Kdo je online

Přihlášení uživatelé 2
Hosté 70

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'
https://www.youtube.com/watch?v=BZtmG-vTxYY
Duke - Komentář v B-2 Spirit
Youtube: B2 COCKPIT TOUR & AERIAL REFUELING
U.S. Clears Sale of F-16 Jets to Taiwan https://freebeacon.com/national-security/u-s-clears-sale-of-f-16-jets-to-taiwan...

ZPRÁVY

Zveřejněno: 31. 7. 2008 21:11 Napsal Andrea Kostlánová
Nadřazená kategorie: ZPRÁVY Kategorie: Vojenské zprávy

Vojenská emancipace Evropy a její realita

"Srdečná dohoda " mezi Francií a Británií byla uzavřena v roce 1904 po měsících tvrdého diplomatického vyjednávání a neobsahovala  žádné „ srdečné „ pasáže či klauzule o „ přátelství na věčné časy „ .Její publikované , a zejména tajné články  (např. o tom, že Španělsko dostane území, nad kterým sultán již nedokáže vládnout ) , nenechaly nikoho na pochybách , že šlo o velmi tvrdý obchod.

   Urovnala vzájemné britsko-francouzské rozpory v koloniálních otázkách po bitvě u Fašody v Súdánu 1899 (+ drobné spory v západní Africe ) ,a signalizovala růst  britsko-německého antagonismu, vyvolaného německou vojenskou a obchodní expanzí (program výstavby německé vojenské flotty se zaměřením na ponorky z roku 1900, výstavba Bagdádské dráhy,německý zásah do jihoafrického búrského konfliktu ) .

Hlavními iniciátory dohody byly z francouzské strany Théofil Delcassé a britský král Eduard VII . Touto dohodou Británie opustila tradiční britskou politiku „ skvělé izolace „ ( splendid isolation) . Nejdůležitější část dohody tvořila úmluva, že Francie uznává britský protektorát v Egyptě  ( ale  generálním ředitelem  egyptských památek  měl být vždy francouzský vědec – na rozdíl od  Američanů  evropské mocnosti chápaly význam „historických památek“ ) , zatímco Francie  dostala na oplátku zelenou  k „ mírovému  pronikání“ do Maroka, které si již rozdělila se Španělskem („mírové pronikání“ znamenalo „právo“ diktovat Maroku podmínky skrze udělené půjčky) .  

Na tuto smlouvu  Německo odpovědělo provokativním projevem německého císaře Viléma  II v marockém Tangeru ve prospěch svobodného obchodu prošpikovaného nezakrytými válečnickými hrozbami . ( Postoj Německa podpořilo jen Rakousko-Uhersko, protože  Itálie, třebaže člen Trojspolku, se postavila na stranu Francie). Vzniklou krizi řešila  1905 konference 11 evropských států, USA a Maroka ve španělském Algecirasu.Sultánovi byla sice potvrzena formální nezávislost, ale Francie pomocí půjček v podstatě Maroko anektovala.  

Druhá marocká krize vypukla 1911 , když povstání v oblasti Fezu využila francouzská armáda k obsazení sultánova sídelního města.Ihned poté připlul do Agadiru německý dělový člun Panter a Berlín požadoval část Maroka nebo celé Francouzské Kongo jako kompenzaci.

Británie se však postavila za Francii, takže Německo muselo své nároky zmírnit . Francie poté s Německem  podepsala dohodu, kde výměnou za francouzský protektorát v Maroku přenechala Německu část ( o velikosti Norska ) Francouzského Konga.

8.4. 2004 byla mezi Francií a Británií podepsána u příležitosti jejího stého výročí  nová Srdečná dohoda, která nevyzněla o nic méně cynicky , protože Chirak v té době usiloval  o vytvoření „ tvrdého“ evropského jádra s Belgií,Lucemburskem a Německem, zatímco Blair se v Moskvě marně snažil „vytáhnout“ Putina z euroasijské osy  Paříž, Bonn, Moskva.

Neogaullismus Paříže a neoatlantismus Londýna  (třebaže prezidentem  Evropské federace by se  Blair neváhal stát ,jak prohlásil v únoru 08 , ale proti jeho kandidatuře je Valéry Giscard d´Éstaing a francouzští socialisté) na sebe narážejí na každém kroku.

Francie a Británie jsou v rozdělené Evropě magnetické protipóly,zatímco Washington si mne ruce – jeho strategie „ rozděl a panuj „ funguje v Evropě geniálně.

 Bez ohledu na svůj ekonomický a průmyslový potenciál Evropa hraje ve světě v 21.stol. stále podřadnou politickou roli jako nesvéprávná entita,  přívěšek Washingtonu, který jí  spolu s NATO  zajištˇuje obranu. Evropa je vojensky slabá, přestože dává na svoji obranu  60%  rozpočtu USA.
 

Vojenská emancipace Evropy byla  po vytvoření NATO dlouho choulostivým politickým tabu, třebaže  s návrhem na vytvoření Spojených socialistických států Evropy pod taktovkou Moskvy přišli již v červenci 1945 britští labouristé, a Spojené státy evropské ,vedené Londýnem a Paříží, propagoval Churchill v září 1946 při svém vystoupení v Curychu.
 

