Kdo je online

Právě přítomno: 2131 hostů a žádný člen

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Za Varšavského povstání bojoval na straně povstalců také Hetzer s přezdívkou Chwat. Více o tom naleznete na odkaze: http...
V půlce dubna se uskutečnilo cvičení Nordic Fires 2019 v prostoru švédské letecké střelnice Vidsel za účasti českých Gri...
Štefánikova smrt byla nehoda. Nevyvážené letadlo při přistání sklouzlo po křídle, říká historik https://www.irozhlas.cz...
Fascinující, že se někomu po tomhle stýská. Když tam vidím fronty na toaletní papír, reportáže o nedostatku košťat apod ...
Corp. Anderson - Komentář v M2HB
U.S. Sailors Fire the M2 Browning and Twin M2HB https://www.youtube.com/watch?v=f8kcn_mdReY

ZPRÁVY

Zveřejněno: 8. 1. 2015 19:34 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: ZPRÁVY Kategorie: Vojenské zprávy

Jak číst novou ruskou vojenskou doktrínu

26. prosince 2014 podepsal prezident Putin novou podobu Vojenské doktríny Ruské federace, o které záhy informovala většina světových médií. Mj. upozornila, že podle tohoto dokumentu se za hlavní zdroje hrozeb pro bezpečnost Ruska označuje expanze NATO, destabilizace zemí sousedících s Ruskem, protiraketová obrana a činnost ze zahraničí řízených organizací, jejichž cílem je svržení ústavního řádu v Ruské federaci. Skutečně se však jedná o něco nového, co si zasluhuje takovou pozornost sdělovacích prostředků?

Zejména platí, že to všechno jsou tvrzení, která již několik let přichází od ruských politických i vojenských činitelů. Konfrontační rétorika vůči NATO, vzrůstající odpor vůči mezinárodním (resp. nevládním) organizacím, kritika politického vývoje v některých bývalých zemích SSSR i nesouhlas s vývojem protiraketové obrany jsou dobře známými tématy. Nanejvýš by tedy šlo o formální zakotvení něčeho již fakticky deklarovaného, jenže ani to úplně neodpovídá, neboť tato vojenská doktrína prostě jen logicky navazuje.

Předchozí verze doktríny pochází z roku 2010 a již letmé srovnání obou variant ukazuje, že se z hlediska popisu bezpečnostního prostředí a soupisu hrozeb příliš mnoho nezměnilo. Některé formulace jsou nyní konkrétnější či ostřejší; např. nyní se podrobněji píše o nárůstu soupeření na globální úrovni, klade se větší důraz na možnost destabilizace sousedních zemí nebo na to, že vnitřní bezpečnostní hrozby mohou být řízeny ze zahraničí.

Došlo tedy v ruské vojenské doktríně vůbec k nějakým podstatným změnám? Vlastně ano, ale vyžaduje to pozorné čtení, občas i „mezi řádky“. Mluví se totiž o tom, že hrozbou bezpečnosti mohou být různé politické, ekonomické, informační či jiné prostředky, které se nasazují spolu s ozbrojenými silami za účelem dosažení vojenských cílů. Jde o jasnou narážku na konflikt na Ukrajině, samozřejmě vnímaný z ruského pohledu.

Nekritický přívrženec Kremlu jistě začne mluvit o širokém angažmá Západu. Zmíní americké žoldnéře, zapojení CIA, konspirační teorie o sestřelení letu MH17, zprávy západních médií na téma Ukrajiny, ekonomické sankce proti Moskvě… Krátce řečeno, bude opakovat to, co dnes a denně říká pro-kremelská většina ruské mediální scény. Z tohoto úhlu (a za předpokladu, že se bude oné většině ruských médií věřit) už není zas tak obtížné vidět to všechno jako součást monstrózního západního spiknutí, namířeného proti Rusku.

Na celou věc se ale dá dívat i úplně obráceně. Ono široké spektrum metod a prostředků, jež se dají nasazovat v kombinaci s vojenskou silou, fakticky odpovídá koncepci tzv. hybridní války, tj. tomu, co Moskva aplikovala na Krymu a stále aplikuje na východě Ukrajiny. Kritik Kremlu tedy bude trvat na tom, že platí „podle sebe soudím tebe“ a že Rusko v nové doktríně popisuje jako „hrozbu“ právě to, co nyní samo používá proti jiným. Dost možná přidá i varování, že po Ukrajině přijde na řadu Estonsko (a)nebo Finsko.

Kdo má tedy pravdu? Možná tak trochu oba. Ale oba se také dopouštějí stejné chyby, neboť si nasazují „ideologické brýle“, kvůli nimž posléze mají logickou tendenci přijímat zprávy jedné („své“) strany jako mnohem důvěryhodnější než postoje „těch druhých“. Podobně logicky pak u obou dochází k „odfiltrování“ některých informací, bez kterých nebude pomyslná skládačka (zde míněn smysl nové ruské vojenské doktríny) kompletní.

Bez ohledu na názorovou orientaci kohokoliv totiž platí, že soudobý svět je prostě moc složitý a komplexní na to, aby byly války vedeny „jen“ klasickými metodami ozbrojeného zápasu. Že ke slovu přichází i různé „stínové“ politické tahy, ekonomický tlak a mediální kampaně (nebo třeba kybernetické útoky, jak nedávno ilustrovala Severní Korea), by tak nemělo překvapovat. Že to Rusko vnímá jako hrozbu, je tedy stejně logické a zákonité jako to, že Ruská federace se nebude zdráhat tyto prostředky sama používat.

A bylo by velice naivní se domnívat, že do pestrého arzenálu „hybridní války“ sahá jen Rusko a že se Západ něčím podobným „neušpinil“. Případ Kosova, lehkomyslná podpora „arabského jara“ (s důsledky mj. v podobě vzestupu Islámského státu) a koneckonců i sama Ukrajina (kde se Západ pochopitelně angažuje, přestože zdaleka ne tak silně, jak tvrdí pro-kremelská média) mohou být dobrými příklady. Jak příznivci, tak kritici politiky Kremlu se prostě občas chovají podle známé zásady, že „když dva dělají totéž, není to totéž“.

Načasování nové verze ruské vojenské doktríny a některé formulace v ní celkem jasně ukazují na spojitost s ukrajinskou krizí. Kromě potvrzení konfrontačního kursu Kremlu vůči NATO se ale jedná i o projev snahy přizpůsobovat se modernímu světu a jeho trendům. Rusko dnes jistě představuje největšího proponenta koncepce „hybridní války“, což svým způsobem dokazuje i obava Moskvy, že by se mohla sama stát jejím cílem.

Lukáš Visingr

Publikace: Echo24.cz, 6. ledna 2015

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

22.července 1822 se narodil Johann Georg Mendel, opat augustiniánského kláštera v Brně, zakladatel genetiky a autor tří genetických zákonů o dědičnosti

22.července 1937 byla spuštěna na vodu italská bitevní loď Vittorio Veneto.