Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 36

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'
https://www.youtube.com/watch?v=BZtmG-vTxYY
Duke - Komentář v B-2 Spirit
Youtube: B2 COCKPIT TOUR & AERIAL REFUELING
U.S. Clears Sale of F-16 Jets to Taiwan https://freebeacon.com/national-security/u-s-clears-sale-of-f-16-jets-to-taiwan...

ZPRÁVY

Zveřejněno: 6. 9. 2013 20:10 Napsal Andrea Kostlánová
Nadřazená kategorie: ZPRÁVY Kategorie: Politika

EU a francouzsko-německé spojenectví

Politika prováděná EU nepadá z bruselského nebe, rozhodují o ní vlády členských států, proto jsou důležité vzájemné koalice uvnitř EU . Jediný členský stát, který tradičně stojí mimo veškeré koalice, je Londýn/LON, izolovaný nejen vodami Atlantiku, ale i Bruselem, kde jej považují za nepřátelské tykadlo Washingtonu.

Ani sentimentální britsko/UK-americká spolupráce však není bez trhlinek, např. v roce 04 Washington o britském vojenském angažmá v Iráku neurvale prohlásil, že britská  vojenská pomoc je jen nepatrná, a tudíž nedůležitá, proto se Tony Blair v roce 04 od Washingtonu nepatrně distancoval ( viz také zde Tajná francouzsko-britská vojenská spolupráce + Washington je rozčarován francouzsko-britskou spoluprácí) .

Zato vratké spojenectví mezi Bonnem a Paříží je typickým sňatkem z rozumu, kdy se partneři neustále rozcházejí, a své „přátelství“ zase obnovují.

Když se gen. Charles de Gaulle/CHDG vrátil 1958 na politickou scénu, usiloval o to, aby se Francie zapojila na rovnoprávném základě do „diumvirátu“, který tehdy řídil svět : US a Spojené království/UK – chtěl, aby svět řídil triumvirát , zahrnující i Francii . V tomto duchu se neslo francouzské memorandum  ze 17.9.58 , požadující reformu NATO ( viz také zde můj článek Francouzská schizofrenie, reintegrace do NATO).  

Požadovalo, a)  aby Francie byla konzultována o použití jaderných zbraní, a b)  aby Američané předali Francii know-how nezbytné k výrobě jaderné bomby a raket středního doletu.

Rozhodnutí o výrobě jaderných zbraní bylo přijato v 12/54 Pierrem Mendesem France jako odpovědˇ na pařížské dohody uzavřené v 10/54 o zapojení Německé spolkové republiky do Západoevropské unie, jejím vstupu do NATO v 5/55, a tím o znovuvyzbrojení Německa, o Sársku, aj.

1960 Washington definitivně odpověděl Paříži na všechny body memoranda negativně ( Francie se tedy vybavila jadernými zbraněmi bez cizí pomoci ), a CHDG radikálně změnil orientaci své zahraniční politiky, a to na Německo, které bylo posledním možným partnerem, se kterým mohl změnit tehdejší status quo.

Jestliže však vojáci jeho nápadu zatleskali, politici jej brali s rezervou – „vždytˇ ještě v roce 45  de Gaulle  na spojencích marně požadoval, aby příliš  mocné Německo rozdělily“ …

Nicméně zeměpisná poloha oba státy odsoudila ke společnému údělu, zejména vůči nebezpečí z Východu .

V této době byly i vhodné podmínky pro usmíření : v roce 1870 Bismarck rozdrtil Francii, v roce 1918 Francie za pomoci spojenců srazila na kolena Německo, ale v roce 45  na tom byly oba státy stejně  - oba málem vykrvácely.

Rozbombardované Německo bylo amputováno o jednu třetinu svého území, a na území, které mu bylo ponecháno, bylo rozděleno do třech okupačních zón.

