Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 66

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Petr Kovář - Komentář v T-90
Níže je únorové video k T-90M Военная приемка. Т-90М. Прорыв
Pro zajímavost srovnání helma z 2. světové vályk vs moderní
AMERICAN RQ 4 GLOBAL HAWK VS IRAN's KHORDAD 15 - FULL ANALYSIS
Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'

ZPRÁVY

Zveřejněno: 26. 9. 2017 20:59 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: ZPRÁVY Kategorie: Vojenské zprávy

Budoucnost US Navy: Supermoderní technika amerických admirálů

USS Gerald R. Ford (CVN-78)

Lasery a elektromagnetická děla, létající i plující drony, nové fregaty a křižníky, to všechno se připravuje nebo zkouší v americkém námořnictvu.

Dne 22. července 2017 zařadilo US Navy do služby nejdražší loď v celé své historii, letadlový nosič USS CVN-78 Gerald R. Ford. Plavidlo se jménem jediného amerického prezidenta, jenž nikdy nebyl zvolen (protože nastoupil do funkce po rezignaci Nixona a ve volbách poté pozici neobhájil), přišlo na téměř 12,9 miliardy dolarů. Americké námořnictvo ale již chystá i mnoho dalších plovoucích a létajících hi-tech novinek, z nichž některé vyhlížejí spíš jako rekvizity ze sci-fi blockbusterů a používají technologie, na něž by opravdu mohli být pyšní i George Lucas a Michael Bay. Pojďme si pár takových „hraček“ představit.

Potenciál nových letadlových nosičů

Na první pohled se CVN-78 Gerald R. Ford zas tak neliší od předchozích nosičů třídy Nimitz, zaujme snad jen nápadně menším ostrůvkem, jenže ve skutečnosti jsou rozdíly značné. Náleží mezi ně i důvod onoho zmenšení ostrůvku, a sice využití nového radaru AN/SPY-3, jenž díky elektronickému směrování paprsků nepotřebuje tak rozměrné antény. CVN-78 je rovněž první nosič s elektromagnetickými katapulty (systém EMALS), které nahrazují klasickou páru. Přes kritiku, ke které se přidal i prezident Donald Trump, převažuje názor, že tomuto principu patří budoucnost. Nová loď disponuje i podstatně výkonnější pohonnou soustavou, protože její dva reaktory dodávají celkem 600 MW energie. Pro provoz všech stávajících systémů ovšem stačí jen polovina tohoto výkonu, protože loď má výhledově obdržet další systémy (mj. energetické zbraně), jež budou polykat další megawatty. Hromady „vychytávek“ Geralda R. Forda se však logicky podepisují na vysoké ceně, takže navzdory Trumpově štědrosti panují obavy, že si US Navy nebude moci dovolit nahradit všechna plavidla třídy Nimitz v poměru 1:1. Také proto se znovu hovoří o možnosti, že by USA kromě gigantů s nukleárními reaktory mohly provozovat i menší nosiče s konvenčním pohonem. Jejich základem by mohly být obojživelné vrtulníkové výsadkové lodě třídy LHA-6 America, jež by byly doplněny katapulty. Nabídly by prostor pro činnost 40 až 50 letounů a vrtulníků, což je sice méně než 75 až 90 u tříd Nimitz a Ford, avšak nepochybně by šlo o významný příspěvek k síle US Navy.

Stroj F/A-XX jako nástupce „Sršně“

Jaké letouny by vlastně z palub stávajících a perspektivních „letadlovek“ měly operovat? Jako dominantní dvojice stíhacích a útočných letadel se pro následující dekádu jeví F/-18E/F Super Hornet a F-35B/C Lightning II, ovšem navzdory opakovaným modernizacím se už blíží konec kariéry „Sršně“, a proto se za něj hledá náhrada. Americké námořnictvo žádá letadlo, které má pracovní název F/A-XX a stejně jako „osmnáctka“ by mělo plnohodnotně zastávat roli stíhače i stroje pro útoky na pozemní cíle či pro elektronický boj (ten dnes zabezpečují stroje EA-18G Growler). Samozřejmostí u něj bude obtížná zjistitelnost a elektronické vybavení, které dovolí dokonalé „síťové“ propojení se všemi americkými jednotkami na bojišti, jak přesně však bude vypadat, o tom se zatím jen spekuluje, byť třeba firma Boeing už publikovala i jakési rámcové vize. Stroj F/A-XX by měl sdílet některé technologie (mj. motory a senzory) s projektem PCA (Penetrating Counter Air), jak „suchozemské“ letectvo nazývá chystanou náhradu letadel F-22 Raptor, ale jinak půjde o odlišnou konstrukci. Podle různých vyjádření se zdá, že námořnictvo chce u svého stroje nejvíc akcentovat dlouhý dosah, což by ostatně měla být i jedna z hlavních vlastností dalšího nového letounu US Navy, tentokrát již bezpilotního, jenž obdržel předběžné označení MQ-25A Stingray. Námořnictvo na něj docela spěchá, jelikož požaduje, aby se tento typ dostal do řadové služby mezi roky 2020 a 2025.

