Kdo je online

Právě přítomno: 2608 hostů a žádný člen

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Za Varšavského povstání bojoval na straně povstalců také Hetzer s přezdívkou Chwat. Více o tom naleznete na odkaze: http...
V půlce dubna se uskutečnilo cvičení Nordic Fires 2019 v prostoru švédské letecké střelnice Vidsel za účasti českých Gri...
Štefánikova smrt byla nehoda. Nevyvážené letadlo při přistání sklouzlo po křídle, říká historik https://www.irozhlas.cz...
Fascinující, že se někomu po tomhle stýská. Když tam vidím fronty na toaletní papír, reportáže o nedostatku košťat apod ...
Corp. Anderson - Komentář v M2HB
U.S. Sailors Fire the M2 Browning and Twin M2HB https://www.youtube.com/watch?v=f8kcn_mdReY

ZPRÁVY

Zveřejněno: 6. 3. 2015 16:18 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: ZPRÁVY Kategorie: Vojenské zprávy

Bojíte se Syrizy? Oni mají i vojenské plány

Patrně žádná politická strana v Evropě se v minulých měsících netěšila takové pozornosti jako řecká SYRIZA. Radikální levicová rétorika, snaha o smazání dluhů a odmítání úspor, kterými věřitelé podmiňují další finanční pomoc, to všechno bylo (a vlastně stále je) zdrojem obav pro většinu evropských politiků. V tom všem ale asi trochu zanikly další body z programu koalice SYRIZA, které se týkají vojenských záležitostí.

Nejsilnější řecký politický subjekt totiž chce dramaticky seškrtat výdaje na zbrojení, vystoupit z NATO a zrušit všechny zahraniční vojenské základny na území Řecka. Je sice možné, že jde spíše o deklarace, které se dají použít jako „vyděračské“ argumenty při jednání se zahraničím, ale přesto si přinejmenším ten první z bodů zaslouží pozornost, protože řecké zbrojení je samo o sobě opravdu pozoruhodným fenoménem.

Řecko totiž jako jeden z mála členských států NATO plní závazek dávat na obranu minimálně 2 % HDP. Svého času dávalo přes 3 %, a dokonce i dnes, v těžké ekonomické krizi, činí podíl ministerstva obrany na HDP asi 2,5 %. Řecká ekonomika není o mnoho větší než česká, počet obyvatel je téměř stejný, řecké výdaje na obranu jsou však mnohem vyšší než české. A bývaly ještě daleko větší. Řecko nikdy nebylo zrovna ekonomickým „tygrem“, zato však dlouhodobě bylo největším dovozcem zbraní v Evropě.

Celkem přes 140 000 vojáků v aktivní službě, cca 1400 tanků, zhruba 4000 dalších obrněných vozidel, přes 3000 těžkých dělostřeleckých zbraní, okolo 270 bojových letounů, osm ponorek, třináct velkých hladinových válečných lodí, tím vším se Řecko může pochlubit. Jde zejména o výrobky amerických, německých a francouzských zbrojních firem, najde se však (ačkoliv se o tom příliš neví) také poměrně dost ruských zbraní. Na přelomu století totiž Řecko nakupovalo v Moskvě zejména raketové systémy protivzdušné obrany.

A proč to všechno? Stručně řečeno, kvůli Turecku. Celou bezpečnostní politiku Řecka je třeba hodnotit prizmatem dlouhodobého sporu s Tureckem, a to nejen kvůli Kypru, ale obecně kvůli vlivu ve východním Středomoří. Jakkoli je to skutečně absurdní, tyto dva členské státy NATO se dostaly do intenzivních závodů ve zbrojení, ve kterých navíc Řecko zcela evidentně tahá za kratší konec provazu. Otázka zní, jak se teď situace změní.

V dřívějších letech si armáda (stejně jako další veřejné instituce v Řecku) zřejmě zvykla, že se všechny její požadavky plní. Protiturecké nálady ve společnosti pochopitelně často využívali i politici, kteří tedy s generály snadno nacházeli společnou řeč. SYRIZA ale zjevně na tuhle hru nechce přistoupit. Hrozba opuštění NATO nemusí být myšlena úplně vážně, zatímco drastická redukce obranného rozpočtu zřejmě opravdu přijde.

V členských zemích NATO je normální, že generalita si musí se sníženým rozpočtem poradit, jakkoliv silně může být nespokojena. Výjimečně několik generálů na protest rezignuje. Řecko však může představovat odlišný případ, a to ze dvou důvodů. Prvním je již zmíněný fakt, že si armáda zvykla na „tučná léta“. Druhým (a ještě závažnějším) je to, že v Řecku nelze vyloučit, že by armáda mohla sáhnout k přímému zásahu do politiky.

V roce 1967 došlo v Řecku k vojenskému převratu a následujících sedm let zemi vládla junta, která vůči svým odpůrcům (zejména z řad levice) nepostupovala zrovna jemně. Demokratická vláda byla obnovena až po neúspěšném vojenském a politickém angažmá na Kypru, kde došlo k turecké invazi. To mimochodem vytvořilo i absurdní právní situaci, neboť turecká vojska na Kypru vlastně okupují část území členské země EU! Vnucuje se proto otázka, jestli by se nyní mohla do jisté míry opakovat situace z roku 1967.

Faktem je, že se varování před vojenským převratem v Řecku v minulých letech objevila, a to právě kvůli možnosti, že by SYRIZA sestavila vládu a tvrdě trvala na svém programu. Jestliže by pak zemi doopravdy hrozil krach, mohli bychom se dočkat i nějaké verze vojenského puče. Nemusíme si představovat rovnou tanky a střelbu v ulicích Atén, mohlo by se to udělat i zcela jinak. Třeba by mohlo jít o zákulisní nátlak generálů na některé vládní politiky, kteří by mohli být donuceni k odchodu či ke změně radikálních plánů.

Řecko by v tom nemuselo zůstat samo, protože po vítězství koalice SYRIZA čeká na podobné výsledky Podemos ve Španělsku. A pokud se v jakékoli spojitosti s touto zemí začne mluvit o vojenské vládě, každému pochopitelně vytane v mysli jedno jméno: generál Francisco Franco. Kdo dovede s jistotou říct, k čemu by mohlo spojení horké španělské krve, radikální politiky a k tomu ještě snah Katalánska o samostatnost vést?

Vypadá myšlenka vojenského převratu v členské zemi EU fantasticky? Možná ano, ovšem tak mohlo před pár lety vypadat i vítězství anti-systémového subjektu typu SYRIZA. Musíme mít totiž na paměti, že ve Středomoří se politika často dělá „trochu jinak“ než ve střední a západní Evropě. Činitelé EU by si mohli položit otázku, jak by jednali s případným novým premiérem některé země, kdyby měl ramenou několik zlatých hvězdiček.

Lukáš Visingr

Publikace: Echo24.cz, 4. března 2015

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

24.července 1744 – Pruský král Fridrich II. a německý císař Karel VII. uzavřeli tzv. frankfurtskou spojeneckou smlouvu. Císař souhlasil s připojením pravého břehu Labe k Prusku za vojenskou pomoc proti Marii Terezii.