ZPRÁVY

TOP 8 ruských předsudků o Ukrajině

Bez ohledu na dnešní dostupnost informací Rusové stále myslí o Ukrajincích škatulkovatě, popularizují staré a vytváří nové stereotypy. Všiml jsem si toho již v době, kdy jsem žil v Rusku (3 roky). To, že Ukrajince Rusové nazývají „Chachlami“ (orig. хохол - narážka na „H“ používané v ukrajinštině), jsem bral s odstupem. I my Češi přeci Němce nazýváme Skopčáky a mnoho z nás Poláky nenazve jinak, než Pšonci. Má to svou tradici. Třeba Poláci nás Čechy s oblibou nazývají „Pepiki“.

Pak jsem si ale všiml, že u slova „Chachol“ to nekončí. Dokonce i politici a moderátoři v televizi o Ukrajině mluví jako o Malorusku a často popírají existenci ukrajinského národa. Odkud se tato nenávist (nepředpokládám, že nejde o nadsázku, tudíž musí jít o nenávist) bere, jsem dodnes nepochopil. Mezitím jsem se přestěhoval na Ukrajinu a zjistil jsem, že z opačné strany se nic podobného nekoná. Respektive nekonalo. Až do ruské šovinistické agrese a zesílení ruské nenávistné propagandy po vítězství ukrajinské revoluce.

Níže představuji některé největší předsudky systematickou propagandou ovlivněných Rusů o „bratrském“ slovanském národu ze západní hranice.

Ukrajina jako stát neexistuje

Agresivní asimilační politika Ruska vůči ukrajinskému národu přinesla během několika století své ovoce. Dnes je převážná část Rusů přesvědčena, že Ukrajinci jsou pouze regionální skupinou Rusů s jistými teritoriálními zvláštnostmi a že Ukrajina nemůže existovat bez Ruska.

Nikoho již neudivuje, že podobné názory je možné slyšet od ruských vrcholných politiků.

Kromě toho, v sousední zemi si opravdu myslí, že boj Ukrajinců za evropskou volbu je nesmyslný a podobné procesy se odehrávají díky vměšování jiných zemí a jsou součástí mezinárodních geopolitických intrik.

Ukrajinština, stejně jako Ukrajina, neexistuje

To samé se týče i ukrajinského jazyka. Stálé využívání myšlenky, která vznikla ještě v 19. století v rámci teorie o velikém „ruském“ národu, dovedlo do toho, že ruské obecné mínění nepovažuje ukrajinštinu za samostatný jazyk.

Díky tomu je odmítnutí ruštiny ukrajinským obyvatelstvem přijímáno bolestně a často je považováno za návrat do starověku.

Typickými Ukrajinci jsou Serďučka a Holochvastov

Výše uvedené stereotypy vytvořily obecný obraz Ukrajince, jak ho vidí Rusové. Jde o nevzdělaného, prostého a zvláštního člověka, který hovoří jakýmsi mixem ukrajinštiny a ruštiny, má zvláštní smysl pro humor a venkovský důvtip.

Kromě toho se má „průměrný Ukrajinec“ řídit podle principu „nestrkat nos, kam není třeba“, nikdy neopovrhne alkoholem a „salem“ (solené syrové vepřové sádlo/špek), nesnáší „Moskaly“ (hanlivé označení Rusů) a při každé příležitosti zradí své nejbližší. Právě takový mají v Rusku názor na „chachly“, a na základě toho zde vzniká spousta vtipů o Ukrajincích.

Jeden z typických příkladů ze současnosti je Věrka Serďučka. Humor ve stylu komediální postavy Andrije Danylka – s karikaturním jazykem a zlehka ukazovanou divokostí. V Rusku se těší velké popularitě.

Jako typického Ukrajince Rusové často označují Svirida Holochvostova, hlavní postavu hry Michajla Starického a stejnojmenného filmu Za dvěma zajíci. Vychytralý a pokrytecký pseudointelektuál, který hovoří suržykem (mix ukrajinštiny a ruštiny) dokonale spojuje všechny vlastnosti Ukrajince, jak si ho představují Rusové.