Co by měl umět bezpilotní Stingray

Původně se hovořilo o tom, že MQ-25 Stingray bude pouze podpůrným strojem, který se bude starat o vzdušné tankování, průzkum či spojovací činnost. Postupně však převládl názor, že by to bylo plýtvání potenciálem, a tudíž mu přibyla i úloha nosiče zbraní. Měl by nosit a používat především protizemní a protilodní zbraně, což se odráží v požadavcích na dlouhý dolet, aby se MQ-25 mohl využít pro „bezpečné“ údery v situacích, kdy se na bojišti budou objevovat nové ruské a čínské protilodní a protivzdušné systémy. O lákavou zakázku na MQ-25 Stingray stojí hned čtyři firmy, a sice General Atomics (ta chce nabídnout Sea Ghost, jak se nazývá námořní úprava stroje Avenger neboli Predator C), Lockheed Martin, Boeing a Northrop Grumman. Ta poslední už má na kontě velmi úspěšné demonstrátory X-47A Pegasus a X-47B, z nichž druhý zvládl mj. start a přistání na letadlové lodi a doplňování paliva ve vzduchu, a proto se čeká, že Northrop Grumman nabídne do výběrového řízení na MQ-25 právě nějaký jeho derivát. Vedle těchto velkých bezpilotních strojů pro operace z letadlových nosičů ovšem námořnictvo žádá i menší drony, kterým budou postačovat paluby torpédoborců a křižníků, a proto se musí jednat o svisle startující prostředky. Northrop Grumman už ve spolupráci s agenturou DARPA vyvíjí letoun TERN (Tactically Exploited Reconnaissance Node), jenž má být překlopný, takže bude startovat přídí vzhůru a poté se obrátí (podobně jako staré pokusné stíhačky XFY Pogo a XFV Salmon, které zjevně jen trochu moc předběhly svou dobu).

Perspektivní torpédoborce a fregaty

Pokud se nyní vrátíme na vodní hladinu, hlavní třídou velkých válečných lodí mají stále zůstat raketové torpédoborce třídy DDG-51 Arleigh Burke. Jejich celkový počet by se mohl vyšplhat možná i ke stovce, ačkoli budoucí plavidla (tzv. Flight III) se od současných mají samozřejmě velmi lišit, např. co se týče výzbroje. Patrně jen ve třech exemplářích tak zůstane ultramoderní torpédoborec třídy DDG-1000 Zumwalt, který je zkonstruován zejména pro údery na pozemní a námořní cíle, a proto nese mj. dvě 155mm děla AGS s teoretickým dostřelem okolo 150 km. Celý program Zumwalt provázejí různé technické problémy a překračování rozpočtu, což sice lze zdůvodnit i tím, že jde o zcela revoluční plavidlo s širokou škálou převratných technologií, ale „tisícovka“ se stejně jeví jako až příliš specializovaná. Mezi důvody zrušení stavby dalších lodí třídy Zumwalt ve prospěch dalších jednotek třídy Arleigh Burke patří nástup nových typů protilodních střel z Ruska a Číny, jimž by se Zumwalt možná nedovedl efektivně bránit. Dosti podobné důvody má i kritika směřující na malé fregaty LCS (Littoral Combat Ship), a tudíž se US Navy rozhodlo koupit jich menší počet a přejít k víceúčelovým fregatám FFG(X), které by měly plnit širší spektrum misí. Vyhodnocuje se mnoho různých designů a v úvahu připadá mj. zvětšení LCS, využití některé evropské třídy fregat či adaptování konstrukce hlídkových kutrů WMSL-753 Hamilton z výzbroje americké Pobřežní stráže.

Možný návrat nukleárních křižníků

Kolik má dnes US Navy křižníků? Nabízí se samozřejmá odpověď, že nyní vlastní 22 plavidel třídy Ticonderoga, není však zase tak vzácné narazit na názor, že americké námořnictvo žádné „opravdové“ křižníky nemá. Budeme-li se totiž držet konzervativního přístupu, je třída „Tico“ zkrátka jen velký protiletadlový torpédoborec (koneckonců vznikla na bázi torpédoborců třídy Spruance), kdežto svoje poslední „pravé“ křižníky vyřadilo US Navy v 90. letech, neboť kvůli Clintonovým rozpočtovým škrtům muselo poslat do šrotu devět skvělých raketových křižníků s jaderným pohonem. V každém případě se však již od konce 90. let hovoří o tom, co nastoupí na místo lodí třídy Ticonderoga, z nichž poslední patrně opustí službu někdy na přelomu 20. a 30. let 21. století. O této náhradě, resp. o perspektivním křižníku se většinou hovoří pod šifrou CG(X), ale hodně zastánců má i zkratka CGN(X), tedy vlastně apel na to, aby US Navy znovu zařadilo do služby nukleární křižníky. Dávalo by to smysl, jelikož od nových křižníků se bude požadovat protiletadlová a protiraketová obrana, k čemuž jsou nutné velké radary, kromě toho se pro ně chystají energetické zbraně, a tak by se jaderný reaktor jako zdroj energie jistě hodil. Zkoumají se však i lacinější řešení, např. adaptace konstrukce výsadkových lodí LX(R), jak se jmenuje další evoluce třídy San Antonio od loděnic Huntington Ingalls Industries. Ty navrhují celou „rodinu“ válečných lodí, mezi něž by mělo patřit mj. plavidlo s velkým arzenálem raket, které by docela dobře mohlo zastat roli raketového křižníku.

