Kdo je online

Právě přítomno: 2947 hostů a žádný člen

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Za Varšavského povstání bojoval na straně povstalců také Hetzer s přezdívkou Chwat. Více o tom naleznete na odkaze: http...
V půlce dubna se uskutečnilo cvičení Nordic Fires 2019 v prostoru švédské letecké střelnice Vidsel za účasti českých Gri...
Štefánikova smrt byla nehoda. Nevyvážené letadlo při přistání sklouzlo po křídle, říká historik https://www.irozhlas.cz...
Fascinující, že se někomu po tomhle stýská. Když tam vidím fronty na toaletní papír, reportáže o nedostatku košťat apod ...
Corp. Anderson - Komentář v M2HB
U.S. Sailors Fire the M2 Browning and Twin M2HB https://www.youtube.com/watch?v=f8kcn_mdReY

ZPRÁVY

Zveřejněno: 6. 10. 2014 8:00 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: ZPRÁVY Kategorie: Vojenské zprávy

Kurdistán je výzva pro českou zahraniční politiku

Z hlediska mezinárodně-politické situace není vládě Bohuslava Sobotky co závidět. Už krátce po nástupu se musela začít zabývat krizemi na Ukrajině a na Středním Východě, jejichž řešení představuje tvrdý oříšek i pro zkušené matadory ze světových velmocí. Z druhé zmíněné krize se navíc rodí další hodně významné téma, jež může značně změnit poměry v regionu. A česká zahraniční politika se může vyznamenat i znemožnit.

U vyspělých států obvykle platí, že se zahraniční politika se změnou vlády mění (pokud vůbec nějak) jen kosmeticky. S trochou ironie se dá říci, že to vlastně platí i v případě ČR, neboť bez ohledu na sestavu vlády či opozice zůstává naše zahraniční politika nekoncepční a nejednotná. Není tady vůbec vzácné, že vláda (resp. ministerstvo zahraničí), hlavní opoziční strany a Hrad hovoří (nejméně) třemi dost rozdílnými hlasy.



Nyní tedy můžeme sledovat, jak se bude vyvíjet názor České republiky na aktuální události na Středním Východě, konkrétně v Sýrii a Iráku. Kvůli vzestupu extrémistů z Islámského státu se Irák ocitl fakticky před rozpadem, což jenom potvrdilo krach tamní politiky většiny západních zemí, jejichž „ideovým vůdcem“ je prezident Obama. Tím, kdo uměl tuto krizi využít nejlépe, jsou dosud spíše přehlížení iráčtí Kurdové.

Co zbylo z „arabského jara“? V Egyptě armáda zbavila moci Muslimské bratrstvo, Libyi před islamisty zachraňuje bývalý Kaddáfího generál a v případě Sýrie rostou pochybnosti, zda není Bašár Asad náhodou přece jen „menší zlo“ než opozice, do níž náleží i Islámský stát. S těmito tristními výsledky ostře kontrastuje situace v iráckém Kurdistánu, kde funguje zcela nesporná sekulární demokracie. Tvrdohlaví, ale pracovití a tolerantní Kurdové teď připravují onen další krok, který bude výzvou i pro českou zahraniční politiku.

Selhání irácké vlády i armády utvrdilo Kurdy v názoru, že jim nejspíše bude lépe samotným, a proto již chystají referendum o prohlášení úplné nezávislosti Kurdistánu. Západní státy, ačkoli posílají Kurdům výzbroj, však (aspoň oficiálně) stále trvají na udržení jednoty Iráku. Podobná situace zde už kdysi byla a Československo z ní vyšlo s velkou ctí, jelikož bez jeho pomoci by nyní téměř jistě neexistoval židovský stát.

Jestli si česká zahraniční politika za něco zaslouží velkou pochvalu, je to udržování výjimečně vřelých vztahů k Izraeli. A to navzdory „mainstreamu“ evropských zemí, jež pořád nechápou, že Izrael je jediný prozápadní, demokratický a sekulární stát na Středním Východě. Nezávislý Kurdistán se nyní může stát druhým; ostatně jako autonomní region takhle de facto už několik let funguje. Není náhodou, že Izrael oznámil, že samostatný Kurdistán uzná. Česko nyní může ukázat, že se také dovede držet nějakých principů.

A pokud nestačí idealistické argumenty, lze zmínit i čistě pragmatický přístup. Kurdové určitě nemají (díky kontrole ropných polí) hluboko do kapsy, jejich ozbrojené síly potřebují výzbroj, Kurdistán lační po investicích do infrastruktury, ekonomiky i veřejných služeb. To vše mohou být velké příležitosti pro Českou republiku, jež v případě včasné podpory kurdské nezávislosti může získat takříkajíc „preferenční“ status.

Nyní by česká vláda měla především maximálně usnadnit zbrojní dodávky do Kurdistánu, a to včetně těžké vojenské techniky. A jestli se Kurdové skutečně rozhodnou prohlásit nezávislost, bylo by na místě seriózně uvažovat o jejím uznání. Patrně bychom tím opět šli „proti proudu“, ale naše zahraniční politika by tak mohla světu předvést zásadovost, současně pragmatismus a schopnost udělat v krizové situaci rozhodný krok.

Publikace: Naši politici, 29. září 2014

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

24.července 1744 – Pruský král Fridrich II. a německý císař Karel VII. uzavřeli tzv. frankfurtskou spojeneckou smlouvu. Císař souhlasil s připojením pravého břehu Labe k Prusku za vojenskou pomoc proti Marii Terezii.