ZPRÁVY

Rusko a zahraniční vojenská technika

V první polovině roku Kreml oficiálně potvrdil, že byla zakoupena bezpilotní letadla izraelské výroby, a na konci srpna ruský generální štáb sdělil, že probíhají jednání s Francií o pořízení výsadkového plavidla třídy Mistral. Tyto informace jsou však překvapující jen zdánlivě. Rusko se už od počátku 90. let stále výrazněji zapojuje do globální sítě zbrojního průmyslu a účastní se mezinárodních projektů. Technologie zahraničního původu se tak objevují v ruské technice určené nejen pro export, ale i pro samotné Rusko.

Internacionalizace zbrojního průmyslu a obchodu je nezvratným faktem a neexistuje stát, jenž by používal vojenskou techniku výhradně domácího původu. Dokonce i USA běžně nakupují zahraniční zbraně, popř. vyrábějí jejich licenční kopie, a i typy zdánlivě ryze americké v sobě obsahují prvky importované z Evropy, Izraele nebo Japonska. Státem, který se o soběstačnost v oboru výzbroje dlouhodobě snaží nejvíce, je bezesporu Ruská federace. Globalizace je však neúprosná, a tak i ruský vojensko-průmyslový komplex musí (přestože stále s nepříliš velkým nadšením) více a více spolupracovat se zahraničními zbrojními firmami. Rozhodně nejlépe se v Rusku uchytila francouzská společnost Thales Group, jež nyní zajišťuje významné dodávky elektroniky pro řadu typů ruské letecké i pozemní techniky.

Krátký historický exkurs

Carské Rusko kupovalo zahraniční techniku ve velkém a také často využívalo pomoci expertů jiných národností. Např. během tzv. severní války proti Švédsku (1700-1721) stavěli lodě pro carskou flotilu dánští inženýři. Známý křižník Varjag byl vyroben v USA. Opravdu zvláštním paradoxem je fakt, že pěticípá rudá hvězda (tj. symbol mezinárodního komunismu) pocházela ze symboliky britských loděnic, jejichž pracovníci se podíleli na stavbě slavné Aurory. Carské zbrojovky zase spolupracovaly s francouzskými a s plzeňskou Škodovkou. Bolševický převrat v roce 1917 v tomto smyslu kupodivu neznamenal příliš velkou změnu. Přes veškerou „slovní pyrotechniku“ proti západním státům totiž Sovětský svaz pokračoval v obchodu a pořizoval si cizí techniku (včetně československé), obvykle za účelem licenční výroby. Nejužší spolupráci ale (podle známé Rapallské smlouvy z roku 1922) rozvíjel s Německem, jemuž SSSR zásadně pomohl při vývoji zbraní, které Německu zakazovala Versailleská smlouva. Po uzavření paktu Molotov-Ribbentrop (1939) se zbrojní spolupráce obou režimů dále prohloubila; SSSR koupil mj. řadu vzorků letadel či kanonů, a dokonce i křižník Lützov, jenž byl zařazen do služby pod jménem Petropavlovsk. Během druhé světové války pak SSSR získal velké množství techniky zejména z USA a Velké Británie v rámci programu lend-lease.

Soběstačné impérium?

Po začátku studené války se ale situace změnila. Sovětský svaz se stal světovou supervelmocí, pod svou faktickou kontrolu dostal většinu východní Evropy a rozhodl se usilovat o naprostou nezávislost na vojenské technice z „kapitalistického tábora“. Drtivá většina zbraní ve výzbroji států Varšavské smlouvy pocházela ze SSSR, výjimku představovaly pouze některé konkrétní kategorie techniky, jejichž vývoj či výroba byly na základě rozhodnutí Moskvy přemístěny do satelitních zemí. Jak známo, Československo dodávalo do většiny východního bloku tryskové cvičné letouny Aero a také pasivní sledovací systémy (Ramona a Tamara). Polsko se staralo o lehké vrtulníky (Mi-2) a spolu s NDR stavělo pro sovětskou flotilu rovněž některé menší třídy lodí. Je ale zřejmé, že šlo spíše o „vedlejší“ kategorie techniky; bojové letouny, tanky či velké válečné lodě si SSSR zajišťoval zásadně sám. To ale pochopitelně vedlo k enormnímu vzrůstu výdajů na výzkum a vývoj (zatímco na Západě se je dařilo dělit mezi několik spolupracujících zemí). Existuje dokonce dobře podložené tvrzení, že právě tato neochota sdílet náklady (spolu s „uzavřeností“ vojensko-průmyslového komplexu; viz ATM 12/2008) velmi zásadně přispěla k přetížení a zhroucení neefektivní sovětské ekonomiky.

