Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 56

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Petr Kovář - Komentář v T-90
Níže je únorové video k T-90M Военная приемка. Т-90М. Прорыв
Pro zajímavost srovnání helma z 2. světové vályk vs moderní
AMERICAN RQ 4 GLOBAL HAWK VS IRAN's KHORDAD 15 - FULL ANALYSIS
Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'

ZPRÁVY

Zveřejněno: 4. 10. 2015 14:56 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: ZPRÁVY Kategorie: Vojenské zprávy

Vsadí Putin vše na jednu kartu?

Pokud někdo čekal od pondělních vystoupení prezidentů Obamy a Putina v OSN cosi opravdu převratného, zejména co se týče Sýrie, byl jistě zklamán. Přestože oba lídři hodně apelovali na širokou spolupráci proti terorismu, resp. Islámskému státu, a přestože se nejspíše vedou i tajná jednání o vojenské kooperaci, oficiálně zůstávají pozice víceméně stejné. Prezident Putin však zatím nechal v rukávu jedno velmi důležité eso.

Barack Obama popsal syrského prezidenta Asada jako tyrana, který zabíjí děti, zatímco Kreml jej vnímá jako legitimního vládce Sýrie a spojence proti islámským radikálům. Vladimir Putin také, jak se dalo očekávat, podrobil kritice západní země za jejich podporu syrské opozice. Co se týče vojenské podpory Ruska směrem k syrskému režimu, zazněla spíš neurčitá slova, která příliš neodpovídají mohutnému přísunu ruských vojáků a moderní techniky do Sýrie, který lze pozorovat v posledních týdnech. Co z toho vlastně vyplývá?

Vzrůstající počet ruských vojáků a zbraní v Sýrii určitě znamená „game change“, ačkoliv není stále úplně jisté, jaké jsou ve skutečnosti cíle Moskvy. V této chvíli se v Sýrii nachází (patrně) méně než 2000 ruských vojáků a řádově desítky bojových letounů, vrtulníků, tanků, bojových vozidel jiných druhů a dělostřeleckých systémů. Většina expertů zatím soudí, že Kreml sáhnul k přímé vojenské intervenci především kvůli snaze zachránit Asadův režim, resp. ruské zájmy v Sýrii, konkrétně pak dvě tamní vojenské základny.

Opoziční síly se totiž nebezpečně přiblížily k městu Latakíja, poblíž kterého se nachází letiště, kde Rusko buduje leteckou základnu. A nedaleko se nalézá přístav Tartus, nyní vlastně jediný ruský přístav v „teplém moři“, bez kterého by námořnictvo se svatoondřejským křížem mohlo působit ve Středomoří pouze s obtížemi. Pokud Kreml chtěl tyto dvě důležité instalace udržet, musel prostě k jejich ochraně nasadit své ozbrojené síly.

Ruští vojáci však určitě nemají řešit jen akutní vojenskou situaci. Rusko koneckonců oficiálně přiznává vojenskou pomoc syrskému režimu, tedy dodávky zbraní a poskytování „specialistů“ zajišťujících výcvik Asadových sil, a nově schválilo také letecké údery. Použití pozemních sil zatím odmítá, avšak byl by to prostě další logický krok, protože nestačí jen vojensky udržovat ony základny. Je nutné zabezpečit jejich dlouhodobé užívání, z čehož vyplývá, že v Sýrii musí zůstat sekulární a Kremlu „na ruku jdoucí“ režim.

To ovšem nutně neznamená režim s Bašárem Asadem osobně v čele. Vzhledem k tomu, jakou míru oportunismu (či spíš pragmatismu?) vidíme v zahraniční politice Kremlu, lze odhadovat, že Rusko by se bez Asada možná obešlo. Dokonce i na Západě sílí hlasy, že syrský režim jako takový by měl zůstat, ale bez Asada a s integrací umírněné části opozice (z níž toho už mnoho nezbývá). A pokud by na této bázi došlo k jistému konsensu mezi Ruskem a Západem, pak by Bašár Asad zřejmě dostal „nabídku, kterou nelze odmítnout“.

V této chvíli lze usuzovat, že ruské síly mají pomoci Asadovým jednotkám ubránit západ a jih Sýrie s víceméně kompaktní šíitskou populací, jejíž většina zůstává k Asadovi loajální. Režim dnes kontroluje jen asi pětinu území Sýrie, ale daleko větší část obyvatelstva. Před válkou měl Damašek něco přes čtyři miliony obyvatel, ovšem nyní je to (a to i navzdory masivní emigraci mířící do zahraničí) číslo bezmála dvojnásobné.

Zatím poměrně malý ruský kontingent bude prakticky určitě stačit na to, aby byla tato „šíitská enkláva“ Sýrie ubráněna. To znamená konec nadějí kohokoliv na obsazení Damašku a svržení Asadovy vlády. Tzv. umírněná opozice (v níž je i tak více než dost islamistů) může nyní čekat na to, než bude zničena v bojích se syrskou armádou, Rusy a Islámským státem, nebo se může pokusit najít nějaký kompromis se stávajícím režimem.