Churchillův projev z 5. března 46 ,který pronesl na univerzitě ve Fultonu  u příležitosti převzetí čestného doktorátu  za přítomnosti Trumana, ve kterém zkritizoval „  nesvobodné sovětské impérium“  , oznámil vytvoření „ železné opony“ , a vyzval k jednotě anglosaských zemí , je všeobecně pokládán za odstartování studené války, ale ve skutečnosti byl jen odpovědí na předchozí projev Stalina z 9.2. 1946, ve kterém Stalin vyhlásil nulovou toleranci vůči kapitalistickým státům.

V březnu 1947 byla z iniciativy francouzského socialisty Leona Bluma uzavřena britsko-francouzská dunkirská smlouva o společném postupu v zahraniční a bezpečnostní politice, namířená proti Německu (Britové žárlili na pozornost, kterou Američané Německu projevovali) .
 

Marshallův plán hospodářské pomoci Evropě a Japonsku,vyhlášený 1947, Stalinův ministr zahraničí  Vjačeslav Molotov nejprve uvítal a poté odsoudil jako dolarový imperialismus … Na měnové reformy v záp. okupačních zónách  Moskva v červnu 1948 odpověděla zablokováním pozemních přístupových cest do záp. zóny Berlína s tím, že „ se opravují“.

Když Truman  pochopil, že jejich „oprava“ bude trvat déle (Stalin ustoupil až v květnu 49) , Američané zorganizovali letecký most potravinové pomoci  .

 Schumanův plán  na evropskou integraci,který  pařížskou smlouvou z 1951 vytvořil Evropské společenství uhlí a oceli a zapojil NSR do této organizace , de facto zrušil rúrské dohody (US,UK,F + Benelux) podepsané v Londýně z jara 1949  o mez. správě německých uhelných dolů jako podmínky pro vytvoření NSR .  

Schumanův plán skoncoval s politikou „ rozkrádání “  něm. průmyslu, což  však nebylo po chuti de Gaullovi, který chtěl  zabránit hospodářské obnově Německa , což byl i původní plán Jeanna Monneta z roku 1945 na  úplné převzetí  rúrských a sárských uhelných dolů Paříží (německé hornoslezské uhelné doly převzalo PL), které byly NSR vráceny 1957 s tím, že Paříž v nich bude mít právo těžby až do roku 1981  ….
 

 De Gaulle po svém návratu na politickou scénu v roce 1958  evropskou integraci v režii Roberta Schumana (o 14 let starší než CHDG) ostentativně ignoroval, o to více, že  Robert Schuman , původem Lucemburčan s německými univerzitami , jako poválečný ministr zahraničí a premiér Francie  hlásal „třetí cestu“  vůči komunistům a gaullistům , tj. usmíření s Německem. 1960 de Gaulle rozhořčeně odmítl plán velitele NATO Laurise Norstada , aby tři  západní jaderné mocnosti (US,UK,F) spojily své jaderné síly pod společné velení NATO  (viz Norstad Plan Time.com)  …

 De Gaulle bránil  evropské integraci i  blokováním vstupu UK do EHS, které si přihlášku podalo již 1961, ale bylo soustavně vetováno de Gaullovou Francií. Teprve  po  smrti ChDG v listopadu 1970  prez. Pompidou zvrátil  francouzskou dezintegrační politiku , a Spojené království bylo konečně přijato do EHS, aby v něm , na oplátku, vetovalo co mohlo …

Zatímco ve Vietnamu s postupujícími  komunistickými povstalci  s velkými ztrátami bojovali Francouzi již od roku 1945 za přihlížení USA ,které odmítly poskytnout leteckou pomoc francouzským výsadkářům a de facto učinily vše proto, aby zde Francouzi byli co nejdříve poraženi a US mohly zaplnit  uvolněné mocenské vakuum,korejská válka (1950-53)  poskytla Washingtonu  záminku ke znovuvyzbrojení Německa , s čímž  Francouzi nesouhlasili, ale potřebovali pomoc v Indočíně .

 V říjnu 1950 franc. premiér René Pleven  navrhl vytvořit  evropskou armádu  : 1952 bylo vytvořeno Evropské obranné společenství ( F.Ně,It, země Beneluxu), Smlouvu o jeho vytvoření Paříž  však nakonec neratifikovala, takže vůbec nevstoupilo v platnost .  Pařížskými dohodami,které revidovaly bruselskou smlouvu, bylo NSR začleněno do NATO (s Německem CHDG uzavřel „mírovou“ smlouvu až v roce 1963, namířenou proti Anglosasům …)  .  

 Po XX.sjezdu KSSS (únor 1956) ,na kterém Chruščev ve svém tajném projevu  na uzavřeném zasedání ÚV vystoupil s kritikou stalinského kultu osobnosti, se o trochu změnila  image studené války, kdy iluzi o „lepších zítřcích „ vyvolalo první poválečné setkání státníků Západu a Východu v Ženevě 1955, když si Eisenhower potřásl rukou s Chruščevem, ale zatímco na veřejnosti se „líbali“, v zákulisí Chruščev vyhrožoval spojencům válkou o Berlín ,který chtěl Chruščev sjednotit pod autoritou soudruha Waltera Ulbrichta,třebaže KGB a Gromyko válečné nadšení Chruščeva  nesdíleli.  