Nový multipolární svět

Rozpad sovětského impéria a nástup nového uspořádání sil ve světě ukázal, že tento přístup je nadále neudržitelný. Samostatnost Ukrajiny a Běloruska pochopitelně znamenala narušení sítě subdodavatelů ruských zbrojovek. Rusko chtě nechtě muselo začít běžným způsobem kupovat např. ukrajinské letecké motory a běloruská nákladní vozidla a optoelektroniku, ovšem značně proměnlivě vztahy s oběma státy to nezřídka komplikují. Řada zahraničních uživatelů ruských zbraní začala požadovat modernizaci pomocí západních prvků, a to leckdy i bez vědomí (nebo přímo proti vůli) ruských firem. A o svoje „místo na slunci“ se začaly ucházet nové regionální mocnosti jako Indie, Indonésie, Malajsie a Alžírsko, které měly zájem o kombinace nejlepších ruských a západních technologií. Co bylo ovšem nejdůležitější, ruský zbrojní průmysl přišel o většinu zakázek od státu a zmizel zdánlivě nekonečný příliv financí. Rusko tedy začalo ztrácet úroveň i v oborech, kde byl SSSR na slušné úrovni (to je případ mj. určitých kategorií senzorů či leteckých motorů), a ještě více upadlo v oblastech, v nichž se mu nikdy moc nedařilo (např. přístrojové vybavení kokpitů). Ukázalo se, že Moskva už zkrátka nedokáže financovat mnoho ambiciózních projektů zahájených ještě v 80. letech. Kromě masivního vývozu téměř čehokoli téměř komukoli (včetně obchodů, kterých Rusko brzy litovalo) se cestou k záchraně zbrojního a leteckého průmyslu stalo partnerství s cizinou.

Společné letecké projekty

Typickým příkladem byla nová proudová cvičná letadla. Firmy Jakovlev a RSK MiG se proto rozhodly zahájit spolupráci s bohatými zeměmi západní Evropy. Jakovlev spojil síly s italskou značkou Aermacchi a společně vyvíjely typ Jak/AEM-130, jenž měl být poháněn slovenskými motory DV-2S. Přestože italská strana v roce 2000 program opustila a nový stroj pak rozvíjela samostatně jako M-346, bez italských investic by dnes Jak-130 dost možná neexistoval. Firma RSK MiG začala spolupracovat s Francií, jež převzala 32 % nákladů na vývoj stroje, známého nyní jako MiG-AT. Francouzská firma SNECMA dodala motory Larzac 04-R20 (ačkoli stroje pro ruské letectvo budou používat ruské agregáty), avioniku pak zajistily firmy Thomson-CSF a Sextant Avionique (obě jsou dnes součástí Thales Group). Ve spolupráci s belgickou firmou Promavia a americkým koncernem Boeing byl od typu MiG-AT odvozen letoun ATTA-3000, jenž byl přihlášen do konkurzu na společný cvičný letoun pro americké ozbrojené síly JPATS, nebyl však úspěšný a značka Promavia záhy zbankrotovala. Firma Mil zase našla podporu pro projekt Mi-38 (nástupce helikoptér Mi-8/17) u společnosti Eurocopter; od roku 1994 byl tento typ vyvíjen pod hlavičkou konsorcia EuroMil, jehož vlastnictví bylo rozděleno na třetiny mezi Eurocopter, Mil a Kazan Helicopters. Eurocopter se však v roce 2003 stáhl, neboť nový zákon omezil účast zahraničních subjektů v ruském „strategickém průmyslu“ na 25 %. Eurocopter se ale stále účastní jako smluvní partner a zajistí i prodej mimo země bývalého SSSR. A hlavním dodavatelem elektroniky pro Mi-38 je Thales Group.