Francie zůstala sice celá, ale těžce vydýchávala největší vojenskou katastrofu ve své historii, a čtyřletou ponižující vojenskou okupaci, kdy poprvé od 15.stol. francouzský stát přestal existovat.

Navíc si CHDG uvědomoval, že je jedinou osobou, která disponuje morální autoritou nezbytnou k realizaci francouzsko-německého usmíření.

Při svém sbližování, které posvětila Elysejská smlouva z roku 63, však oba státy sledovaly jiné cíle : de Gaulle viděl ve spojenectví s Německem motor evropské „Šestky“ čelící anglosaské a sovětské hegemonii, Německo v něm vidělo příležitost, jak se dostat z mezinárodní izolace a obnovit jednotu svého území, přinejmenším na tom, co z něho zbylo.

Část německého území okupovali Sověti – spojenectvím s Paříží Bonn zabránil tomu, aby se dostal do kleští při případném spojenectví Paříže a Moskvy, jejímž tlakům jako spojenec Paříže mohl lépe odolávat.

Navíc jej Paříž podporovala v jeho snaze o znovusjednocení (ale jen proto, že ji de Gaulle považoval za neuskutečnitelnou ) …

Francouzsko-německé spojenectví bylo velmi vrtkavé, protože mělo své meze :

a)     Bonn v něm viděl jen posílení atlantické solidarity, která zpečetila severoatlantickou smlouvu podepsanou 1949, na základě které vzniklo NATO. Podle Bonnu v žádném případě neměla nahradit spojenectví s anglosaskými mocnostmi, což k velkému rozmrzení de Gaulla připomíná preambule Elysejské smlouvy z roku 63, kterou k ní připojil západoněmecký parlament …

b)     Další limit pocházel z francouzské strany – aby Paříž/PAR přivedla Bonn na myšlenku evropské integrace bez Washingtonu, bylo nutno, aby Paříž a Bonn kvůli SU jaderné hrozbě disponovaly vlastními jadernými zbraněmi, ale jakmile se de Gaulle 1958 vrátil k moci, vypověděl tajnou smlouvu s Německem o společném vývoji jaderných zbraní, kterou v 11/57 uzavřel francouzský ministr obrany Jacques Chaban-Delmas se svým německým protějškem Franz Josephem Straussem s tím, že by takováto dohoda znamenala pro Moskvu casus belli, a válka by mohla vypuknout jenom kvůli ní .

Hlavně však by společná francouzsko-německá jaderná bomba znamenala konec francouzské dominance na Starém kontinentu. nicméně, ač to bylo rozumné, de Gaulle se tak zřekl jediné možnosti, jak Bonn odpoutat od spojenectví s Anglosasy, a tím přimět Anglosasy k revizi  NATO …

Francouzsko-německé spojenectví nemělo limity jen v principech, ale i v čase : oba cíle, ke kterým směřovalo ( nezávislost Paříže na Washingtonu a znovusjednocení Německa ) se sice a priori nevylučovaly, ale kdyby nebyly realizovány ve stejném čase, koalice by se rozpadla, protože byla jen účelová.

Ale i kdyby byly realizovány ve stejném čase, sjednocené Německo by zcela určitě nezůstalo diplomaticky ve stínu Paříže …

Dopadlo to jako obvykle : to, co se očekávalo, se stalo, ale  stalo se to jinak , než se očekávalo : Francois Mitterrand předpokládal, že jednání o znovusjednocení Německa v rámci jednání  2+ 4 potrvá věčně, takže když se jednání začala zdárně rýsovat, zachvátila jej hrůza, a podnikl několik zoufalých kroků, např. cestu do skomírajícího sovětského Berlína.

Třebaže logika francouzské politiky vyžadovala, aby Paříž v rozhodné hodině Bonn podpořila, protože v momentě rozpadu Varšavské smlouvy mohla Paříž konečně vystoupit z NATO, jehož smysl pominul, francouzská diplomacie propadla při pomyšlení na Německo o 80 miliónech obyvatelích absolutní panice, a Německo ve sjednocení nepodpořila .