Z tohoto pohledu tak Rusko patrně může počítat s úspěchem, ale kromě toho mu toto zapojení může pomoci i jinak. Putinova snaha vybudovat proti IS celosvětovou koalici, kterou ve svém projevu v OSN přirovnal k té protihitlerovské, hodně koreluje se snahou o omezení sankcí, jež působí ruské ekonomice nepopiratelné potíže. Ryze vojenský přínos pak má samo vyzkoušení expedičního nasazení vojsk v exotické zemi, kdežto „ostré“ ukázky schopností ruských zbraní mohou (díky exportním kontraktům) přinést finanční zisk.

Kreml se také může těšit na jakési zlepšení svého image v zahraničí. Jestliže ho jeho angažmá na Ukrajině dostalo do částečné politické a diplomatické izolace, nyní se stále hlasitěji ozývají pochvalné hlasy. Vyslání ruských pozemních jednotek totiž silně kontrastuje s tím, co proti IS dělá Západ. A i kdyby měli Rusové skutečně jenom bránit Asadův režim a jím ovládanou část Sýrie, každopádně budou válčit proti islamistům.

Údery ruských vojenských letadel nepochybně způsobí Islámskému státu značné škody, avšak lze oprávněně předpokládat, že se Rusko bude chtít angažovat i na zemi, kde by jeho jednotky také mohly dramaticky změnit situaci. Třeba se proto dočkáme čerstvých zpráv o „vojácích na dovolené“ (model Ukrajina) či „privátních kontraktorech“ (model Irák). Ale existuje tu možná ještě jedna varianta, zatím asi méně pravděpodobná, nikoli však vyloučená. Prezident Putin by mohl vsadit (skoro) všechno na jednu riskantní kartu.

Co kdyby se Rusko rozhodlo zničit Islámský stát? Dosud vyslané síly na to zajisté nestačí, ale Rusko by mohlo rozmístit v Sýrii i daleko početnější kontingent. Kapacity na zničení IS určitě má, stejně jako je pochopitelně má Západ, jenž je však (zatím) nechce použít. Jestliže se počet ruských vojáků, letadel a vozidel v Sýrii bude dále zvyšovat, bude více a více pravděpodobné, že jejich úkoly nejsou pouze obranné. Pak by se dal čekat postup syrsko-ruských sil na sever a východ s cílem zlikvidovat všechny, kdo stojí proti Asadovi.

Jen těžko lze docenit přínos, který by zničení IS ruskými vojáky pro Kreml mělo. Rusko by se zřejmě ocitlo na nejvyšším piedestalu slávy od roku 1945 a mohlo by poukazovat na absolutní selhání Západu, jenž vypustil z láhve džina a nedovedl jej zahnat zpět. Na jakousi Ukrajinu by si téměř nikdo nevzpomněl a Vladimir Putin by se mohl klidně prohlásit třeba za nového cara, k čemuž by mu většina světa upřímně pogratulovala.

Rizika této varianty jsou ale obrovská. Pokud by se islamisty nepovedlo zničit poměrně rychle (v řádu měsíců) a pokud by se stále více ruských vojáků vracelo ze Sýrie v černých pytlích, na scéně by se jistě objevil strašlivý přízrak Afghánistánu. Sovětské fiasko v této zemi významně přispělo k pádu SSSR a je velice pravděpodobné, že pokud by prezident Putin tuto svoji sázku prohrál, byl by to konec jeho (přinejmenším) politického života.

V klasickém konvenčním střetu samozřejmě nemají ozbrojenci IS proti ruským profesionálům šanci, ale v krutých bojích ve městě by situace mohla být značně odlišná. Rusko má ale oproti Západu v tomto smyslu jednu (ne)pochybnou výhodu. Západní země by se zaručeně ohlížely i na humanitární aspekt a snažily by se omezit civilní ztráty a škody, zatímco ruskou armádu by to moc netrápilo. Tento problém by zřejmě řešila tak, že by povolala dělostřelecké raketomety Smerč a TOS-1, které by město prostě srovnaly se zemí.

Zatím se zdá, že Rusko hodlá spíše tlačit na zbudování mezinárodní koalice proti IS a podpora syrskému režimu zůstane omezená. Neúspěch této snahy by ale mohl Vladimira Putina přimět i k onomu hazardnímu postupu, který by mohl přinést jak oslnivé vítězství, tak strašný debakl. Ruský prezident už několikrát prokázal schopnost racionálně kalkulovat i tvrdě riskovat, takže bychom nyní měli pozorně sledovat jeho další kroky.

Lukáš Visingr

Publikace: Echo24.cz, 1. října 2015

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

22.října 1576 – český král Rudolf II. Habsburský byl zvolen v Řezně německým králem

22.října 1882 se narodil Wilhelm Bodewin Johann Gustav Keitel německý polní maršál popravený 16. října 1946 za zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.