Thales Group přichází…

Spolupráci se zahraničím se nevyhnula ani společnost Kamov. Některé verze Ka-26 používají agregáty Rolls-Royce Allison a Turboméca; v roce 2002 došlo k podepsání dohody o licenční výrobě motorů Turboméca Arrius 2G1 v Rusku pro vrtulník Ka-226T. Značka Thomson-CSF počátkem 90. let zajistila infračervené senzory pro prototypy bitevních strojů Ka-50N a Ka-52 a společně se Sextant Avionique navrhla řadu modernizačních programů pro techniku ruského letectva. První opravdu rozsáhlý kontrakt pro francouzské výrobce elektroniky se však objevil až v roce 1998, když byl zahájen vývoj letounů Su-30MKI pro Indii. Zákazník si totiž přál do těchto strojů kombinaci ruské, francouzské a izraelské elektroniky; tu zajistily firmy SAGEM, Sextant Avionique, Elta a Rafael. V roce 2003 se s podobnými požadavky přihlásila Malajsie, jejíž letouny Su-30MKM dostaly ruskou, francouzskou a jihoafrickou palubní elektroniku, ale vedle ní také moderní průzkumné a zaměřovací kontejnery Thales Damocles. Ty se při testech mimořádně osvědčily, a tak se ruské letectvo rozhodlo pro pozoruhodný a asi trochu nečekaný krok: V lednu 2008 byla podepsána smlouva o licenční výrobě systému Damocles v Uralském opticko-mechanickém závodě (UOMZ). Nosiči v ruském letectvu mají být stíhače Su-27SM a Su-35 a stíhací bombardéry Su-24M2 a Su-34.

…a rozšiřuje obory působení

Právě značka Thales Group se postupně stala asi nejdůležitějším západním partnerem ruského leteckého a zbrojního průmyslu. Vedle elektroniky pro Su-30MKI zajišťuje také avioniku pro indické palubní MiG-29K (včetně přilbového zaměřovače TopSight) a v roce 2005 se indická armáda rozhodla, že na tanky ruské výroby T-90S bude montovat infračervené senzory Thales Catherine FC. Následoval obdobný scénář jako u kontejneru Damocles, protože ruská armáda objednala stovku stejných senzorů pro své tanky T-90S a byla dohodnuta také licenční výroba v závodě Vologda. Thales Group má dodávat i elektroniku pro další dva typy letecké techniky nabízené Indii, a to pro letoun MiG-35 a bitevní vrtulník Mi-28N. Kromě toho je známo, že se podílí rovněž na vybavení strojů MiG-29SMT/UBT, Su-30MKA a Jak-130, které si objednalo Alžírsko. V červnu 2009 podepsal Thales smlouvu s ruskou exportní firmou Rosoboronexport o společném vývoji, výrobě a distribuci námořní techniky a současně bylo sděleno, že korvety Projekt 20382 Tiger, které si v červnu 2007 objednala Indonésie, budou mít elektroniku firmy Thales. Navíc už od podpisu oné objednávky je známo, že trupy těchto lodí se budou stavět ve Španělsku podle ruských plánů. Thales zajišťuje avioniku též pro nový civilní dopravní letoun Suchoj SuperJet 100, má se zúčastnit vývoje letadla pro krátké a střední tratě MS-21, společně s italskou firmou Alenia se významně podílí na ruském vesmírném programu a dodává Rusku rovněž moderní vybavení pro sektor vnitřní bezpečnosti.

Úzká spolupráce s Indií

Není náhodou, že v předchozích odstavcích byla často zmiňována Indie. Tato mocnost je stále největším odběratelem ruských zbraní, Rusko ji pokládá za hlavního asijského spojence a obě země společně vyvíjejí a vyrábějí některé zbraně. Nejznámějším příkladem je vysoce výkonná protilodní střela PJ-10 BrahMos (vlastně „druhá generace“ ruské zbraně Oniks/Jachont), která slouží v indických ozbrojených silách a dále se slibně rozvíjí; není ale jisté, zda ji do výzbroje zavede i Rusko. Indická společnost HAL (Hindustan Aeronautics Limited) se podílí na vývoji stíhače 5. generace Suchoj PAK FA (indický název FGFA, Fifth Generation Fighter Aircraft), jehož prototyp má vzlétnout ještě letos; objevují se i zprávy o možném zapojení Brazílie. Třetí rusko-indický program představuje víceúčelový taktický transportní letoun TTS (čili MRTA), jenž má být ve službě po roce 2015, a čtvrtým se má stát víceúčelový užitkový vrtulník MUH. Vedle toho by se Indie mohla připojit rovněž k projektu nového ruského tanku, označovaného zpravidla jako T-95. A okrajově lze uvést ještě skutečnost, že dělostřelecké raketomety Smerč prodávané Indii jsou umístěny na podvozcích automobilů Tatra (odtud označení indické verze 9A52-2T), které se v Indii vyrábějí licenčně. Rozsah spolupráce s Indií ostře kontrastuje s tím, že Rusko obdobným způsobem nekooperuje s Čínou. Důvodem je samozřejmě tendence ČLR bezostyšně kopírovat jakoukoli zahraniční techniku. Celkem málo známým faktem však je, že Rusko kupuje i americké součástky; např. řada palubních počítačů současných ruských letadel a raket využívá procesory Intel či Texas Instruments.