Když   nezkušený J.F.Kennedy (leden 1961) k údivu trnoucího spolkového kancléře  Adenauera Chruščovovi neustoupil, Chruščev  Ulbrichtovi nařídil, aby nechal postavit kolem záp. Berlína  „čínskou“ zedˇ (srpen 1961)  . Postavením berlínské zdi nastala doba ledová, dovršená okupací Československa 21.8.1968.   „Oteplení“  nastalo až s nástupem Willyho Brandta z SPD do funkce spolkového kancléře v říjnu 1969. Jeho „OstPolitik“, zlepšování vztahů s MOW,Polskem a Československem , mu vynesla 1971 Nobelovu cenu za mír.

 1972 se v Helsinkách uskutečnila jednání mezi Západem  a Východem o evropské bezpečnosti , kterých se proti vůli Brežněva zúčastnil „ na přání „  záp. Evropy i  Washington, a  1973 byl podepsán právně nezávazný Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráce v Evropě (KBSE, 35 států , evropské kromě Albánie + US ,CAN) , kterým Západ stvrzoval poválečný status quo, zatímco SU se škodolibě zavazoval k dodržování lidských práv ( kontrolu jejich dodržování považoval za vměšování se do jeho vnitřních záležitostí )  . Na dalších schůzkách se členové KBSE jen  obviňovali z nedodržování Závěrečného aktu.  

Překážka evropské integrace : CHDGCharles de Gaulle vedl proti USA a  UK  nesmiřitelnou válku, zatímco v EHS bojoval proti snahám Německa,Itálie a Nizozemí o větší integraci s nadnárodními orgány (federalizaci)  … Studenou válku Anglosasům CHDG vyhlásil ve svém projevu z 23.11.1959 ve Štrasburku, ve kterém proti anglosaskému atlantismu (politické a vojenské propojení mezi Evropou a Severní Amerikou, všechny ostrovy v Atlantiku  na sever od obratníku Raka jsou v držení členských států NATO, zakončeno vstupem Španělska do NATO 1986, Irsko a Bahamy,nezávislé od 1973, mají s US vojenské dohody, dnes je euroatlantickým prostorem i střední a východní Evropa ,viz web)  vyhlásil svoji koncepci silné Evropy od Atlantiku po Ural .

De Gaullova  koncepce „evropské“ Evropy ,z níž vyloučil Británii pro její neevropský atlantismus (privilegované vztahy Británie s USA začaly Dohodou o hranicích v Severní Americe mezi US a UK z 1818 ,a byly potvrzeny Monreovou doktrínou z 1823 (britskou ochranou). Od roku 1940 a přijetí zákona o půjčce a pronájmu  začaly hrát hlavní roli v těchto vztazích USA.), a zahrnul do ní Rusko   …  Společně s Araby (osa EurArabia,kdy PAR a MOW podporovali Araby proti Izraeli, PAR kvůli svým  privilegovaným vztahům s maghribskými Araby, zejm. Alžírskem ,kromě toho CHDG již v lednu 1964 diplomaticky uznal ČLR) a Rusy zamýšlel „vyvážit“  anglosaskou převahu  …

  Dokonce uvažoval o úplném vystoupení z NATO . Po neúspěšném  de Gaullově  dubnovém (1969) referendu  ve Francii o přeměně senátu do pouhého poradního orgánu , kterým si CHDG  nainscenoval vlastní politickou sebevraždu po traumatickém  květnu 1968,  CHDG svéhlavě odstoupil z funkce prezidenta s tím, že bez lidové podpory jím nechce být, a  novým francouzským prezidentem byl v červnu zvolen  jeho bývalý ministerský předseda  Georges Pompidou,.

(Vztahy de Gaulla k oddanému Pompidouovi se prudce změnily v květnu 1968 , kdy byla Francie zachvácena společnými stávkovými akcemi studentů a dělníků,kteří po de  Gaullovi požadovali  levicové reformy.  De Gaulle, který v soukromí situaci komentoval „ reformy ano, bordel ne“ , aniž by informoval Pompidoua , odletěl 29.5. krátce do Baden-Badenu , aby situaci  projednal s gen. Jacques Massu, gaullistou od června 1940, který velel francouzským okupačním jednotkám v Německu (podle populární verze probírali případný zásah armády ).

Situaci však vyřešil Pompidou, který  jednak ukončil samotné demonstrace a stávky tím, že  vyjednal s odbory a zaměstnavateli tzv. grenellské dohody, a navíc de Gaullovi rozmluvil referendum a navzdory varování de Gaullových přátel jej přemluvil, aby rozpustil parlament a vypsal nové  volby, ve kterých gaullisté s převahou vyhráli (před strašidlem „revoluce“   Francouzi raději volili ultrakonzervatimus gaullistů) …

 Nicméně  pro de Gaulla tento politický úspěch Pompidoua znamenal přiznat, že jeho vlastní strategie,kterou navrhoval, byla mylná, takže 10.7. 1968 byl Pompidou zčistajasna nahrazen Mauricem de Murville. Navíc v této době vypukla aféra Markovič (zavražděný srbský bodyguard Alaina Delona), kdy pravděpodobně gaullistické tajné služby daly do oběhu informace kompromitující  manželku Pompidoua, konkrétně fotografie z orgijí pořádaných Markovičem a Delonem ).