Lasery a elektromagnetické kanony

Už několikrát padla zmínka o energetických zbraních pro nové lodě US Navy. Samozřejmě se nejedná o žádnou náhodu, protože americké loďstvo již mnoho let cílevědomě pracuje na řadě principiálně zcela nových zbraní, které už nesázejí na vymetení pevné střely za pomoci náplně střelného prachu. Nesporně nejznámější kategorii představují lasery, jež využívají soustředěný svazek světelných paprsků o vysokém výkonu. Laserové zbraně v americkém námořnictvu již dosáhly značné vyspělosti a komplet AN/SEQ-3 neboli XN-1 LaWS (Laser Weapon System), jenž využívá zářič s výkonem kolem 30 kW, je instalován na palubě pomocné výsadkové lodě AFSB(I)-15 Ponce. Ta operuje v Perském zálivu, kde jsou americké lodě nezřídka obtěžovány čluny íránských Revolučních gard, takže by se docela dobře mohlo stát, že by se nějaký z nich mohl dočkat opravdu žhavého uvítání. Výkon 30 kW už totiž úplně postačuje ke zničení, resp. zapálení malé lodě či letadla. US Navy ovšem výhledově počítá s lasery s výkony ve stovkách kilowattů, které budou sloužit i k protiraketové obraně. Další velmi slibnou kategorii výzbroje představují elektromagnetická děla, známá též pod anglickým pojmem railgun. Jde o systémy, jež k vypálení pevného projektilu využívají elektromagnetické síly a slibují dosažení rychlostí až desítek kilometrů za sekundu. Námořnictvo už testuje demonstrátory railgunů a v dohledné době by se věž s touto zbraní mohla objevit na palubě pomocné lodě T-EFP-3 Millinocket. Do boje by railguny mohly zasáhnout již kolem roku 2025.

Zbraně proti nejaderným ponorkám

Nakonec se ještě budeme krátce věnovat ponorkám. USA samozřejmě vlastní zdaleka největší flotilu nukleárních ponorek na světě, jež nyní čítá 68 plavidel. Není sice příliš pravděpodobné, že by někdo mohl USA v tomto směru „dohnat a předehnat“, ale paradoxně to obvykle nejsou jaderné ponorky potenciálních protivníků, které dělají americkým admirálům největší starosti. Obavy pramení spíše z dieselelektrických ponorek, které se díky své extrémně nízké hlučnosti mohou stát smrtelnou hrozbou hlavně v pobřežních vodách. Jejich tradičně největší nevýhoda, tzn. krátká vytrvalost pod hladinou, už navíc není tak závažná díky rozmachu nových systémů pohonu, které jsou nezávislé na vzduchu. Schopnosti moderních nejaderných ponorek názorně předvedla švédská ponorka Gotland, která při jednom cvičení s US Navy dokonce „potopila“ i letadlovou loď. Na Američany zapůsobila natolik, že si ji poté od Švédů na dva roky pronajali a zkoušeli, co všechno soudobý „diesel“ dokáže. Výsledkem bylo posílení názoru, že by si US Navy mělo koupit moderní konvenční ponorky, např. švédské nebo německé. Američané však chystají ještě jedno velké „eso“, a to robotické hladinové plavidlo ACTUV (ASW Continuous Trail Unmanned Vessel), přezdívané „Sea Hunter“, jež by mělo stopovat a ničit tiché ponorky nepřítele. Prototyp již prodělává testy a sériová podoba by mohla začít značně znepříjemňovat život protivníkům Ameriky již krátce po roce 2020.

Lukáš Visingr

Publikace: RadioDixie.cz, 8. září 2017

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

16.října 1813 začala bitva u Lipska někdy označovaná jako Bitva národů.

16.října 1310 – Vznik městské radní knihy v Starém Městě v Praze (úřední kniha pražské samosprávy)

16.října 1306 – sňatek Rudolfa Habsburského s Eliškou Rejčkou, vdovou po českém králi Václavu II. Rudolf Habsburský se tak ve zmatené situaci po zavraždění posledního Přemyslovce dostal na český trůn. Českým králem byl od roku 1306 do roku 1307, kdy zemřel na úplavici.