Západní Ukrajine je líhní banderovců a Lvov je jejich hlavní město

Panická hrůza z mýtických „banderovců“ se dá také vysvětlit mnohaletou propagandou a neochotou samostatně hledat informace. Přičemž průměrný Rus nedokáže říct nic podrobnějšího o banderovcích kromě toho, že je třeba se jich bát a že nenávidí Rusy.

V Rusku za banderovské teritorium považují celou část Ukrajiny nacházející se na západ od Kyjeva a na sever od Oděsy. Lvov je pak označován za „nejbanderovštější“ město, ve kterém zabíjejí Rusy na potkání a střílí po všech, kdo promluví rusky.

Pijí horilku a zajídají jí borščem a salem

V Rusku si myslí, že Ukrajinci snad každý den chlastají vodku a na jejich stole vždy stojí boršč a salo.

Je velmi zajímavé, že na internetu není problém najít články, jejichž autoři rozhořčeně dokazují, že boršč je ruské jídlo. Naopak Ukrajinci se nesnaží vehementně dokázat původ boršče a nevytváří kolem něj takový kult.

To samé se týká i sala, které je tradičním a vysoce ceněným jídlem nejen na Ukrajině, ale i v Rusku a Bělorusku. Již v 16. století jeden evropský historik psal, že ho v Rusku vyrábějí v ohromném množství pro vývoz do zahraničí. Podle něj nejlepší salo dělali ve Smolenské, Jaroslavské, Vologdské a Tvěrské oblasti dnešního Ruska.

Majdan – vtělení světové agrese proti Rusku

Během masových protestů na Ukrajině na přelomu let 2013 a 2014 se Majdan a vše s ním spojené stal vtělením všech ruských stereotypů o Ukrajině.

Při setkání s Rusem nebo při shlédnutí jejich televize je možné se dozvědět, že na Majdanu za peníze západních imperialistů banderovci a Pravý sektor nepodobní obyčejným Ukrajincům, kteří pijí vodku, zabíjejí Rusy a připravují lstivý útok na bratrský národ.

Krym je ruské území

Považující se za nástupce Sovětského svazu a otevřeně demonstrující imperiální snahy se Rusko nepřestává chlubit svými geopolitickými prohlášeními.

Ruské impérium do sebe včlenilo Krym teprve v 18. století po válce s Osmanskou říší, ale již v letech 1853 – 1856 se poloostrov znovu stal dějištěm bojů mezi Ruským impériem a spojenci Osmanské říše, Británií, Francií a Sardinským královstvím. Nehledě na porážku Ruska Krym zůstal jeho součástí.

Nesmíme také zapomínat, že v letech 1941 – 1944 sovětská vláda vystěhovala z krymského poloostrova velké množství Němců, Italů, krymských Tatarů, Romů, Arménů, Řeků a Bulharů. Ve výsledku toho v roce 1944 osídlení Krymu čítalo 379 tisíc obyvatel oproti 1 126 000 v roce 1939.

Současná ukrajinská kultura neexistuje

Není se čemu divit, že si většina současných Rusů myslí, že ukrajinská kultura, to jsou „vyšivanky“ (lidovým vzorem vyšívané košile), lidové písně, malované džbány, „višňový sad kolem domku“ a nic víc.

Je lehké to vysvětlit. Zaprvé, Rusko neoficiálně zapsalo do svého kulturního dědictví veškeré kulturní vlastnictví Sovětského svazu. V nejbližší době to na oficiální úrovni chce utvrdit Státní Duma.

Zadruhé uspokojený Serďučkou a Holochvastovem Rus necítí potřebu hledat něco nového v ukrajinské kultuře. A zatřetí, osobnosti ukrajinské kultury, které se rozhodnou pracovat v sousední zemi, se natolik asimilují s místními hvězdami, že je přestávají považovat za nedomácí.

Autor žije na Ukrajině