Touto aférou se Pompidou definitivně s de Gaullem,který zemřel v listopadu 1970,  rozešel .  Pompidou, jehož spolehlivým pomocníkem byl Jacques Chirac,  umožnil 1971 přijetí Británie do EHS (členem se stala od 1.1.73,její  přihlášku blokoval od roku 1961 CHDG) , a mj. odstartoval kosmický program Ariane. Pompidou zemřel po těžké nemoci v dubnu 1974 (63), přičemž v lednu 74 prohlásil :“ Když se na mne Valéry Giscard d´Estaing podívá, cítím, že neumírám dost rychle … „

1974 Washington na summitu v Ottawě uznal, že francouzské jaderné síly jsou pro NATO „velkým přínosem“ , a 1979 na summitu v Guadeloupe Valéry Giscard d´Éstaing  (vděčný příjemce diamantů od mezinárodně vyhlášeného kanibala středoafrického „císaře“ Bokassy ) „diskrétně“ podpořil rozmístění US Pershingů,raket středního doletu s jadernými hlavicemi, na území NSR, což souhlasně odkýval i Francois Mitterrand 1983 v Bundestagu.

V březnu 1989 začala ve Vídni v rámci KBSE jednání mezi členy NATO a skomírající Varšavské smlouvy  o snížení stavu ozbrojených sil v Evropě .Nevěrohodnost KBSE v otázkách  evropské bezpečnosti se projevila  počátkem  1991, když Moskva zasáhla v pobaltských státech, a  ještě více  za balkánských válek,které  KBSE nedokázala řešit .

P roto ztroskotaly snahy Moskvy oslabit pozice NATO  a rozšířit pravomoce KBSE (1994 změnila název z KBSE  na Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě /OBSE ) . 1991 byly v Maastrichtu  podepsány Smlouva a Evropském společenství  a Smlouva o Evropské unii, které  nově zdůrazňují  společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, nikoliv jen ekonomiku, čímž EU nabyla výrazně politický rozměr …

 F,Belgie,Lucembursko, Ně,It, Španělsko ,Řecko prosazovaly samostatnou evropskou obranu, zatímco UK,DK,NL a Portugalsko prosazovaly obranu výlučně v rámci NATO a Západoevropské unie /ZEU , ale na rozdíl od UK nebyly tyto státy proti další evropské integraci . Mezi Paříží a Londýnem panovaly spory ohledně tempa znovusjednocení Německa, kdy se Británie cítila  ohrožena jeho vlivem po znovusjednocení, a tvrdila proto, že americká vojenská přítomnost v Evropě ,která vyvažuje  vojenskou moc Německa , je pro Evropu rozhodující.

1995 se EU rozšířila o Rakousko (svoji“ trvalou“ neutralitu Rak. porušilo již v roce jejího vyhlášení svým vstupem 1955 do OSN,takže praktikuje jen aktivní n.) ,Švédsko a Finsko ( Norové v referendu vstup již 2x odmítli (1972 a 1994) Irsko je členem EU od 1973), které  pod  zástěrkou své neutrality dlouho brzdily vojenskou emancipaci Evropy (FS ,které na rozdíl od  Švýcarska a Švédska  nepovažuje svoji neutralitu za součást své národní identity, ale jen za geopolitickou nutnost vzhledem ke svým hranicím a bilaterální smlouvě se SU, od zániku SU koketuje se svým členstvím v NATO ,a  nechalo se slyšet, že zbaví-li se někdy své neutrality, nebude to evropská armáda, které dá přednost) .  

V důsledku nových bezpečnostních hrozeb (terorismus , proliferace , epidemie)  musely neutrální státy (CH,S,FS,Rak.,Irsko) svůj negativní přístup k aktivní obraně změnit (nikoliv však vůči euroarmádě), a od roku 1994,kdy NATO nabízí individuální spolupráci v rámci Partnerství pro mír (PPM),se členy PPM stalo Švédsko a FS, Rak. se k PPM připojilo 1995,Švýcarsko v roce 1997 (viz  webové stránky NATO) … Dánsku,které svého času „okupovalo“ i Norsko a Island, záleží na americkém závazku  obrany Islandu z roku 1951, vyplývající z bilaterální smlouvy mezi US a Islandem …

 Neutrální státy se rovněž postavily proti tzv.doložce solidarity o kolektivní obraně (v případě napadení členského státu teroristickým útokem ,viz Smlouva o Ústavě pro Evropu) , která podle nich jen duplikuje závazky,které již mají v rámci současných smluv, spor se nakonec vyřešil uznáním „ zvláštní povahy bezpečnostní a obranné politiky některých členských států „ …

Ostatní odpůrce doložky solidarity (tvrdící ,že omezuje jejich závazky vůči NATO) uklidnil odstavec konstatující, že k plnění závazku by docházelo v rámci NATO (viz obdobný článek 4 bruselské smlouvy)  …

P o zkolabování sovětského hliněného kolosu v prosinci 91  se úzce politicky vyhraněné NATO  úspěšně  „globalizovalo“ ( Clintonova vláda  EU důrazně naznačila, že se na břemenu globálních operací NATO budou Evropané  muset podílet  podstatně výrazněji , protože v globálním světě  „jejich domácí klid záleží na vojenských taženích v Hindukúši a jinde  … „ ), když k podpoře jeho  „nové identity“  vydatně  přispěly balkánské války a koncepce Washingtonu spočívající v aktivní prevenci, tj. „právu“ vměšovat se do záležitostí jiného státu z bezpečnostních důvodů …