Paříž se tak připravila i o ten chabý kapitál důvěry u veřejného mínění na druhé straně Rýna, který po mnoho let budovala, a veškerý kapitál spolehlivosti „slízl“ Washington, jediný ze čtyřech vítězů 2.sv.v., který sjednocení Německa podpořil …

Poté Paříž ( už s nevyhnutelně sjednoceným Německem) spáchala druhou chybu : navzdory všem svým 30 let proklamovaným úmyslům se Paříž přestala tajit tím, že Německu jak ekonomicky ( vytvořením eura ), tak politicky a strategicky ( vytvořením společné evropské zahraniční a bezpečnostní politiky ) „ přistřihne křidélka „  …

Avšak vzhledem k tomu, že celá Dvanáctka byla proatlantická, tak místo toho, aby společná evropská zahraniční a bezpečnostní politika byla „ druhým pilířem „ maastrichtské smlouvy z roku 92, jak Paříž zamýšlela , naopak, vepsala se do rámce NATO, a pohltila celou Francii, třebaže tato plánovala z NATO vystoupit.

Francouzské sny o evropské nezávislosti, sněné celých 30 let, kvůli kterým se sblížila s Bonnem, tak skončily naprostým krachem.

Strach ze sjednoceného Německa převážil, a Francie se pokorně vrátila zpět do řady států stojících za US, což se projevilo i její účastí v první válce v Zálivu 1991.

Německo znovusjednocením přestalo mít o Elysejskou smlouvu zájem, takže privilegované francouzsko-německé spojenectví bylo v polovině 90.let  jen vzpomínkovou událostí, což potvrdil i Gerhard Schroeder v roce 98 při svém nástupu do funkce, kdy se snažil přeorientovat na Londýn .

V té době v Paříži vládl Jacques Chirak, a ani jeden francouzský ministerský předseda francouzsko-německou spolupráci nepostrádal .

Záhy však berlínská diplomacie poznala meze svých vztahů s Londýnem, zatímco EU se rozšířila, takže Paříž a Berlín si začaly uvědomovat, že bez vzájemného spojenectví se jejich vliv v EU v důsledku příchodu nových států rozmělní .

To se názorně prokázalo, když  proamerické Polsko a Aznarovo proamerické Španělsko zablokovaly v EU v 12/03 přerozdělení hlasů, a odmítly se vzdát svých hlasů, které jim byly uděleny smlouvou z Nice z 12/00 (Aznar však březnové volby v roce 04 prohrál, a nový premiér José Zapatero se postavil jak v otázce Iráku, tak v otázce euroústavy na stranu Paříže a Berlína ) …

A tak Paříž a Berlín opět začaly spolupracovat, protože zjistily, že v EU k sobě nenajdou jiného vhodného partnera : Londýn vstoupil do EU jen  proto, aby zabránil jakémukoliv spiknutí proti sobě, a s úmyslem budovat Evropu jen jako zónu svobodné výměny zboží – ani nestabilní Itálie, ani Španělsko bez hospodářského a strategického vlivu nemohly Paříži a Berlínu nabídnout protihodnotné partnerství …

US intervence v Iráku v 3/03 francouzsko-německé neospojenectví definitivně zpečetila, zatímco Washington s údivem zjistil, že sjednocené Německo za neexistence sovětského nebezpečí US jaderný ochranný deštník nepotřebuje, a politicky si vůči Washingtonu čím dál více dovoluje …

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

18.září 1323 – Habsburkové uzavřeli mírovou smlouvu s Janem Lucemburským a odevzdali mu listiny, o které opírali své nároky na vládu v Čechách. Museli mu též vrátit některé statky na Moravě (například Znojmo, Břeclav, Podivín).

18.září 1911 Velká Británie poprvé testuje dvoumotorové letadlo