Izraelské bezpilotní letouny

Jestliže v nějakém oboru letecké techniky Rusko za západními státy opravdu zaostává (a samo to i otevřeně přiznává), jsou to taktická bezpilotní průzkumná letadla k pozorování bojiště. Na ruskou armádu prý totiž udělaly velký dojem izraelské stroje Elbit Hermes-450, které v loňské válce o Jižní Osetii s úspěchem nasadila Gruzie. Naopak Rusové měli přehled o bojové situaci často zcela nedostatečný a „povedlo“ se jim i několik útoků na vlastní jednotky. SSSR vyrobil špičkové proudové bezpilotní stroje pro strategický průzkum (jako Tupolev Tu-143 Rejs, jenž byl i ve výbavě ČSLA), kdežto typy pro průzkum bojiště dnes ruské firmy z nějakého důvodu nedokážou v potřebné kvalitě dodat. A tak se Moskva obrátila přímo ke zdroji. Už v listopadu 2008 se objevily první zprávy, že Rusko jedná s Izraelem o prodeji bezpilotních průzkumných letounů, a na počátku dubna 2009 ruské ministerstvo obrany oficiálně sdělilo, že tento obchod probíhá. Firma IAI (Israel Aerospace Industries) údajně dodala malé přenosné stroje Bird-Eye 400 (dolet 10 km), dále typ I-view MK150 (dolet 100 km) a konečně střední letouny Searcher II (dosah 250 km). Cena kontraktu (včetně výcviku) údajně činí cca 50 milionů dolarů. Velitel ruského letectva generálplukovník Zelin navíc uvedl, že mohou být pořízeny i další bezpilotní stroje (spekuluje se o velkém typu Heron). Náměstek ministra obrany Popovkin ale zdůraznil, že Rusko hodlá stále spoléhat zejména na domácí techniku a že zakoupené stroje mají „ukázat ruskému průmyslu, co takový bezpilotní letoun vlastně je“.

Námořnictvo v problémech

Ale asi ještě závažnější problém než bezpilotní letouny představuje výzbroj loďstva. Rusko se snaží vystupovat jako „staronová supervelmoc“, avšak v této chvíli postrádá seriózní kapacity pro „projekci síly“, a tím i prosazování svých vojenských zájmů v zámoří. Rusko dnes vlastně sklízí „trpké plody“ ryze kontinentálního zaměření sovětské bezpečnostní politiky, v důsledku čehož námořnictvo bylo (a dosud asi je) až na posledním místě. Rusko nemá (a nikdy nemělo) skutečné „čisté“ letadlové lodě, jelikož jeho „letadlové křižníky“ byly vždy určeny hlavně pro námořní bitvy, a postrádá i moderní výsadková plavidla. Experti se navíc shodují, že nemá ani kapacity ke stavbě tak velkých lodí; ruský loďařský průmysl byl krizí v 90. letech velice těžce zasažen a dokáže více či méně zajišťovat lodě zhruba do velikosti fregaty, kdežto stavba např. letadlové lodě je zjevně mimo jeho možnosti, třeba jen proto, že jediné dost velké ex-sovětské loděnice se nacházejí v Nikolajevě na Ukrajině (viz ATM 4/2009). Objevily se sice zprávy, že by Moskva mohla objednat novou letadlovou loď právě tam, zdá se však, že se Kreml rozhodl obrátit na jiného partnera. Na výstavě námořní techniky MVMS, jež se v červenci uskutečnila v Sankt Petěrburku, velitel námořnictva Vysockij připustil, že se už vážně diskutuje o pořízení velkých lodí v zahraničí, a záhy přišly neoficiální zprávy, že se vyjednává s Francií o možném nákupu lodí třídy Mistral či podílu na jejich stavbě.