NATO začalo vytvářet i jednotky se zdáním evropské vojenské „autonomie „, jako Sbor rychlého nasazení při velitelství NATO (HeadQuarters Allied Rapid Reaction Corps/HQARRC,viz web) , vytvořený v Německu  1992 pod britským velením  jako britská jednotka rychlého nasazení (do roku 02) .I dnes v ní mají Britové 60% mužů  a z 80% ji financují ,či Speciální voj. jednotky CJTF/Combined Joint Task Force z 1994, s nimiž členové NATO mohou vést boj s prostředky NATO bez účasti amer. armády, schválí-li takovou akci jednomyslně všichni členové NATO …

1995 rozhodli ministři obrany EU a velení NATO  o založení Jednotky rychlého nasazení Rapid Reaction Force /RRF pro naléhavé operace na pomoc jednotkám OSN  , a Chirac v tomto roce souhlasil vyslat francouzské jednotky v rámci NATO do Bosny,odkud tyto jen  přihlížely k aranžování balkánského pax americana – listopadových dohod 95 z Daytonu (stát Ohio) .

1996 Jacques Chirac připomenul někdejší návrh amerického prezidenta JFK na vytvoření „evropského pilíře“  uvnitř NATO …

Amsterodamská smlouva z 1997 (viz web) stanovila hlavní cíle společné zahraniční a bezpečnostní politiky  a výslovně zakotvila do Smlouvy o EU/Treaty on EU,TEU/ petersberské  „ bezpečnostní“  úkoly ZEU z roku 1992, na kterých se usnesli ministři zahraničí a obrany, a na kterých staví dnešní EBOP.

 Dualismus  mezi zahraniční a obrannou politikou EU byl prolomen až francouzsko-britskou schůzkou ze St. Malo (4.12.1998) , kdy Británie  (britská média velmi kriticky komentovala „ neadekvátní  nadšení „ britské vlády pro EU ) odsouhlasila , že by „EU měla být schopna provádět  voj. akce  „ (třebaže podle LON jen v rámci NATO) .

Toto francouzsko-britské prohlášení ze St.Malo se stalo základem Evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP,viz web), která  je založena na ochraně evropského teritoria a na vedení zahraničních voj. misí v rámci Petersberské deklarace (1992).

Petersberskou deklarací ZEU, která disponovala národními silami většinou podřízenými velení NATO, přijala účast na humanitárních ,záchranných aj. akcích při udržování (peacekeeping) a vynucování míru (peacemaking),a rozšířila své úkoly mj. o vojenské poradenství,,boj proti terorismu. (všechny smlouvy jsou i na europa.eu.int). EBOP počítá s vytvořením  Politického a bezpečnostního výboru, Evropského vojenského výboru a  Evropského vojenského štábu .

Novelizovaná smlouva o EU z Nice (12/2000) vybudování samostatné armády  EU  výslovně schvaluje.  Německo,finančně oslabené znovusjednocením tak ,že dokonce snížilo voj. rozpočet, Paříži na všechno přikývlo .Vojenskou angažovanost EU povoluje již  Maastrichtská smlouva  o EU z února 1992, která ji  umožňuje skrze Západoevropskou unii (ZEU/Bruselská smlouva, Římská deklarace z 1984, Haagská platforma o evropských bezpečnostních zájmech z 1987 ) .

 K dizpozici ZEU  měla EuroCorps/Evropský francouzsko-německý  sbor (fran.něm. voj. spolupráce je založena na smlouvě z roku 1963, 1988  vznikla fran.-něm, brigáda,viz eurocorps.org ) vytvořený  urychleně  za balkánských válek 1993 mimo  strukturu NATO na základě  Mitterrandovy a Kohlovy  deklarace z La Rochelle z května 92 , bojeschopný od ledna 1995 s velitestvím ve Štrasburku, s voj. základnou v Mulheimu . Podílí se na něm i Belgie,Lucembursko a Španělsko .

Fungoval pod dohledem OSN,NATO,Západoevropské unie a KBSE ,ale pro nesouhlas UK se Eurocorps nestal základem euroarmády (UK požadovalo, aby mise řídilo národní velení ,např. operaci EU Artemis v Kongu Kinshase velel franc. genštáb, v Eurocorps se velení střídá na principu rotace , akce většího rozsahu potřebují nadnárodní velení ) .

V květnu 1995  (bojeschopná od října 97) vznikla ještě jednotka rychlého nasazení EUROFOR/EUFOR (F,It,Šp.,Port. ,Řecko aj./European Operational Rapid Force)  s velitelstvím ve Florencii k plnění úkolů petersberské deklarace, přímo zodpovědná Západoevropské unii,ale protože většina struktur ZEU splynula se strukturami EU , EUROFOR dnes spadá pod EBOP.

Pod EBOP také spadá od ledna 03 policejní mise EU v BH (EUPM), v září 03 PAR navrhla vytvořit jednotku Evropského četnictva (European Gendarmerie Force/EGF), dohoda pěti zemí byla podepsána 04 (F,It.,Šp.,Port.,NL), vytvořena byla k lednu 06 .

