci. Raněné odnášeli bez přestání. Vlekli je za ruce, nosili ve čtyřech společně s bojovníky, nosili položené na štítech tak, že nohy vláčeli po zemi, ale přesto odnášeli. Tito lidé se také báli, ale oni i pod palbou pracovali. Nevím to přesně, ale kromě té dobrovolnice z řad mediků ONI zdravotníky nechávali na pokoji.

Někteří z našich běhali nebo se napůl plazili pod ochranou štítů, stejně jako já. Někteří se ani ničím nechránili. Někteří dokonce byli bez přileb. Různí lidé tam byli toho rána, v odstřelované zóně. A nyní jsou všichni mými přáteli.

Ne ti, kteří filosoficky hodnotili strategii vedení pouličních bojů při pití piva u počítače. Ale ti, jejichž podrážky zanechávali krvavé stopy na zemi Kyjeva v ten strašný Den krve. Neznal jsem je 5 minut před střelbou a nevím, jak se jmenují, kde se nyní nacházejí, odkud jsou, jestli zůstali živí. Ale vím, že oni jsou mými nejlepšími přáteli. Není možné nepovažovat za přítele člověka, jehož rameno se opíralo o to tvé, když se všude kolem odrážely kulky a leželi mrtví a zranění. To prostě nejde.

Ještě jeden člověk, který běžel k nám, dostal kulkou do ramene. Zranění bylo lehké, on doběhl, ale dost silně z něj stříkala krev. Já a ještě jeden bojovník jsme ho začali odtahovat dozadu směrem k našemu základnímu opevnění k centru zdravotníků. Je krajně nepohodlné vést člověka, hledět přitom vpřed a naklánět dopředu trup, přičemž ruku máte vykroucenou do z fyziologického pohledu téměř nemožného zlomu směrem dozadu a druhou rukou se chráníte štítem. V ten okamžik i můj štít prošel bojovým křestem. Cítil jsem lehké údery, když jím kulky procházely skrz a letěly dál, když naštěstí nikoho z nás netrefily.

Došli jsme. Dolezli. Doběhli. Zde bylo klidněji, tišeji, i když ze všech stran se neslo sténání a křik. Ale sem kulky nedolétaly. I když je třeba dodat, abychom dali spravedlnosti zadostiučinění, že střelba z JEJICH strany značně potichla. Střelba za automatických zbraní zmizela téměř zcela, bodavé výstřely odstřelovačů se také ozývaly méně. Já jsem s ostatními bojovníky přinesl ještě dva mrtvé (jeden s čistým průstřelem krku a druhý střelený do hrudníku) a šel jsem hledat svého přítele.

Záběry z roku 1941 by s největší pravděpodobností vypadaly stejně (pokud bychom vymazali moderní budovy).  Všude plameny. Tu hořící barikáda, tu naše ohniště, louže krve, pásy krve tam, kde táhli zraněné a mrtvé, nehybně ležící lidé, barikády, rozházené odpadky, přilby, štíty, pálky, rozbité lahve, vypálené černé ostrůvky od koktejlů, kouř nad městem. Mozek prostě někdy odmítá přijímat takový surrealismus.

Vzpomínky mě přeplňují. Jsem jimi doslova nacpán. Hlava mi vybuchuje, ale já se zastavím. Stejně jsem to nedokázal popsat tak, jak by to dokázal talentovaný spisovatel. Já prostě dnes po příjezdu domů otevřel internet a rozhodl jsem se popsat ten strašný, krví nasáklý den.

{youtube}TXcBjkLYdlk{/youtube}

Ještě poznámka na konec. Můj přítel, se kterým jsem tam byl, se jmenoval Oleh Ušněvič. Jmenoval. Jeho zastřelil odstřelovač na Institutské ulici. Jmenoval se. Odmítám v to věřit.

Převzato a přeloženo z blogu Gilead Kroaton

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

18.září 1911 Velká Británie poprvé testuje dvoumotorové letadlo

18.září 1323 – Habsburkové uzavřeli mírovou smlouvu s Janem Lucemburským a odevzdali mu listiny, o které opírali své nároky na vládu v Čechách. Museli mu též vrátit některé statky na Moravě (například Znojmo, Břeclav, Podivín).