Nákupní seznam admirálů

26. srpna 2009 tyto informace oficiálně potvrdil i náčelník generálního štábu Makarov. Rusko skutečně jedná s Francií o nákupu výsadkového plavidla třídy Mistral, po čemž má následovat společná stavba dalších tří až pěti kusů. Základní konstrukce má být shodná, zatímco výzbroj, elektroniku a další subsystémy si musí každá země zajistit sama. Rusko-francouzská smlouva má být podepsána ještě letos a předpokládá se, že první z plavidel se dostane do služby někdy mezi roky 2015 a 2020. (Je však zřejmé, že Rusko stejně bude muset investovat velkou částku do renovace některých existujících loděnic, aby bylo možné tam tak velké lodě stavět.) Kromě toho se objevily také zprávy, že Rusko a Francie zvažují společný program letadlových nosičů s nukleárním pohonem. Francie sice spolupracuje na projektu letadlových lodí s Británií (více v ATM 1 a 2/2008), ale ten pronásledují četné potíže a zdá se, že Francie už spíše hledá cestu, jak z něj „vycouvat“ (navíc rozhodnutí o stavbě odložila na roky 2011-2012) a postavit nosiče poháněné atomovými reaktory, k čemuž je Rusko patrně výhodnějším partnerem než Británie. Podle některých zdrojů prý Kreml zvažuje i pořízení ponorek z Německa, což se ovšem nezdá jako příliš pravděpodobné, neboť v dieselelektrických ponorkách si Rusko stále udržuje velmi dobrou úroveň. Ruská firma Rubin sice kooperuje s italskou značkou Fincantieri na programu pobřežní ponorky S1000, která je dnes nabízena Indii, ale v tomto případě jde o čistě exportní plavidlo odvozené od moderní ruské třídy Lada/Amur.

Politické a ekonomické souvislosti

Je opravdu příznačné, co řekl generál Makarov při sdělení o nákupu lodí třídy Mistral: „Žádná země na světě nedokáže vyrábět všechno. Něco se bude muset koupit.“ Snahy SSSR o úplnou zbrojní soběstačnost se ukázaly jako sebevražedné. Současné Rusko se snaží jednat především pragmaticky, a tak se ruské zbrojní firmy (přestože stát si nad nimi zachovává kontrolu) více a více zapojují do mezinárodní spolupráce. Podílejí se nejen na modernizačních programech pro zahraniční uživatele (lze uvést např. upgrade slovenských MiG-29), ale i na projektech vývoje nové techniky, a to jak s tradičním ruským spojencem Indií, tak se západními státy, na prvním místě Francií. A právě Francie by zjevně měla být klíčovým partnerem při zajišťování nových velkých lodí pro ruské námořnictvo. Nemalý potenciál může mít rozvoj kooperace s Izraelem, v níž možná hrají určitou roli i jiné zájmy Ruska na Středním Východě; je nesporně zajímavé, že krátce po podpisu dohody o bezpilotních letounech začala přicházet prohlášení, že Moskva by mohla „přehodnotit“ prodej protiletadlových systémů S-300 do Íránu. Podobně i zakoupení techniky ze zemí Evropské unie je možno dát do souvislosti se zájmem Evropy o ruský plyn a ropu. Potvrzuje se tak, že zbrojní průmysl a obchod netvoří nějaký izolovaný obor, nýbrž že je integrální součástí moderního globalizovaného světa a že jej není možné plnohodnotně vnímat bez pochopení politických a ekonomických souvislostí.

Lukáš Visingr

Prameny:
Sergey Denisentsev: Thales Group in Russia (http://mdb.cast.ru/mdb/2-2008/item3/article1/)
Stephen G. Brooks: Producing Security (Princeton University Press, 2005)
Olaf Groehler: Sebevražedné spojenectví (Ivo Železný, 1997)
Thales Group, Jane’s Defence Weekly, Flight International, Defense Industry Daily, Defense Update, DefenseNews.com, Bharat-Rakshak.com, RIA Novosti, Wikipedia

Publikace: ATM 10/2009