Koncepce NATO byla vybudována na obraně evropského teritoria(teritoriální obrana), přičemž prvotní představou Washingtonu byla nulová role evropských států při jejich vlastní obraně, měly jen „utéci,schovat se,a čekat na americkou pomoc “, koncepci, kterou Paříž nepřijala .

Evropské armády byly proto připraveny a vycvičeny jen na velký pozemní boj (tanky,děla)  ,zatímco US budovaly zámořské síly, a tudíž i strategickou dopravu leteckou a námořní, moderní velitelské  a zpravodajské struktury (jde o vojenské rozvědky, protože CIA se svojí věrohodností skončila v lednu 1979, kdy odjezd šáha za země přičítala „sociálním“ nepokojům … )

Svoji vojenskou nemohoucnost,neexistenci mobilních taktických jednotek, nemoderní velitelské  a komunikační systémy,  neodpovídající výcvik vojáků , ap. EU pocítila již za balkánských válek …

  V roce 1999 Chirak ,aby prokázal dobrou vůli , se musel hodně přemáhat, aby  vyslal  francouzské piloty bombardovat v rámci NATO  nejstaršího a nejvěrnějšího francouzského spojence na Balkáně – Bělehrad.

Kosovská krize 1999 byla poslední hořkou a ponižující kapkou, která  „zvěčnila“  rozhodující vliv Washingtonu v NATO a EU přesvědčila o  nutnosti vybudovat vlastní evropskou armádu (na druhé straně k.krize  definitivně „rehabilitovala“ německou armádu,která se podílela na bojových akcích ).

Bruselu k.krize  potvrdila, že EU je  vojensky „ nezpůsobilá “    (kvůli  vojenské nespolupráci EU pracně sehnala „ hrstku “ vojáků do  Kosova (přitom má asi 2 mil. vojáků ,využívání infrastruktury NATO ze strany EU bylo smluvně domluveno až od 17.3.03 ),postrádá  voj. dopravní letouny (vyvíjí AirbusA400M) ,,není vybavena tankovacími letouny pro  tankování za letu (US mají např. Boeingy KC135), nemá přesně naváděnou munici (např,. střely s plochou dráhou letu) , ani její nosiče , nemá strategické bombardéry (až na Británii), nemá letouny typu US Stealth , chybí ji letadlové lodě, není připravena na elektronickou válku, zaostává zejm. v družicovém zpravodajství …

 Sféra zpravodajství je předmětem urputných bojů , nebotˇ Paříž požaduje nezávislé evropské zpravodajství, což je problém u Británie a jejího zpravodajství napojeného na americké …

 Proto Evropská rada v červnu 1999 převzala  Západoevropskou skupinu pro vyzbrojování  (WEAG) , Výzkumný ústav pro bezpečnost v Paříži a Satelitní středisko v Torrejónu (francouzsko-španělsko-italský družicový systém ).  Německo ,Itálie a Nizozemí slíbily, že svoje vojenské rozpočty již nebudou snižovat, naopak, že je zvýší,což  však nedodržely  (viz The Military Balance,International Institute for Strategic Studies, London)

O ustavení  nejprestižnější evropské vojenské jednotky bylo rozhodnuto na schůzce Evropské rady v Helsinkách v prosinci 1999,viz web ( a  potvrzeno na jednání Rady v Nice v prosinci 00 ) pod názvem  Helsinki Headline Goal/aneb  Evropská jednotka rychlého nasazení/European Rapid Reaction Force /ERRF  (viz také web BattleGroups) …

V listopadu 2000  EU uspořádala v Bruselu konferenci  , na níž vyzvala členské státy, aby se zavázaly do evropského kontigentu  (s pracovním názvem Helsinki  Force Catalogue) vyslat  své jednotky ,letouny, tanky a lodě .  

Britská vláda, aby čelila výlevům  ultraeuroskeptiků z řad konzervativců (toryů), kteří strašili strašákem euroobrany,která má „izolovat“  Washington a UK , a odsávat britské armádě finance ve prospěch euroarmády  , svoji angažovanost  v evropské obraně bagatelizovala a tvrdila ( jak tvrdila celá EU) , že nejde o vytvoření stálé euroarmády, třebaže v Bruselu bude existovat stálý evropský genštáb a vojáci budou mít na svých národních uniformách i „evropské“ insignie …

Britští generálové  sice přislíbili  kolem 12.000 mužů, 72 bitevních letounů a 18 válečných lodí , ale britský ministr zahraničí Robin Cook nenávistně chrlil , že  „ žádná evropská armáda nebude , o jakýchkoliv misích jakéhokoliv britského vojáka bude rozhodovat jen a jen Londýn, a  EU  nemůže chtít nahrazovat NATO (  mimochodem, Bush byl prvním US prezidentem, který navštívil instituce EU ) …

Také OSN by si mohlo vyžádat služby ERRF, a naopak, souhlas RB OSN by  asi byl nezbytný k misím mimo evropské teritorium ( viz EU Reinforces Links with the U.N., European Security Review).

22.1.01 rozhodnutím Rady EU byl vytvořen Military Staff/EUMS a v prosinci 01 na summitu v Laeken EU  odsouhlasila ECAP /the European Capabilities Action Plan , který měl odstranit nedostatky, které se mezitím projevily ( viz také EU´s Bark Still Louder Than its Military Bite,European Security Review )  …

Faktem zůstává, že euroarmáda pravděpodobně ještě několik desítek let nebude schopna americké armádě konkurovat …

 Hlavní spory mezi NATO a EBOP se týkají „duplikací“ , např. se překrývají zvláštní síly NATO a EU (NATO  Response Force a EU Rapid Response Force)  . Británii a Washington (zejména skalního odpůrce euroarmády Donalda  Rumsfelda ,který prohlásil že  ERRF destabilizuje NATO -odpor Rumsfelda k ERRF byl ironický vzhledem k jeho vlastním plánům na vytvoření Global Joint Response Force „k hašení globálních krizí pod vedením  Rumsfelda „ …  )) konsternoval návrh Francie,Německa, Belgie a Lucemburska ( tlumočený náčelníkem francouzského genštábu  generálem Jean-Pierre Kelche,), který spočíval ve vytvoření samostatného evropského vojenského operačního a plánovacího  centra se sídlem v Bruselu, se samostatnými evropskými vojenskými komunikačními, počítačovými a zpravodajskými strukturami .… jinými slovy „ zcela nezávislého na NATO“   …  

 Proti této francouzsko-německé vizi ostře vystoupil Colin Powell,gen.tajemník NATO George Robertson, Blair  a Berlusconi s tím, že tento návrh porušuje dohodu s NATO tzv. Berlin Plus … Tony Blair nakonec „zesílenou vojenskou spolupráci v rámci EU“ podpořil, takže kompromisem bylo zřízení  stálé plánovací  buňky EU  v SHAPE v prosinci 03, a civilně-vojenská buňky v Sekretariátu rady ,která může převzít velení mise EBOP v případě, že s tím bude Rada jednomyslně souhlasit … „

Zaručený „  přístup ke kapacitám NATO  v rámci dohody Berlin Plus však neznamená automatickou možnost využití těchto kapacit, naopak, jde o ad hoc souhlas ze strany Severoatlantické rady, tj. stačí veto Ankary a operace EU se neuskuteční, proto je vznik samostatného evropského genštábunutností ,i za cenu toho, že se v něm francouzští a němečtí generálové „uhaštěří“ .

Proti vytvoření ERRF se ostře postavilo Turecko ,jehož vyhlídky na blízký vstup do EU jsou mizivé, a proto by nemělo možnost  v EU  mise ERRF ovlivňovat.

 Podle vyjádření Ankary se TR „velmi obává budoucích misí této jednotky,které mohou kolidovat ze strategickými zájmy TR „ ,zejm. by mohly pomoci jeho úhlavnímu nepříteli Řecku, se kterým se TR pře o Kypr . Turecký velvyslanec při NATO poznamenal, že  „ 13 ze 16 možných budoucích misí ERRF by se odehrály v blízkosti tureckých hranic … „

Proto TR odmítlo požadavek EU  „ na právně  zaručený trvalý/automatický přístup k výše zmíněným plánovacím kapacitám NATO bez ad hoc povolení Severoatlantické rady „, a trvalo na tom, aby se výše zmíněné schvalování k plánovacím kapacitám NATO uskutečňovalo ad hoc.(Turecké výhrady vůči  ERRF  by ve skutečnosti jen napomohly snaze Francie zřídit samostatné evropské velení zcela nezávislé na Washingtonu) …

Navzdory turecké nevoli  NATO a EU podepsaly 17. března 03  průlomovou dohodu o vztazích EU-NATO + tři ujednání Berlin Plus (viz EU-NATO,the Framework for Permanent Relations and Berlin Plus o využívání infrastruktury NATO ze strany EU, neplést si s Dohodou o konečném uspořádání ve vztahu k Německu (znovusjednocení), což je smlouva dva plus čtyři z 12.9.90,podepsaná v MOW Bonnem a Berlínem + Washingtonem,Moskvou,LON a PAR) , na základě které EU může pro vedení svých voj. operací využívat vojenské kapacity NATO , včetně vrchního velitelství SHAPE (zástupcem vrchního velitele je vždy Evropan) a  cenných zpravodajských studnic NATO .

K využití infrastruktury NATO došlo např. při operaci Concordia,kdy EU převzala misi NATO v bývalé jugoslávské  Makedonii, aby chránila pozorovatele OSN a KBSE, anebo v roce 04 mise EUFOR Althea ,kdy vystřídala jednotky NATO SFOR  v BH. ( viz web,  tragédiií však byla neschopnost zorganizovat společnou akci pro operaci Darfúr , kdy NATO i EU zorganizovaly dva oddělené letecké mosty). TR ( které se dnes domáhá  „významné role „  v ERRF ) jako člen NATO má  právo veta pro mise EU,které budou založeny na využívání infrastruktury NATO , a k jiným operacím ERRF prováděným v blízkosti Turecka  se bude moci „ předem vyjádřit a  monitorovat je „ …   

 Po US intervenci v Iráku 3/03 (po které Bush možná pochopil, že rychlá vojenská vítězství nemusí přinášet stabilní politické zítřky, a že v Afghánistánu jsou cennější schopnosti vojáka komunikovat ve fársí než jeho značková výzbroj) se Paříž sblížila nejen s MOW, ale i s Pekingem,který rovněž US intervenci odsoudil, třebaže na rozdíl od PAR nehrozil použitím veta v RB OSN ( v roce 04 Peking prolomil svoji tradiční nechutˇ zapojovat se do mez. voj. akcí OSN a vyslal své pozorovatele do Haiti …) .

V roce 03 EU a Peking byly „naladěny“ na stejnou tóninu  „pluralistického mez. systému“, ale EU ještě netušila, že Peking si jej představuje diametrálně odlišně, protože  v té době čínská expanze do Afriky a na BV, stejně tak jako přezbrojovací proces čínské armády, byly teprve v plenkách, a ani jednomu typu výše zmíněné čínské asertivity EU nevěnovala řádnou pozornost a důvěřivě  embargo na vývoz do Číny  zrušila … procitla až o tři roky později .

V prosinci 03 EU  odsouhlasila novou evropskou bezpečnostní strategii, která má Evropu chránit nejen proti agresorům , ale i terorismu a hrozbám z rozvojového světa s globálními  dopady, které jednotlivé státy samy nezvládnou ( boje o přírodní zdroje, hlavně o vodu ) ,

Nadnárodní EADS ,která vznikla sloučením něm. DASA/ DaimlerChrysler, francouzské Matra a španělské CASA, např, vyvíjí velkokapacitní dopravní letoun  A400M,eurovrtulník,eurostíhačku, řízené střely … ( Británie ve svých evropských zbrojních projektech  „musela“  učinit další proevropské gesto a souhlasit s vyzbrojením např. eurostíhačky evropskými /nikoliv americkými) řízenými střelami… )  Konkurentem EADS je evropský BAE Systems, či britsko-francouzský MBD(Matra-BAE Dynamics).

US prosazují zásadu „svobodného“ obchodu  nejen vůči rozvojovým zemím, ale i vůči EU v obráceném smyslu, tj. evropské trhy jsou vůči US otevřené, zatímco US trhy jsou pro dovozy evropských zbraní přísně uzavřené  ….

Washington by také měl rád pod dohledem NATO všechny evropské obranné projekty, jako např.  ECAP či DCI/Defence Capabilities Initiative , které jsou koordinovány  skupinou EU-NATO Capability Group … V červnu 03 Evropská rada rozhodla o založení Evropské obranné agentury s dobrovolnou účastí ,která je otevřena i pro Turecko jako člena NATO, a jejímž cílem je koordinovat modernizaci evropských armád  …

 Jde jenom o zisky  evropských zbrojařů s cílem vytvořit jednotný evropský zbrojařský trh ( viz  mezivládní projekty jako např. OCCAR/Koordinace společného vyzbrojování (bitevní vrtulníky Tiger a Cobra) ,WEAC/Western European Armaments Group a její organizace WEAO, GAEO /Západoevropská organizace pro výzbroj) , s cílem překonat technologickou zaostalost Evropy za USA , anebo  jde i o otázku, zda by se Evropané měli  výlučně spoléhat jen  na pomoc NATO v případě svého napadení ???  

Podle evropského návrhu měl článek pět zakládající smlouvy NATO znít : „ Při napadení kteréhokoliv členského státu bude pomoc automatická a přispějí k ní maximální měrou všechny členské státy.“USA se však vymluvily na to, že ve Washingtonu válku vyhlašuje Senát, a prosadily  článek pět v obskurním znění  :  “Každá smluvní strana pomůže napadené smluvní straně tím, že neprodleně provede sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou ,včetně použití ozbrojené síly“, ,jsou-li splněny další  „náležitosti“ , a každý členský stát pak „zváží“ formu svojí pomoci . NATO  poté MOŽNÁ  něco podnikne, ale předtím ještě počká, zda na útok  „dostatečně“ neodpoví napadený stát  sám .  

Ani evropská klauzule o vzájemné kolektivní pomoci při napadení novelizované bruselské smlouvy z roku 1954 o Západoevropské unii  nevybočuje z rámce článku 5 NATO ( výlučnost NATO ponechává i Smlouva zakládající ústavu pro Evropu, která provedení klauzule o vzájemné obraně, tak jako článek o vzájemné obraně  ZEU , ponechává na NATO, nicméně  tato klauzule je důvodem, proč ZEU přežila i svoji postupnou integraci do EU …

Článek 5 NATO poprvé použilo 12.9.01, kdy se Severoatlantická rada (velvyslanci členských zemí NATO) usnesla,že  protiamerické atentáty z 11.9.01 bude požadovat za útok na celou alianci s případným kolektivním zásahem proti jejich autorům .

Gen.tajemník NATO Lord Robertson ve svém projevu pro Royal Institute of International Affairs dne 11.6.01 (viz European Defence,Challenges and Prospects) uvedl, že „ v 21.stol. nemůže být jedinou variantou jen NATO nebo vůbec nic, protože po skončení studené války prostě neexistuje žádná záruka, že Washington či NATO jako organizace se  budou chtít angažovat v každičké bezpečnostní krizi, ke které v Evropě může dojít … „

Převzato z blogu autorky na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

21.září 1490 byl Vladislav II. Jagellonský korunován uherským králem

21.září 1109 – Zavražděn český kníže Svatopluk. Vládl v letech 1107 – 1109. Roku 1108 nechal vyvraždit Vršovce, kteří pobývali v Čechách. Za jeho vraždou stojí zřejmě někdo ze zbylých příslušníků rodu.